Žena kmene Vran na dobové fotografii R.Throssela. Kůži si vyřízla na takovou velikost, aby přesně odpovídala zamýšlenému výrobku v tomto případě zřejmě obálce-parfleši. Kůži přikolíkovala k zemi dlouhými kolíky.

Surová kůže u indiánů Velkých plání

Surová kůže je nevydělaná kůže z bizona nebo z jiné zvěře, zbavená srsti a mázder. Je pevná, flexibilní, odolná, nepromokavá, nerozbitná a její zdroj byl indiánům k dispozici v téměř neomezeném množství. Navíc se dá její povrch zdobit malbou. To ji předurčilo k všestrannému využití. Vyráběly se z ní hlavně parfleše, bubny, pouzdra na nože a mnoho dalších předmětů.

Surová (nebo také nevydělaná) kůže byla oblíbeným a často využívaným materiálem prakticky veškerých předrezervačních indiánských kultur obývajících Velké pláně, Skalisté hory, Kolumbijskou náhorní plošinu, Velkou pánev a další severoamerické oblasti.

Surová kůže je dostatečně pevná, ale i flexibilní, odolná, nepromokavá a její zdroj byl k dispozici v téměř neomezeném množství. Navíc se dá její povrch zdobit malbou. To ji předurčilo k všestrannému využití.

Bubínek vyrobený z dřevěného rámu a potažený surovou, nevydělanou kůži, nesoucí malbu z vnější strany. NMNH.
Bubínek vyrobený z dřevěného rámu a potažený surovou, nevydělanou kůži, nesoucí malbu z vnější strany. NMNH.
Mísa ze surové, nevydělané bizoní kůže. Indiánky ji používaly na drcení sušeného masa k výrobě pemikanu. BBHC.
Mísa ze surové, nevydělané bizoní kůže. Indiánky ji používaly na drcení sušeného masa k výrobě pemikanu. BBHC.

Surovou kůži indiánky používaly k výrobě celé řady předmětů. Nejčastěji se z ní vyráběly schránky, určené k transportu a uchovávání jídla, oblečení a předmětů denní potřeby, kterým se říká parfleše. Dále pouzdra na nože, na kopí, základy k tanečním závěsům, podrážky na mokasíny, závěsy na třmeny, stínítka na hlavu, dveře od týpí, podocasníky, martingaly a mnoho dalších předmětů.

Oblálka-parfleš, schránka ze surové kůže. Sloužila k uchovávání a transportu různých předmětů, zejména jídla a oblečení. NMNH.
Oblálka-parfleš, schránka ze surové kůže. Sloužila k uchovávání a transportu různých předmětů, zejména jídla a oblečení. NMNH.
Parfleš-plochá taška kmene Arapaho. Sloužila k uchovávání medicinových nebo i sekulárních předmětů. NMNH.
Parfleš-plochá taška kmene Arapaho. Sloužila k uchovávání medicinových nebo i sekulárních předmětů. NMNH.

Surovou kůží se potahovaly konstrukce dřevěných sedel a třmenů, do surové kůže se zašívaly rukojeti válečných palic či tanečních hůlek, “hřebeny” ze surové kůže se omotávaly ursoními ostny jako ozdoby dýmkových vaků.

Ženské sedlo ze severních plání, vyrobené ze dřeva a potažené surovou kůží z bizona. BBHC.
Ženské sedlo ze severních plání, vyrobené ze dřeva a potažené surovou kůží z bizona. BBHC.
Pouzdro na nůž vyrobené ze surové kůže zdobené malbou.
Pouzdro na nůž vyrobené ze surové kůže zdobené malbou.
Válečná kamenná palice ze severních plání. Její dřevěná rukojeť je zašita do surové kůže.
Válečná kamenná palice ze severních plání. Její dřevěná rukojeť je zašita do surové kůže.
Vak na dýmku se zdobeným "hřebenem" ze surové kůže, omotaným obarvenými ursoními ostny.
Vak na dýmku se zdobeným "hřebenem" ze surové kůže, omotaným obarvenými ursoními ostny.

Výroba

Surová kůže je vlastně kůže nevydělaná, respektive polovydělaná. Část výrobních kroků je shodných jako u vydělávané kůže, nedochází však u úplnému vyměkčení kůže, pouze k částečnému.

Výrobou surové kůže se zabývaly výhradně ženy, stejně jako výrobou veškerých potřeb pro domácnost. Je to ale dřina, podobně jako výroba kůže činěné.

Druh kůže

Jako zdroj používaly indiánky nejčastěji kůže z bizonů, někdy ale také z jelenů, losů nebo dokonce z koní. V pozdějším, rezervačním období, kdy již byla vybita bizoní stáda, používaly i kůže z hovězího dobytka.

Bizoní kůže se jeví jako nejvhodnější na celou řadu výrobků. Má ideální velikost, sílu i strukturu a byla k dispozici v téměř neomezeném množství. Proto byla první volbou. Je přiměřeně silná, pružná a časem a používáním měkne, což je žádoucí. Kůže z bizoních krav byly preferovány, protože jsou měkčí a stejnoměrnější v síle řemene, na rozdíl od kůží z býků.

Lov bizonů na obraze Alfreda Jacoba Millera.
Lov bizonů na obraze Alfreda Jacoba Millera.
Indiáni vytahují šípy ze zabitého bizona. Dobová fotografie.
Indiáni vytahují šípy ze zabitého bizona. Dobová fotografie.

Bizoní kůže byla pro indiány Velkých plání favorizovaným materiálem až do období zániku bizoních stád kolem roku 1880. Poté se stále více začala používat kůže z hovězího dobytka, která ovšem není zdaleka tak kvalitní, jako kůže bizoní. Kůže z hovězího dobytka je více “plechová”, tuhá a používáním neměkne, proto je její používání problematické.

Použitelné jsou i kůže z jelenů, mají však menší plochu než bizoni a využitelná je víceméně jenom hřbetní část kůže, kraje a slabiny jsou již příliš slabé. Některé kmeny, které se nacházely v oblastech, kde jsou bizoni vzácní (zejména kmeny Plató), hojně využívaly právě kůže z jelenů Wapiti nebo dokonce kůže z koní (kmeny z oblasti Plató byly jejich zdatnými chovateli.)

Jelen Wapiti. Jeho kůže se také nezřídka používala jako surovina pro výrobu nevydělané kůže.
Jelen Wapiti. Jeho kůže se také nezřídka používala jako surovina pro výrobu nevydělané kůže.
Někdy se používala i kůže z koní, zejména v oblastech, kde byl nedostatek bizonů.
Někdy se používala i kůže z koní, zejména v oblastech, kde byl nedostatek bizonů.

Výběr, stažení a zpracování kůže

Prvním krokem byl výběr vhodné kůže. Indiánky nezpracovávaly kůži z každého zvířete, které jejich muži ulovili, pouze z těch zvířat, u kterých to bylo vhodné. Indiánky předem vyřadily staré nebo nemocné kusy a taky většinu samců nebo telat. U těchto kůží se předpokládalo, že nebudou vhodné na další zpracování.

Vybrané kusy zvěřiny byly opatrně staženy tak, aby nebyla pořezaná masová strana, která u většiny výrobků byla stranou lícovou. Každý zářez do kůže by pak byl na finálním výrobku vidět. Kůže se zpracovávala ideálně čerstvá, protože má ideální vlhkost. Pokud indiánky neměly čas kůži zpracovat hned, mohly ji složit, uložit do stínu a zpracovat později. Kůže takto vlhká může vydržet i několik dní, podle počasí, pak již začala schnout nebo se pomalu rozkládat.

Alternativní možností bylo nechat kůži uschnout. Po uschnutí kůže ztvrdne na plech. Takto je možné ji uchovávat i delší dobu. Když se pak suchá kůže namočí do řeky, znovu změkne. 

Indiánky zpracovávájí stažené kůže. Malba G.Catlin.
Indiánky zpracovávájí stažené kůže. Malba G.Catlin.
Indiánky zpracovávájí stažené kůže. Malba G.Catlin.
Indiánky zpracovávájí stažené kůže. Malba G.Catlin.

Mízdření

Mokrou kůži, ať již čerstvě staženou nebo rozmočenou bylo nutné omízdřit, tedy odstranit z masové strany veškeré zbytky masa, tuku a blan. Mízdření se provádělo tak, že se kůže přikolíkovala k zemi, masovou stranou nahoru. Po jejím obvodě se udělaly díry, asi po 20 centimetrech. Pak si indiánka připravila kolíky dlouhé až 50 cm, kterými kůži, skrze proražené díry po obvodě přikolíkovala k zemi, aby se nepohybovala.

Mízdření jelení kůže pomocí speciální škrabky, které se říká flesher (flešr). Autor článku.
Mízdření jelení kůže pomocí speciální škrabky, které se říká flesher (flešr). Autor článku.
Indiánka na dobové fotografii mízdří kůži pomocí speciální škrabky, které se říká flesher (flešr). Foto E.Curtis.
Indiánka na dobové fotografii mízdří kůži pomocí speciální škrabky, které se říká flesher (flešr). Foto E.Curtis.

Na mízdření se používaly kovové nebo kostěné škrabky, jejichž čepele byly vyřezány do obloukovitých ostří, do kterých byly navíc vypilovány zuby. Indiánky si pak klekly na kůži a intenzivní prací těmito zubatými škrabkami, kterým se v angličtině říká fleshery, tedy odstraňovače masa, trhaly podkožní tkáně a čistily masovou stranu kus po kusu, dokud nebyla zbavena veškerých zbytků tkání.

Škrabka flesher, v tomto případě vyrobená z kosti. Existovaly ale i exempláře železné. Některé se vyráběly i z hlavní pušek. Každý flesher měl zuby, kterými trhal zbytky masa, blan a tkání.
Škrabka flesher, v tomto případě vyrobená z kosti. Existovaly ale i exempláře železné. Některé se vyráběly i z hlavní pušek. Každý flesher měl zuby, kterými trhal zbytky masa, blan a tkání.
Detail masové strany bizoní kůže. Rozdíl mezi očištěnou a neočištěnou částí bizoní kůže je jasně patrný. Foto autor článku.
Detail masové strany bizoní kůže. Rozdíl mezi očištěnou a neočištěnou částí bizoní kůže je jasně patrný. Foto autor článku.

Jelikož je tato práce je fyzicky a časově velice náročná, pracovalo na jedné kůži většinou více žen.

Za slunečného počasí se snažily indiánky pracovat na nějakém stinném místě, aby kůže nevysychala příliš rychle. Případně si mohly postavit provizorní stínítko z kusů staré látky nebo třeba z vyřazeného týpiového pláště. Pokud kůže začala vysychat, polévaly ji indiánky vodou.

Když bylo mízdření hotovo, indiánky masovou stranu několikrát umyly a poté ji drhly hrubým bizoním jazykem, který působí podobně jako smirek. Cílem bylo, aby byla masová strana zcela čistá a bez jakýchkoliv zbytků membrán.

Indiánské ženy zpracovávající surovou kůži na vzácné dobové fotografii z předrezervačních dob. Aby nevysychala příliš rychle, postavily si indiánky stínítko proti slunci.
Indiánské ženy zpracovávající surovou kůži na vzácné dobové fotografii z předrezervačních dob. Aby nevysychala příliš rychle, postavily si indiánky stínítko proti slunci.

Rozměření kůže

Následovalo rozměření kůže. Indiánka si musela rozmyslet, jaký přesně výrobek nebo výrobky bude z kůže vyrábět a kůži rozřezala většinou na menší díly tak, aby z jednoho kusu udělala jeden konkrétní výrobek, případně pár výrobků (celá řada výrobků ze surové kůže se vyráběla v párech).

Část kůže, určenou na konkrétní výrobek pak opět přikolíkovala k zemi, masovou stranou nahoru. Kůži na kolících nadzvedla mírně nad zem, asi do výšky 10 cm a nechala ji trochu proschnout, aby byla jenom vlhká, ne však mokrá.

Žena kmene Vran na dobové fotografii R.Throssela. Kůži si vyřízla na takovou velikost, aby přesně odpovídala zamýšlenému výrobku v tomto případě zřejmě obálce-parfleši. Kůži přikolíkovala k zemi dlouhými kolíky.
Žena kmene Vran na dobové fotografii R.Throssela. Kůži si vyřízla na takovou velikost, aby přesně odpovídala zamýšlenému výrobku v tomto případě zřejmě obálce-parfleši. Kůži přikolíkovala k zemi dlouhými kolíky.

Zdobené nebo nezdobené kůže

Některé výrobky mohly být zdobené malbou, nebo technikou vyřezávání, jiné byly prosté a nezdobené. V případě zdobeného výrobku se zdobení provádělo na vlhké kůži, v době, kdy byla vypnutá na kolících. Vyříznutí přesného tvaru výrobku a jeho kompletace se prováděly až o několik kroků později.

V případě, že výrobek ze surové kůže byl nezdobený, proces zdobení (malba nebo vyřezávání) se jednoduše přeskočil a pokračovalo se dalšími kroky.

Parfleš-obálka kmene Jutů. Zdobená malbou. Většina parfleší byla zdobených malbou, něteré ale mohly být i obyčejné, prosté a nezdobené.
Parfleš-obálka kmene Jutů. Zdobená malbou. Většina parfleší byla zdobených malbou, něteré ale mohly být i obyčejné, prosté a nezdobené.
Nezdobená parfleš-obálka.
Nezdobená parfleš-obálka.

Malovaná kůže

Napouštění kůže

Pokud měl být výrobek zdobený malbou, což většina byla, bylo nutné kůži v této fázi napustit klihem nebo výtažkem z opuncie (kaktus). To proto, aby se následně aplikovaný pigment lépe spojil s kůží, aby byly barvy živější a trvanlivější.

Kaktus Opuncie. Šťávu z tohoto kaktusu používaly indiánky Velkých plání při výrobě surové kůže, zejména jako podklad pro malbu a potom také na její fixaci.
Kaktus Opuncie. Šťávu z tohoto kaktusu používaly indiánky Velkých plání při výrobě surové kůže, zejména jako podklad pro malbu a potom také na její fixaci.
Granule kožního klihu. Pokud se smísí s vodou a zahřejí, vznikne z nich tekutina řídká jako sirup, kterou se poté potírá povrch surové kůže, než se na něj nanese malba.
Granule kožního klihu. Pokud se smísí s vodou a zahřejí, vznikne z nich tekutina řídká jako sirup, kterou se poté potírá povrch surové kůže, než se na něj nanese malba.

Rozkreslení vzoru

Poté indiánka rozkreslila na masovou stranu vzor. Mohla postupovat podle nějakých předloh, nebo podle vlastního uvážení. Většina kmenů měla svůj vlastní ustálený design a styl, který odrážel kmenovou kosmologii a kmenové estetické cítění.

Většinou používaly indiánky sadu různě dlouhých vrbových proutků, které si poskládaly na kůži jak potřebovaly, aby měly představu o budoucím vzoru. Někdy mohly použít i naostřené klacíky, rohy nebo parohy, pomocí kterých si na vlhkou kůži načrtly linky vzoru, či obrysy budoucího výrobku.

Indiánka kmene Lakotů při výrobě obálek-parfleší. Vzor si musela nejdříve rozmyslet a rozkreslit.
Indiánka kmene Lakotů při výrobě obálek-parfleší. Vzor si musela nejdříve rozmyslet a rozkreslit.

Malování

Samotné malování na kůži se provádělo ve fázi, kdy byla kůže mírně vlhká. V takové fázi se pigment lépe spojí s kožními vlákny. V naprosté většině případů se malovalo na vnitřní, masovou stranu kůže.

K malování na kůži indiánky používaly pigmenty (barevné prášky) smísené s pojivem, nejčastěji s kožním klihem, vyrobeným z odřezků kůží, kopyt a šlach. Barvící esenci, která vznikne spojením pigmentu a klihu lze na kůži aplikovat dvojím způsobem, v tekutém nebo v pevném stavu.

Žena kmene Vran na dobové fotografii maluje parfleš. Surová kůže je vypnutá na kolících a je stále vlhká.
Žena kmene Vran na dobové fotografii maluje parfleš. Surová kůže je vypnutá na kolících a je stále vlhká.
Ženy kmene Vran na dobové fotografii malují parfleše. Surová kůže je vypnutá na kolících a je stále vlhká. Ženy si postavily stínítko, aby kůže neschla tak rychle. Foto R.Throssel.
Ženy kmene Vran na dobové fotografii malují parfleše. Surová kůže je vypnutá na kolících a je stále vlhká. Ženy si postavily stínítko, aby kůže neschla tak rychle. Foto R.Throssel.

Malování barvící esencí v tekutém stavu

Tekutou barvící esenci vyrobily indiánky tak, že vložily kousky klihu spolu s troškou vody do nějaké nádobky, například do mušle, kterou mohly najít v řece nebo vyměnit s kmeny z pobřeží oceánu. Mušle i s klihem a pigmentem se zahřála na ohněm, čímž vznikla tekutá barvící esence v konzistenci sirupu, kterou lze nanášet na vlhkou kůži. Barvící esence pronikne do kožních vláken a spojí se s nimi.

K nanášení barvící esence indiánky používaly nejčastěji kostěné štětce.

Kostěné štětce jsou v podstatě kousky pórovitých kostí, seřezaných do vhodného tvaru. Namočením štětce do barvící esence dojde k nasátí barvící esence do vertikálních pórů a kapilár. Kreslením hrotem štětce po kůži pak barvící esence vytéká z kapilár ven a vpíjí se do vlhkých kožních vláken.

Kostěný štětec indiánů Velkých plání.
Kostěný štětec indiánů Velkých plání.
Kostěný štětec indiánů Velkých plání.
Kostěný štětec indiánů Velkých plání.

Jeden štětec je možné vždy použít jenom na jednu barvu, proto musela indiánka vždy vybarvit všechny plochy té či oné barvy. Kostěné štětce je možno vyrobit v různé síle hrotu, takže je pomocí nich možné dělat silné i tenké čáry. 

Velikou výhodou kostěných štětců je fakt, že jsou schopny pojmout veliké množství barvící esence a je možné jimi vybarvovat i velké plochy nebo dělat dlouhé čáry bez toho, aby bylo nutné štětec stále znovu namáčet. Barvení surové kůže pomocí kostěných štětců je tak poměrně vysoce efektivní technologie.

Po použití každého štětce jej bylo nutné pořádně vymýt vodou, protože klih postupně jak vychládal tak i tuhnul, čímž ucpával póry. Ucpaný štětec byl samozřejmě dále nepoužitelný.

Malování barvící esencí v pevném stavu

Alternativní metodou bylo vyrobit z klihu a barevných pigmentů jakési barvící “koláčky”. Začátek postupu byl stejný jako u předešlé metody, ovšem s tím rozdílem, že se barvící esence pigmentu a klihu nalila do nějaké formičky (nejčastěji ve tvaru a velikosti větší mince nebo malé medaile) a nechala se vychladnout. Vychladnutím směs ztuhla a vytvořila pevný, barevný koláček, který by se co do funkce dal přirovnat k tuze pastelky.

Indiánky pak používaly koláčky jako pastelovou tuhu nebo křídu, kterou přejížděly po vlhké kůži a tak na ní zanechávaly barevné stopy. Tímto způsobem vytvářely barevné plochy.  

Originální barvící koláček vyrobený z pigmentu a klihu. Používal se k barvení surové kůže.
Originální barvící koláček vyrobený z pigmentu a klihu. Používal se k barvení surové kůže.
Originální barvící koláček vyrobený z pigmentu a klihu. Používal se k barvení surové kůže.
Originální barvící koláček vyrobený z pigmentu a klihu. Používal se k barvení surové kůže.

Tenké hnědočerné linie

Některé kmeny z centrálních a jižních plání (zejména Lakotové, Šajeni a Arapahové) používaly vzory, které byly typické tenoučkými hnědočernými liniemi, které lemovaly veškeré barevné vzory. Těchto tenkých linií dosahovaly indiánky pomocí kostěných štětců s velice ostrými hroty nebo pomocí speciálních nástrojů z rohů ovce tlustorohé, seřezaných do ostré hrany.

Detail šajenské malované parfleše. Tenké hnědé linky, lemující barevné plochy byly typické pro kmeny jižních a centárlních plání.
Detail šajenské malované parfleše. Tenké hnědé linky, lemující barevné plochy byly typické pro kmeny jižních a centárlních plání.

Vzory

Smysl a význam vzorů

Vzory malované na surovou kůži nebyly náhodné a libovolné. Každý designový prvek měl ve vzoru své místo, svůj přesný význam a smysl. Jednotlivé elementy i celkový vzor pak odrážely kosmologické a estetické cítění toho či onoho kmene. Každý kmen si časem vyvinul svůj vlastní, charakteristický styl. Mnoho kmenů považovala vzory na surové kůži za posvátné, za dar vyšších, duchovních sil. Indiáni věřili, že skrze jejich malby, jejichiž design je nadpozemského původu, se jejich kmeni dostává požehnání.

Ploché tašky kmene Šajen a Arapaho. Tašky bez třásní jsou Šajenské, taška s třásněmi je od kmene Arapaho.
Parfleše - ploché tašky kmenů Šajen a Arapaho vykazují velice kompaktní design, který odrážel kmenovou kosmologii. Na komplaktnost a čistotu vzorů dohlížely řemenslnné spolky žen šamanek.

Řemeslné spolky žen

U některých algonikiských kmenů existovaly řemeslné spolky, či cechy žen, které jediné směly provádět malby na surovou kůži. Tyto malby, stejně jako práce na nich byly považovány za posvátné. Ženy, které nebyly členkami spolku vůbec nesměly toto řemeslo vykonávat. Starší ženy, z nichž mnoho bylo šamankami, zaučovaly mladší ženy do tajemství kmenových vzorů a kontrolovaly kompaktnost a čistotu kmenového designu i celkovou kvalitu výrobků.

Význam negativních ploch

Nepomalované, tzv. negativní plochy byly považovány za neoddělitelnou součást vzoru. Kontrast mezi bílou a pomalovanou plochou symbolizoval polaritu, stejně jako celý vzor dohromady (tedy pomalované i bílé plochy dohromady) symbolizoval jednotu protikladů.

Parfleš kmene Šajenů. Bílou, nepomalovanou stranu vzoru považovali indiáni za integrální součást vzoru. Vzory většina kmenů považovala za posvátné a plné duchovní symboliky.
Parfleš kmene Šajenů. Bílou, nepomalovanou stranu vzoru považovali indiáni za integrální součást vzoru. Vzory většina kmenů považovala za posvátné a plné duchovní symboliky. vní symboliky.

Původ techniky malování na kůži

Technika malování na surovou kůži se zřejmě vyvinula z techniky malování vydělaných kůží, zejména plášťů a na Velké pláně se dostala pravděpodobně z oblasti Severovýchodních lesů a Velkých jezer, kde měla dlouhou tradici. I první vzory, nanesené na surovou kůži měly svůj vzor v malovaných bizoních či jiných pláštích

Malovaný plášť z jižních plání. Techniky malování na kůži se podle odborníků vyvinuly v oblasti Velkých jezer a později se dostaly na Velké pláně. Z těchto technik se pak vyvinuly techniky malování surové kůže.
Malovaný plášť z jižních plání. Techniky malování na kůži se podle odborníků vyvinuly v oblasti Velkých jezer a později se dostaly na Velké pláně. Z těchto technik se pak vyvinuly techniky malování surové kůže.
Parfleš-obálka z jižních plání. Technika malování na surovou kůží se vyvinula z techniky malování na vydělanou kůži.
Parfleš-obálka z jižních plání. Technika malování na surovou kůží se vyvinula z techniky malování na vydělanou kůži.

Barvy

Mezi nejstarší používané barvy cca (do roku 1850) patřily kombinace zelené, černé a červené, stejně jak tomu bylo také v oblasti Východních lesů, odkud byl tento typ umění převzat. Černé plochy se postupně zmenšovaly, až se omezily na tenké linky, které tvořily obrys převážně zelenočervených ploch. Po roce 1850 se začaly objevovat nové barvy, zejména žlutá a modrá.

Plochá taška kmene Arapaho z 1. poloviny 19. století. Malována je červenou a zelenou barvou s černohnědou linkou. Tento exemplář je typickým příkladem staršího stylu malování surové kůže. Výrazné barvy přišly až mnohem později.
Plochá taška kmene Arapaho z 1. poloviny 19. století. Malována je červenou a zelenou barvou s černohnědou linkou. Tento exemplář je typickým příkladem staršího stylu malování surové kůže. Výrazné barvy přišly až mnohem později.
Plochá taška kmene Lakotů z 2. poloviny 19. století (rezervační období). Výrazné barvy a kombinace žluté, červené a modré jsou typické pro pozdější období, poslední čtvrtinu 19. století.
Plochá taška kmene Lakotů z 2. poloviny 19. století (rezervační období). Výrazné barvy a kombinace žluté, červené a modré jsou typické pro pozdější období, poslední čtvrtinu 19. století.

Po dokončení malby

Po dokončení malby byla kůže stále ještě mírně vlhká a to byl ideální čas na nanesení další vrstvy řídkého klihu nebo výtažku z opuncie, čímž došlo k zafixování malby a snížení rizika, že dojde jejímu pozdějšímu rozpití nebo oděru.

Poté byla kůže ponechána, aby pomalu doschla.

Vytloukání kůže

Vytloukání kůže bylo namáhavým a zdlouhavým procesem, jehož cílem bylo odstranit chlupy (z chlupové strany) a kůži změkčit a současně vybělit.

Indiánky suchou kůži položily na zem, masovou stranou dolů a chlupovou nahoru, předtím ji ale podložily nějakými látkami, dekami nebo kůžemi, aby se malovaná masová strana neumazala od trávy či od hlíny. Potom indiánky tloukly do chlupové strany kůže velkým oblým kamenem nebo kamennou palicí.

Každá rána způsobila, že v místě dopadu se uvolnily chlupy a došlo k polámání vláken kůže. Tím došlo k jejímu změkčení, ale také zbělání (surová kůže je před vytloukáním průhledná, žlutá nebo hnědá). To vše se ale odehrává na ploše menší, než cca 1 cm čtverečního. K tomu, aby indiánka vybělila, změkčila a odstranila chlupy z plochy jednoho čtverečního metru, musela absolvovat tisíce takových úderů.

Kamenná palice na vytloukání surové kůže. Sama je zašité do surové bizoní kůže, na které lze ještě pozorovat zbytky chlupů.
Kamenná palice na vytloukání surové kůže. Sama je zašité do surové bizoní kůže, na které lze ještě pozorovat zbytky chlupů.
Indiánka kmene Černonožců škrábe kůži ostrým skrejprem na dobové fotografii.
Indiánka kmene Černonožců škrábe kůži ostrým skrejprem na dobové fotografii.
Skrejpr kmene Severních šajenů. Vyroben je z jelení výsady s čepelí z uhlíkové oceli.
Skrejpr kmene Severních šajenů. Vyroben je z jelení výsady s čepelí z uhlíkové oceli.

Poctivě vytlučená kůže by měla být příjemně poloměkká, neprůhledná a na masové straně bílá jako mléko. Malba by měla být oproti bílému podkladu jasně viditelná. Chlupy na chlupové straně by měly být zcela odstraněny a epidermis (nejvrchnější vrstva kůže) by měl být viditelný (u bizona je tmavě hnědý). 

Vytloukání kůže je pracná a namáhavá procedura, ale bez ní nemá kůže potřebnou kvalitu a patřičnou mléčně bílou barvu. 

Vyříznutí a kompletace výrobku

Po vytlučení kůže měla indiánka nejhorší část práce za sebou. Následovalo vyříznutí finálního výrobku nožem a jeho další zpracování, což zahrnovalo přehýbání či sešívání hran (řemínkem nebo šlachou), propalování dírek (většinou pomocí rozžhaveného hřebíku nebo klacíku), aplikace kožených řemínků a tkaniček, připevňování třásní a podobně.

Indiánka kmene Černonožců kompletuje parfleše-obálky a právě propaluje dírky na provlečení kožených řemínků.
Indiánka kmene Černonožců kompletuje parfleše-obálky a právě propaluje dírky na provlečení kožených řemínků.
Indiáni kmene Utahů na dobové fotografii. Všimněte si parfleší ze surové kůže v popředí. Jsou plné jídla, oblečení nebo jiných věcí.
Indiáni kmene Utahů na dobové fotografii. Všimněte si parfleší ze surové kůže v popředí. Jsou plné jídla, oblečení nebo jiných věcí.

Alternativní metody výroby

Výše uvedený způsob výroby surové kůže není jediný možný, ale jistě byl nejčastější. Používal se zejména v případech výroby malovaných schránek, parfleší. Alternativní metody se používaly v případech, kdy na daný projekt byla požadována kůže například výrazně měkčí či naopak zase tužší.

Například v případě, kdy byl potřeba materiál na výrobu blány na buben nebo jako obšívka sedel či dřevěných rukojetí se kůže nejdříve omízdřila standardním způsobem a pak se namočila do potoka či řeky na takovou dobu, až mírně zahnila a chlupy z ní samy slezly. Taková kůže se dále nijak nezpracovávala a nezměkčovala, protože byla vyžadována co největší pevnost.

Bubínek kmene Jutů. Blána je vyrobena ze surové kůže, pravěpodobně z vysoké zvěře.
Bubínek kmene Jutů. Blána je vyrobena ze surové kůže, pravěpodobně z vysoké zvěře.
Indiánské třmeny. Vyrobeny jsou ze dřeva a zpěvněny potažením surovou kůží. Tato kůže nebyla změkčována, aby měla co nejvyšší pevnost. Chlupy byly odstraněny mírným zahnitím kůže nebo opatrně odškrábány skrejprem.
Indiánské třmeny. Vyrobeny jsou ze dřeva a zpěvněny potažením surovou kůží. Tato kůže nebyla změkčována, aby měla co nejvyšší pevnost. Chlupy byly odstraněny mírným zahnitím kůže nebo opatrně odškrábány skrejprem.

V některých případech, zejména při výrobě provazů ze surové kůže, mohly naopak indiánky vyžadovat kůži co nejměkčí, téměř vyčiněnou. V takovém případě kůži nejprve omízdřily. Pak ji nařezaly na dlouhé proužky (cca 5 cm široké). Proužky kůže se na jedné straně připevnily ke kolíku zaraženém do země a pak několik indiánek kůži co nejvíce vytahovalo.

Pak proužky kůže potíraly ženy zvířecím mozkem, aby změkly. Následně je protahovaly skrze oční otvor v bizoní lebce, čímž se kůže měkčila a současně se z ní odíraly chlupy. Výsledkem byly kožené polovydělané řemeny, které se používaly při stavbě týpí nebo při výrobě koňských postrojů. 

Řemen z polovydělané kůže
Řemen z polovydělané kůže
Lano spletené z polovydělaných kožených řemenů.
Lano spletené z polovydělaných kožených řemenů.

Recyklace

Mnoho výrobků ze surové kůže nese známky recyklace. Indiáni byli mistři recyklace. Staré parfleše, které již byly příliš opotřebované neustálým stěhováním, otevíráním a zavíráním se nevyhodily, ale rozřezaly na menší kusy, které našly další využití.

Typicky se z nich vyráběly pouzdra na nože, podrážky na mokasíny, korpusy pro taneční závěsy, součásti sedel či cokoliv jiného. V muzejních sbírkách je takových recyklátů celá řada. Typické pro ně je, že na sobě nesou část malby, která byla předtím evidentně součástí nějaké parfleše či jiného výrobku.

Mokasíny s bočním švem s dodatečnou podrážkou ze surové kůže. Evidentně bylo použito recyklace nějakého jiného, pomalovaného výrobku. Podrážka tak nese část malby původního výrobku.
Mokasíny s bočním švem s dodatečnou podrážkou ze surové kůže. Evidentně bylo použito recyklace nějakého jiného, pomalovaného výrobku. Podrážka tak nese část malby původního výrobku.
Pouzdro na nůž kmene Šošonů. Zřejmě jde o běžný recyklát, kdy se ze stará nebo vyřazená parfleš použila na výrobu nového výrobků, v tomto případě pouzdro na nůž. Taková recyklace byla u indiánů zcela běžná.
Pouzdro na nůž kmene Šošonů. Zřejmě jde o běžný recyklát, kdy se ze stará nebo vyřazená parfleš použila na výrobu nového výrobků, v tomto případě pouzdro na nůž. Taková recyklace byla u indiánů zcela běžná.

Surová kůže a indiáni v Čechách a na Moravě

U českých indiánů jsou výrobky ze surové kůže oblíbené a hojně využívané. Díky mnohaletému experimentování s výrobou suroviny došlo k výraznému posunu kvality, jak co se týče samotného materiálu, tak i techniky malování. Výjimkou není ani malování pomocí kostěných štětců.

Mezi největší chyby či nedostatky, na které lze občas narazit patří tyto:

Tuhost materiálu

Indiánská surovina je téměř vždy velice měkká a ohebná. Neviděl jsem originální surovinu, která by byla tuhá jako plech či beton, což je u českých táborníků občas vidět. Pevnost a neohebnost suroviny není žádoucí, spíše naopak.

Barva materiálu

Originální indiánská surovina má téměř vždy mléčně bílou a neprůhlednou barvu. Je to způsobeno polámáním kožních vláken během vytloukání kůže. Na českých tábořeních lze občas vidět surovinu žluté či hnědé barvy či zcela průhlednou. Surovina takto někdy může vypadat po vypnutí do rámu a uschnutí. Právě proto je třeba kůži vytlouci, či jinak ošetřit, aby zbělela, protože většinou prostě není bílá sama od sebe. Surovina, která není bílá vypadá ošklivě a ještě hůře, pokud je zdobená malbou, která by měla kontrastovat s mléčně bílou barvou. Malování hnědožluté suroviny zcela ztrácí svůj význam a smysl.

Vzor

U vzoru platí to samé, co u ostatních indiánských replik. Je dobré respektovat dobové a kmenové rámce a nepouštět se příliš do vlastních fantazií, protože existuje vysoká pravděpodobnost, že vzor bude dost „mimo“ nebo dokonce půjde o nějaký „výstřel do tmy“. Častou chybou zejména u obálek (parfleší) je, když vzor nepřesahuje na spodní stranu obálek, jako je tomu na originálech.

Barvy

Barvy je třeba vybírat pečlivě, stejně jako jejich sytost, který by měla být „akorát“. Viděl jsem malby na suroviny, které byly příliš nevýrazné. Ve snaze, aby nebyla malba výrazná to autor přestřelil do opačného extrému. Naopak příliš výrazné a „řvavé“ barvy také nejsou to pravé ořechové. Všeho s mírou. Je také dobré rozlišit, z jakého období má výrobek být, barvy v 1.polovině 19. století byly jiné, než v 2. polovině 19. století.