Horalé, v původním anglickém názvu „mountainmen“ či „mountaineers“, známí především pod rozšířeným názvem trappeři (což je odvozenina od anglického slova trap-past, doslovný překlad „trappers“ by pak zněl „pastičkáři“), byli lovci kožešin, zejména bobřích, kteří operovali v severozápadní oblasti Skalistých hor někdy mezi léty 1820-1840.
Známý film Jeremiah Johnson s Robertem Redfordem v hlavní roli vykresluje horaly jako samotářské romantické snílky. Realita skutečného života horalů však byla jiná.
Horalé vedli nebezpečný, namáhavý a často bídný život. Mnozí z nich zemřeli násilnou smrtí, ať již rukou indiánů, po útoku medvěda grizzlyho, někteří se utopili když překračovali řeku, byli zavaleni ve svém zimním úkrytu, který si provizorně vyrobili, nebo zemřeli na následky úrazu či nemoci, když nebyla v dosahu dostupná lékařská pomoc. Zejména kritické byly dlouhé zimní měsíce. Aby ulovili prvotřídní bobří kožešiny, museli se horalé brodit na konci podzimu či po jarním tání až po kolena nebo po pás v ledových potocích a říčkách, aby nakladli pasti. Artritida byla proto mezi horaly rozšířeným neduhem.
Ale oni stále přicházeli, bez ohledu na nebezpečí, riziko či nepohodlí. Horalé byli přitahování do divočiny hlavně penězi. Vysoké ceny, které se platily za bobřiny byly příslibem rychle vydělaných peněz. Bobří kůže poptávali zejména američtí a britští kloboučníci, kteří z bobří srsti zpracovávali plst potřebnou na výrobu klobouků. Kromě peněz skýtal pobyt v horách také další výhody, jako jistou míru svobody a nezávislosti, pobyt venku pod širým nebem a také příslib dobrodružství.
Schopnosti
Aby horal v divočině přežil, potřeboval celou řadu dovedností a schopností. Bez nich by brzy zemřel, nebo by byl donucen vrátit se zpět do civilizace. Zejména šlo o dovednost zacházení s pistolí a puškou, plavání, stopování, ovládání koní (horsemanship), zacházení s pastmi a schopnost snášet extrémní podmínky a nepohodlí.
Fyzická síla a odolnost byly nezbytné, stejně jako schopnost jasně a rychle zhodnotit situaci a adekvátně a rozhodně jednat. Nezlomná vůle a vysoká schopnost přežití je vidět na příkladu mužů jako John Colter, Hugh Glass, Jeddediash Smith a mnoha dalších, kteří dokázali přežít i ve zdánlivě bezvýchodných situacích.
Schopnost mluvit cizími jazyky, zejména španělsky nebo francouzky byla důležitá, ale důležitější bylo domluvit se se západními indiánskými kmeny, zejména s Vránami, Černonožci, Súji, Utahy, Šajeny a Šošony.
Původ
Horalů nebylo nikdy mnoho. Podle odhadů (Swagerty, nebo Fehrman, p9-15 in Vol X) ne více, než tři tisíce. Šlo o směsici různých individuí, z nichž jenom asi polovina byla angloamerického původu, převážně z Kentucky, Virginie a Luisiany. Asi jedna čtvrtina byli frankofonní Američané nebo frankofonní Kanaďané. Muži narození v Evropě tvořili asi 15% horalů. Zbytek tvořili Métisové (míšenci Evropanů a indiánů), Američané španělského původu, indiáni a černoši.
Frankofonní Kanaďané, Američané a kreolci byli potomci bývalého francouzského koloniálního impéria, které zaniklo v roce 1758, a které bylo nenávratně ztraceno prodejem území Louisiany Spojeným státům v roce 1803. Mnoho těchto mužů, kteří dříve pracovali pro francouzské kožešinové společnosti zůstalo věrných svému řemeslu, udržovali nadále své tradice, jazyk, kulturu a zvyky, i když později pod vlajkou španělských, amerických nebo britských kožešinových společností. Lidé francouzského původu hráli v obchodu s kožešinami významnou roli, od lovců a obchodníků, přes buržuje, až po nejvyšší management velkých kožešinových společností, a to i dlouho po té, co Francie ztratila vliv na koloniální dění v Severní Americe.
Část horalů tvořili indiáni východních kmenů, ať již čistokrevní, nebo smíšené krve, zejména z kmene Delawarů a Irokézů. Tyto indiánské kmeny byly součástí obchodu s kožešinami již v 17. a 18. století pod nadvládnou Britů a Francouzů. Jak se těžiště obchodu s kožešinami přesouvalo více na západ, přesunuli se i oni a jejich potomci a pokračovali ve stylu života lovců kožešin, i když pod anglickými a později americkými společnostmi.
Věk
Většina horalů byla mladých, nejčastěji šlo o dvacátníky nebo třicátníky, i když se mezi nimi mohly objevit i osoby mnohem mladší nebo naopak starší. Edwardu Robinsovi již táhlo na sedmdesát, když přišel o život během útoků Šošonů na území dnešního Idaha. Jim Beckowurth zemřel ve věku 68 let ve vesnici svého adoptivního kmene, Vraních indiánů. Starému Billovi Williamsovi bylo 62 let, když ho ze světa sprovodili Utahové. Jimovi Bridgerovi bylo pouhých sedmnáct, když se poprvé vydal do hor, Kitu Carsonovi bylo šestnáct a nepochybně bylo mnoho dalších, kteří začínali velmi mladí.
Kariéra
Podmínky života ve skalnatých horách byly brutální a tvrdé a ne každý je byl schopen snášet dlouhodobě. Pobyt ve Skalistých horách proto pro mnoho mužů představoval jenom dočasné zaměstnání. Kariéra horalů na nejnižších pozicích společenského žebříčku netrvala více než 3 roky, ti kteří byli na středních pozicích, jako například obchodníci či klerkové (zapisovatelé a úředníci) vydrželi v průměru o něco více, než 6 let. Organizátoři a vlastníci velkých společností byli součástí kožešinového byznysu déle, cca 15 let. (Swagerty in Introduction to Chardon’s Journal).
Brigády
Romantický, samotářský horal cestující Skalistými horami je více mýtus než realita. V naprosté většině cestovali horalé v perfektně organizovaných, vybavených a dobře vyzbrojených skupinách, které se nazývaly brigády a čítaly třicet, padesát a někdy i více jako sto mužů. Když brigáda dorazila na místo lovu, rozdělila se na menší skupiny, které se pak mohly rozdělit ještě dále na menší skupinky. Malá družstva dvou, tří nebo čtyř mužů mohla vyrazit k jednotlivým tokům, aby tam nakladla pasti, poté se ale zase vracela k mateřské skupině.
Bonneville popisuje jednu takovou operaci brigády. „Bylo záměrem kapitána Bonnevilla, když jsme postupovali po proudu Hadí řeky, naklást pasti podél menších potoků. V takovém případě se oddělí od hlavní skupiny oddíl. … Většinou jdou dva trappeři spolu, kvůli vzájemné podpoře a asistenci, větší skupina by zbytečně přitahovala pozornost indiánů…“
Brigády trapperů byly často doprovázeny jejich indiánskými manželkami. Brigáda Hudsons Bay company vedená Peterem Skenem Ogdenem čítala asi 120 členů, přičemž polovina byli rodinní příslušníci lovců (většinou indiánské manželky a jejich děti).
Sociální struktura
Sociální struktura horalů byla hierarchická, s dvěmi základními úrovněmi. Svobodnými lovci a tzv. „engagés“, nájemnými lovci, kteří pracovali pro kožešinové společnosti za mzdu a za dodávky loveckého vybavení a zásob. Engagés se dále dělili na další kategorie, podle typu smlouvy uzavřené s kožešinovou společností.
Nejnižší třídou byli „mangeur de lard“, což bylo hanlivé označení pro zelenáče a začátečníky a dalo by se přeložit jako „vepřožrouti“. Většinou se starali o tábor, udržovali oheň, vařili, starali se o nákladní zvířata, rozbíjeli a balili tábor, zkrátka vykonávali všechny neoblíbené činnosti, které ostřílení horalé považovali za podřadné.
Další třídou engagés byli nájemní lovci. Odevzdávali společnosti všechny kožešiny, které nalovili a na oplátku dostávali fixní plat a částečně i vybavení. Nejvyšší sortou byli lovci, kteří dostávali stanovený plat za předem stanovený počet kůží, které museli nalovit. Co nalovili nad tento rámec, mohli prodat společnosti za další odměnu navíc.
Vrcholem společnosti horalů byli svobodní lovci. Lovecké vybavení si obstarávali sami, lovili s kým chtěli, kde chtěli a kožešiny pak prodali tomu, kdo jim nabídl nejvýhodnější cenu. Kromě toho, že patřili k horalské elitě, byli svobodní lovci požehnáním po obchod kožešinami. Výroční randezvous opouštěli často zcela švorc, nebo si i nadělali dluhy.
Legenda
Hrdinství a dobrodružství horalů se stalo legendou již během jejich života, protože tito lidé představovali předvoj amerického národa, který celou svou pozornost upíral směrem k expanzi na západ. Již v polovině 40. let 19.století vycházely knihy, které líčily neuvěřitelné historky horalů. Navíc stáli horalé v epicentru „Manifest Destiny„, obecného přesvědčení, že jsou Američané předurčení k opanování kontinentu. Někteří lovci, například Jedediah Smith, Joseph R Walker, Ewing Young, Joseph Meek, Thomas Fitzpatrick nebo Christopher Carson vědomě a záměrně připravovali půdu pro americkou expanzi na západ. Vlastně byli jakousi její předzvěstí.
