Jak indiáni, tak i trapeři si v bizoních dobách ve většině případů odlévali střely do svých předovek sami. Olověné ingoty, nejčastěji ve formě prutů, stejně jako licí kleště bylo možné sehnat na randezvous, od obchodníků nebo v obchodních stanicích.
Za dob indiánských válek bylo běžné, že se v dobyté indiánské vesnici našly kromě mnoha licích kleští také stovky kilogramů olova připraveného na lití projektilů, stejně jako ohromné množství projektilů již hotových.
Olovo se tavilo nad otevřeným ohněm v kotlících a pomocí naběraček se lilo do formiček – kleští.
Když se v 60. letech 19. století objevily první jednotné náboje, měly většinou okrajové zapalování a nebylo možné je přebíjet. S příchodem munice se středovým zápalem (70. léta 19. století) se začaly náboje také přebíjet, zejména z ekonomických důvodů. Typickými přebíječi byli v té době bělošští komerční lovci bizonů. K tomu také museli tavit olovo a odlévat olověné projektily.
Indiáni byli obecně technicky méně zdatní než běloši a jednotné náboje nepřebíjeli, ale kupovali, směňovali nebo je prostě ukořistili.
Stejně jako v bizoních dobách, tak i my dnes si můžeme pro vlastní potřebu , pokud budeme chtít. Můžeme přitom postupovat moderními nebo tradičními metodami.
Na dobovou střelbu černým prachem, ať už budete střílet kuličkou, ogiválem, mínií nebo střelou do jednotného náboje, budete potřebovat projektil. Existují dvě možnosti, jak nějaký sehnat, buďto si jej zakoupit nebo si jej vyrobit.
Obě možnosti přinášejí výhody i nevýhody.
V případě, že se rozhodnete střely nakupovat, je třeba tak učinit z ověřeného zdroje, ideálně s opakovaně dobrými zkušenostmi s takovými střelami.
V případě, že se budete lít střely sami, poslouží vám následující rady a ověřené postupy.
Pro střelbu černým prachem je vhodné a dostačující čisté olovo. To neplatí u střelby s bezdýmým prachem, kde je potřeba olovo legovat přímněsemi (antimon, cín), aby byly střely tvrdší a olovo nezanášelo vývrt.
Olovo se dá sehnat ve sběrných surovinách, v kovošrotech a podobně. Stačí obvolat pár firem. Cena olova se pohybuje kolem 40 Kč za kilogram (počátek r. 2011). Někdy se prodává ve formě starých vodovodních trubek, el. drátů, tzv. mašlí, plomb a podobně.
Olovo většinou získáte znečištěné od různých příměsí, drátů, hlíny a dalších nečistot. Je třeba ho vyčistit a vyrobit z něj tzv. ingoty, tedy odlitky čistého olova.
K tomu je třeba olovo roztavit a nalít do formiček, aby z něj byly ingoty. Tím se dostáváme k dalšímu bodu.
Olovo je třeba v první fázi roztavit, aby se očistilo a přetavilo na ingoty čistého olova. Stejně se později bude tavit čisté olovo před samotným litím střel. Tavení je možné provádět dvojím způsobem:
Speciální elektrické pícky na tavení olova prodává více výrobců. Nejznámněšjí jsou od firmy Lee, Lyman nebo RCBS. Pícky mají většinou spodní výpusť, trysku, ze které teče čůrek olova přímo do kokily.
Pícky je možné použít i na lití ingotů, je to ale dost pomalé. Hlavní výhodou elektrických pícek je termostat, který udržuje teplotu na nastavené úrovni. Některé dražší pícky jsou osazené i vestavěným teploměrem. Objem pícek kolísá podle modelu od cca 10 do 20 liber olova.
Zejména při větším množství olova je vhodné na lití ingotů využít nějakou nádobu. Ideální je větší litinový hrnec. Litina dobře drží teplo a proto olovo taví rychle. V podstatě lze využít i plechový hrnec nebo třeba zednický šufan, ale není to tak efektívní, jako litina. Některé firmy jako RCBS nebo Lyman nabízejí speciální litinové nádoby na lití olova, které pojmou asi 10 liber olova.
Na lití olova je pak možné použít naběračku nebo lít přímo z nádoby, ideálně když má nádoba licí zobáček. Jako zdroj tepla lze použít například plynový hořák, vařič, sporák, kamna nebo i otevřený oheň.
Docela dobrý nápad je vlastnit jak elektrickou pícku, tak i litinový hrnec. Hrnec je výhodné používat při lití ingotů a elektrickou pícku pak na samotné odlévání střel.
Dobově autentické je pouze tavení v plechové či litinové nádobě a na otevřeném ohni. Všechny ostatní metody jsou moderní, nicméně účinné.
Ať už využijete kteroukoliv metodu, je třeba nejprve roztavit olovo do tekutého stavu. Až bude olovo tekuté, nečistoty a struska automaticky vyplavou na povrch, protože budou lehčí, než samotné čisté olovo, které se bude držet dole. Nečistoty můžete sbírat sběračkou z povrchu a vyhodit pryč.
Když budete odlévat ingoty v elektrické pícce, spodní výpustí bude automaticky odtékat čisté olovo. Stejně tak, pokud budete nalévat do formy olovo z hrnce, nebo z naběračky, vždy první poteče čisté olovo, špína a struska se budou držet zpátky.
Na lití ingotů je ideální použít nějakou komerční formičku, například od firmy Lee nebo Lyman. Alternativně je možné použít i jinou formu, někdo například používá naběračku a podobně. Výhodou profesionálních forem je, že jednotlivé ingoty jsou váhově zkalibrované, například forma od firmy Lee odlije dva librové a dva půllibrové ingoty, firma Lyman zase čtyři librové kusy. Je pak snadné spočítat, kolik kilo (liber) olova máte v ingotech.
V prvé řadě je třeba si rozmyslet, jakou střelou budete střílet. U perkusních a křesadlových riflí a mušket a u perkusních revolverů je nejdobovější a nejjednodušší variantou kulička. U střelby s jednotným nábojem je pak třeba vybírat střelu, která je co nejpodobnější dobovému originálu.
Zejména pokud budete střílet černým prachem jednotný náboj, je třeba, aby měla střela dostatečně hluboké drážky na mazání.
V případě kuličky je potřeba přesně zvolit její průměr. Udává se v palcích s přesností na tři desetinná místa. Například 0.454 znamená, že kulička bude mít průměr 2,54 x 0,454 tedy 11,53mm.
V případě pušky by měl být průměr kuličky o něco menší, než průměr vývrtu v polích. Například pušce ráže .50 by odpovídala kulička .490 nebo .0495, pušce ráže .45 kulička .440. To je proto, že dobově se nabíjela kule přes lubrikovaný flastr, který vyplní mezeru mezi kuličkou a vývrtem.
U perkusního revolveru je situace odlišná. Kulička musí mít větší průměr, než je průměr komory. Kuličky se do válce zatlačí silou, při této proceduře by se měl z kuličky oholit olověný prstenec. Pro revolvery ráže .36 je vhodná kulička rozměru .375 a pro revolvery ráže .44 kulička průměru .451 nebo .454.
Od volby střely se pak odvíjí výběr licích kleští. V zásadě jsou dvě možnosti, jak přistupovat k této volbě. Pokud chcete být 100% doboví, můžete si pořídit přesnou napodobeninu dobových licích kleští. Širokou nabídku nabízí například Track of the Wolf. Výhodou je dobovost, ale komfort a rychlost lití jsou menší, než u moderních kokil.
Pokud zvolíte moderní variantu, je na výběr z několika možností (výrobců). Nejběžnější jsou licí kleště od firmy Lee. Jsou nejlevnější na trhu, protože jsou vyráběné ze slitiny hliníku. Pro většinu účelů běžně postačí. Hliníkové kleště se rychleji zahřejí, ale také rychleji zchladnou. Firma Lee vyrábí kleště které obsahují jednu, dvě nebo i šest dutinek.
Další kleště vyrábí firmy Lyman, RCBS nebo Saeco. Jsou železné a vydrží na celý život, pokud se o ně člověk dobře stará. Jejich nevýhodou je vyšší cena, až několikanásobná oproti firmě Lee. Kvalita zpracování je však velmi vysoká. Zejména u střel do jednotného náboje ne nutné použití těchto dražších kleští, jelikož firma Lee se zabývá především střelami pro bezdýmé prachy, zatímco firma Lyman má v nabídce i kleště na střely na černý prach (s hlubokými a širokými drážkami).
Kleště je možné nakoupit buď přímo od výrobců nebo distributorů z USA nebo od českých obchodníků.
POZOR: Většina firem prodává zvlášť kokily (železné bloky s dutinou pro lití střely) a zvlášť kleště (rukojeti). Výjimkou je firma Lee Precision, která prodává obojí jako jeden celek.
O licí kleště je třeba se pečlivě starat. Prodlouží se tak jejich životnost a odlévání bude snazší. Železné kleště je třeba před uskladněním vyčistit a namazat konzervačním olejem proti korozi. U hliníkových to není třeba, hliník nerezaví.
Před použitím je kleště třeba odmastit, pokud byly nakonzervovány, zejména tedy oblast dutiny. To je možné provést ředidlem, benzinem, nebo detergentem, či jiným odmašťovacím prostředkem.
Před použitím by se měly kleště namazat, aby lépe fungovaly. Ideální je silikonový olej, silikonová vazelína nebo grafit. Namazat je potřeba styčné plochy kokily, zejména vymezovací kolíky, kloub kleští a také stříhací plech. Mazací olej se nesmí dostat do dutiny kokily, projevilo by se to na střelách.
Kokila také musí být zcela suchá před použitím, zejména nesmí být žádná voda, ani zbytková v dutině. Mohlo by dojít k explozi olova. Horké olovo by totiž vodu vypařilo a pára, která by se snažila dostat ven rozstříkne rozžhavené olovo, což může vést ke zranění.
Dále je třeba kokilu (kleště) „naseparovat“, zajistit, aby odlitá střela dobře vypadávala z dutiny. K tomu se používá několik metod:
Zpravidla se dělá nad plamenem svíčky, zapalovače nebo zápalky. Stačí velmi jemné načazení „do zlatova“, černá silná vrstva sazí v dutince je nežádoucí. Načazení působí jako separátor mezi kokilou a olověnou střelou. Střely by měly z kokily snadněji vypadávat (bohužel mně tato metoda nefunguje, i když ji uvádějí mnozí autoři. Někomu to prostě funguje a někomu ne.)
dapibus leo.
Například Drop Out Bullet Mold Release Agent and Lube od firmy Frankford Arsenal (nemám vyzkoušeno)
Dále je dobré kleště před samotným litím předehřát. To se provede tak, že se rožek kleští ponoří do žhavé taveniny. Pozor, aby se tavenina nedostala do dutiny. Dostatečné prohřátí kokily se projeví tak, že olovo na ní neulpívá ale odtéká při vytažení pryč.
Před litím střel je třeba si uvědomit že výpady olova jsou toxické. Z krátkodobého hlediska může dojít při nadýchání k příznakům otravy, z dlouhodobého hlediska může dojít ke vzniku rakoviny a reprodukčních problémů. Proto je nutné pracovat v dobře větraných prostorech, ideálně venku a maximálně se vyvarovat vdechování olověných výparů. Někteří používají i speciální respirátory.
Dále je třeba si uvědomit, že rozžhavené olovo může dosahovat teploty několika set stupňů Celsia. Zasažení pokožky rozžhaveným kovem může způsobit závažné zranění. Proto je třeba pracovat maximálně opatrně a obezřetně.
V první fázi je třeba roztavit olovo, viz kapitola „Tavení“. Jediný rozdíl je v tom, že nyní budete tavit čisté olovo z připravených ingotů.
Ideální na lití je elektrická pícka s regulátorem teploty a se spodní výpustí. Alternativní metodou je lití pomocí speciální naběračky, jako vyrábí např. firma Lyman nebo RCBS. Stačí pouze nabrat rozžhavené olovo z nádobky a lít do kokily.
Postupujeme tak, že do namazané, naseparované a zahřáté kokily nalijeme olovo (buď z pícky nebo z naběračky), až zaplní celou dutinku a ještě přeteče přes. Kokilou můžeme mírně zahoupat doleva a doprava aby olovo lépe doteklo do všech koutů dutinky. Po několika okamžicích by mělo přeteklé olovo ztuhnout.
Jakmile ztuhne, odřízneme jej pomocí stříhacího plechu. K tomu je možné použít poklepání dřevěným špalíkem na trn stříhacího plechu, nebo tlakem ruky v rukavici. Pokud má kokila více dutinek vylijeme nejdříve všechny dutinky, pak odstřihneme přelitky.
Poté rozevřeme kleště a vyklopíme střely ven. Ideální je odlité střely vyklepávat na měkčí podložku, například na několik ručníků na sobě. Střely by měly dopadat na měkký, ne tvrdý povrch, aby se nezdeformovaly.
Pokud střely samy hladce nevypadnou z kleští, může to být způsobeno několika možnostmi:
Pokud se střely drží v kleštích a nevypadnou samy, můžeme jim pomoct poklepem dřevěného špalíku na kloub kleští (nikdy neklepejte na kokilu). Když ani to nepomůže, použijeme nějakou špejli nebo dřívko na vyšprtnutí střely ven (nepoužívat šroubovák či jiné železo, hrozí poškrábání kokily).
Z počátku práce je běžné, že první odlitky nedopadnou dobře. Někteří zkušení odlévači automaticky vyhazují a přetavují prvních 50 nebo až 100 kusů střel. Není třeba panikařit, když se ani po třiceti odlitých střelách nedostavuje dobrý výsledek. To je způsobeno studeným vnitřkem kokily.
Postupně se kokila uvnitř dutiny zahřeje, zaběhne a střely začnou vypadat dobře. Celkově je třeba laborovat s teplotou taveniny a teplotou kokily a rychlostí práce a dosáhnout optimálního vyladění, aby práce odsýpala.
Nepovedené střely v žádném případě nevyklepávajte přímo z kokily do taveniny. Vystříklé olovo by se mohlo dostat do styčných ploch kokily, což by znemožnilo další odlévání.
Kvalitně odlitá střela by měla mít dokonalý tvar bez jakýchkoliv defektů, map, kráterů nebo záhybů a měla by mít stejnoměrnou lesklou stříbrnou barvu. Veškeré defektní střely by měly být vyřazeny a přetaveny.
Na odlévání olověných střel není třeba hledat nic složitého, zvládali to i indiáni s nejprimitivnějšími pomůckami. Na druhou stranu, je to trochu alchymie a dobrý výsledek závisí na mnoha proměnných. Jako všude i zde platí, praxí a tréninkem k dokonalosti.
Tavení olova – vlákno na diskusním fóru serveru Střelectví.cz
Kokily a lití střel – vlákno na diskusním fóru serveru Střelectví.cz
Jak tavíte olovo? – vlákno na diskusním fóru serveru Střelectví.cz
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
