Search

Kožešinový obchod v kanadském vnitrozemí

Print Friendly, PDF & Email
Obchod s kožešinami byl klíčovým faktorem, který ovlivnil kulturu i životní úroveň indiánů, vedl ke zformování národa Métisů a posléze moderních Kanaďanů. Turbulentní období, zahrnující tvrdý konkurenční boj dvou hlavních společností HBC a NWC, se již stalo svého druhu kultem.
Obchodník s kožešinami v Albertě v roce 1890

Počátky kolonizace amerického kontinentu jsou neoddělitelně spjaty s obchodem s kožešinami. První zmínky o výměně zboží za kožešiny na ostrově New Foundland sahají již do druhé poloviny 16. století. Nejvíce ceněnou komoditou se staly bobří kožešiny, protože bobří srst se ukázala jako mimořádně vhodný materiál na výrobu plstěných klobouků. Výpravy prvních francouzských objevitelů, jako byl Samuel de Champlain, La Salle nebo Radisson, sledovaly budoucí obchodní cíle, zejména pokud jde o lukrativní obchod s kožešinami.

Radisson (stojící) a  Des Groseilliers (sedící vedle něj) na jedné ze svých výprav, jak si je představoval malíř Frederic Remington.
Radisson (stojící) a  Des Groseilliers (sedící vedle něj) na jedné ze svých výprav, jak si je představoval malíř Frederic Remington.

Společnost Hudsonova Zálivu - Hudson's Bay Company

Dva Francouzi,  Pierre-Esprit Radisson a Médard des Groseilliers, se při svých cestách dozvěděli od indiánů kmene Krí, že nejvýnosnější území se ve skutečnosti nachází dál na severozápad a západ od Hořejšího jezera, a tak iniciovali vznik Společnosti Hudsonova zálivu (Hudson’s Bay Company, dále jen HBC), kterou ustanovil dekretem anglický král Karel II v roce 1670 a prvním guvernérem jmenoval prince Ruperta Rýnského, vévodu z Cumberlandu. Celé území oblasti povodí Hudsonova zálivu pod kontrolou HBC se proto podle něj nazývalo Rupertova země a zachovalo si status autonomní oblasti až do roku 1870, kdy bylo předáno Kanadě.

Rupertova země – území vládané HBC.
Rupertova země – území vládané HBC.
Vlajka společnosti HBC.
Vlajka společnosti HBC.

Byla vybudována síť opěrných obchodních stanic, tzv. faktorií (angl. factory), které byly řízeny faktory. Místní indiáni dodávali kožešiny přímo na obchodní stanice v jejich dosahu a obratem získávali ceněné zboží jako pušky a střelivo, železné pasti, nože, sekery, vlněné látky a pokrývky, kaliko, hedvábné stuhy, jehly a nitě, korálky, kávu, cukr a čaj, měděné nádobí, pigmenty a barviva, cín, mosazný drát, a mnoho dalšího.  Záhy byl zaveden úvěrový systém, kdy indiáni celou zimu lovili kožešinová zvířata, aby na jaře mohli splatit půjčku ve zboží z předchozího podzimu. Během krátké doby byli na kožešinových společnostech do značné míry závislí. Na druhou stranu v případě i menší nouze nebylo ničím neobvyklým, když se dožadovali nejrůznější pomoci a podpory, jako byly potraviny nebo střelivo.

Kolorovaná litografie Petera Rindisbachera Gentleman na saních ukazuje pestrou realitu éry HBC – Indiána kmena Krí nebo Ojibwa kráčejícího na sněžnicích vpředu, vyšňořené psí spřežení se svým métiským kočím se širokou francouzskou šerpou, oblečeným do indiánských leggin, a úředníka HBC s typickou čepicí, pohodlně usazeného v saních.
Kolorovaná litografie Petera Rindisbachera Gentleman na saních ukazuje pestrou realitu éry HBC – Indiána kmena Krí nebo Ojibwa kráčejícího na sněžnicích vpředu, vyšňořené psí spřežení se svým métiským kočím se širokou francouzskou šerpou, oblečeným do indiánských leggin, a úředníka HBC s typickou čepicí, pohodlně usazeného v saních.

Oboustranné vztahy upevňovaly vzájemné výměny darů, jakkoli na tento indiánský zvyk obchodníci přistoupili spíš z pragmatických důvodů. Faktoři obvykle jmenovali „své“ náčelníky, jejich status byl stvrzován různými dary, jako byly medaile a tzv. náčelnické kabáty (angl. chief´s coats) – soukenné kabáty připomínající důstojnické uniformy. Naproti tomu faktoři a jiní úředníci společností dostávali od indiánů ceněné řemeslné výrobky, jako dýmky, vyšívané kožené kabáty či taštičky apod., které se touto cestou dostaly do různých evropských sbírek.

Odžibwejský náčelník Maydoc-game-kinungee, “Slyším hlas jelena“ na obraze Paula Kanea z roku 1848 má na sobě náčelnický kabát a pamětní medaili. Library and Archives of Canada, Ottawa.
Odžibwejský náčelník Maydoc-game-kinungee, “Slyším hlas jelena“ na obraze Paula Kanea z roku 1848 má na sobě náčelnický kabát a pamětní medaili. Library and Archives of Canada, Ottawa.
Bohatě zdobený kabát, jaké se vyráběly jako luxusní diplomatické dary pro vysoce postavené úředíky HBC, Pitt Rivers Museum.
Bohatě zdobený kabát, jaké se vyráběly jako luxusní diplomatické dary pro vysoce postavené úředíky HBC, Pitt Rivers Museum.

Bobří války, Francouzsko-Indiánská válka, zrození Métisů a Selkirkova kolonie na Red Riveru

Holanďané ovládli údolí řeky Hudson a těžili ze svého spojenectví s Mohawky. Obchodní rivalita mezi Francouzi a jejich algonkinskými spojenci na jedné straně a Brity a Holanďany s jejich Irokézskými spojenci na straně druhé vyústila v 17. století v sérii krvavých, vyhlazovacích mezikmenových válek, známých jako Bobří války. Irokézové s mimořádnou brutalitou úplně zničili několik velkých kmenových konfederací, včetně Mohykánů, Huronů (Wyandotů), Neutrálů, Eriů, Susquehannocků (Conestoga) a severních Algonkinů. Stali se v regionu dominantní silou a rozšířili své území o loviště v údolí řeky Ohio, včetně kontroly nad hranicí Nové Anglie.

Anglo-Irokézská aliance dosáhla svého zenitu během Francouzsko-indiánských válek v roce 1754-1763, jejichž následkem Francie přišla o podstatnou část svých severoamerických držav. Přesto však nejen na území dnešní Kanady mnoho Francouzů zůstalo aktivním prvkem kožešinového obchodu.

Kánoe voyageurů HBC na řece French River míjející vodopád, obraz od Frances Ann Hopkins
Kánoe voyageurů HBC na řece French River míjející vodopád, obraz od Frances Ann Hopkins

Tzv. voyageurs bylo označení pro muže, kteří pracovali pro kožešinové společnosti v rámci logistiky kanadského vnitrozemí – převáželi náklady na kánoích, veškeré zboží, materiál i depeše, podobně jako nezávislí tzv. coureurs des bois (doslova „lesní kurýři.“), kteří nejčastěji pracovali sami na sebe a obchodovali přímo s indiány.  Výroba kánoí pro obchodní účely bylo výnosné podnikání indiánů z oblasti Velkých jezer, zejména příslušníků různých skupin Anishinaabe. Prakticky úplná absence evropských žen a nesporné kompetence indiánských žen, co se týče přežití v divočině, vedly ke smíšeným sňatkům a vzniku komunit míšenců již v 17. století. Voyageurs a coureurs des bois byli záhy nejčastěji míšenci Francouzů, ale později také Skotů, Irů atd., a indiánských žen z různých algonkinských skupin v oblasti Velkých jezer a později stále více na západ.

Na konci 18. století se postupně začala formovat specifická, ač značně nehomogenní identita komunity těchto míšenců, nazývaných Métis, v oblasti Red River. Oblast Red River (kolem pevností Upper Fort Garry  – dnes město Winnipeg, a Pembina – dnes městečko v Severní Dakotě) se stala kulturním a obchodním uzlem. Vznik nového národa s novou identitou je tak neoddělitelně spjat s kožešinovým obchodem, ve kterém Métisové plnili řadu nenahraditelných funkcí, jako kurýři, kanoisté, zásobovači, lovci bizonů, obchodníci, kuchaři a dokonce faktoři.

Kanadský malíř Paul Kane zobrazil průzkumníka Johna Henryho Lefroye v typickém oděvu métiských voyageurů: s capote, šerpou, pytlíčkem zv. fire bag, legginami, gartery a mokasíny, a kanadským pouzdrem na pušku, jak stojí na sněžnicích před typickým tobogganem a psím spřežením. Muž za ním má za pasem jiný typ pytlíčku, tzv. octopus bag. Za pozornost stojí i odžibwejský wigwam z březové kůry v pozadí (1845).
Kanadský malíř Paul Kane zobrazil průzkumníka Johna Henryho Lefroye v typickém oděvu métiských voyageurů: s capote, šerpou, pytlíčkem zv. fire bag, legginami, gartery a mokasíny, a kanadským pouzdrem na pušku, jak stojí na sněžnicích před typickým tobogganem a psím spřežením. Muž za ním má za pasem jiný typ pytlíčku, tzv. octopus bag. Za pozornost stojí i odžibwejský wigwam z březové kůry v pozadí (1845).

Faktorie

Faktorie, z latinského factorium, je obchodní stanice (angl. factory). V Kanadě se jednalo o faktorie kožešinových společností, jako byla HBC. Faktorii řídil faktor, kterému byla podřízena řada zaměstnanců a nájemních sil. Faktorie si najímaly indiánské lovce kožešin a poskytovaly jim úvěry a zboží usnadňující život v divočině.

Pobřeží James Bay s vyznačením obchodních stanic HBC
Pobřeží James Bay s vyznačením obchodních stanic HBC

Již v roce 1668, dva roky před založením HBC, byla na jižním břehu řeky Rupert při ústí do James Bay založena obchodní stanice Rupert´s House nebo Fort Rupert. Okamžitě se stala obchodním centrem, kde místní Kríové sloužili jako zprostředkovatelé (mezi dalšími kmeny) a dodavatelé kožešin, výměnou za nože, sekery, kotle, pokrývky a další zboží. Fort Rupert sloužil svému účelu až do 20. století.

Kríjská rodina u Rupert´s House v roce 1869.
Kríjská rodina u Rupert´s House v roce 1869.
Ruper´t House – Waskaganish v roce 1884.
Ruper´t House – Waskaganish v roce 1884.

V Manitobě přišli Kríové poprvé do kontaktu s Evropany v roce 1682 u ústí řek Nelson a Hayes. Byla to výprava HBC, která putovala asi 160 km do vnitrozemí. Na jihu došlo ke kontaktu až později. V roce 1732 se v dnešním severozápadním Ontariu setkal Pierre Gaultier de Varennes, sieur de La Vérendrye, se skupinou 200 bojovníků Kríů a Odžibwejů poblíž dnešního Fort Frances (mezi Hořejším jezerem a jezerem Winnipeg). Byli pomalováni válečnými barvami a připraveni k útoku na Dakoty a jinou skupinu Odžibvejů. Poté, co od HBC získali střelné zbraně, přesídlili Kríové víc na západ, hlouběji do oblasti severních plání, kde byli činní jako obchodníci a prostředníci HBC.

La Vérendrye byl francouzský kanadský vojenský důstojník, obchodník s kožešinami a objevitel. Ve 30. letech 18. století se svými čtyřmi syny prozkoumal oblast západně od Hořejšího jezera a založil zde obchodní stanice, čímž připojil západní Kanadu k původnímu území Nové Francie, které bylo soustředěno podél povodí řeky Svatého Vavřince. Byl zřejmě prvním Evropanem, který dosáhl dnešní Severní Dakoty a horního toku řeky Missouri. Ve 40. letech 18. století překonali dva jeho synové prérii až do dnešního Wyomingu a byli tak prvními Evropany, kteří viděli Skalisté hory severně od Nového Mexika.

La Vérendrye na fiktivním portrétu Edgara Samuela Paxsona.
La Vérendrye na fiktivním portrétu Edgara Samuela Paxsona.
V roce 1679 byla založena obchodní stanice Fort Albany (na obr. r. 1886). Mezi lety 1686-93 se všechny obchodní stanice HBC u James Bay dostaly nakrátko do držení Francouzů, ale poté již nepřetržitě patřily Britům. Podepsáním Utrechtské smlouvy roku 1713 připadlo území celé Rupertovy země Britům.
V roce 1679 byla založena obchodní stanice Fort Albany (na obr. r. 1886). Mezi lety 1686-93 se všechny obchodní stanice HBC u James Bay dostaly nakrátko do držení Francouzů, ale poté již nepřetržitě patřily Britům. Podepsáním Utrechtské smlouvy roku 1713 připadlo území celé Rupertovy země Britům.

Faktorie York (York Factory)

Faktorie York se nacházela na jihozápadním pobřeží Hudsonova zálivu v severovýchodní Manitobě v Kanadě, u ústí řeky Hayes, přibližně 200 kilometrů (120 mil) jiho-jihovýchodně od Churchillu. Byla postavena v roce 1684 jako jedna z prvních obchodních stanic založených HBC. Svému účelu sloužila více než 270 let. Osada byla ředitelstvím severního oddělení HBC od roku 1821 do roku 1873. HBC ji uzavřela až v roce 1957.

Faktorie York v roce 1853
Faktorie York v roce 1853

Během prvního století své existence stanice fungovala tak, že najímala Indiány, aniž by posílala své vlastní obchodníky do terénu. Její poloha u ústí řeky Nelson umožňovala dostupnost kánoemi z povodí řek Saskatchewan a Red.

Na konci 18. století se centralizovaný způsob provozu z ústřední stanice společnosti Hudson’s Bay Company začal stávat nevýhodou proti operativnějším voyagerům Severozápadní společnosti. Ti se pohybovali mezi indiány po rozsáhlé vodní síti jezer a řek. Na to zareagovala HBC tak, že začala vysílat své vlastní obchodníky z centrály a nakonec založila opěrné obchodní stanice ve vnitrozemí, nejprve podél řeky Saskatchewan a poté postupně až po Oregon. Mezi lety 1821 až 1846 putovaly brigády známé jako York Factory Express po souši do Fort Vancouver, ředitelství Columbia Department HBC. Vozily zásoby a obchodní zboží a vracely se s kožešinami určenými do Londýna.

York Factory Express

Říkalo se mu „expres“, protože nesloužil k přepravě kožešin a zásob, ale k rychlému předávání příkazů, depeší a korespondence, jakož i pohybu personálu – nových zaměstnanců do vnitrozemí, končících starých zaměstnanců a k přeřazení nebo uvolnění důstojníků společnosti. Expresní brigádě se říkalo ve směru na východ, což bylo na jaře, York Factory Express, a Columbia Express nebo Autumn Express ve směru na západ na podzim. V obou směrech byla použita stejná trasa.

Do poloviny devatenáctého století se York Factory rozrostla v rozsáhlou obchodní stanici a osadu se stálou pracovní silou a padesáti budovami, z nichž většina později zanikla.

Panování York Factory jako jednoho z nejdůležitějších center Hudson Bay Company upadlo v 60. a 70. letech 19. století. Bylo to způsobeno předáním Rupertovy země Kanadě a změnami v přepravní síti HBC Northwest, které začaly více využívat železnic Spojených států, parníků a pro jižní zásobovací do Upper Fort Garry trasu povozů Métisů od Red River.

Losí Faktorie (Moose Factory)

Pierre-Esprit Radisson provedl první průzkum oblasti v zimě 1670/71 ze základny v Rupert House. V roce 1673 založil guvernér HBC Charles Bayly obchodní stanici původně nazvanou Moose Fort. Ta se nacházela na území Môsonîw Ililiw (Kríjsky). Kríové obchodovali s kožešinami, zásobovali stanici a sloužili jako pracovní síly po celé 18. století.

Na počátku 19. století osada sloužila jako ředitelství jižního oddělení HBC. V roce 1821, kdy se společnost Hudsonova zálivu sloučila s konkurenční Severozápadní společností, již neexistovaly žádné vážné hrozby a stanice se rozšířila za palisády pevnosti. Poté vešla ve známost jako Moose Factory. Stala se hlavní základnou HBC u James Bay, administrativním ředitelstvím jižního oddělení. Často se tam scházeli guvernér Rupertovy země a rada společnosti, aby plánovali činnosti na následující rok.

Moose Factory v roce 1854
Moose Factory v roce 1854

V roce 1905 podepsali Kríové smlouvu (Smlouva č. 9) s kanadskou vládou, čímž byly položeny základy rezervace Factory Island. Přibližně ve stejnou dobu založila pařížská kožešnická společnost Revillon Frères obchodní stanici na západním břehu řeky Moose. Tato stanice, zpočátku známá jako Moose River Post, se rozrostla do města Moosonee a tvrdě konkurovala Losí faktorii HBC. Obec byla až do roku 1931 bez spojení. Teprve poté mohla být zásobována z jihu nově postavenou železnicí Temiskaming a Northern Ontario Railway, čímž ztratilo na významu jednoroční spojení po moři, na kterém byla do té doby závislá. Poslední zásobovací loď dorazila v roce 1936.

Menší sbírku indiánských předmětů pořídil skotský lékař, polárník a objevitel John Rae (1813-1893), který působil na Losí faktorii mezi lety 1833-43. Její součástí je i malovaný kabát, stylově podobný dalším Kríjským kabátům z britských sbírek. Mnoho z nich pochází z oblasti na západ od James Bay a je dílem Kríů z oblastí lesů a parklandu. John Rae udržoval s Indiány přátelské vztahy a imponoval jim svojí houževnatostí a schopností přežít v drsné arktické divočině s minimem. Vynikal jako chodec na sněžnicích, lovec a lodník. Jako první Evropan objevil skutečný Severozápadní průplav. Na akvarelu pořízeném podle dobové fotografie pózuje s artefakty převážně kríjské výroby.

Norway House

Řeka Hayes byla oblíbenou vodní trasou mezi faktorií York a vnitrozemím západní Kanady využívanou objeviteli, obchodníky s kožešinami a evropskými osadníky v letech 1670 až 1870. Po Anthonym Hendayeovi byl v roce 1756 vyslán z York Factory Joseph Smith, aby prozkoumal tuto oblast. Vydal se proti proudu Nelsonu a směrem k Winnipežskému jezeru. 21. září téhož roku dorazil k jezeru Little Playgreen.

V roce 1816 vyslal lord Selkirk skupinu Norů, bývalých trestanců, aby vybudovali cestu z York Factory k jezeru Winnipeg s řetězcem zásobovacích stanovišť. V roce 1817 postavili Norway House v Mossy Point na západní straně, kde z jezera Winnipeg vytéká řeka Nelson.

Guvernér Simpson prozkoumal novou trasu do Fort Vancouveru, rychlejší než dříve, po řece Saskatchewan s překročením průsmyku Athabasca. Tuto trasu, která procházela přes Norway House, poté využívaly brigády York Factory Express.

V roce 1830 byl Cumberland House, dříve nejdůležitější místo ve vnitrozemí, nahrazen stanicí Norway House.  Od 30. let 19. století se Rady společnosti Hudson’s Bay Company (každoroční zasedání jejích hlavních faktorů) scházely spíše v Norway House než v York Factory. Tato setkání zahrnovala plánování rozhodnutí na následující rok a jmenování faktorů do funkcí. Poslední z velkých setkání Severní rady, které Simpson zahájil o půl století dříve, svolal Donald Smith do Norway House v červenci 1870. Smith byl zmocněn zastupovat obchodní společnost při předání Rupertovy země.

Norway House v roce 1878
Norway House v roce 1878

Objevitelé a jejich cesty iniciované kožešinovými společnostmi: Alexander Mackenzie, Simon Fraser a David Thompson

Jako průzkumník najatý NW se obchodník s kožešinami a bývalý důstojník Alexander Mackenzie (1764-1820) vydal roku 1788 k jezeru Athabasca, kdo spoluzaložil stanici Fort Chipewyan. Na základě informací od místních indiánů Dené se poté vydal prozkoumat tok řeky, která dnes nese jeho jméno. K jeho zklamání se však vlévala do Severního ledového oceánu a nikoli do Pacifiku. Později zkoumal povodí řeky Peace v Britské Kolumbii.

Simon Fraser (1776-1862) byl objevitel a zaměstnanec NWC, který prováděl průzkumy členitého terénu Britské Kolumbie na západ od Skalistých hor. Objevil trasu podél řek West Road a Bella Coola, zakládal obchodní stanice a dále zkoumal a mapoval povodí řek Peace a Fraser, která nese jeho jméno. Později byl účastníkem Bitvy u sedmi dubů (viz níže), kdy se stal jedním ze Selkirkových zajatců.

David Thompson (1770-1857) byl objevitel a kartograf velšského původu, který zpočátku pracoval jako úředník HBC na stanicích York Factory, Cumberland House a dalších. Jako obchodník s kožešinami zmapoval trasu k jezeru Athabasca. Protože HBC neměla dostatečný zájem využít Thompsonův potenciál průzkumníka a kartografa, obrátil se roku 1797 na konkurenční NWC, s níž navázal spolupráci. Vypravil se na západ, aby prozkoumal možnosti přechodu Skalistých hor. Zmapoval tok a prozkoumal údolí řeky Columbia. Později objevil průsmyk Athabasca (Athabasca Pass), který spojoval kanadské vnitrozemí s údolím řeky Columbie a stal se klíčovým bodem York Factory Expressu. Thomsonovo jméno nese řeka, protékající Britskou Kolumbií a také malý kmen, žijící v jejím údolí, který patří do jazykové skupiny Shuswap-Salish.

Mapka zobrazující objevné cesty prvních průzkumníků jako byli La Vérendrye, Mackenzie, Frazer či Thompson.
Mapka zobrazující objevné cesty prvních průzkumníků jako byli La Vérendrye, Mackenzie, Frazer či Thompson.

Severozápadní společnost - Northwest Company

Severozápadní společnost (Northwest Company, dále jen NWC) se sídlem v Montrealu byla v letech 1779 až 1821 největším a nejúspěšnějším konkurentem HBC, s rostoucím úspěchem zejména v regionech, které se později staly západní Kanadou a severozápadním Ontariem. Severozápadní společnost vznikla sloučením řady malých společností a ovládali ji Skotové, kteří se opírali zejména o vysoce mobilní voyageury.

Struktura společnosti byla přísně hierarchizovaná, od bohatých burgeois až úplně na vrcholu po engagés neboli obslužný personál. Ani ten však netvořil jednotnou skupinu s rovnocenným postavením. Nejnižší úroveň hierarchie tvořili voyageurs, kteří vozili náklady na kánoích mezi Montrealem a stanicemi podél Velkých jezer. Byli najímáni jen v sezóně a říkalo se jim mangeurs du lard („jedlíci vepřového masa“). Hivernants neboli zimující obslužný personál byli ti, kteří pádlovali na kánoích od Velkých jezer k vnitrozemským obchodním stanicím a pracovali na nich přes zimu – ti tvořili další výše postavenou skupinu zaměstnanců. Status a plat se lišily v závislosti na roli muže v kánoi. Milieu měl na starosti veškerou dřinu a pádlování, zatímco  bowsman (muž na přídi) neboli devant a steersman (kormidelník) či gouvernail   byli odměňováni až pětkrát vyšším platem než běžný milieu, zvláště pokud sloužili jako vedoucí celé brigády kánoí. Tlumočníci a průvodci mohli vydělat až třikrát více než milieu.

Zrekonstruovaná obchodní stanice NWC poblíž  Pine City v Minnesotě
Zrekonstruovaná obchodní stanice NWC poblíž  Pine City v Minnesotě

NWC uplatňovala agresivní obchodní politiku a neváhala lákat indiány na alkohol.

Mnoho menších obchodníků vstoupilo do NWC. Reakcí HBC bylo zřízení první vnitrozemské stanice Cumberland House, která se pokusila přetáhnout obchod zpět do tradičních tras povodí Hudsonova zálivu. NWC a další nezávislí obchodníci se snažili HBC obejít. V roce 1783 začali zakládat stanice na jižním břehu Velkého Otročího jezera a v roce 1789 založili Fort Providence poblíž ústí Yellowknife Bay a několik dalších stanic.

Během prvních dvou desetiletí 19. století obě společnosti často stavěly obchodní stanice prakticky vedle sebe, což často vedlo ke konfliktům a nezřídka i násilí. To byl například případ pevností Fort Daer (HBC) a Fort Pembina (NWC), postavených na protilehlých březích u ústí řeky Pembina do Red Riveru, kde konflikt obou společností barvitě líčí John Tanner ve svém životopise.

Obchodní pevnosti Fort Daer (vlevo) a Fort Pembina (vpravo) u ústí Pembiny do Red Riveru.
Obchodní pevnosti Fort Daer (vlevo) a Fort Pembina (vpravo) u ústí Pembiny do Red Riveru.

Pemikanová válka 1812-21

Protože šlo o značné zisky, napětí mezi Severozápadní Společností a HBC postupně vzrůstalo do té míry, že vypuklo několik menších ozbrojených potyček, které nakonec vyvrcholily dramatickým konfliktem, známým jako Pemikanová válka.

Na začátku 19. století se Thomas Douglas, 5. hrabě ze Selkirku, snažil vybudovat novou skotskou kolonii v Severní Americe a začal skupovat akcie HBC, aby mohl ovládnout potřebné území.

V květnu 1811 udělila HBC  Selkirkovi 116 000 čtverečních mil území společnosti, které zahrnovalo velkou část povodí Red River. Tento region leží na území dnešních kanadských provincií Saskatchewan, Manitoba, Ontario, a amerických států Severní a Jižní Dakota a Minnesota. Oblast byla již v té době osídlena četnými indiánskými kmeny a Métisy a byly na ní vybudovány obchodní stanice NWC a HBC.

Náčelník Odžibwejů od Red Lake hovoří při jednání v pevnosti Fort Douglas. Obraz Petera Rindisbachera z roku 1826
Náčelník Odžibwejů od Red Lake hovoří při jednání v pevnosti Fort Douglas. Obraz Petera Rindisbachera z roku 1826

Příchod 25 skotských rodin přes York Factory na podzim roku 1812 vedl k vybudování pevnosti Fort Douglas pouhou míli na soutokem řek Assiniboine a Red, kterou osadníci sdíleli s HBC. Zvýšená potřeba potravin na zimu přichází v době, kdy NWC, zcela závislá na dodávkách pemikanu od místních Métisů a Indiánů, navíc ztrácí možnost dopravy proviantu přes Velká jezera díky aktuálnímu vývoji právě probíhající Britsko-Americké války. Pemikan jako životně důležitá potravina je předmětem prvních srážek a blokád mezi Selkirkovými osadníky, tedy HBC na jedné straně a NWC na straně druhé.

Bitva U sedmi dubů na dobové ilustraci
Bitva U sedmi dubů na dobové ilustraci

Obě strany se záhy snaží připravit na konflikt a vytvořit ozbrojené jednotky. Selkirk najímá švýcarské regimenty, které bojovaly za Brity v Napoleonských válkách, zatímco NWC najímá voyageury a Métise. Střety jsou stále nelítostnější. V roce 1815 je vypálen Fort Douglas. Na podzim přijíždí 160 nových osadníků. V roce 1816 je vypálena pevnost NWC Fort Gibraltar. Náčelník Saulteaux Pegis se přidává na obranu osady Red River. Násilnosti vyvrcholí Bitvou u sedmi dubů (Battle of Seven Oaks) 19.6.1816, ve které je zabit guvernér HBC Semple a 21 osadníků a zaměstnanců HBC. Lord Selkirk dobývá Fort William, ústředí NWC, Fort Douglas se dostává zpět pod kontrolu HBC. Konflikt vrcholí sérií zatýkání a soudních procesů. V roce 1821 je všemu konec, když britská vláda zajistí klid a stabilitu tím, že nakonec donutí obě společnosti, aby se sloučily. Novým guvernérem HBC se od roku 1820 do roku 1860 stává George Simpson. Bývalí nepřátelé na život a na smrt v řadách zaměstnanců obou společností nově pracují bok po boku a minulost je zapomenuta.

Fort Garry

Fort Garry byla stanice založená HBC v roce 1822 na nedaleko konkurenční pevnosti Fort Gibraltar NWC, zničené v roce 1816 během Pemikanové války. Fort Garry byla centrum obchodu s kožešinami v kolonii Red River.

Upper Fort Garry v roce 1848
Thomas Miles Richardson Jr.; Fort Garry; 1848; Toned lithograph (hand-colored); Amon Carter Museum, Fort Worth, Texas; 1966.44.18

Pevnost byla přestavěna v roce 1836. Nová pevnost byla pojmenována Upper Fort Garry („Horní pevnost“), aby se odlišila od Lower Fort Garry („Dolní pevnosti“), vzdálené 32 kilometrů po proudu, která byla založena v roce 1831. Od poloviny do konce 19. století hrála Upper Fort Garry ve skutečném obchodování s kožešinami menší roli, ale byla ústředním bodem správy HBC a místní osady. Scházela se zde rada Assiniboie, správní a soudní orgán kolonie Red River, řízený především úředníky HBC.

Nádvoří Fort Garry v roce 1884. Pevnost byla během tohoto desetiletí zničena.
Nádvoří Fort Garry v roce 1884. Pevnost byla během tohoto desetiletí zničena.

V roce 1869 se HBC vzdala svého monopolu nad Kanadou a s ním i této stanice. Koncem roku 1869 a začátkem roku 1870 se Fort Garry zmocnil při povstání na Red River Louis Riel a jeho métisští stoupenci.

Obchodní stezky z Red River

Tzv. Red River Trails byla síť cest, sjízdná pro volské povozy, která spojovala Selkirkovu kolonii na Red River a Fort Garry s povodím Mississippi. Tyto obchodní trasy vedly z dnešního Winnipegu přes kanadsko-americkou hranici a odtud různými cestami přes dnešní východní část Severní Dakoty a západní a střední Minnesotu do Mendoty a Saint Paulu (Fort Snelling) na horní Mississippi.

Akvarel Petera Rindisbachera se zimním výjevem při ústí řeky Assiniboin
Akvarel Petera Rindisbachera se zimním výjevem při ústí řeky Assiniboin

Stezky začaly být využívány již ve 20. letech 19. století, nejvíce však od 40. let 19. století do počátku 70. let 19. století, kdy byly nahrazeny železnicí. Do té doby tyto obchodní stezky poskytovaly nejefektivnější dopravní spojení mezi izolovanou kolonií Red River a vnějším světem. Umožnily tak kolonistům a jejich sousedům Métisům získat pro své kožešiny, bizoní kůže či řemeslné výrobky a další zboží odbyt bez ohledu na HBC, která již nedokázala prosadit svůj monopol, a naopak dovážet komodity jako osivo, nářadí, látky, alkohol a podobně.

Pembina Trail byla stezka, která vedla podél západního břehu Red River a spojovala Fort Garry a Fort Pembina.

Trasy obchodních cest mezi Fort Garry a Saint Paulem (Fort Snelling)
Trasy obchodních cest mezi Fort Garry a Saint Paulem (Fort Snelling)

West Plains Trail byla stará indiánská stezka, kterou posléze využívali kočí volských povozů na trase mezi stanovišti Columbia Fur Company. Typickými povozníky byli Métisové, potomci Francouzů a Odžibvejských žen (Bungi, též Chippewa-Métis). Jejich dopravní prostředek, angl. tzv. Red River ox cart, byl prostý, příšerně skřípající dvoukolák, který měl svůj předobraz ve francouzských a skotských koloniálních povozech. Protože mezi Dakoty, přes jejichž území stezka vedla, a mezi Odžibweji, příbuzensky spřízněnými s Métisy, panovalo nesmiřitelné nepřátelství, byly příležitostně využívány alternativní stezky East Plains Trail a Woods Trail, které se vyhýbaly dakotským vesnicím podél řeky Minnesota.

Skupina Chippewů a Métisů s typickým dvoukolákem, angl. tzv. Red River ox cart
Skupina Chippewů a Métisů s typickým dvoukolákem, angl. tzv. Red River ox cart

Carlton Trail byla hlavní pozemní trasou kanadského vnitrozemí, spojující skoro celé 19. století Fort Carlton s Edmontonem přes řadu dalších strategických míst. Byla využívaná volskými povozy Métisů, stejně jako stezky zmíněné výše. Táhla se od kolonie na Red River přes Fort Ellice a dnešní Fort Qu’Appelle v Saskatchewanu. Odtud vedla na sever přes řeku South Saskatchewan u Batoche, až do Fort Carltonu na řece North Saskatchewan. Odtud vedla na západ podél severního břehu řeky do Fort Edmontonu v dnešní Albertě.

Soumrak lovu kožešinových zvířat

Kožešinový obchod byl značně lukrativní podnikání, postupně však vedl téměř k úplnému nebo úplnému vybití některých druhů na rozsáhlých územích. Indiánští lovci obyčejně vylovené území opustili a přesunuli se dál, kde byl zvěře ještě dostatek a opuštěné regiony se mohly pomalu revitalizovat přirozenou cestou. Zvěř však ubývala kvapným tempem. Tak okolo roku 1800 vykazuje NWC následující obrat:

Bobří kožešiny – 106 000 ks

Medvědí kožešiny – 21 000 ks

Liščí kožešiny – 55 000 ks

Vydří kožešiny – 46 000 ks

Kuní kožešiny – 32 000 ks

Atd…

Obchodník s kožešinami v Albertě v roce 1890
Obchodník s kožešinami v Albertě v roce 1890
Slavnou éru kožešinového obchodu dnes připomínají expozice muzeí, jako je tato v bývalém Fort Edmontonu.
Slavnou éru kožešinového obchodu dnes připomínají expozice muzeí, jako je tato v bývalém Fort Edmontonu.

Je zřejmé, že tímto tempem stavy zvěře klesaly rychleji, než se dokázaly přirozeným způsobem obnovovat. K tomu přispíval i neustálý příliv bílých traperů i do lovišť, která tradičně patřila indiánům. Kožešinový obchod se překlenul přes několik hospodářských krizí až do 40. let 20. století, kdy jeho význam dále upadal. Zbyl po něm moderní kanadský národ, nějací Métisové a zbědovaní indiáni s nepříznivou perspektivou internátních škol a v neposlední řadě také rozsáhlá území, kde bylo množství druhů kožešinových zvířat zcela vybito, což hluboce zasáhlo celý ekosystém Kanady.

Epilog

Jedním z traperů, kteří se vydali do kanadského vnitrozemí za lovem kožešin, byl i Angličan Archibald Stansfeld Belaney (1888-1936).  Lákal ho život v divočině, a tak strávil nějakou dobu v severním Ontariu v okolí jezera Temagami, kde se sblížil se skupinou Odžibwejů a zamiloval si jejich životní styl a přístup k přírodě. Jako kanadský odstřelovač se poté zúčastnil bojů První světové války ve Francii, kde byl raněn. Po návratu měl problémy s alkoholem, protože mu zranění neumožňovalo vydat se hned do milované divočiny. Touha nakonec zvítězila, a tak se vrací k Temagami a začíná nový vztah s o 17 let mladší indiánkou, tehdy devatenáctiletou dívkou Anahareo, která je napůl Mohawk a napůl Ojibwa. Belaney se nyní prezentuje jako poloviční Indián, potomek Skotského osadníka a apačské ženy a používá indiánské jméno Grey Owl (Šedá Sova). Vypadá tak přesvědčivě, že je tento podvod odhalen až po jeho smrti v roce 1938. Samotná Anahareo, která s ním prožila řadu let, tomu nemohla uvěřit. Ale nepředbíhejme…

Jednoho dne, když Grey Owl chytil do pasti a zabil bobří samici a snažil se s kánoí odplout, aby nemusel poslouchat nářek mláďat, jej soucitná  Anahareo, která špatně snášela traperskou krutost, přemluvila, aby se vrátil a postaral se o mláďata.  Péče o mladé bobříky byla bodem zvratu v Balaneyho životě – z lovce bobrů se stal jejich největší ochránce, zakladatel bobří farmy a propagátor jejich návratu do přírody. V roce 1931 se přestěhoval i s Anahareo do srubu nejdříve u jezera v lesích Manitoby a později v Saskatchewanu, kde žili společně s bobří rodinou. Tam vznikl dokumentární film Bobří rodina (The Beaver Family), po kterém následovaly další filmy, knihy a nesmírně úspěšná přednášková turné. Hektický život však vedl k úplnému vyčerpání a předčasnému úmrtí Archieho ve věku pouhých 49 let.

Grey Owl se však stal legendou a uvedl v Kanadě do chodu reintrodukční hnutí, díky kterému byli do mnohých oblasti, kde se bobři již dlouhá léta vůbec nevyskytovali, znovu vysazeni a začali usilovně pracovat na obnově přirozeného ekosystému. 

Grey Owl krmí mladého bobra.
Grey Owl krmí mladého bobra.

Mohlo by vás také zajímat