Počátky braintanningu u nás
Braintanningem, tedy činěním kůží zvířecím mozkem se zabývám od roku 1997. Tehdy se o této přírodní metodě u nás mnoho nevědělo, téměř nic. Lidí, kteří o ní něco věděli bylo méně než prstů ruky a jejich znalosti a zkušenosti byly velice omezené.
Někde jsem četl, že tuto metodu zkoušel snad někdo na letním táboře Indiancorralu někdy v první polovině 90. Let, ale více jsem se nedověděl. Jediným existujícím zdrojem informací tehdy byl překlad krátké brožurky Laryyho Belitze o činění kůží lakotským způsobem “Brain Tanning the Sioux Way: Step By Step”. Bohužel obsahovala jen velmi povšechné informace a pouze o metodě škrábání za sucha.
Situace v USA
Ani v USA nebyla situace o mnoho lepší než u nás. Kromě zmíněné brožury Larryho Belitze byla k dispozici ještě kniha Blue Mountain Buckskin od Jimma Riggse. A tak i za velkou louží docházelo k velmi postupné resuscitaci této metody.
V předrezervačním období bylo činění kůží mozkem každodenní technologií všech indiánských žen. Po přechodu k rezervačnímu stylu života se měnily i běžné reálie, kůže začaly být nahrazovány látkami až se nakonec přestalo mozkem činit úplně. Po roce cca 1930 se již tato metoda nepoužívala ani mezi indiány, lidé, kteří ji ovládali postupně zemřeli a jejich potomci se jí již nenaučili, protože neměli důvod.
Až v 70. a 80. letech 20. století začali někteří jedinci pátrat po této prastaré metodě. Často to byli milovníci outdooru, primitivního táboření v divočině, milovníci traperů, indiánů a technologií doby kamenné. Ptali se v indiánských rezervacích, kde žily babičky, které si snad mohly pamatovat, jak to kdysi jejich prabáby dělaly. Určitými informačními zdroji byly i dochované dobové záznamy různých cestovatelů, trapperů, obchodníků a později etnologů, kteří technologii indiánského činění popisovali. I když často technicky nepřesně, protože tito zapisovatelé nebyli odborníci na činění kůží, postupem času se stále lépe dařilo celý proces rekonstruovat.
Časem přibývalo znalostí i praktických zkušeností. Po roce 2000 se začaly objevovat knihy, které posouvaly znalostní bázi o braintanningu na stále vyšší úroveň, vzpomeňme například špičkovou knihu Deerskins into Bucksins od Matta Richardse, nebo Buckskin. The Ancient Art of Braintanning od Stevena Edholma a Tamary Wilder. Dá se tak říci, že celá metoda braintanningu je dnes zdokumentována velice dobře a podrobně. Není tak vůbec těžké použít přesně tu stejnou technologii a dosáhnout stejných produktů, jako měli indiáni na Velkých pláních, ve Východních lesích i dalších končinách Ameriky v předrezervačním období.
Krušné časy českého začínajícího braintannera
Ale zpět na začátek, k dobám, kdy se u nás s braintanningem začínalo. Jak už jsem napsal, začátky byly krušné. Byl jsem ale vděčný za každou informaci a zkušenost. Postupně jsem potkával lidi, kteří metodu činění mozkem zkoušeli a měli I určité výsledky. Nakoupil jsem první várku jeleních kůží, vyrobil si rámy, škrabku a na letním indiánském tábořením začal zkoušet. První výsledky nebyly valné. První jelení kůže byla děravá, potrhaná a měkká jen na několika málo místech. Ale nevzdal jsem se a zkoušel dále. Postupně začaly být výsledky lepší a po pár desítkách načiněných kůží začaly být tyto použitelné.
Wetscrape – škrábání za mokra
Zásadním zlomem bylo objevení metody škrábání za mokra. Tato metoda je rychlejší a méně náročná na pomůcky (není třeba rám, ani ostrá škrabka, kůže nemusí schnout). Také hotové vydělané kůže jsou kvalitnější, než je tomu u metody škrábání za sucha. Většina indiánských kůží byla vydělaná právě touto metodou. Metoda škrábání za sucha v rámu se na Velkých pláních používala pouze na velké bizoní kůže, kde je třeba tyto ztenčit.
Kůže oškrábané mokrou metodou vypadají odlišně, než ty oškrábané za sucha v rámu. Dnes již umím většinou letmým pohledem poznat, jestli byla kůže oškrábána za sucha nebo za mokra. V době, kdy jsem ještě škrábal kůže v rámu mě nenapadlo, že tuto metodu indiáni na většinu menších kůži vůbec nepoužívali a že existuje i metoda odlišná.
Jako první mě na tuto skutečnost upozornil můj německý přítel Georg Barth. Shodou okolností vyšla v té době kniha Matta Richardse „Deerskins into Bucksins“, která popisuje mokrou metodu jako nejlepší možnou. Kniha The Ancient Art of Braintanning od Tamary Edholm popisuje obě metody a srovnává je.
Od té doby, co jsem začal škrábat kůže za mokra jsem od suchého škrábání v rámu víceméně zcela upustil, I když i tato metoda je použitelná a vede k výsledkům. Odpadá totiž nutnost rámu, ostré škrabky a také čekání, až kůže uschne. Právě proto byla tato metoda zdaleka nejrozšířenější metodou používanou indiánskými etniky na severoamerickém kontinentu.
Stejnou cestou šla větší část braintannerů v USA, ale i u nás v Čechách. Dříve znali jen suché škrábání v rámu jako jedinou metodu, protože byla první, která se “znovuobjevila”, ale poté, co se “znovuobjevila” metoda mokrého škrábání na trámku, metodu s rámem opustili a již se k ní nevrátili. Tento vývoj je zcela zákonitý a logický.
Loužení a předuzení
Dalším významným kvalitativním skokem bylo použití louhů (popel, vápno, hydroxid draselný), stejně jako metody předuzení. Obě tyto metody zásadním způsobem usnadňují následné mozkování.
Loužení uvolňuje v prostorech mezi vlákny hmotu, která brání průniku mozku do kůže. Také způsobí nabobtnání epidermis, který je potom snazší odstranit. Metoda předuzení funguje tak, že se kůže vyudí v kouři, i když není zcela měkká, je vyčiněná jen částečně a částečně třeba ještě “plechová”. Následné mozkování předuzené kůže je mnohem snazší, kůže se lépe ždímá a rychleji schne.
Braintanning jako řehole
Braintanning je těžká fyzická dřina, kterou nelze příliš obejít. Prostě to k tomu patří. Také je to plnohodnotné řemeslo a člověk musí mít za sebou desítky a stovky vyčiněných kůží, aby věděl, o čem to je. Potkal jsem desítky a desítky lidí, kteří se chtěli braintanning naučit a sami si činit kůže pro svoje potřeby. Všichni si mylně mysleli, že je to záležitost několika málo dní. Prakticky ani jeden z nich u toho nevydržel, mnozí se pokusili vydělat jednu či dvě kůže a pak odpadli.
To proto, že jejich představy byly vzdálené od reality. Když tito nadšenci narazili na rutinní praxi, zjistili, že nemají ani zdroj dobrých kůží, ani kvalitní nástroje, které je třeba vyrobit, netušili, že kůže smrdí, že je to těžká, namáhavá a špinavá práce s nejistým výsledkem pro začátečníka. Lidé chtějí výsledky okamžitě a ideálně bez námahy, a to u braintanningu příliš nejde. Proto většina odpadne dříve, než vůbec začne. Zkrátka braintanning je řehole, není to nic pro “rychlokvašky”, pro lidi, co očekávají okamžitý výsledek s minimální námahou.
