V současné době jsou pro nás nože něčím samozřejmým. Něčím, co lze koupit v kdejakém obchodě, v kdejaké kvalitě a za kdejakou cenu. Výběr je široký, od levných, nekvalitních nožíků masově vyráběných v Asii, až po špičkové zakázkové nože specializovaných nožířů.
V dobách osidlování amerického pohraničí však byla situace zcela jiná. Nože byly pro evropské kolonizátory, stejně jako pro indiány věcí každodenní potřeby a dokonce i věcí přežití. Indiáni potřebovali nože ke stahování a bourání zvěřiny, k výrobě zbraní a předmětů denní potřeby, stejně jako k boji. U evropských přistěhovalců tomu nebylo jinak.
Předkolumbovské období
V předkolumbovských dobách používali indiáni především nože s kamennými čepelemi, zejména z pazourku a obsidiánu, marginálně i z mědi a z mosazi (doloženo historickými vykopávkami). Kolem roku 1000 n.l. navštívili severoamerický kontinent Vikingové, kteří sice představili indiánům železo, což ale nezměnilo skutečnost, že indiáni neuměli získat železo z rudy, ani s ním pak dále pracovat.
Počátek kolonizace
S počátkem kolonizace a osídlovaní severoamerického kontinentu započal i čilý výměnný obchod mezi indiánskými kmeny a Angličany, Francouzi, Holanďany, Švédy a dalšími příslušníky evropských národů. Indiáni velmi vysoce cenili evropské zboží, které jim značně usnadňovalo život. Kromě vlněných přikrývek a látek to bylo zejména železářské zboží, nářadí, mosazné a měděné nádobí, palné zbraně a v neposlední řadě nože.
Kovové nože evropského původu byly v očích indiánů vhodnější pro jejich potřeby, jelikož více vydržely a daly se kdykoliv znovu nabrousit, na rozdíl od obsidiánových a pazourkových. Nože s kamennými čepelemi indiáni po zisku železných definitivně odložili a již se k nim nikdy nevrátili.
Evropské koloniální nože
Železné nože, se kterými se indiáni na východě nejdříve setkali, byly vyráběny zejména v Anglii a Německu, ve Francii, Holandsku, Španělsku a dalších evropských zemích. Mezi nejznámější oblasti výroby nožů patřil anglický Sheffield a německý Solingen. Ani Sheffield ani Solnigen nepředstavuje konkrétní značku nějakého výrobce, jak je někdy mylně interpretováno. Sheffield je město v severní Anglii a Solingen město ve středozápadním Německu.
Obě oblasti prosluly výrobou vysoce kvalitní oceli a čepelí, potažmo nožů, mečů a nůžek, a to již od středověku. Vysoká kvalita sheffieldských a solingenských nožů je připisována zejména organizovanosti výroby a kontroly kvality, které fungovaly na principu řemeslných cechů. Cech kontroloval úroveň zvládnutí technologií každou jednotlivou nožířskou dílnou, stejně jako výstupní kontrolu každého vyrobeného nože. Nože vyráběné v Solingenu či Sheffieldu se staly synonymem kvality a vysoké profesionality zpracování.
Nevýhody evropských nožů
Se vstupem evropských nožů na severoamerický kontinent však byly spojeny i určité potíže, zejména vysoká cena, nepravidelná distribuce a pak i samotná stavba nožů. Evropské nože nebyly nejlevnější a jejich cena se ještě zvyšovala díky dopravě přes moře a marži obchodníků.
Je třeba si uvědomit, že americké obyvatelstvo té doby bylo spíše chudé a zemědělské, indiáni navíc neměli peníze a museli platit kožešinami. Dalším problémem byla distribuce, zejména zpočátku koloniálního období, kdy v pohraničí neexistovaly sítě obchodů jako v Evropě, spíše postupně civilizovaná divočina, kde dodávky evropského zboží byly více nárazové, jak pravidelné.
Dalším problémem byla poměrně subtilní stavba evropských nožů, stavěných spíše pro potřeby evropských domácností. Takové nože se příliš nehodily pro farmáře, lovce, pionýry, vojáky nebo indiány, kteří požadovali nože bytelnější, vhodné pro všechny typy situací, včetně lovu či boje.
Americké primitivní nože
Poptávka po levnějších a bytelnějších nožích vedla k tomu, že si část amerického obyvatelstva nechávala vyrábět nože u místních kovářů nebo puškařů. Většina těchto řemeslníků však nebyla specializovanými nožíři, i když byli schopni nějaký ten nůž vyrobit. Kvalita zpracování, stejně jako tvar nožů, vyrobených místními kováři se většinou velmi lišily, vždy podle schopností a fortelu toho či onoho kováře. Většinou nešlo o nějaké speciální či propracované tvary, ale o velmi jednoduché, až primitivní a hrubé, nicméně účelné a bytelné nože.
Kvalitní oceli byl v Americe v koloniálních počátcích nedostatek, a tak byla spousta těchto primitivních kovářských nožů vykována ze starých pilníků, opotřebených pil, zlomených mečů, a podobných recyklátů. Čepele se vyráběly z uhlíkové oceli a střenky z parohů, ze dřeva nebo z kostí.
Paroh byl nejběžnějším materiálem na střenku, jelikož byl dostupný, měl přirozené zahnutí, dobře padl do ruky a snadno se s ním pracovalo. Nejčastěji se čepel vybrousila tak, že měla dlouhý trn, který se prostě narazil na paroh. Jindy se mohl paroh spojit s čepelí pomocí nýtů. Na dřevěné ručky s používalo prakticky jakékoliv dostupné tvrdé dřevo.
Ručky z kosti se také vyskytovaly, ovšem spíše marginálně. Začištění styku ručky a čepele mohlo být vyřešeno vylitím olovem, případně mosazným či měděným kroužkem. Některé ručky mohly být vylívané olovem či cínem, nešlo však o běžnou věc, spíše okrajovou.
Dá se říci, že tradice nožů, vyráběných místními kováři se zachovala v USA až do období občanské války (1861-65), kdy je začaly vytlačovat lépe, kvalitněji a profesionálněji zpracované komerční a průmyslově vyráběné nože americké výroby.
Americké komerční nože - nože Green River
První komerční, sériová výroba nožů se objevila v USA až ve 30. letech 19.století, kdy v roce 1833 založil Američan John Russel firmu na výrobu dlát a seker. V rodném Greenfieldu v Massatschusets postavil malou továrnu poháněnou parním strojem o výkonu šestnácti koňských sil. Zařízení dílny čítalo dva buchary na kování oceli a řadu brusných kamenů. V prvním roce výroby vyráběl Russel pouze sekery a dláta, o rok později začal s výrobou nožů. Russelovy nože, které nesly značku „J.Russell & Co American Cutlery“ se proslavily pouze lokálně, většina zájemců dávala přednost zavedeným nožům sheffieldských značek. Přesto význam výroby nožů postupně rostl a Russel později zprovoznil další parní stroj.
V roce 1836 postavil Russel novou a větší fabriku v oblasti Green River v Massatschusets, kterou pojmenoval „Green River Works“. Stáhl výrobu dlát a seker a věnoval se pouze výrobě nožů pod novou značkou „J.Russell & Co. Green River Works“. Jeho nová dílna byla poháněná vodní energií, byla plně mechanizovaná s 12 buchary, sedmdesáti brusnými kameny a stovkou brusných kotoučů. Výrazná mechanizace práce měla za následek, že jeho továrna dosahovala několikanásobně vyšší produktivity, než konkurenční sheffieldský cech v Anglii, znevýhodněný stále z velké části ruční výrobou, těžkopádným systémech cechové kontroly, vyššími daněmi a v neposlední řadě nutností posílat výrobky přes moře. Při srovnatelné kvalitě tak dosáhl Russel nižších nákladů na výrobu a tím i podstatně příznivějších prodejních cen.
Russelovy nože také lépe odpovídaly potřebám amerického obyvatelstva, stejně jako indiánů. Ve 40. letech 19. století, kdy začali proudit vystěhovalci na západ po Oregonské stezce, začal Russel s výrobou jednoduchých, ale velmi odolných nožů pro vystěhovalce, lovce bizonů, hledače zlata, dobrodruhy i pro indiány. Nože byly konstruovány, aby posloužili pro každou situaci, která mohla nastat. Tak vznikly legendární nože, známé pod názvem „Green River Knives“, které platily za velmi kvalitní a dostupné.
Odhaduje se, že mezi léty 1840-60 bylo vyrobeno asi 720 tisíc těchto nožů, které zcela zaplavily americký západ a staly se synonymem kvalitních, bytelných a dostupných nožů. Výroba nožů v Green River otřásla pozicemi sheffielských firem na americkém trhu. I když se sheffieldský cech snažil později získat své pozice zpět, například i díky dumpingovým cenám, nikdy se mu to již nepodařilo.
Bobří ocasy
Známým nožům z amerického pohraničí, dýkám s ostřím na obou stranách se říká „bobří ocas“, jelikož jejich tvar skutečně připomíná ocas kožešinového zvířete. Čepel je na hřbetě velmi silná (cca 5mm) a zužuje se směrem k oběma stranám. Čepele na bobří ocasy byly původně vyráběny jako komerční hroty na kopí a pravděpodobně byly navrženy podle původních indiánských hrotů z pazourku.
Vyráběly se v Anglii na objednávku společností obchodujících s indiány (např. Hudsons Bay Company). Poprvé se objevily v oblasti Velkých jezer v polovině 18. století. Nejstarší hroty byly trojúhleníkového tvaru a říkalo se jim bajonety.
Indiáni je přijali s velkým vděkem a velmi je poptávali. Obchodní společnosti si je nechávaly vyrábět ve velkých množstvích a velmi na jejich prodeji profitovaly. Kromě použití na hroty kopí je indiáni začali používat i jako hroty na válečné palice a poté i jako čepele na nože, které umně opatřovali dřevěnými nebo kostěnými ručkami. Když běloši zjistili, že indiáni dělají z čepelí nože, začali pak sami komerčně vyrábět celé bobří ocasy i se zdobenými střenkami.
Klasifikace nožů z amerického pohraničí
V literatuře nebo na Internetu se dá často narazit na různé označení či rozdělení dobových nožů do jednotlivých tříd, ať již podle velikosti, tvaru nebo účelu. Takové členění je trochu problematické, protože nejsou přesně stanovená kritéria, podle kterých se dají jednotlivé kategorie posoudit. Přesto jednotlivé názvy pro přehlednost uvádím.
Scalpers, scalping knives
Skalpovací nože nezískaly svůj název ze skutečnosti, že by se s nimi lépe skalpovalo, ale proto, že byly velmi oblíbené mezi indiány. Důvodem bylo to, že byly obvykle levnější, než takzvané řeznické nože. Často byly vyráběny přímo za účelem prodeje indiánům. Typický „scalper“ se poznal tak, že měl rovný nebo mírně prohnutý hřbet čepele a poměrně úzkou a subtilní čepel. Proto byl i jednodušší na výrobu a tím pádem byl i levnější. Typické délky čepelí u „scalperů“ byly pět, šest nebo sedm palců (13-18 cm).
Ručky skalperů byly většinou vyrobeny z bukového dřeva a měly hranatý průřez se sraženými hranami. Některé skalpery anglické výroby mohly mít i oktagonální (diamantový) průřez. Čepel byla většinou zapuštěna asi do poloviny délky ručky (half tang) a zafixována na místě jednoduchými železnými nebo mosaznými kolíčky (zpravidla třemi až pěti).
Butchers, butcher knives
„Butchers“, nebo také „butcher knives“ byly řeznické nože, které měly většinou delší, širší a silnější čepel než tzv. „scalpery“. Také měly odlišný tvar. Špička byla zpravidla sražená a měla trojúhelníkový tvar. Proto byly tyto nože nákladnější na výrobu a tedy i dražší. Typicky se používaly například na bourání zvěřiny.
Skinners, skinning knives
Stahovací nože jsou podmnožinou nožů řeznických. Jak již napovídá název jsou určené pro stahování kůží. Hřbet čepele stahováků je zahnutý směrem nahoru. To je proto, aby během stahování kůží ze zvěřiny docházelo k co nejměnšímu riziku pořezání kůže, nebo naopak masa.
Cartouche knives
Cartouche knives, neboli „kartušové nože“ byly nože s velice úzkou a dlouhou čepelí a s ručkou vyrobenou z mosazného odlévaného rámu vykládaného zpravidla kostí nebo rohovinou. Většinou se vyráběly v Sheffieldu a v americkém pohraničí byly distribuovány obchodními společnostmi jako například Hudsons Bay Company. Populární byly zejména v 18. a na počátku 19. století.
Patch knives, patching knives
Jedná se o specializované, spíše menší nožíky, s čepelí obvykle kratší než 10 cm. Ručka je obvykle vyrobena z výběžku parohu, méně častěji pak ze dřeva nebo z kosti. Jejich účelem bylo odřezávat kusy bavlněné látky, které se používaly jako ucpávka pro kuli do pušky. Pro vlastníky předovek se jednalo o nepostradatelnou pomůcku a součást příslušenství k pušce, stejně jako střelecká taška nebo růžek na prach. Pouzdra na flastrové nože byly často integrální součástí střelecké brašny.
Rifleman knives
Takzvané „riflemanské“ nože, které proslavili američtí „riflemani“ (střelci) z Americké války za nezávislost (1775 – 1783) a v Britsko-americké válce (1812-15) jsou určitou podmnožinou amerických primitivních nožů. Od běžných kovářských nožů se liší delší čepelí (až 30cm). Podle některých teorií jsou riflemanské nože předchůdci nožů typu bowie.
Ostatní nože
Náš výčet nožů a jejich modifikací, které se vyskytovaly na severoamerickém kontinentu v době jeho osidlování evropskými přistěhovalci, pokrývá většinu nejběžnějších nožů. Zbývá říci, že se zde vyskytovaly menšinově i další nože, připomeňme například zavírací nože, nože bowie, překrásné zdobené dýky, lovecké tesáky, meče a mečíky všemožných tvarů a výzdoby, používané především šlechtou, bojové dýky kmenů severozápadního pobřeží nebo athabaské dýky s rozeklanými rukojeťmi ve tvaru Y.
Bohužel není v možnostech článku popsat všechny možnosti do detailu, proto nabízím několik obrázků pro ilustraci.
Možnosti pořízení dobových nožů
Možností pořízení ať již originálního dobového nože, či jeho repliky jsou dnes poměrně široké. Originální, dobový nůž, je možné sehnat například na ebay, při troše štěstí lze narazit v bazaru či vetešnictví na nůž vyrobený v Solingenu nebo Sheffieldu. Ceny se pohybují v řádech stovek korun až tisíců u vzácných kousků. Alternativně je možné zakoupit repliky dobových nožů, ať už primitivních, nebo třeba nožů J.Russela z Green River. Další možností je nechat si vyrobit nůž na zakázku od nožíře či kováře, podle dobových originálů. Takový nůž také vyjde na řádově jednu až několik tisícovek.