Skalpování je prehistorický zvyk prakticky všech nebo většiny severoamerických indiánských kmenů. Jeho původ je neznámý, nicméně tento zvyk prokazatelně v Severní americe existoval již tisíce let před příchodem Evropanů na kontinent.
Spočívá v odříznutí části kůže z temena hlavy i s vlasy se zabitého a v některých případech i živého poraženého nepřítele. Skalpování se provádělo zpravidla tak, že vítězný válečník toho poraženého otočil na břicho, klekl mu nebo stoupl nohou mezi lopatky, jednou rukou uchopil jeho vlasy na temeni hlavy a druhou rukou, několika řezy odřízl kruhový kus kůže z hlavy své oběti.
Jim Becwourth píše ve svých pamětech, že mrtvoly je třeba oskalpovat co nejdříve, dokud příliš nevychladnou, protože tehdy je skalpování snazší. S postupujícím časem, jak tělo vychládá a tuhne, je to naopak těžší.
Na Velkých pláních odřezávali válečníci kromě skalpu i zbytek vlasů, pokud k tomu měli čas. Zdobili si totiž pomocí vlasů své legíny a válečné košile a na to potřebovali vlasů co nejvíce. Aby nemuseli používat vlasy ze samotného skalpu, snažili se proto využít i všechny ostatní vlasy pobitých nepřátel. Ukořistěné vlasy pak předávali svým ženám, které je rozdělovaly do tenkých proužků, omotávaly jejich konce osrdečníkem a ursoními ostny a zavěšovaly je podél vyšívaných pásů.
Skalpování nepřítele byl úkon, který symbolicky potvrzoval, že nepřítel byl přemožen. Ukořistěný skalp sloužil svému majiteli jako hmotný a nezpochybnitelný důkaz, že přemohl, respektive usmrtil nepřítele. To byl jeho hlavní účel.
Jelikož většina severoamerických kmenů vyznávala kult válečníka, na válečnické zdatnosti jedince nezřídka závisel jeho společenský status ve kmeni. Válečník, který měl největší počet skalpů měl také nejvyšší sociální postavení.
Válečníci své skalpy proto uchovávali, často je zdobili a vystavovali na odiv, jako důkaz své chrabrosti.
Indiáni také věřili, že se ve vlasech ukrývá životní síla každého člověka, pokud tedy byl člověku odebrán skalp, byla mu tím symbolicky odňata i jeho životní síla.
V některých indiánských jazycích je slovo “skalpování” synonymem pro usmrcení, či odebrání života nebo životní energie a lidé, kteří pak přežijí proces skalpovaní (dělo se to překvapivě často) byli považováni za “mrtvé”, i když byli fyzicky živí, nebo byli považování za duchy. Často byli vyobcováni ze svého společenství a archeologické důkazy naznačují, že takoví lidé byli pohřbíváni jiným způsobem, než ostatní lidé. Zřejmě šlo o určitou paralelu například se sebevrahy, kteří ve středověké Evropě, ovlivněné křesťanstvím, nesměli být pochováváni na hřbitově s ostatními lidmi, ale byli pohřbívání mimo běžné hřbitovy.
Každý kmen má svůj vlastní a tím pádem odlišný název pro skalp, skalpování, nebo skalpovaného člověka. Tyto názvy či pojmy byly již plně vyvinuté v době prvních kontaktů s Evropany a slouží mimo jiné jako důkaz, že praxe skalpování je v Severní Americe domorodého původu.
Samotný termín “skalp”, anglicky psáno “scalp” se nerozšířil do obecného povědomí obyvatel Nové Anglie dříve, než v roce 1675, přičemž během 18. století byl adoptován i francouzsky mluvícími kolonisty.
Do té doby se používaly různé opisy jako “vlasy s kůží z hlavy”, “stáhnout z hlavy nepřátel vlasy” a podobně.
Indiáni zřejmě příliš nerozlišovali, zda skalp pochází z muže, ženy nebo dítěte. Analýzy z archeologických výzkumů z prehistorických lokalit, kde došlo k větším masakrům, naznačují, že ze skalpovaných ostatků je asi 60% mužského pohlaví a 40% ženského.
K mnoha hromadným masakrům, kdy bylo odebráno nejvíce skalpů, docházelo při nájezdech na vesnice či osady, spíše než během bitev na bitevním poli. Proto nezanedbatelnou část zabitých a skalpovaných tvořily ženy a děti.
Skalpování se nevyhýbalo ani malým dětem, v lokalitě Fay Tolton v Jižní Dakotě byla objevena kostra dítěte, které bylo skalpováno ve věku 5-7 let. Toto dítě dle vědců ještě několik týdnu po svém oskalpování žilo, než bylo definitivně usmrceno. Jeho ruce pak byly odříznuty, evidentně jako trofeje.
Většinu skalpů indiáni vyplétali do obručí, vyrobených z větviček. Zelená větvička se ohnula, vyrobila se z ní obruč a skalp se do ní vypletl pomocí šlachy nebo rostlinného vlákna. Skalp se potom sušil.
Samotný skalp nebo i obruč se pak mohly ještě dále zdobit, například obruče se mohly omotat komerční látkou, kůže skalpu se natíraly červenou hlinkou, nebo se skalpy obšívaly korálky. Někdy se vlasy skalpu mohly zaplést do copů a připevnit na ně další ozdoby, jako pera atp.
Skalpy se pak mohly připevňovat ke kopím, úderovým holím, k uzdám koní, k týpiovým tyčím, válečným palicím a podobně.
Indiáni říkali ozdobeným skalpům, že jsou “oblečené”, neozdobené skalpy pak byly “nahé” či “holé”.
Na Velkých pláních bylo zvykem, že si válečníci zdobili své válečné košile, ale i legíny úzkými prameny vlasů. Tyto prameny lemovaly rukávové i ramenní pásy válečných košil i legín. Smysl byl naprosto stejný, jako u samotného skalpu, válečník vystavoval vlasy nepřátel, které zabil vlastní rukou. Proto jenom význační válečníci mohli mít košile ozdobené prameny vlasů.
Indiáni těmto pramenům vlasů říkali “skalpy”. Většinou se získávaly tak, že se ze zabitého muže nebo i ženy ořezaly kromě skalpu i ostatní, zbývající vlasy.
V některé literatuře se objevují informace, že vlasy na válečných košilích jsou vlasy členů kmene, či komunity a že symbolizují, že nositelé těchto košil za ně mají zodpovědnost. Domnívám se, že jde o mýtus, který má za cíl bagatelizovat a převracet význam zdobení oděvů lidskými vlasy. Původní význam zdobení oděvů lidskými vlasy je téměř jistě stejný, jako vystavování skalpu, tedy doložit válečnické umění a sociální status svého majitele.
Skalpový tanec byl neoddělitelnou součástí slavností, kdy kmen oslavoval válečníky, kteří se vrátili z válečné výpravy a přinesli nepřátelské skalpy. Průběh, délka a způsob tance se mohly lišit v závislosti na kmeni či době. Mnoho kmenů říkalo, že čerstvý skalp je třeba nejdříve “roztančit”.
Čerstvé skalpy a často také končetiny či jiné části těl zabitých nepřátel se zavěsily na tyče, které držely staré ženy (u některých kmenů zase naopak mladé dívky) a válečníci kolem nich tančili, často v noci, za svitu ohňů, do toho ječeli, mávali zbraněmi, vytvářeli nejstrašlivější grimasy a předváděli boj a zabíjení a skalpování nepřátel.
Běloši, kteří tento výjev viděli jej popisovali, jako by se ocitli v samotném pekle a jekot indiánů popisovali jako řev nějakých démonů. Skalpové tance mohly u některých kmenů trvat až několik týdnů (samozřejmě s přestávkami).
Skalpové tance někdy indiáni tančili jen tak, i se “starými” skalpy. Například na randezvous v roce 1836 chtěli Šošoni udělat radost skupině presbytariánských misionářů, kteří byli na cestě do Oregonu, kde chtěli založit křesťanskou misii pro místní indiány. Zejména distingované mladé paní a misionářky Eliza Spalding a Narcissa Whitmann, dvě první bělošky, které se dostaly do oblasti Skalistých hor byly tancem, který trval několik hodin doslova šokovány.
Několik stovek Šošonů, pomalovaných od hlavy až patě válečnými barvami ječelo, mávalo zbraněmi, poskakovalo z jedné nohy na druhou za ohlušujícího tlukotu bubnů, do toho stříleli z pušek a dělali nepředstavitelný randál. Jedna z misionářek si zapsala do deníku, že měla pocit, jakoby divoši byli vyslanci ze samotného pekla a že skalpový tanec není více, než poskakování a zvířecké vřeštění.
Podobný popis podal i George Catlin, který byl také svědkem skalpového tance Lakotů.
Francouzi a Angličané zaznamenali indiánský zvyk skalpovat své nepřátele a chlubit se jejich skalpy již během prvních kontaktů v 16. století.
Jacques Cartier, francouzský objevitel Kanady se v roce 1535 plavil po Řece sv. Vavřince, kde se potkal s Irokézy, kteří mu ukazovali pět skalpů indiánů z kmene Toudamanů, východních Algonkinů, a irokézských nepřátel.
Jacques Ie Moyne, jiný francouzský objevitel o 29 let později popsal, jak indiáni z kmene Timucua ze severní Floridy na řece St. Johns skalpovali své nepřátele. Ke skalpování používali naostřené stonky rákosu, které prý byly ostřejší, než nejostřejší nůž. Skalpy pak sušili nad ohněm, který rozdělali, připevnili si je ke kopím a dali se na vítěznou cestu domů. Ve vesnici pak prováděli rituál, kdy skalpy, nohy a ruce poražených nepřátel přivazovali k tyčím, tancovali kolem nich a radovali se nad porážkou nepřátel.
Podobných ranných popisů existuje celá řada.
Obecně se Evropská veřejnost pohoršovala nad indiánským zvykem skalpovat své oběti a považovala to za nechutný zvyk barbarských divochů, ovšem ani Evropané se často nechovali příliš lépe, a to ani v koloniálních dobách, ani dříve.
Středověcí Evropané místo braní skalpů preferovali uřezávání celých hlav, které byly naráženy na kůly pro výstrahu. Zejména se jednalo o hlavy buřičů a kriminálníků, kteří se vzepřeli králově moci či zákonům. Tyto praktiky byly v Evropě ve středověku běžné, kdy buřiči, kriminálníci a zrádci (ať již skuteční nebo domnělí) byli veřejně popravování stětím hlavy a tyto hlavy byly často napíchnuté na kůly a veřejně vystavované pro výstrahu.
Tato Evropská praxe prosazování královské moci silou a represí byla do velké míry přenesena i do kolonií, a tedy i do Severní Ameriky.
Když vypukla v Severní Americe otevřená válka mezi Evropskými mocnostmi o nadvládu nad kontinentem a jeho přírodním bohatstvím, byla do ní vtažena celá řada indiánských kmenů. Evropané využili toho, že kmeny proti sobě vedly válku již dříve, vyzbrojili své indiánské spojence palnými zbraněmi a podporovali je ve válce proti svým evropským rivalům.
Evropané přirozeně využívali indiánského zvyku skalpovat své nepřátele a přišli s nápadem vyplácet odměny za každý skalp indiána z nepřátelského kmene. Jako první s nápadem zřejmě přišli Angličané, ale Francouzi a Holanďané nezůstali příliš pozadu.
Anglické kolonie začaly s vyplácením odměn za skalpy již v Pekotské válce po roce 1630, kdy platili Mohykánům za skalpy Pekotů.
Holanďané v Novém Amstrdamu (později New York) nabízeli tradičně odměny za hlavy Delawarů. Později se spokojili se skalpy, protože přenášet hlavy na delší vzdálenost bylo nepraktické.
Odměny za skalpy nepřátel se nabízely také za války Krále Filipa (1675-1678) a o odměnu za skalpy se mohli přihlásit jak běloši, tak i indiáni. Odměny se navíc staly součástí oficiální koloniální legislativy.
Odměny se vyplácely ve zboží určité hodnoty a zprvu byly vypláceny pouze za indiánské skalpy, ale později byl tento systém rozšířen i na skalpy evropských nepřátel. Francouzi tedy vypláceli odměny za skalpy Angličanů i jejich indiánských spojenců a naopak Angličané vypláceli odměny za skalpy Francouzů a jejich indiánských spojenců.
Odměny za skalpy se nevyplácely jenom indiánům, ale také bělochům. Každý tak byl ekonomicky motivován, aby bral nepřátelské skalpy. Odměny se lišily výší podle toho, zda šlo skalp muže (většinou od 12 let výše), ženy nebo dítěte. Mužské skalpy měly většinou asi dvojnásobnou hodnotu, než skalpy žen a dětí.
Hodnota odměn za skalpy se lišila v závislosti na období a na mocnosti, která je vyplácela, nicméně v určitých obdobích se cena za mužský skalp mohla vyšplhat až na 300 liber šterlinku, což bylo již docela velké jmění.
Někdy docházelo i ke kuriózním případům, jako je případ Hannah Duston, puritánské novoanglické koloniální ženy, jejíž osada, kde žila, byla v březnu roku 1697 napadena indiány kmene Abenaki. Osada byla vypleněna a spálena a mnoho kolonistů bylo pobito a Hannah spolu s několika dalšími novoangličany byla vzata indiány do zajetí. V noci se rozhodla svým věznitelům utéct a s pomocí své tety Mary a dalšího 14 letého anglického chlapce utloukla v noci tomahawkem všechny své věznitele, když spali, celkem 2 bojovníky, 2 ženy a 6 dětí. Hannah všech deset indiánů oskalpovala, sebrala jim zbraně a mušketu a na kánoi odplula na jih, kde se jí podařilo dostat domů. V Bostonu u patřičných úřadů zažádala o odměnu za 10 indiánských skalpů. V oficiální žádosti uvedla, že se jí podařilo sprovodit ze světa 10 barbarů. Novoanglické úřady její žádosti vyhověly i přesto, že v tom roce byly odměny za indiánské skalpy zrušeny. Bylo jí vyplaceno 25 liber šterlinku a její tetě Mary a 14 letému chlapci každému po 12,5 librách šterlinku.
Po založení Spojených států praxe platby za indiánské skalpy z velké části vymizela, i když v některých oblastech tato praxe mohla do určité míry přetrvávat.
Někdy docházelo ke skalpování a zohavování mrtvých indiánů ze strany bělochů, šlo ale spíše o ojedinělé excesy bělošské spodiny, než o nějakou pravidelnou a běžnou činnost. Například během Masakru Šajenů u Sand creeku v roce 1864 příslušníci opilé domobrany skalpovali všechny pobité indiány, muže, ženy i děti, uřezávali jim nosy, uši, genitálie apod. a navlékali se je na zbraně a později je vystavovali v Denveru v divadle a v saloonech jako trofeje vítězného tažení proti primitivním barbarům.
Systém odměn za skalpy vedl celou řadu podnikavců k tomu, aby si na tom postavili živnost. Mnozí koumáci se snažili vydělat i pomocí podvodů, a to například tak, že jeden skalp rozdělili na více menších skalpů nebo z jedné hlavy odřezali skalpů více, aby získali vyšší odměnu.
Někteří se dokonce snažili jeden skalp prodat vícekrát, jiní zase stahovali z mrtvých koní kůži s hřívou a vydávali ji za lidský skalp.
Anglické a francouzské úřady proto přistoupily k opatřením, které měly podvody minimalizovat. Všechny skalpy byly přísně zkoumány, zejména, zda se na nich objevuje tzv. “koruna”, neboli místo na hlavě, ze kterého vlasy vybíhají a tvoří charakteristický “vír” či “spirálu” Takové místo je na hlavě totiž jenom jedno. Dalším opatřením bylo, že skalpy, za které byla vyplacena odměna byly okamžitě spáleny, aby nebylo možné inkasovat odměnu vícekrát.
Podobná opatření se objevovala i mezi samotnými indiánskými kmeny, protože i indiáni měli někdy tendence dělit jednotlivé skalpy na více menších kusů a připisovat si tak více válečných zásluh, než kolik ve skutečnosti měli. Za skutečný a pravý skalp byl tak považován takový, který obsahoval onu “korunu”, tedy místo, kde vlasy tvoří spirálu, či vír.
Jak jsem již naznačil, mnozí lidé skalpování přežili a mohli pak ještě dále žít mnoho let. Je to patrné jak z archeologických nálezů, tak i ze zdokumentovaných případů. Indiáni se členy kmene, kteří přežili skalpování často zacházeli jako z duchy, nebo s lidmi, kteří jsou sice fyzicky živí, ale duchovně jsou mrtví. Mnozí tak byli vyloučeni či vyhnáni ze svých komunit.
Zajímavý a ukázkový případ je příběh Roberta McGee, který se se svými rodiči v roce 1864 vydal s karavanou emigrantů v krytých vozech na západ, kde hledali nové a lepší živobytí. Robertovi tehdy bylo 14 let. Cílem jejich cesty byla pevnost Fort Leavenworth v Kansasu. Robertovi rodiče bohužel cestou na následky drsných podmínek zemřeli. Sirotek se snažil zapsat v pevnosti do armády, byl ale odmítnut díky svému nízkému věku. Podařilo se mu najít zaměstnání jako vozka pro společnost přepravující zásoby do Fort Union v Novém Mexiku.
18. července 1864 se karavana nákladních vozů utábořila u Walnut Creeku v blízkosti vojenské pevnosti Fort Zarah v dnešním Kansasu. Vozkové podlehli iluzi bezpečí, jelikož byli jen asi míli od pevnosti. Během večeře je překvapil náhlý a zničující útok asi 150 siouxských válečníků vedených náčelníkem Malou želvou. Během několika minut indiáni zmasakrovali všechny celou karavanu.
Chlapec Robert McGee byl několikrát zasažen šípem, střelen do zad z pistole a navíc utržil ránu tomahawkem přímo do hlavy. Ležel na zemi v ratolišti vlastní krve, ale stále byl při vědomí. Náčelník Malá želva jej osobně oskalpoval, přičemž řez vedl jen kousek od chlapcových uší. Chlapec byl celou dobu vědomý a při smyslech a všechno si pamatoval.
Když na místo dorazili vojáci, našli dva chlapce ještě naživu. Jedním byl Robert McGee. Druhý chlapec po převozu do vojenské nemocnice zemřel, Roberta se ale podařilo vojenským chrirurgům zachránit. Dokonce se mu snažili implantovat nové vlasy, ale neúspěšně.
Robert Gee byl vyfotografován o 26 let později, v roce 1890, kde je jeho zranění po skalpování stále dobře viditelné.
Podobných případů, kdy oběť přežila vlastní skalpování je mnohem více.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
