Schránky ze surové, nevydělané kůže jsou neodmyslitelně spjaty s kulturami indiánů Velkých plání 18. a 19. století. Životní styl těchto kmenů se zásadně změnil s příchodem koní. Koně výrazně zvyšovali indiánskou mobilitu i akční rádius, stejně jako jejich schopnost rychle přestěhovat tábor, lovit bizony, nebo vést útočné či obranné války.
Došlo k výraznému nárůstu objemu jak mezikmenového obchodu, tak i obchodu s bělochy. Hlavní komoditou, kterou indiáni Velkých plání používali k výměně zboží se staly čerstvě stažené i vydělané bizoní kůže, ale také samotní koně, které indiáni cíleně chovali a dokonce i šlechtili. Indiáni plání začali díky příchodu koní prosperovat a materiálně bohatnout.
Právě kombinace materiálního bohatství a neustálých přesunů tábora vyvolala potřebu množství schránek, či obalů z vhodného materiálu, ve kterých by se dalo bezpečně uchovávat a transportovat jídlo, oblečení a další vybavení domácností.
Schránky ze surové kůže se pro tento účel jevily jako ideální. Jsou lehké, pevné, ohebné, houževnaté, nerozbitné, mají dlouhou životnost a téměř dokonale tak chrání indiánské propriety před poškozením či úplným zničením, jak během táboření v týpí, tak i při stěhování tábora.
Pro schránky ze surové kůže se vžil název “parfleše”. Název pochází z francouzského “parer fleche”, což znamená “odvrátit šíp”. Francouzští obchodníci a trapeři, kteří se z Evropanů setkali s indiány Velkých plání jako první, tak říkali surové kůži, či spíše výrobkům z ní.
Zřejmě se tento název vztahoval původně pouze na indiánské štíty, které se vyráběly vysrážením surové bizoní kůže a které byly neprůstřelné pro šípy, respektive sloužily k “odrážení šípů”. Později se název zkomolil a rozšířil na veškeré výrobky ze surové kůže, včetně nejrůznějších schránek.
Většina parfleší se vyráběla v párech. To mělo duchovní i praktický význam. Během přepravy se často parfleše vozily na koňském smyku nebo se přivazovaly na boky nákladního sedla na koně. V takovém případě je dobré zatížit koně symetricky, tedy přivázat jednu parfleš na každou stranu sedla.
Výroba parfleší v páru také evokuje téma jednoty a polarity. Tak jako světlo je neoddělitelné od tmy nebo život od smrti, tak i jedna parfleš je neoddělitelná od svého “protikusu”. Oba kusy, i když jsou dva tak tvoří pomyslnou jednotu, jediný celek.
Za starých bizoních časů na Velkých pláních fungovaly schránky z nevydělané bizoní kůže v týpí stejně, jako v našich domácnostech nábytek. Většina oblečení, jídla a jiných domácích potřeb tak nebyla poházená různě po týpí, ale byla uschována v parfleších. To bylo velice praktické, protože v případě stěhování tábora stačilo sbalit týpí a tyče, naložit parfleše na koňský smyk či nákladní sedlo a mohlo se jet.
Parfleše byly v týpí uchovávány většinou na zemi, vždy vzadu u liningu. Některé hranaté ploché tašky nebo tubusy pak mohly viset přímo na liningu. Jelikož byla většina parfleší zdobena malbou nebo technikou vyřezávání, neplnily schránky pouze funkci praktickou, ale také estetickou. Nádherně malované parfleše dokreslují malebný interiér každého týpí a spolu s ostatními zdobenými předměty pak vytvářejí harmonický a estetický celek.
Parfleše existovaly v celé škále druhů a vzájemně se lišily tvarem, velikostí i účelem použití. Podle odborníků se různé tvary parfleší vyvinuly ze schránek používaných ve východních lesích, kde se ale vyráběly převážně z březové kůry. Jelikož celá řada kmenů přišla na Velké pláně právě z východních lesů, je tento scénář pravděpodobný. Březovou kůru na pláních nahradila surová bizoní kůže, které zde bylo téměř nevyčerpatelné množství, a která se také lépe hodí ke kočovnému stylu života.
Mezi hlavní typy parfleší patří obálky, ploché hranaté tašky, tubusy, elipsové schránky (wizipany) a speciální skládané krabice (především kmen Meskwaki, ale i Winebago, Fox, Iowa….). V rezervačním období se pak objevily ještě hranaté krabice (především kmen Lakota, ale i kmeny jako Ponka, Iowa a další) a existovaly i jiné typy schránek, které jsou ale spíše okrajovou záležitostí a nejsou předmětem tohoto článku.
Skládané “obálky” patří k nejčastějšímu a nejpoužívanějšímu druhu parfleší. Zřejmě se vyvinuly z dávného zvyku přenášet věci zabalené do malovaných vydělaných kůží. Vyráběly se vždy v identických párech. Každá obálka je vlastně jeden kus surové kůže, u kterého se přehnout boční hrany tak, že vznikne dlouhý obdélník, jehož konce se pak přeloží do středu a zavážou řemínky. Prázdná obálka vypadá jako placatý složený obdélník, ovšem když se naplní obsahem, “nabobtná” do tvaru “buchty”.
Průměrná šířka složené obálky je 30-40cm a průměrná délka 55-75 cm. Existovaly však I obálky menší nebo větší. Většina obálek byla zdobená malováním na horních panelech, a to vždy tak, že každá ze dvou částí nesla identickou a osově symetrickou malbu. Bylo běžné, že vzor přesahoval na spodní část obálek, kde byly někdy oba obdélníkové vzory spojeny dvěma namalovanými liniemi. Některé obálky, zejména kmenů z jižních plání měly malované také vnitřní zahnuté chlopně.
Během přepravy tábora se obálky přepravovaly na travois, koňském smyku nebo se přivazovaly na koně, k bokům nákladního sedla. V týpí se obálky odkládaly po obvodu liningu.
Skladovalo se v nich téměř cokoliv, jídlo, sušené maso, kořínky, bobule či jiné plody, nádobí (lžíce z rohu, dřevěné misky), oblečení, deky, ozdoby, či jakékoliv jiné osobní ale i ceremoniální potřeby.
Bizoní pták (1839-1932), tradiční hidatská žena a informátorka Gilbera Wilsona řekla:
“Naše oblečení jsme ukládali do obálek (parfleší), které byly vyhrazené jenom pro tento účel. Nikdy jsme do stejných schránek neukládali maso nebo jiné jídlo, jelikož jsme chtěli naše oblečení uchovat čisté. Jiné parfleše byly pro mužské oblečení a jiné pro ženské. Čelenka s vlečkou byla uchovávána společně s mužskými oděvy.”
Na uchování majetku průměrné indiánské rodiny bylo potřeba mnoho párů surovinových obálek. Existují popisy situací, kdy indiánská žena musela rozvázat a rozbalit mnoho obálek, než našla předmět, který zrovna hledala.
Ploché hranaté tašky byly asi druhým nejrozšířenějším druhem výrobků ze surové kůže, hned po obálkách. Vyráběly se ve dvou variantách, s třásněmi nebo bez třásní. Měly hranatý tvar, buďto čtvercový nebo obdélníkový (existovaly jak horizontální tak I vertikální varianty). Sestávaly z jednoho kusu surové kůže, která se na dvou místech přehnula. Tak vznikl obdélník s překlopkou. Boční strany byly sešity buďto silným šlachovým vláknem nebo jelenicovým řemínkem. V případě, že taška obsahovala třásně, vložil se se do bočního švu kus kůže, který se po sešití tašky rozstříhal na třásně. Velikost těchto tašek se pohybovala v průměru od 20 do 35 cm.
Jejich účel se lišil kmen od kmene. V mnoha kmenech se o tomto typu tašek mluví jako o ženských taškách, zejména o variantě bez třásní. Mohly se v nich uchovávat například šicí potřeby, ale i jídlo či jiné věci. O taškách s třásněmi se často hovoří jako o medicinových taškách, tedy o schránkách na obřadní a medicinové předměty, nelze to však brát jako striktní pravidlo.
Některé kmeny vyráběly tyto schránky z větší části bez třásní (Lakotové, Šajeni), jiné kmeny zase vyráběly převážně variantu s třásněmi (Černonožci, Arapahové, Apači, Kajovové, Vrány, kmeny Plató). Některé kmeny dělaly třásně převážně delší, i více než jeden metr (Vrány, Apači), jiné zase spíše kratší, asi kolem 30 cm (Černonožci, Arapahové, Komanči), u kmenů Plató délka třásní spíše kolísala.
Bohaté třásnění je výrazným designovým a dekorativním prvkem, proto mohly být hranaté tašky věšeny na hrušky nákladních koní, kde se třásně pohupovaly sem a tam, jak kůň kráčel, což vytvářelo krásný vizuální efekt. V týpí se pak mohly tašky věšet na horní okraj liningu. Za pěkného počasí se tašky zavěšovaly na dřevěné trojnohy postavené vedle týpí. Na jedné takové trojnoze tak mohlo být navěšeno mnoho hranatých tašek nebo i tubusů. Často obsahovaly medicinové předměty a na trojnoze mohly nasávat energii ze sluníčka.
Většina plochých tašek byla pomalována jenom na přední straně, na zadní straně byly namalovány jenom nějaké jednoduché obrazce, jako rámy, křížek hvězdy a podobně, nicméně v některých případech mohly nést vysoce symbolické spirituální malby. U některých tašek byla zadní strana zcela prázdná a nepomalovaná.
Tubusy jsou vlastně rovné nebo mírně konické válce, většinou uzavřené z obou stran kulatými disky. Vyráběly se vždy v páru a sloužily k uchovávání různých ozdob, čelenek, čapek, fléten, případně různých medicinových a posvátných předmětů. Sestávaly z jednoho kusu obdélníkové surové kůže, která se stočila do tvaru válce a svázala pomocí kožených řemínků. Spodní I horní diskové víko bylo také připevněno pomocí jelenicových řemínků.
Průměrná výška tubusů se pohybovala kolem 50 až 60 cm, přičemž některé mohly být výrazně delší nebo naopak kratší. Velikost příčného průřezu se pohybovala kolem 15 až 25 cm. Největší obliby dosahovaly tubusy na severních a pak na jižních pláních. V oblasti centrálních plání tak rozšířené nebyly.
Zdobení tubusů malbou se lišilo kmen od kmene, obecně se ale dá rozdělit do dvou kategorií, na tubusy, které mají zdobenou pouze přední, viditelnou část (zejména Vrány a kmeny Plateau) a na tubusy, které byly malovány po celém obvodě, například u kmene Lakota.
Tubusy byly původně určeny na skladování medicinových věcí, per, čelenek a podobně. Později se jejich účel změnil na sekulární, byly používány jako ozdoba na koně atd. Hodně se používaly na severních a jižních pláních. Na centrálních plání se většinou spíše ceremonální předměty balily do kůží nebo pláten. Lakotové a Šajeni jich vyráběli patrně méně, ani na východních pláních nebyly příliš rozšířené.
Tubusy některých kmenů byly zdobeny bohatým třásněním, zejména u kmenů Plató, Vran a částečně I u Černonožců. Stejně jako u hranatých tašek se věšely během přesunů tábora na koňská sedla, kde vytvářely nádherné vizuální efekty. V rezervačním období, kdy u transmontánních kmenů vznikla tradice efektních přehlídek, kdy se vyzdobení válečníci I ženy chtěli předvést na koni v tom nejlepším, co mají k dispozici, se otřásněné tubusy I ploché tašky staly součástí bohaté výbavy, která se navěšela na koně, aby byl vytvořen dojem krásy a bohatství.
Tento typ schránky ze surové kůže by se dal považovat na určitou hraniční varintu tubusů, nicméně obsahuje některé specifické prvky, takže jej lze označit za samostatný typ. Vyráběly jej především kmeny tetonských Siouxů, tedy převážně Lakotů. Z lakotského jazyka také pochází jeho název – “wizipan”, který je odvozen od lakotských slov wizi, což je označení pro starý vysloužilý kožený plášt z týpí a pan což je lakotské označení pro schránku nebo krabici.
Wizipany sestávají obyčejně z jednoho kusu surové kůže a dvou kusů do měkka vydělané jelení či bizoní kůže. Obdélník surové kůže stočil do tvaru válce, stejně jako tubus a spoj se sešil šlachou. Na spodní stranu se jako dno přišil šlachou kus měkké kůže ve tvaru elipsy a k horní části se přišil další kus měkké kůže, obdélník, který korpus jakoby prodlužoval. Krajem tohoto “rukávu” se pak prostrčil jelenicový řemínek, takže se dal pohodlně uzavřít. Vznikla velice praktická schránka s průřezem ve tvaru elipsy nebo “slzy”, s uzavíratelným rukávem na konci.
Průměrný wizipan byl asi 50-60 cm dlouhý plus cca 15 cm dlouhý “rukáv”. V delším průřezu měřil asi 30 cm, existovaly však exempláře větší i menší.
Během stěhování či výprav se wizipany vozily zavěšené k sedlu, v týpí byly uchovávány podobně jako obálky podél obvodu liningu. Nejčastěji se používaly k uchovávání potravin, sušeného masa, pemikannu, různých jedlých kořínků, bobulí, hlíz, ale také kávy, cukru nebo soli. Skladovaly se v nich I kolíky nebo jehlice na týpí, náhradní mokasíny, pigmenty, šicí potřeby nebo jakékoliv jiné potřebné předměty.
Wizipany byly většinou zdobeny drobnými asi 10cm dlouhými třásněmi, všitými do všech švů, není to ale stoprocentní pravidlo, existují I wizipany, které třásnění nemají. Přední, viditelná strana nesla většinou malbu, která byla obdobná jako malby na obálkách. Zadní strana nesla jednoduchý motiv ve tvaru X, obyčejného rámu nebo několika rovnoběžných linií, symbolizující cesty válečníků.
Krabice ze surové kůže vyráběli především Lakotové (a do určité míry i kmeny jako Ponka nebo Iowa), jako napodobeniny bělošských dřevěných beden. Bylo to však již v dobách,kdy byli definitivně usazeni ve vyhrazených rezervacích, tedy v 80. spíše však v 90. letech 19. století a ještě později. V té době také již k přepravě v rezervaci indiánům nesloužil smyk (na který se dobře umisťovaly obálky), nýbrž dvou až čtyřkolé vozíky, které se zapřahaly za koně a na kterých se šikovně přepravovaly právě krabice.
Krabice byly široké něco pod 50 cm a boční hrany byly asi 25 cm dlouhé a stejně jako ostatní parfleše se vyráběly v párech.
Krabice byly vždy zdobeny malováním, a to na všech viditelných stranách, tedy na všech kromě spodní. V některých případech byl použit stejný vzor na všechny strany s tím, že na bočních menších stranách byl vzor upraven, nebo zmenšen, případně byl na čela krabice použit alternativní vzor. Některé krabice byly ještě ozdobeny na bočních hranách kusy červeného nebo modrého sukna.
Naprostá většina schránek ze surové kůže byla zdobená malbou případně technikou “vyškrábávání”. Schránky tak nepůsobily jenom jako praktické předměty, ale fungovaly současně jako umělecká díla. Postupem času si každý kmen vyvinul svůj vlastní, originální způsob zdobení. U některých kmenů dokonce existovaly jakési řemeslné cechy, či spolky žen, které se tímto uměním zabývaly. Pouze příslušnice spolku měly právo vyrábět a malovat parfleše. Starší ženy učily ty mladší a dohlížely na kompaktnost vzorů. Mnohé ženy byly přesvědčeny, že vzory mají původ od vyšších sil, jsou tedy nadpozemského původu, jsou naplněny duchovní silou a přinášejí svým majitelům i celému kmeni požehnání.
Každý designový prvek měl ve vzoru své místo, svůj význam a smysl a odrážel kosmologické chápání toho či onoho kmene. Bílé, nepomalované plochy byly považovány za neoddělitelnou součást vzoru. Kontrast mezi bílou a pomalovanou plochou symbolizoval dualitu, stejně jako celý vzor dohromady (tedy pomalované i bílé plochy dohromady) symbolizoval jednotu protikladů.
Technika malování na surovou kůži se zřejmě vyvinula z techniky malování vydělaných kůží, zejména plášťů a na Velké pláně se dostala pravděpodobně z oblasti severovýchodních lesů a Velkých jezer, kde měla dlouhou tradici. I první vzory, nanesené na surovou kůži měly dost možná svůj vzor v malovaných bizoních či jiných pláštích.
Mezi nejstarší používané barvy cca (do roku 1850) patřily kombinace zelené, černé a červené, stejně jak tomu bylo také v oblasti Východních lesů, odkud byl tento typ umění převzat. Černé plochy se postupně zmenšovaly, až se omezily na tenké linky, které tvořily obrys převážně zelenočervených ploch. Po roce 1850 se začaly objevovat nové barvy, zejména žlutá a modrá.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
