Charakteristika
Šípy indiánů Velkých plání byly kratší a méně precizně zpracované, než šípy lesních indiánů z východu, nebo naopak indiánů ze západního pobřeží.
Jejich délka byla plně přizpůsobena krátkým, jezdeckým lukům. Jelikož indiáni plání lovili a válčili na mnohem menší vzdálenosti, než například indiáni lesů, kteří lovili a bojovali pěšky, nebyly na jejich šípy kladeny takové požadavky na přesnost.
Dřík
Materiál
Naprostá většina šípů byla vyrobena z výhonků svídy krvavé nebo svídy výběžkaté, méně častěji pak růže jehličkové, růže viržinské nebo střemchy viržinské. Zejména výhonky svídy poskytují kvalitní, velmi tvrdý a pevný materiál pro výrobu šípů, který se dobře rovná a výborně drží tvar.
Rozměry
Dřík měřil cca 55 – 65 cm na délku, dalších cca 4 – 12 cm měřil hrot, takže celková délka pláňového šípu dosahovala cca 60 – 77 cm. V průměru měřily dříky cca 8 mm. Většina dříků byla bikonických, tedy zužovala se mírně k oběma koncům.
Končík
Typickým atributem šípů z Velkých plání je rozšiřující se končík se zářezem pro tětivu. Ten slouží ke snadnějšímu úchopu šípu. Končík má většinou větší průměr než je průměr šípu a současně se před ním dřík zužuje.
Drážky
Téměř všechny šípy mají po své délce jednu, dvě nebo tři mělké drážky. Ty mohou být někdy klikaté, jindy rovné, nebo mohou tvořit vlnovky. Význam drážek je čistě praktický, šíp s drážkami po vyrovnání lépe drží rovný tvar, což je potvrzeno z praxe.
Teorie o mystickém významu drážek, nebo o tom, že slouží ke zvýšení odvodu krve patří spíše do říše fantazie, než reality.
Výroba dříku
Těžba
Dřevo na dříky se řezalo vždy v zimě, protože v něm není míza. Dřík má tak lepší vlastnosti. V zimě, kdy není na keřích či stromech listí, se také lépe vybírají vhodné pruty. Pruty se řezaly silnější, než jaký byl finální průměr, někdy i silné jako palec. Indiáni se snažili vybírat co nejrovnější pruty, protože si pak ušetřili práci s rovnáním.
Sušení a kalibrace
Nařezané výhonky se svázaly do svazků a nechaly se po nějakou dobu vyschnout. Pak se zbavily kůry a kalibrovaly se. Ke kalibrování používali indiáni kusy kostí, rohů nebo parohů s dírou požadovaného průměru. Dřík se postupně seřezával nožem, nebo piloval rašpí či pilníkem tak, aby prošel celý dírou kalibru, kromě konce, kde se nechal přebytečný materiál na výrobu rozšířeného končíku.
Poté se dříky opět svázaly do svazků a nechaly se dále doschnout. Někdy je indiáni mohli zavěsit do týpí, vysoko nad ohniště, aby lépe proschly v teplém kouři.
Hrubé vyhlazení povrchu
Když byly dříky dostatečně suché, přikročilo se k hrubému vyhlazení povrchu. Na to se nejlépe hodil kus pískovce nebo třeba i skleněný střep. V této fázi se také vybrousily konusy na obě strany dříku (směrem k hrotu a ke končíku) a také se dokončil tvar končíku, včetně zářezu na tětivu.
Výroba drážek
Další prací byla výroba drážek. Drážkování pomáhá rovnání dříku a díky drážkám si šípy snáze zachovají rovný tvar. Drážkování indiáni prováděli pomocí čepele nože vybroušené do speciálního tvaru (viz obrázek).
Nástrojem se přejíždělo po dříku pod tlakem. Pokud výrobce se šípem navíc otáčel, mohla mít drážka vlnkový či klikatý tvar. Každý šíp mohl mít jednu, dvě nebo i tři drážky.
Rovnání dříků
Následovalo rovnání dříku. Křivá místa se nahřívala nad ohněm. Když se dřevo dostatečně prohřeje, tak změkne a je možné jej rovnat. Rovnaná místa se potírala tukem, aby se dřevo nespálilo. Když dřevo vychladne, ponechá si vyrovnaný tvar. Takto lze postupně vyrovnat celý dřík. Rovnání dříku se mohlo několikrát zopakovat, aby se zajistilo, že si šíp ponechá rovný tvar.
Finální vyhlazení
Následovalo finální vyhlazení dříku, nejčastěji jemným pískovcem.
Obarvení
Některé dříky mohly být barvené, nejčastěji v oblasti opeření. Často se dělaly sady šípů po deseti kusech, které měly shodné barvení. To sloužilo jako označení výrobní série šípů, nebo jako identifikační znak majitele. Podle barevných značek na šípech se pak po lovu či boji dalo rozeznat, kdo zastřelil to či ono zvíře nebo nepřítele. Barvení dříků se provádělo pomocí hlinek rozmíchaných v klihu, později pomocí komerčních barviv získaných od bělochů.
Jako poslední krok se mohl dřík potřít tukem, aby byl odolnější proti vzdušné vlhkosti.

Hrot
Následovalo připevnění hrotu. V předkontaktní době používali indiáni hroty vyštípané z pazourku nebo z obsidiánu. V 19. století již byly běžně dostupné komerční hroty vyráběné bělochy. Naprostá většina hrotů na indiánských originálech z 19. století má ocelové hroty profesionálně vykované bělochy za účelem obchodu s indiány. Použití ocelových hrotů vyrobených indiány je zcela marginální. Většinou se jedná o hroty vypilované pilníkem z nějakého kusu plechu, většinou nevalné kvality a symetrie.
Komerční bělošské hroty se lišily co do délky a tvaru. Délka mohla kolísat od cca 4 do 12 cm. Šířka hrotů se pohybovala od cca 10 do 15 mm. Každý hrot měl nějaký řáp, většinou ne delší než 1 cm. Některé řápy mohly obsahovat zářezy, aby lépe držely v dříku. Síla materiálu se pohybovala kolem 1-2 mm. Hroty se na krajích zužovaly do břitu.
Indiáni hroty připevňovali k dříkům pomocí zvířecí šlachy. Nejprve vyřezali do dříku zářez na sílu hrotu. Hrot pak do dříku zasadili a konec v délce cca 3-5 cm pevně omotali šlachou s klihem. Šlacha byla většinou velmi plochá, aby nevytvářela na dříku zbytečnou vrstvu. Stažení šlachy muselo být velmi pevné, aby se hrot neuvolnil.
Lovecké a bojové hroty
Některé kmeny rozlišovaly šípy k lovu a k boji. Obě varianty se lišily typem hrotu. Hroty určené k boji s nepřáteli měly většinou na konci zpětné háčky nebo byly zkoseny tak, aby nešly z rány vytáhnout. Nebyly také k dříku připevněny příliš pevně. Šlo o to, že pokud se nepřítel snažil vytáhnout šíp z rány, vytrhl jenom dřík, ale hrot v ráně zůstal.
Lovecké hroty naopak byly připevněny k dříku pevně a jejich hroty byly na širších koncích zkoseny opačně, než hroty bojové, aby naopak šly ze zvířete vytáhnout a bylo možné je znovu použít.
Napouštění hrotů jedem
Některé kmeny také mohly své hroty napouštět jedem z chřestýších zubů a z vidlorožích jater. Zásah takovým šípem způsobil rychlou smrt, avšak maso uloveného zvířete nebylo jedem nijak dotčeno.
Opeření
Na opeření se používala pera všemožných dravců, včetně orla skalního, ale s výjimkou sovích per, která jsou příliš měkká. Oblíbený byl také divoký krocan nebo tetřívek prériový. Opeření šípů z Velkých plání bylo velmi dlouhé, mnohem delší, než například u lesních indiánů. Délka mohla kolísat od cca 12 do 20 cm. Délka opeření tak zabrala jednu třetinu až čtvrtinu délky šípu.

Každý šíp obsahoval vždy tři letky. Každá letka se vyrobila rozštípnutím brku a jeho seřezáním či sbroušením na minimální velikost. Letky se připevňovaly k dříku přilepením klihem a vepředu a vzadu i pomocí šlach omotaných přes část brku, ze které se odstranil prapor. Letky musely být rozmístěny na šípu rovnoměrně.
Šlachy které držely letky musely být omotány velmi pevně a musely být velmi ploché. Jedna letka stála vždy kolmo k zářezu na tětivu a další dvě pak v odpovídajících třetinách. U hotových letek se pak zastřihnul prapor, většinou nebyl vyšší než cca 1,5 cm. U některých šípů se prapor letek snižoval směrem k hrotu.

Výroba a cena
Výroba kvalitního šípu je mnohem náročnější, než se může zdát. K takové práci je třeba celá řada nástrojů a zkušeností. Proto šípy vyráběli vždy specializovaní výrobci. Každý kmen měl několik takových specialistů. Ostatní válečníci a lovci mohli sadu šípů získat výměnným obchodem.

Ceny byly u různých kmenů rozdílné, nicméně běžně mohla mít sada deseti šípů hodnotu dobrého koně. Někomu se může zdát, že taková cena je příliš vysoká, ale je třeba zvážit, že výroba jednoho šípu může trvat až několik dní, nemluvě o dlouhé době potřebné na schnutí prutů a také náročnost jejich těžby. To jsou všechno faktory, které se promítají do finální ceny.
Každý jeden šíp tak byl cenným artiklem s poměrně vysokou hodnotou, v žádném případě nešlo o spotřebný materiál, který je možné snadno nahradit. Indián si tak musel rozmyslet každý výstřel, protože ztracený šíp znamenal ztrátu vysoké hodnoty. Indiáni se proto snažili vystřelené šípy znovu najít, pokud to bylo jenom trochu možné.