Když jsem se začal zajímat o rané období kolonizace Severní Ameriky, měl jsem za to, že šlo především o klasický mocenský střet dvou evropských impérií – Francie a Anglie. Dvě velmoci soupeřící o nová území, o zdroje a obchodní cesty, zkrátka o nadvládu nad novým kontinentem. Vše se zdálo být jednoduché: stejná motivace, stejný cíl, jen jiná vlajka.
Jenže čím hlouběji jsem se do tématu nořil, tím více jsem si uvědomoval, že Nová Francie a Nová Anglie nebyly jen dvě odlišné kolonie, ale dva naprosto odlišné světy. Lišily se nejen jazykem a kulturou, ale především duchem, způsobem myšlení, ekonomickým modelem, vztahem k přírodě i k původním obyvatelům – Indiánům. Dnes mi přijdou spíše jako opačné protipóly, jako oheň a voda. Pochopit tyto rozdíly je dost důležité, abychom si uvědomili, proč a jak vlastně kolonizace Severní Ameriky probíhala.
Mentalita
Rozdílnost mezi Francouzi a Angličany není jen geografická ani kulturní – je hluboce zakořeněná v samotné mentalitě těchto národů, formované staletími odlišného vývoje, klimatu, náboženství i společenského řádu. Tyto rozdíly se naplno projevily nejen v Evropě, ale s ještě větší silou i v Novém světě, kde obě mocnosti promítly své vlastní civilizační modely do zcela nového prostředí.
Angličané
Angličané představovali typický produkt germánské mentality – světa, kde dominuje tvrdá expanze, kontrola, hierarchie a disciplína. Jejich přístup k životu byl vždy silně racionální, organizační a strukturovaný. Všude, kam vkročili, se snažili zavést systém, zákon a pořádek. Potřebovali mít věci pod kontrolou – krajinu, společnost, obchod i jednotlivce. Tento mentální archetyp se odráží i v jejich koloniální politice: Angličané chtěli Nový svět vlastnit, rozparcelovat, řídit a kontrolovat, stejně jako spravovali svá města doma. Byli to budovatelé impéria – schopní, disciplinovaní, ale zároveň chladní, oddělení a často neschopní opravdového splynutí s jinou kulturou. Jejich individualismus byl paradoxně řízený přísným systémem hierarchie a poslušnosti, což z nich dělalo velice efektivní kolonizátory, ale špatné spojence.
Francouzi
Francouzi byli jiní. V jádru románská civilizace, která si i v dobách válek zachovávala smysl pro společnost, pospolitost a estetiku. Kde Angličan viděl nutnost systému, tam Francouz viděl hodnotu v osobním vztahu a lidském kontaktu. Zatímco Angličané si cenili kontroly a dominance, Francouzi více důvěřovali diplomacii, dohodám a spolupráci. Pro ně bylo přirozenější hledat cestu, jak spolu žít, než jak druhé ovládnout. Upřednostňovali jistotu před rizikem, rovnováhu před expanzí a potěšení ze života před slepou honbou za mocí. V jejich přístupu bylo více lidskosti, ale i určitého chaosu – méně disciplíny, více emocí, improvizace a šarmu.
Střet mentalit
Tyto dvě mentality se v Evropě střetávaly po staletí a byly jednou z hlubších příčin opakovaných válek mezi Anglií a Francií. Nešlo jen o území nebo obchodní zájmy – šlo o střet dvou odlišných světů. Angličané považovali Francouze za neukázněné, nestálé, zmítané emocemi a vrtochy – za lidi, kteří neumějí vytvořit pevný řád a systém. V jejich očích byli Francouzi směsicí lehkomyslnosti a požitkářství, lidé, kteří se víc zajímají o víno, jídlo a ženy než o vojenský drill. Tuto realitu hezky vystihuje slavný výrok anglického důstojníka z filmu Poslední Mohykán:
„Francouzi neumějí válčit, raději se cpou nebo prohánějí ženské sukně“.
Krásně vystihuje, jak hluboce Angličané Francouzi opovrhovali. Francouzi však tuto anglickou nadřazenost opláceli stejnou mincí. Viděli v Angličanech suchopárné byrokraty, téměř stroje nebo roboty, pyšné dobyvatele a lidi posedlé majetkem a kontrolou. Považovali je za chladné, bezduché a přehnaně racionální bytosti, které ztratily kontakt s krásou, emocemi, lidskostí a samotnou podstatou života. Kde Angličané viděli disciplínu, Francouzi viděli necitlivost; kde Angličané viděli řád, Francouzi vnímali prázdnotu.
A tak není divu, že když se tyto dva národy střetly na severoamerickém kontinentu, přenesly si s sebou všechny své předsudky, vášně i averze. Kolonizace Nového světa se tak stala nejen soupeřením o území, ale především o duši – o to, jaký duch bude v Americe vládnout: jestli anglosaský duch kontroly, expanze, systému a řádu, nebo francouzský duch vztahů, diplomacie, lidskosti a určité improvizace.
Rozdílný přístup
Rozdílná mentalita Angličanů a Francouzů se tak odrazila i v jejich přístupu ke kolonizaci a k původním obyvatelům Ameriky. Angličané pohlíželi na Nový svět jako na prostor, kde je třeba vytvořit novou, čistou a etnicky homogenní společnost – jakýsi ideální obraz Anglie očištěné od hříchů starého kontinentu. Jejich cílem bylo přetvořit krajinu, založit města, obdělávat půdu a nastolit řád, který by odpovídal evropským představám o ideální civilizaci. Indiáni do tohoto obrazu nepatřili; byli překážkou, nikoli partnery. Anglická kolonizace se tak od počátku nesla v duchu budování a tvorby řádu a kontroly, spíše než soužití.
Francouzi naproti tomu přistupovali k Americe jinak. Jejich cílem nebylo masové osidlování ani přetváření krajiny, jako spíše obchod a spolupráce. Francouzská přítomnost se opírala o řeky, obchodní stanice a síť osobních vztahů s Indiány. Místo aby území dobývali, vrůstali se do něj – učili se domorodé jazyky, přejímali indiánské zvyky a technologie, uzavírali s Indiány spojenectví i manželství. Nešlo jim tolik o území, jako o přístup a o spojení. Proto byla Nová Francie spíše civilizací mostů než hranic a její duch zůstává dodnes připomínkou, že ne všichni Evropané jsou stejní a že střet civilizací nemusí být nutně bojem o dominanci.
