Válečné haleny indiánů plání patří mezi nejkrásnější dobové artefakty. Bylo by chybou se domnívat, že jsou pouze zajímavými a atraktivními kusy svrchního oblečení. Právo nosit válečnou halenu si musel bojovník zasloužit. Pouze ti muži, kteří projevovali opakovaně nebývalé hrdinství v boji, kteří byli známí svojí nesobeckou povahou, starostí o druhé a o blaho kmene, moudrostí a silou, dosáhli pocty nosit válečnou halenu.
U Lakotů se například mužům, kteří získali takové právo, říkalo „oblečení v košilích“. Pokud takový majitel košile v budoucnu projevil slabost, zbabělost nebo nějakou charakterovou vadu, mohla mu být halena odebrána.
Indián, který si oblékl válečnou halenu, si neoblékl jen kus oděvu, ale insignii, určitou vážnost, funkci a společenský status ve kmeni. Na dobových fotografiích z indiánských delegací do světa bílého muže (nejčastěji do Washingtonu) jsou téměř vždy náčelníci oblečení do válečných halen. Vyjadřuje to jejich společenský status, kterému se těší u svého lidu.
Výroba haleny byla považována za posvátnou věc. Haleny byly považovány za předměty oplývající mocí, silou. Tato síla, či energie jim byla předána částečně při výrobě, ale především pak tím, jak ji vnímali příslušníci kmene. Totiž jako předmět společenského statusu, spojeného s určitými vlastnostmi svého nositele. Tato moc pak přecházela na toho, kdo halenu vlastnil a nosil.
Haleny se vyráběly ve většině případů z vydělaných kůží z vysoké zvěře, nejčastěji z jelence, vidloroha nebo z ovce tlustorohé. Na výrobu byly potřeba dvě až čtyři takové kůže, vždy podle konkrétního střihu. Přední a zadní díl košile vždy tvořily dvě samostatné kůže, další kůže se používaly na výrobu rukávů.
Přední a zadní díly byly spojené pouze v horní části, v oblasti ramen, jinak visely na nositeli volně vepředu a vzadu. Zejména ve starších dobách se respektoval tvar kůže zabitého zvířete, proto se často ponechávaly i běhy, které jsou pak na haleně viditelné.
Jak postupě přibývalo kontaktů indiánů s Evropany, začal se přirozený tvar kůží na oblečení měnit. Postupně ztrácel zvířecí kontury a stával se více hranatým.
Ozdobnou dominantou každé válečné haleny byly čtyři vyšívané pásy. Vyšívaly se na kůži zvlášť a pak se našívaly na hotovou halenu, vždy dva delší na ramena a dva kratší na rukávy. Pásy mohly být vyšité korálky, ursoními ostny nebo kombinací obou technik.
Výroba výšivek byla výhradně ženská práce. Výroba výšivky je časově nesmírně náročná, jelikož jde o práci titěrnou. Za hodinu člověk nevyšije více, než několik málo čtverečních centimetrů. Vyšít pásy trvalo ženě běžně i několik měsíců.
Někdy mohlo pracovat na jedné výšivce více žen. Ženy si na výšivkách a na svém vyšívacím umění velice zakládaly a jejich vážnost ve kmeni závisela ve velké míře na tom, jak byly zdatné vyšívačky. U některých kmenů existovaly i jakési řemeslné cechy, spolky vyšívaček, zejména to platilo u ursoních ostnů, u kterých byla práce s nimi považována za posvátnou.
Ne každé ženě bylo dovoleno pracovat s ostny, pouze členky spolku směly vykonávat takovou práci. Tam na ně dohlížely starší ženy, které hlídaly zachovávání tradičních vzorů. Některé ženy věřily, že jejich vzory pocházejí od posvátných sil a mají nadpřirozenou moc.
Tvorba vzoru proto nebyla záležitostí nějaké náhody, ale řídila se vždy velmi přísnými zákonitostmi. Díky nim je dnes například možné identifikovat dobu a kmen, kde která výšivka vznikla.
Kromě vyšívaných pásů byly válečné haleny zdobeny skalpy, hranostajími kožešinkami nebo třásněmi. Zdobení skalpy bylo pravděpodobně nejrozšířenější. I proto se válečným halenám někdy říká haleny skalpové.
Skalpy se na halenu nevěšely celé, ale byly rozřezány na jednotlivé tenké prameny vlasů, které se na konci omotaly ursoními ostny nebo bavlnkou a připevnily se k haleně, většinou podél okraje vyšívaných pásů. Na některých halenách mohlo být takových pramenů i několik set.
Interpretace významu těchto skalpů se liší. Podle některých výkladů se jedná o skalpy zabitých nepřátel, někteří Lakotové naopak tvrdí, že se jedná o kadeře členů vlastního kmene. Ten kdo nosí skalpovou halenu tím vlastně vyjadřuje svoji odpovědnost za svůj lid a kmen.
Válečné haleny ozdobené kožešinkami hranostaje byly indiány považovány za obzvláště silnou “medicínu”, jelikož hranostaj je dokonalý predátor. Zabíjí totiž rychle a bez slitování, často si troufne na kořist mnohem větší, než je sám. Útočí jako blesk a vždy si hájí svoje teritorium. Indiáni věřili, že jim lasiččí kožešiny dodají právě ty vlastnosti, které tolik obdivovali, tedy odvahu, rychlost, houževnatost, schopnost rychle zaútočit a zabít.
Zdobení předmětů hermelínem bylo vyhrazeno vždy jen předním mužům kmene, kteří si to mohli dovolit jak morálně tak i ekonomicky. Nashromáždit dostatek lasiček pro ozdobení haleny, čapky či čelenky bylo často velice nákladné a zdlouhavé. Předměty ozdobené kožešinou z hermelínu tak byly věcí ohromné prestiže.
Vydělané hranostají kožky se nejdříve podélně rozřízly na několik tenkých proužků, které se následně opětovně sešily, takže vznikly jakési trubičky. Ty se pak dozdobily proužky červené nebo jinak barevné vlněné látky, obarvenými peříčky a podobně a zavěsily se podél vyšívaných pásů, podobně jako skalpové prameny.
Válečné haleny, které byly zdobeny koženými třásněmi zřejmě nebyly tak prestižní záležitostí, jako haleny zdobené lidskými vlasy nebo hermelínem. Nosit je mohli níže postavení náčelníci nebo významní válečníci, kteří neměli právo nosit prestižnější haleny s hermelínem nebo se skalpy. Haleny s koženými třásněmi také mohly být vyráběny za účelem obchodu či výměny nebo jako jako diplomatický dar.
Kromě vyšívaných pásů olemovaných skalpy, třásněmi nebo hranostajími kožkami byla každá halena vždy ozdobena dvěma tzv. “bryndáky” (anglicky “bibs”) trojúhelníkovými, lichoběžníkovými nebo obdélníkovými plochami přišitými k haleně v oblasti krku. Název “bryndáky” je samozřejmě odvozen od faktu, že jsou na stejném místě, kde má malé dítě při jídle bryndáček.
“Bryndáky” byly často ozdobeny korálkovou nebo quillovou výšivkou, bohatým třásněním a někdy i lidskými vlasy nebo hranostajími kožkami. Většinou byly oba identické, přičemž jeden byl na haleně vepředu a druhý vzadu. To je dáno smyslem indiánů pro symetričnost. Význam “bryndáků” je čistě ozdobný a nemá žádnou spojitost s jídlem ani bryndáním.
“Bryndáky” zřejmě vznikly přirozenou cestou, stejně jako mnoho dalších indiánských ozdobných prvků. Na přední a zadní díl haleny se totiž používaly kůže z vysoké zvěře tak, že zadní nohy kůže tvořily spodní okraj košile a přední běhy horní okraj. Vydělaný krk zvířete se pak na kůži ponechal a přirozeně se přehnul. Nositeli košile tak spadal od krku směrem na prsa, stejně jako takový přirozený „bryndáček“. Na některých velice starých halenách (z období kolem roku 1820) je tento přirozený „bryndák“ vidět. Ještě nemá přesně vymezenou konturu, jedná se pouze o kus kůže z krku, tak jak to při stahování zvěře a činění kůže vyšlo.
Nejstarší bryndáky byly zřejmě nezdobené, ale později někoho napadlo bryndák ozdobit, například výšivkou z ursoních ostnů. Z obyčejného kusu kůže se tak začal stávat ozdobný prvek.
V dalších fázích módního vývoje se pak začal krk-bryndák různě zastřihovat a tvarovat, až z něj vznikly různé pravidelné geometrické tvary, tedy zejména různé lichoběžníky, obdélníky a podobně. Přidávalo se na zdobení, přidávaly se třásně, dále i různé barevné látky a další ozdoby, až se z obyčejného kusu kůže stalo postupem času umělecké dílo, přičemž si ženy každého kmene vyvinuly svůj vlastní typický způsob zdobení.
Nebývalou moc a krásu halenám propůjčovalo i obarvení hlinkou. Haleny mohly být nabarveny jednou nebo více barvami. Většinou šlo o přírodní pigmenty. Interpretace barvení se opět lišila v závislosti na kmeni, době či místě vzniku. Lakotové například často barvili haleny dvěma barvami, žlutou a modrou nebo žlutou a zelenou. Vrány zase často měly haleny nebarvené, či nabarvené jenom jednou barvou, která ustupovala a bledla směřem dospodu. Některé kmeny nebarvily haleny vůbec.
Některé haleny byly pomalovány tzv. piktogramy, symbolickými kresbami, které většinou graficky popisovaly hrdinné skutky svého nositele. Například symbol dýmky představoval vedení jedné válečné výpravy, koňská podkova symbolizovala ukradeného koně a lidská figura znamenala protivníka usmrceného v boji. Rudé skvrny představovaly zranění v boji a vertikální linie počet započítaných „úderů“.
Pokud došlo k boji, snažili se majitelé halen mít tyto na sobě. Dávali tím nepříteli najevo kdo jsou a jaký význam mají ve svém kmeni. Nepřátelský bojovník se tak snažil započítat úder či usmrtit významného nepřítele ve válečné košili, jelikož mu to přineslo větší věhlas, než překonání nezkušeného mladíka.
V některých případech mohly být haleny předmětem daru (nezřídka diplomatického), kořisti, výměny nebo obchodu. Například pokud byl v boji zabit válečník s halenou, vítěz si ji pak většinou ponechal. Jsou známy situace, kdy si indiánské delegace mezi sebou vyměňovaly dary a mimo jiné i válečné haleny. Jindy například mohl získat halenu bílý důstojník darem, nebo ji mohl od indiána odkoupit. V mezikmenovém obchodu pak mohly být haleny předmětem prodeje, či směny.
V dnešní době existuje poměrně hodně dochovaných originálních halen z 19.století, tedy z období rozkvětu bizoních kultur. Většina se nachází v soukromých sbírkách a v muzeích, kde je můžeme obdivovat.
Občas se objeví i nějaká originální halena na trhu, ovšem v takovém případě se prodej koná většinou přes nějakou prestižní aukční síň a cena takových artefaktů začíná na cca 2 až 3 milionech korun, u některých zvláště cenných exemplářů se může cena vyšplhat mnohem výše. Zaznamenal jsem halenu, která byla vydražena za cenu odpovídající cca 20 milionům českých korun.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
