Kde končí pohádky a začíná syrová historie.

Provizorní přístřešky a stínítka na Velkých pláních

Štítky:
Lukáš Navrátil
27. 1. 2024
0

Stavba dočasných přístřešků a stínítek byla na Velkých pláních v bizoních dobách běžná. Stavěli je jak indiáni, tak i běloši. Cílem těchto přístřešků byla ochrana před prudkým sluncem, nebo naopak před deštěm.


Indiáni kmene Vran na dobové fotografii z Fort Laramie z roku 1868, kde se účastnili politických rokování. Vrány si s sebou nevzaly svá týpí a přespávalil v provizorních přístřešcích.
Indiáni kmene Vran na dobové fotografii z Fort Laramie z roku 1868, kde se účastnili politických rokování. Vrány si s sebou nevzaly svá týpí a přespávalil v provizorních přístřešcích.

Dočasné přístřešky

Na cestách, kdy bylo potřeba cestovat rychle (například na válečných, loveckých nebo loupežných výpravách) a pokud možno i utajeně s sebou indiáni nemohli brát svá týpí, protože jejich logistická přeprava byla náročná a pomalá. Jelikož indiáni většinou odmítají spát pod širým nebem (z duchovních spíše než z praktických důvodů), potřebovali mít nad sebou alespoň něco, nějakou plachtu, deku či plášť.

Stavěli proto často různé provizorní přístřešky, které je zároveň chránily před deštěm či před sluncem. Přístešky se vyráběly ze všeho, co bylo zrovna po ruce, z větví, kmínků, klacků a podobně. Přikrývaly se dekami, kůžemi, bizoními plášti nebo lněnými či bavlněnými plachtami nebo čímkoliv, co bylo zrovna po ruce.


Rodina Bannocků v provizorním přístřešku. Fotografie z roku 1871.
Rodina Bannocků v provizorním přístřešku. Fotografie z roku 1871.

Stínítka

V letních měsících se v indiánských táborech stavěly stínící přístřešky. Na dobových fotografiích je jich vidět dost. Jejich účelem bylo chránit lidi před slunečním žárem. V těchto příbytcích lidé odpočívali, bavili se nebo rokovali. Bylo pod nimi příjemněji, než v týpí, kde byl v letních pařácích těžký vzduch (zejména v těch kožených).

Stínící přístřešek zajišťoval stín, ale zároveň byl člověk na čerstvém vzduchu.

Takové přístřešky se vyráběly často z týpiových tyčí, přes které se napnul starý, vysloužilý týpiový plášť, nebo jeho část, či jiná plachta, nebo se prostě na několik klacků připevněných do země napnulo několik dek, bizoních plášťů, nějaká stará vozová plachta, hromada větví, nebo cokoliv jiného.


Stínítko vyrobené ze dvou týpíových plášťů. V jeho stínu se koná důležitý koncil. Malba G.Catlin.
Stínítko vyrobené ze dvou týpíových plášťů. V jeho stínu se koná důležitý koncil. Malba G.Catlin.

Stínítko vyrobené z deky přehozené přes větve stromu. Malba A.J.Miller.
Stínítko vyrobené z deky přehozené přes větve stromu. Malba A.J.Miller.

Fantazii se meze nekladly a jako konstrukce i samotné stínidlo se použilo cokoliv, co bylo zrovna k dispozici.

Stínítka se také využívaly při výrobě surové kůže. Ve fázi, kdy se surovina malovala bylo potřeba, aby schnula pomalu a právě k tomu se stínítka výborně hodila.


Stínítko vraních žen vyrobené z tyčí a z týpiové plachty, aby parfleše schnuly pomalu. Foto R.Throssel.
Stínítko vraních žen vyrobené z tyčí a z týpiové plachty, aby parfleše schnuly pomalu. Foto R.Throssel.

Indiánky kmene Vran vaří venku. Ze starého liningu si vyrobily provizorní zástěnu proti větru a slunci. Dobová fotografie R.Throssela.
Indiánky kmene Vran vaří venku. Ze starého liningu si vyrobily provizorní zástěnu proti větru a slunci. Dobová fotografie R.Throssela.

Indiáni pod provizorním stínítkem. Dobová fotografie.
Indiáni pod provizorním stínítkem. Dobová fotografie.

Autor článku

Mgr. Lukáš Navrátil (1974)

Mgr. Lukáš Navrátil (1974) se o Indiány zajímá od dětství. Jeho první kroky vedly přes knihy, které tehdy formovaly představivost mnoha mladých lidí – Vinnetou, příběhy Ernesta Thompsona Setona či Mé srdce pohřběte u Wounded Knee. Byly to knihy plné romantiky a idealizace, které však zároveň otevřely dveře k hlubšímu zájmu o původní obyvatele Severní Ameriky.

V roce 1996 se poprvé setkal s komunitou indiánských hobbystů. Začal se věnovat indiánskému reenactingu a postupně pronikat i k odbornějším informacím, především o kulturách Velkých plání.

Brzy si uvědomil, že to, co většina veřejnosti považuje za „historickou realitu“ o Indiánech a osidlování severoamerického kontinentu, je často jen soubor povrchních klišé – obraz zjednodušený a zkreslený Hollywoodem nebo idealisty, kteří problematice do hloubky nerozumí. Kritické studium primárních zdrojů přináší zcela jiný, mnohem syrovější a realističtější obraz. A právě ten se snaží přinášet veřejnosti prostřednictvím webu indiani.cz.

V roce 2012 jsem aktivní indiánský reenacting ukončil a obrátil se k historii traperů, horalů, voyageurs a coureurs de bois – obchodníků s kožešinami, kteří působili ve Východních lesích, v oblasti Velkých jezer, na Velkých pláních i ve Skalistých horách. Obchod s kožešinami se stal jeho novým reenactotrským zaměřením a zároveň ho přivedl i k hlubšímu studiu historie a dějin Nové Francie.

Po dobu pětadvaceti let se živil jako výrobce indiánských replik špičkové světové úrovně. Jeho práce si našly zákazníky mezi reenactory, sběrateli i muzejními institucemi v USA i Západní Evropě. Tento řemeslný základ mu poskytl nejen obživu, ale i důkladné porozumění materiální kultuře, které se stalo základem jeho teoretického a badatelského zájmu.

Lukáš Navrátil se neomezuje se však jen na historii. Jako vystudovaný matematik, intelektuál a systematický myslitel se kromě historie indiánů a obchodu s kožešinami věnuje také křesťanské spiritualitě a mystice, teologii, introspekci a otázkám duchovního a duševního rozvoje. Všechny tyto oblasti vnímá jako propojené – touhu po pravdě a autentičnosti u indiánů či traperů chápe v souvislosti s duchovním hledáním a snahou o hlubší poznání člověka i Boha.

Mohlo by vás zajímat

Kožená lakotská týpí na malbě Karla Bodmera ze 30. let 19. století.

Týpí je typickým stanem kočovných indiánských kmenů Velkých plání a přilehlých oblastí. Je uzpůsobeno ke kočovnému způsobu života. Lze jej rychle postavit i zbourat a dá se transportovat za pomocí koní. Uvnitř se dá rozdělat a udržovat oheň. SKládá se z dřevěných tyčí poskládaných do kužele a z pláště. Za součást týpí je ještě považována vnitřní plachta – lining.

Interiér kmene Vran z rezervačního období. Foto Fred Miller. Vpravo je odkládací trojnoha. Na jiných dobových fotografiích jsou vidět podobné.
Lukáš Navrátil
29. 1. 2024
0

Na světě existuje jenom málo táborníků, kteří mají byť minimální představu, jak vypadaly interiéry týpí v bizoních dobách a ještě méně je těch, kteří v takto vybavených týpí skutečně táboří. Jak tedy vypadal interiér indiánského týpí v předrezervační době?