Činění zvířecím mozkem je prastará, tradiční a přírodní metoda zpracovávání usní a kožešin. Nebyla známá pouze indiánským národům severní a jižní Ameriky, ale využívali ji kdysi předkové všech dnešních lidí celého světa, naše předky nevyjímaje. Například oblečení známého muže z ledovce, Ötziho, který zemřel v době před asi 5300 lety v Alpách na dnešní Rakousko-Italské hranici bylo vyrobeno z kůží a kožešin, vydělaných právě zvířecím mozkem.
V podstatě se jedná o primitivní variantu tzv. “zámišového činění”, tedy činění pomocí tuku. Mozek v sobě totiž obsahuje velké množství tuku, který lubrikuje kožní vlákna, díky čemuž se kůže stane měkkou a vláčnou. Teoreticky lze použít I jakýkoliv jiný tuk, ale bylo experimentálně zjištěno, že kvalitě kůže vydělané mozkem se nic nevyrovná.
Všechny kůže a kožešiny vydělávané indiány obou Amerik po celou historii až do počátku 20. století byly vydělány právě metodou vtírání zvířecího mozku do kůže. Poté byla tato metoda zapomenuta, protože indiáni začali používat místo vydělaných kůží výhradně látky.
I když se jedná o těžkou a namáhavou fyzickou práci, zastávaly ji výhradně ženy, muži se celého procesu vůbec neúčastnili. Práce mužů skončila zabitím zvířete, případně jeho přemístěním do vesnice.
Kůže a kožešiny, ručně oškrábané a vydělané mozkem jsou mnohem kvalitnější, než usně a kožešiny vydělané průmyslově nebo za pomocí chemikálií. Většinou jsou mnohem lehčí, vzdušnější a trvanlivější než jejich průmyslové protějšky. Také jsou propustnější pro “páry”, mnohem lépe “dýchají”, takže jsou vhodnější na výrobu oblečení. Jejich hlavní nevýhodou je násobně vyšší cena, než u průmyslových kůží, což je dáno vysokou měrou podílu namáhavé ruční práce.
Kůže z uloveného zvířete se stáhla a vymízdřila (odstanila se veškerá podkožní tkáň, zbytky masa, tuku a blan). Mízdření se mohlo provádět různými způsoby, podle dostupných nástrojů a velikosti kůže. Menší kůže se mízdřily na dřevěných špalcích. Jako nástroj sloužilo nejčastěji žebro většího savce, například bizona.
Větší kůže, jako bizoní, losí nebo z jelena wapiti se vypnuly pomocí provazů do dřevěných rámů, nebo se obvodě kůže přikolíkovaly k zemi pomocí dřevěných kolíků. Mízdření pak probíhalo pomocí škrabky se zubatým ostřím, vyrobené z kosti z jeleního běhu, později z oceli. Taková škrabka velmi efektivně trhala a odstraňovala podkožní tkáně, kterých má například bizoní kůže velké množství.
Pokud se činí kůže na useň (kůže bez chlupů), je třeba odstranit chlupy, epidermis a papilární vrstvu kůže. Toho lze docílit dvěma odlišnými způsoby. Škrábáním za mokra nebo za sucha. Indiáni předezervačních dob používali prokazatelně obě metody. Žádná z metod není lepší nebo horší, každá má výhody i nevýhody, záleží vždy na kontextu, zejména na druhu a velikosti činěné kůže.
Na činění menších a slabších kůží, jako je třeba jelenec, srnec, daněk, muflon nebo menší jelen se hodí škárbání za mokra, na velké jeleny, losy a bizony pak škrábání za sucha.
Škrábání za mokra, jak se zdá, u většiny indiánských kmenů převažovalo. Chlupová strana mokré či čerstvě stažené kůže se škrábe na dřevěném trámku pomocí stejného nástroje, jako u mízdření, tedy například obyčejného naostřeného bizoního žebra, jehož konce byly omotány kůží nebo látkou pro snadnější úchop. Oškrábat kůží tímto způsobem je poměrně vyčerpávající práce a je u ní zapotřebí intenzívní fyzické síly.
Škrábání za sucha vyžaduje nejdříve kůži usušit ve vypnutém stavu. Toho je možné docílit jejím vypletením do rámu, nebo přikolíkováním k zemi pomocí dřevěných kolíků. Když kůže uschne, tak výrazně ztvrdne. Chlupy a horní vrstvy kůže je pak možné odstranit ostrou škrabkou s ocelovou nebo pazourkovou či obsidiánovou čepelí.
Velkou výhodou škrábání za sucha je fakt, že lze kůži výrazně ztenčit v průřezu, někde až o 80%. Tím dojde k výraznému snížení její hmotnosti, hmoty řemene a tím i snadnějšímu průniku mozku. To je nutné provést zejména u velmi velikých kůží, jako jsou třeba bizoni. Bez výrazného ztenčení řemene by nebylo možné kůži vyčinit, například na plášť. Ztenčením řemene může dojít ke snížení hmotnosti pláště až o několik kilogramů, což je žádoucí. U škrábání za mokra ztenčování řemene není možné.
V podstatě existují tři různé typy škrabek, které indiánky používaly na zpracování kůží.
Kožešnická kosa je v evropském podání v podstatě poříz s tupou čepelí, která může být mírně zahnutá. Jeho rukojeti jsou dřevěné a buď ve stejné rovině s čepelí nebo do pravého úhlu k ní. V indiánském podání jde v podstatě o naostřené bizoní žebro s konci omotanými kusem látky nebo jelenice pro snadnější úchop. Žebro bylo používáno pro mokré škrábání a odstraňovala se jím jak srst, tak i mázdry.
Skrejpr je indiánským typem škrabky vyrobené z jeleního parohu s čepelí z uhlíkové oceli, připevněné k držadlu pomocí provázku ze surové kůže. Čepel svírala s rukojetí úhel 90 stupňů. Skrejpr se používal výhradně při suchém škrábání. Dá se s ním pohodlně odstraňovat srst i horní vrstvy kůže (epidermis) , případně i zaschlé mázdry na masové straně. Škrabka musí být u suchého škrábání ostrá jako břitva a musí z kůže odebírat špony. Indiánky některé větší kůže, jako třeba bizoní, výrazně vytenčovaly, aby se snáze činily a nebyly příliš těžké.
Flešr (flesher) je škrabka určená na odstraňování mázder u velkých kůží, které se vplétaly do rámů nebo se přikolíkovávaly k zemi. Vyráběla se z dřevěné rukojeti a kovové čepele. Ta byla tupá a mírně zaoblená. Součásti čepele byly i zuby, které pomáhaly trhat mázdry. Flešr se používal zejména u zpracovávání bizoní kůží, ať již na výobu suroviny nebo při vydělávání do měkka.
Další fází zpracování kůží a kožešin je mozkování. Zvířecí mozek je tvořen z větší části tukem, který v kožních vláknech působí jako lubrikant. V podstatě lze použít jakýkoliv olej či tuk, třeba i vaječný žloutek, ovšem kvalitě mozkem činěných kůží se nevyrovná nic. Mozek lze použít jak syrový, tak i vařený. Mozek je možné do kůže vpravit několika způsoby. Nejstarší a nejjednodušší způsob je mozek do kůže vtírat. U usně se vtírá z obou stran, u kožešiny pouze z masové strany. U usní je alternativně možné kůži ponořit do roztoku vody a mozku. V některých případech se mohou použít i směs mozku a jater, kde játra působí jako emulgátor. To znamená, že napomáhají mozku lépe proniknout do kůže.
Nasytit kůži mozkem je poměrně náročná práce, jelikož kůže přirozeně vzdoruje absorpci „cizích“ částic, kterými mozek zajisté je. Proto je třeba mozkování opakovat tak dlouho, až je kůže zcela nasycená. U kůží škrábaných za mokra je penetrace mozkem opravdu problém, a proceduru mozkování je třeba provádět mnohokrát a velmi intenzívně. U kůží škrábaných za sucha je mozková penetrace jednodušší, jelikož semišový povrch kůže lépe přijímá mozek.
Další fází je měkčení. Je to fyzicky poměrně náročný a namáhavý krok. Kůže se dá nejprve schnout a když je jen vlhká, přetahuje se přes lano, nebo přes ostrou dřevěnou hranu. Takto se během schnutí roztahují kožní vlákna a znemožňuje se jejich slepení a tím i ztuhnutí kůže. Roztahování kůže je třeba provádět až do úplného uschnutí kůže či kožešiny, která by měla být zcela měkká a poddajná.
Konečnou procedurou je uzení kůže. Tato fáze je zcela nezbytná. Pokud by nedošlo k vyuzení mozkem činěné kůže, po namočení a uschnutí by ztvrdla a byla by jako plech. Při uzení vstupuje do kůže formaldehyd, který upevňuje vazby mezi kožními vlákny, vytvořené mozkem a roztahováním kůže. Po nasycení kůže kouřem nebude tato nepropustná pro vodu, jak se někdy nesprávně tvrdí, ale bude se chovat jinak při kontaktu s vodou, než kůže nevyuzená. Zejména po namočení a uschnutí neztvrdne na plech, ale bude stále měkká, nebo změkne po promnutí mezi prsty.
Vyuzenou kůži je pak dobré vyprat ve vodě, aby se zbavila většiny kouřového odéru, zesvětlala a získala stejnoměrnou barvu.
Činění kůží mozkem je řemeslo, stejně jako i „věda“ a ani pouhé zvládnutí technologie zdaleka nestačí. Výsledný produkt, tedy velikost, síla a kvalita kůže závisí na celé řadě parametrů. Zkrátka není kůže jako kůže. Jiná kůže je z bizona, jiná z jelena a zcela jiná třeba z vidloroha nebo ovce tlustorohé. Jiné jsou kůže ze zvířat ulovených v zimně a jiné v létě. Jiné jsou kůže ze samic a odlišné ze samců, velmi záleží i na věku zvířat.
Tutéž kůži lze vyčinit do různých stupňů měkkosti či tvrdosti, například nedostatečným oškrábáním či promozkováním lze docílit tužšího produktu, což může být někdy žádoucí.
Indiáni a indiánky vyráběly celou škálu výrobků z kůží a kožešin a na každý druh výrobku byla zapotřebí kůže jiné kvality, velikosti či tuhosti. Výrobci si na každý výrobek vybrali právě vhodnou kůži. Tak například na výrobu týpí se pláních používaly pouze kůže z mladých bizoních krav, většinou do věku maximálně tří let a které byly uloveny v létě. Na pláště se používaly kůže z bizonů, jelenů Wapiti nebo losů, většinou se používaly kůže ze samic, protože se mnohem snadněji činily a byly stejnoměrněji silné, na rozdíl od kůží ze samců.
Na severních pláních si indiáni nejvíce oblíbili na slavnostní oblečení slaboučké kůže z vidlorohů, kůže z ovce tlustorohé byly považovány za luxusní záležitost. Používaly se i kůže z jelenců. Na všednější oblečení se mohla použít i silnější kůže z jelena wapiti.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
