„Mít lásku k zemi, úctu k ní, k těm, kdo ji obývají, a mít úctu a uznání ke všem spirituálním bytostem a stařešinům – to je to, co obnáší být Indiánem.“ Poundmaker, náčelník Kríů
„Uvědomte si, že nám jako lidským bytostem byl na zemi vyměřen jen krátký čas a my tento čas musíme využít k získání moudrosti, znalostí, úcty a porozumění pro všechny lidské bytosti, protože jsme všichni navzájem propojeni.“
Kríjské přísloví
Kríové jsou nejpočetnější skupinou původních obyvatel Kanady. Obývali rozsáhlá území sahající od Labradoru až po Skalisté hory v Albertě, a proto používali množství regionálních dialektů a neměli žádný společný autonym, ani se nepovažovali se za jednotný kmen. Převažovala u nich lovecko-sběračská kultura s malými jednotkami roztroušenými v rozsáhlém a často neprostupném prostředí subarktických boreálních lesů, tunder, močálů a planin. Soudobé pojetí kríjské identity je odvozeno především od společného jazyka, který se řadí do algonkinské lingvistické skupiny.
Název Krí (angl. Cree), neboli Knistenaux/ Kirištinó je odžibwejská zkomolenina slova Christian (=křesťan) evropského původu. Odráží fakt, že Kríové byli velmi záhy obraceni na křesťanskou víru – alespoň formálně, protože v divočině nadále praktikovali šamanismus. Rozmanité skupiny Kríů se samy nazývaly podle svého dialektu nēhiyawak, nīhithaw, nēhilaw a nēhinaw; nebo ininiw, ililiw, iynu (innu), nebo iyyu.
Nejvýchodnějšími skupinami, které se, ač nejvzdáleněji, řadí ke kríjské jazykové rodině, jsou Naskapiové a Montagnais (společně se nazývají Innu) – obyvatelé oblasti, které sami říkají Nitassinan (dnes část Quebecu a většina Labradoru). Naskapiové byli kočovní lovci karibu z labradorského vnitrozemí, zatímco usedlejší Montagnais obývali osady v hornaté části na jihu až po řeku sv. Vavřince. Celková populace těchto dvou skupin v roce 2003 byla asi 18 000 lidí, z nichž 15 000 žilo v Quebecu.
Atikamekwové jsou Kríové z oblasti, kterou nazývají Nitaskinan (Naše země). Nachází se kolem horního toku řeky St. Maurice v Quebecu (asi 300 km nebo 190 mil severně od Montrealu). Populace Atikamekwů se dnes pohybuje kolem 8000.
Východní Kríové (East Cree, též James Bay Cree) je skupina na východ od James Bay, dnes Eeyou Istchee a Nunavik v severním Quebecu, čítající přibližně 18 000 osob (Iyyu v pobřežním dialektu / Iynu ve vnitrozemském dialektu).
Moosonee (Moose Cree, též Moose Factory Cree) je skupina Kríů původně kočující v okolí řeky Moose a stejnojmenné faktorie v severovýchodním Ontariu. Dnes tato skupina žije na ostrově Moose Factory Island, na jižním konci James Bay.
Kríové z mokřadů (Swampy Cree) je skupina, která obývala vlhké boreální lesy a sezónně okraje tundry (angl. barrens) severní Manitoby a západního Ontaria podél pobřeží Hudsonova zálivu od James Bay na západ a přilehlé vnitrozemí směrem na jih a západ. Někteří dnes žijí ve východním Saskatchewanu v okolí Cumberland House. Jejich dialektem dnes mluví asi 4500 osob.
Množství Kríů obývalo oblast v Kanadě neformálně nazývanou Parkland. Je to část provincie Manitoba sahající od jezer Manitoba a Winnipegosis k dnešní hranici se Saskatchewanem. Jedná se o přechodný region s lesnatou krajinou přecházející v travnaté plochy a prérie s menšími háji, kopci, jezery a údolími řek. Typově podobná oblast mezi jezery Winnipeg a Manitoba směrem na východ se nazývá Interlake (doslova Mezijezeří). Ačkoli skupiny z oblasti Parkland a Interlake nejsou nikde definovány a jsou označovány různě jako Swampy Cree nebo Woods Cree, zmíněná oblast byla nepochybně starou kmenovou základnou a logistickým uzlem, tudíž i kulturním centrem, do jehož jižní části postupně přicházeli Saulteaux/Odžibwejové z východu. Kríové využívali jako dopravní tepny velké řeky povodí Hudsonova zálivu, jako je James, Hayes, Saskatchewan, Red a Assiniboin, včetně na ně napojených jezer Winnipeg, Manitoba a dalších. Na těchto tepnách také postupně vznikala síť obchodních stanic HBC a NWC, což byla pro Kríe, výrobce vynikajících kánoí z březové kůry, zásadní infrastruktura. Nejzápadnější skupiny postupně pronikaly podél řek i na severní Pláně, kde již před polovinou 18. století přejaly mnoho prvků prérijní kultury včetně koňského nomádismu a staly se lovci bizonů. Prérijní Kríové (Plains Cree) je dnešní označení skupiny čítající asi 34 000 lidí v Manitobě, Saskatchewanu, Albertě a Montaně.
Lesní a horští Kríové (Woodland Cree a Rocky Cree) je současná skupina v severní Albertě, Manitobě a Saskatchewanu.
Smíšená manželství s příslušníky okolních kmenů vždy byla a dodnes jsou normou, takže kríjský národ je multijazykový a multikulturní. Na západě jsou smíšené skupiny tzv. Železné konfederace, tj. Kríů, Assiniboinů a Saulteaux. Otec náčelník Poundmakera byl Assiniboin a jeho matka Krí-Métis, otec náčelníka Velkého Medvěda byl Saulteaux. Náčelník Bobtail byl částečně métiského, tedy bílého původu. V moderní době je módou se hlásit k identitě především prérijních Kríů, která má atraktivní image a vyšší společenský statut.
Odži-Kríové (Oji-Cree) je skupina indiánů sídlící v Ontariu a Manitobě mezi řekou Missinaibi a jezerem Winnipeg. Skupina vznikla smíšením Odžibwejů a Kríů prostřednictvím sňatků a považuje se za svébytný kmen, ovládající oblast mezi Kríi na sever a Odžibweji na jih od nich. V minulosti byli vnímáni Brity a Kanaďany jako Kríové a sami se také ztotožňovali s Kríji – konkrétně se Swampy Cree, nikoli s Odžibweji. Odžibwejové je nazývali Noopiming-ininiwag – Lesní lidé, oni sami si však říkali Anishinaabe neboli Anishinini, Praví lidé. Jejich jazyk i kultura jsou směsí obou vlivů. Jazyk zvaný Anishininimowin se stavbou více podobá jazyku Odžibwejů, ale slovesná tradice je bližší Kríům.
Zvláštní skupinou míšenců jsou kanadští Métisové. Počátky tohoto národa jsou spojeny s kožešinovým obchodem, kdy nejprve Francouzi a poté i Angličané a Skotové zapojení do obchodu s kožešinami pojímali za manželky indiánky z různých kmenů, protože bělošky v divočině nebyly k dispozici. Velká skupina míšenců utvořila komunitu v zemi prince Ruperta (tehdy značná část vnitrozemí Kanady pod kontrolou HBC). Kríjské ženy byly častou volbou, odtud pojem Métis-Cree nebo Cree-Métis. Kulturně vzato jsou kořeny v kríjské kultuře dobře patrné, ať se jedná o jazyk (tzv. michif) nebo o umělecká řemesla, kde se prosadily typické kríjské techniky, jako např. tkaný ursoní quill (viz níže).
S Innu přišli do kontaktu zřejmě již grónští Normané, kteří jim říkali Skræling a jejich vlast nazývali Markland. Montagnais se setkali s francouzským objevitelem Samuelem de Champlainem u řeky sv. Vavřince již na počátku 17. století. V dobách tzv. Bobřích válek (1609-1701) trpěli nájezdy Irokézů, na něž reagovali spojenectvím s Atikamekwy, Algonkiny vlastními, Malisety a Francouzi. Z doby kolem roku 1700 pocházejí nejstarší dochované malované kabáty z kůže karibu, jejichž střih nezapře zjevnou předlohu v soudobé francouzské módě.
Subarktičtí Kríové přišli do kontaktu s bělochy také již velmi záhy. V Manitobě to bylo v roce 1682, u ústí řek Nelson a Hayes. Jednalo se o výpravu Hudson’s Bay Company (HBC), která se vydala asi 160 kilometrů do vnitrozemí. V roce 1732 se poblíž pozdějšího Fort Frances v dnešním severozápadním Ontariu setkal Pierre Gaultier de Varennes, sieur de La Vérendrye, se skupinou 200 bojovníků Kríů a Odžibwejů.
V roce 1668 byla na jižním břehu řeky Rupert při jejím ústí do James Bay založena obchodní stanice Rupert´s House nebo Fort Rupert a okamžitě se stala obchodním centrem, kde místní Kríové směňovali kožešiny za nože, sekery, kotle, pokrývky a další zboží, které dále zprostředkovávali kmenům z vnitrozemí. O dva roky později byla založena HBC.
V roce 1679 byla u James Bay založena obchodní stanice Fort Albany a v roce 1684 faktorie York. Ta se nacházela se na strategickém místě na břehu Hudsonova zálivu u ústí řeky Hayes. Faktorie York se stala bránou expanze HBC do vnitrozemí Rupertovy země, ale také cílem pravidelných flotil kánoí Kríů a jejich spojenců Assiniboinů, kteří měli pod kontrolou celý říční systém, takže dováželi kožešiny z rozsáhlého povodí. Obousměrný obchod dosáhl až k povodí řeky Red a dále k Missouri a ke Skalistým horám. Další obchodní stanice následovaly: Cumberland House, Norway House… Kríové kontrolovali veškeré zboží, které prodávali ostatním kmenům, zejména zbraně, železné náčiní, látky a další. Ze subarktických nomádů a lovců karibu či losů se stali lovci bobrů a později i bizonů a tvrdí obchodníci, kteří se na jedno století stali hlavní dominantních silou severních Plání.
Subarktičtí Kríové byli nomádi, kteří žili v malých rodinných skupinkách, roztroušených většinu roku, až na krátké sezónní období, v divočině kanadských boreálních lesů a tundry. Díky klimatickým podmínkám zde nepřichází zemědělství v úvahu a sběr lesních plodů jako brusinky a borůvky je omezen na krátkou sezonu, takže strava byla prakticky výhradně masitá, zajištěná lovem a rybolovem.
Za starých dob se lovilo krátkými luky, které umožňovaly pohyb v lese, zpevněnými šlachami. Hroty na šípy se vyráběly z pazourku, ale na východě ho kvůli nedostatku nahrazovali břidlicí. Běžné byly hroty z kostí a parohů nebo tupé hroty na lov menší zvěře. Ženy a chlapci chytali do ok zajíce, což byla téměř jistá obživa i v případě nedostatku velké zvěře, jako byl medvěd, los či karibu.
Střelné zbraně od bílých obchodníků se ujaly okamžitě, zejména severozápadní komerční puška (angl. Nothwest Trade Gun) a současně železné pasti, nepostradatelné v obchodě s kožešinami. Věrným pomocníkem v divočině byl železný zahnutý nůž, který se používal na opracování dřeva na kánoe, výrobu dřevěných lopat na sníh potřebných při kladení pastí, či krytů na oči proti oslepujícímu světlu, odrážejícímu se od sněhu.
Dravé ryby jako jeseter a štika se obvykle lovily harpunou. Ostatní ryby se chytaly do sítí uvázaných z vrbové kůry. Příležitostně se lovilo i na háčky.
Při vaření se často používal bachor soba karibu nebo losa, podobně jako na pláních bachor bizona. Východní Kríové neznali keramiku. Kdysi používali nádoby z kamene, mastku či steatitu, ale pro jejich váhu je nevozili s sebou. Lebky zvířat se také někdy používaly jako nádoby. Komerční kotlíky byly od prvních kontaktů s bílými obchodníky pochopitelně ve veliké oblibě. Parfleše neznali, ale podobným způsobem využívali až několik stop dlouhé svitky březové kůry. Z té také vyráběli nejrůznější misky, krabičky a nádoby. Používalo se množství různých dřevěných naběraček a lžic a dřevěné pohárky a misky ze dřeva a březové kůry.
Subarktičtí Kríové obývali tři typy obydlí:
Na pokrytí obydlí používali nejčastěji březovou kůru. Na severu, kde jí byl nedostatek, používali kůru z borovice a kůže z karibu, které nebyly sešité jako u týpí prérijních indiánů, ale pokládané přes sebe.
V hustě zarostlém terénu subarktických boreálních lesů pozemní stezky prakticky neexistovaly, takže doprava probíhala převážně po vodě pomocí kánoí pokrytých březovou kůrou. V severnějších oblastech již byla bříza hůře dostupná a plášť kánoe byl často sešit z mnoha malých kousků, na rozdíl od kánoí Odžibwejů. Na konci 19. století již byla kůra v některých oblastech prakticky nedostupná a kánoe se potahovaly plátnem získaným od HBC. Kríjské kánoe měly nižší příď a záď než klasické kánoe Odžibwejů. Kríové patřili k nejlepším výrobcům kánoí, na kterých přepravovali celý svůj majetek i náklady kožešin až k Hudsonovu zálivu. Migrace na severní Pláně také nejdříve probíhala na kánoích po řekách Saskatchewan a Assiniboine.
K transportu v zimě po sněhu Kríové používali různé typy sněžnic a tobogany. Podobně jako Naskapiové, i Kríové původně tahali tobogany sami. Eskymácký zvyk zapřáhnout tažné psy převzali od bělochů až v poměrně pozdním období.
Ačkoliv severní Kríové nepatřili zrovna k nejbojovnějším kmenům a žili převážně v míru, úspěch v boji byl věcí prestiže. Šlo o to dokázat svou odvahu nebo se pomstít za zabité příbuzné. Slunce bylo považováno za nejvyššího válečného boha.
Do boje muži nosili kožené válečné čapky zdobené peřím, nemalovali se, ale potírali si tělo „medicínou“. Používali kyje (ball-headed club), kopí, luk a šípy. Příležitostně nosili brnění z kůže nebo silné kůry. Byli však vytrénováni uskakovat šípům a odrážet je kopím.
Před bojem se někdy pořádaly hostiny, kouřila se dýmka a věštilo se. Bojový pokřik zněl „sëskwéó!“ Používal se i při sjíždění peřejí. Skalpování bylo běžné a v boji proti Eskymákům se dokonce uplatňoval rituální kanibalismus (jedl se kousek tuku ze stehna zabitého nepřítele). Východní Kríové žili v stálých obavách z nájezdů Irokézů, kteří je zatlačili daleko na sever. Na západě v oblasti řeky Churchill měli Kríové třenice s kmenem Chipewyan (Athabaská skupina).
Za starých časů nosili Kríové kožené oblečení, které, jak se objevovaly nové a nové obchodní stanice, záhy nahrazovali látkovým, zejména vlnou a později kalikem. Kožené mokasíny však nosili ještě hluboko do 20. století. Kůže karibu, losů či dalších zvířat činily ženy. Kůže z losů se v průběhu činění několikrát udily, čímž získaly charakteristickou hnědo-béžovou barvu (tzv. pre-smoking). Byly vhodné zejména na výrobu mokasínů.
Základem oděvu mužů byla bederní zástěrka, dlouhé legginy a košile nebo kabát z kůže karibu či losa. Mužské legginy byly trochu delší než ženské, s plácačkami do špičky, které mají evokovat paspárky na nohách karibu. Pod koleny se převazovaly zdobenými podvazky – gartery.
Oblečení lovce muselo být krásné, aby „očarovalo lovenou zvěř.“ Naskapiové vyráběli dvakrát do roka pro sezónní lovy karibu kožené kabáty s rituálními malbami, které byly spolu s písněmi a různými obřady součástí lovecké magie. Magická síla maleb měla účinek jen jednu sezónu; poté se z kabátu stal jen obyčejný kus oděvu, který mohl být, jako vysoce estetický suvenýr, bez problémů prodán v obchodní stanici. Díky tomu se malovaných kabátů Innu zachovalo značné množství. Kríjský malovaný kabát příbuzného typu se nazývá toggy. Název pochází z kríjského slova muska-togy nebo misko-takiy. Byl ušit z jednoho velkého kusu rovně střižené losí kůže se všitými rukávy, takže sahal až do půli lýtek. Bohatá malba při spodním okraji, vpředu podél otevření a vzadu ve tvaru písmene T, měla nejen dekorativní, ale i magický účel. Nárameníky bohatě zdobené ursoními ostny evokovaly prvky evropských uniforem, ve kterých zřejmě měly svůj předobraz.
Toggy vyjadřoval duchovní i sociální statut, a proto byl často v rámci obchodní diplomacie věnován vyšším úředníkům HBC, a to již před rokem 1743. Díky tomu se dochovalo až několik desítek kabátů tohoto typu, vesměs z 18. století. Na počátku 19. století se prosazuje francouzský vypasovaný střih, toggy postupně zaniká a vzniká kabát métiského typu, v první fázi také ještě malovaný.
V severních lesích a tundrách se nosily tři typy tzv. vampových mokasínů s rozdílným střihem, za starých dob úplně nezdobené: nabírané na nártu a na špičce, s rovným švem od špičky k nártu a se švem na špičce do tvaru T. Mokasíny Kríů na východ od James Bay byly velmi podobné naskapijským. Zimní mokasíny se šily ze silné losí kůže. Dochované mokasíny bohatě zdobené ostny s velkým vampem pokrývajícím celý nárt pravděpodobně pocházejí z oblastí Parkland a Interlake.
Ženy nosily ramínkové šaty s přídavnými rukávy – nejprve kožené a později z vlněné látky. Některé byly umělecky zdobené výšivkami. Bohatě zdobené výšivkami byly i ženské legginy sahající kousek nad kolena, se zaoblenými plácačkami.
V chladném počasí se nosila parka z kompletní kožešiny karibu a rukavice, v zimě se nosily oděvy z bobřích kožešin se srstí obrácenou dovnitř.
Specialitou na zimní období byly oděvy utkané ze zaječích kožek. Syrová zaječí kožešinka se spirálovitě nařezala na 3-5m dlouhé řemínky, které se zkroutily a z nich se potom tkaly čepice, pokrývky, parky, legginy i mokasíny. Na jednu parku bylo potřeba několik desítek zaječích kožek.
Muži i ženy nosili v chladném počasí a v zimě zdobené kapuce z vlněné látky. S počátkem kožešinového obchodu se ihned prosazuje kabát s kapucí šitý z vlněné pokrývky HBC (angl. capote), případně další části oděvu z téhož materiálu, jako legginy a rukavice.
Při příležitosti lovu, boje a obřadů si Kríové pomalovávali obličej. Základní barvou byla rumělka. Vzory byly geometrické – nejčastěji tečky a čárky, nebo to byla stylizovaná vyobrazení savců, ptáků či ryb, kterými se dotyčný živil, nebo kombinace obojího. Obraz medvědí tlapy byl znamením síly. Skarifikace (ozdobné jizvy) vyjadřovaly statečnost a chrabrost v bitvě. V létě, když muži nosili krátké rukávy a legginy jen ke kolenům, se předloktí pomalovávala bílou a nohy červenou hlinkou.
Kdysi bývalo běžnou formou zdobení i tetování, ale na konci 19. století prakticky vymizelo. Většinou šlo o jednoduché linky okolo zápěstí. Ženy mívaly tři vertikální linky od spodního rtu k bradě a od každého koutku horizontální linku. Tetování se provádělo šídlem a dřevěným uhlím. Byla to velmi bolestivá procedura, doprovázená zpěvem a chřestěním.
Muži často nosili jediný cop upletený vzadu. Starší muži si vlasy zastřihávali po ramena.
Ženy si vždycky splétaly dva copy, které byly někdy stočené v týlu. Jak muži, tak ženy si propichovali uši a nosili kostěné náušnice.
Základem kríjské společnosti byla patriarchální rodina. Díky nutnosti žít roztroušeně v malých rodinných jednotkách na rozsáhlém území převažovala absence jakéhokoli klanového uspořádání. Každý rok na jaře se konala rendezvous, kde se rodiny sešly, konaly se porady, různé obřady, tance (tanec pozdravů) a hostiny a prorok mitéo předpovídal události nadcházející sezony. Později se podobná setkání odehrávala u obchodních stanic HBC a trvala dva až čtyři týdny, než se lovci zase rozešli do divočiny. Náčelníkem byl nejschopnější a nejuznávanější bojovník, kterého ostatní obvykle poslouchali, zejména v době války. Boj o moc mezi dvěma adepty nebyl výjimkou. Později náčelníka jmenovala kanadská vláda. Ten zastupoval svůj lid při přebírání vládních dávek.
Sňatky domlouvali rodiče, mladí v tom měli jen malé slovo. Po sňatku se mladík přestěhoval k rodičům své ženy, kteří se k němu až do narození prvního dítěte chovali jako k úplnému cizinci. Manželka k němu poté přistupovala pouze jako k otci svého dítěte. Mnohoženství bývalo kdysi normou, nezřídka měl válečník i čtyři až pět manželek. Zpravidla šlo o sestry první ženy, která měla největší autoritu. Manželky však na rozdíl od mladých dívek byly poměrně věrné. Pokud byly potrestány za nevěru uříznutím vlasů, nosu, či dokonce zabitím, bylo to proto, že se nevěry dopustily bez svolení manžela. Dočasná výměna manželek nebyla ničím neobvyklým a nabídka cizinci se považovala za důležitou součást pohostinnosti, zejména u náčelníků. Promiskuita u mladých byla běžná.
Výchova dětí nebyla násilná, ale rodiče je odmalička aktivně a důsledně připravovali na jejich budoucí role. Muži se věnovali lovu, rybolovu a válčení, ženy pak všem pracím jako je údržba rybářských sítí, činění kůží, porcování zvěře, vaření, nošení dříví, stavění obydlí apod. Byl to nekonečný cyklus každodenní dřiny, takže v extrémních podmínkách někdy zabíjeli malá děvčata, aby je uchránili před tímto údělem. Znali také přírodní interrupci, která nezanechávala žádné negativní následky.
Sociální rituály se u subarktických Kríů nerozvinuly tak jako u usedlých kmenů nebo u kmenů Plání.
Tradičních tanců se zachovalo velmi málo. Existují víceméně jen zmínky o následujících: válečný tanec (před bojem imitoval pronásledování, bitvu a konečné poražení nepřítele), tanec zjevení (byl prováděn před bitvou, aby zajistil vítězství nad protivníkem), tanec k hostině nebo tanec uvítání (konal se na jaře, když se rodiny znovu společně setkaly na každoročním rendezvous, později na obchodních stanicích, často měl podobu anglického square dance – čtverylky), jelení tanec/ tanec karibu, medvědí tanec (bubeník seděl uprostřed čtvercového prostoru, kam vstupovali tanečníci) a tanec Mídé (součást obřadů Mídewiwin).
Kríové také používali minimum hudebních nástrojů. Byl to buben a chřestidlo, které však většinou nesloužilo k doprovodu písní a tanců, ale ke konejšení dětí a pacientů. Palička na bubnování byla v pozdějších dobách vyrobena z klacku a plechovky, která současně sloužila jako chřestidlo. Tradiční chřestidlo byl do spirály svinutý klacek obšitý syrovinou, vyplněný malými kamínky.
Kríové rádi hráli různé hry, jako všichni Indiáni. Oblíbenou zábavou byla hra tap-han (angl. cup and pin), která spočívala v úsilí napíchnout na jehlu několik kónicky vyřezaných kostí navlečených na řemínku. Hra představuje lov karibu oštěpem. Chlapci si často hráli s prakem, s lukem a šípy – například lov na vydru, kde jako terč sloužily dřevěné figurky ve tvaru vydry, nebo trénovali hod oblázky na figurku karibu. Také si často hráli na válku a učili se uskakovat šípům. Tuto dovednost později uplatnili jako bojovníci.
Čtvercová hra se hrála následovně: uprostřed čtverce stojí „kanibal“ a snaží se dotknout osob přebíhajících z rohu do rohu. Koho se dotkne, ten se stává „kanibalem.“
Kdysi hráli Kríové i lakros, ale tradice se neudržela.
V subarktické pustině se používala řadu signálů:
Kouřové signály: svolání „pojďte sem“ – jediný sloup dýmu z březové kůry spálené na skále nebo vypálením ostrůvku uprostřed jezera
Označení stezky: větvičky šikmo zapíchnuté do země ukazující ve směru stezky (jako model na obrázku níže) nebo ohořelé stromy
Značky: „strádáme hladem“ – stromy osekané jako zápalní ježci, jak ukazuje model z klacíku:
Smrt v táboře značí oholený strom, natřený uhlíky na černo a poražený tak, že kmen spočívá koncem na pařezu. Věk stromu je zvolen tak, aby vyznačil věk zemřelého – starý strom značí starého člověka a mladý kmínek dítě. Počet takto upravených stromů značí počet zemřelých.
Původní náboženství Kríů bylo animistické, ale vzhledem k velmi rané misijní činnosti Katolické i Anglikánské církve prakticky všichni subarktičtí Kríové přejali křesťanství a smísili ho se svými vlastními náboženskými představami, takže zkoumat původní formu náboženství Kríů je již nemožné. Jisté je, že koncepce Velkého ducha (Kiči-manitu), jak je běžně interpretována, je v zásadě importovaný křesťanský koncept. Tvrdé životní podmínky a úplná závislost na lovu vedly k hledání opory v šamanismu, jehož cílem je získat přízeň duší lovených zvířat. Všudypřítomná byla pověrčivá víra v různé dobré i zlé duchy a v mocnosti světových stran (čtyři větry). Lovci přivolávali příznivý vítr pomocí zvučícího prkénka nebo kosti roztáčené na provaze (angl. bullroarer, buzzer). Když chtěli přivolat sníh, vhodili do ohně králičí kožku a zpívali.
Jako všichni indiáni, i Kríové se věnovali kouření jak pro potěchu, tak z rituálních důvodů. Nepěstovali tabák, ale kouřili kůru z „červené vrby“ smíchanou s listem rostliny minik (duck leaf – šťovík). Vyráběli dýmky, jejichž hlavičky byly nejčastěji z černého kamene steatitu, často vylévané olovem nebo cínem, případně vykládané catlinitem. Populárním tvarem byl typ tzv. micmac, pojmenovaný podle stejnojmenného východo-algonkinského kmene, který proslul výrobou podobných dýmek.
Protože subarktičtí Kríové žili prakticky v nepřetržitých obavách z hladovění, při každé příležitosti obětovali duchům trochu tabáku – před jídlem, před splutím peřejí apod.
Kríové přijali kult Mídé společnosti Mídéwiwin od sousedních Odžibwejů. Původně byly i u Kríů 4 stupně zasvěcení, později jen dva. Kult rychle upadal díky aktivitám křesťanských misií.
Běžné bylo předpovídání budoucnosti pomocí jakéhosi orákula s názvem „třesoucí se stan“ (viz článek o Odžibwejích), zejména pokud šlo o to, jak dopadne válka nebo lov. Také se používaly různé milostné amulety, které měly očarovat vybranou osobu. V jedné rodině poblíž Moose Factory se prý uchovával posvátný nazelenalý kámen. Muž, který ho měl u sebe, byl údajně neodolatelně svůdný pro každou dívku, se kterou se dal do řeči.
Lovci schraňovali lebky, drápy a další části ulovených zvířat jako talismany a projevy úcty zvířatům. Často na kůže malovali 5 teček tak, že tvořily kříž (4 tečky do čtverce a jedna uprostřed), což bylo považováno za mocný symbol. Při lovu se zvířatům prokazovala úcta. Například medvědovi (duchu medvěda) se lovec omluvil, že ho (tělo) musí zabít, aby sám nezemřel hlady. K uctěním medvěda po jeho zabití existovala řada tabu a rituálů. Kosti a lebka se pečlivě očistily – lebka se pomalovala rumělkou – a uložily na lešení k tomu určené nebo na strom, kde byly mimo dosah psů. V éře HBC se takto zdobené lebky pokládaly na polici v obchodní stanici a za 3-6 měsíců se odnesly do lesa. Nešlo jen o uctění konkrétního jedince, ale o medvědí egregor jako celek.
Podobné rituály měli spojené s karibu, husami, kachnami, potáplicemi… Východní Kríové částo osekali strom, zbavili ho kůry a zavěšovali na něj lebky ulovených bobrů, medvědů, vyder či potáplic, aby jim vzdali čest.
Ulovené losy nenosili do obchodních stanic z obavy, že by běloši dali kosti losů svým psům.
Muž se snažil zajistit si úspěch při lovu půstem a nocí strávenou na lešení (podobném pohřebnímu), kde čekal na sen nebo vizi. Pokud se mu zdálo, že zabil zvíře, vstal a zpíval o tom píseň pro štěstí.
Podle Kríů jsou zvířata stejně inteligentní jako lidé, jen nemají takové štěstí, mají „slabou medicínu,“ a proto se dají ulovit. Výjimkou bývá medvěd, který může mít silnější „medicínu“ než člověk.
I řadoví příslušníci kmene měli vynikající znalosti rostlin a jejich léčivých účinků a dokázali si ve většině případů poradit sami. Šamani se o své vědění s nikým nedělili a jejich služby byly placené.
Kríové mívali velmi složitý systém mýtů a legend, se spoustou postranních linií příběhu a propletencem postav. Po velké epidemii v letech 1908-9, kdy pomřelo mnoho příslušníků starší generace, bylo mnoho z mytologie navždy ztraceno. Hlavní mytologický hrdina je Wisákatcak (podobně jako Nanabozho u Odžibwejů), ne však u východních Kríů, kde jsou běžné motivy o Kanibalovi. Častí zvířecí hrdinové jsou vydra, potápka a rosomák. Vtipkování s narážkami na všelijaké mytologické postavy bylo hojně rozšířené.
Dříve než Kríové přejali křesťanské pohřební rituály, vypadal u nich pohřeb následovně:
Nejdříve se kouřilo z dýmek a byla hostina, kde se vyprávělo o hrdinských činech mrtvého. Mrtvého oblékli do jeho nejlepších šatů, zabalili do březové kůry a uložili do hrobu vystlaného větvemi. Při kopání hrobu nikdo nesměl šlápnout do něj. Na hrob se položilo domácí náčiní a zbraně nebožtíka. Příbuzní hlasitě naříkali, často si ustřihli vlasy a zraňovali se tak, že si stehna nebo ruce propichovali šípy. Pokud se bojovník obzvlášť vyznamenal v boji, byl někdy pohřben na lešení. Celý majetek mrtvého byl zničen. Za starých dob vdova po bojovníkovi občas utratila vlastní život. Hrob byl pokryt symboly kmene. Kríové měli pověru, že opar povalující se nad močály a bažinami je duchem nedávno zemřelého. Také věřili, že pokud někdo vezme nějakou věc z hrobu, duch zemřelého se s puškou v ruce objeví u jeho wigwamu a neodejde do záhrobí, dokud se jeho majetek nevrátí na hrob.
Mnoho subarktických Kríů žilo poměrně tradičním způsobem života, samozřejmě s různými technickými vymoženostmi moderní doby, ještě ve třetí čtvrtině 20. století. Doporučuji vynikající filmový dokument Cree Hunters of Mistassini z roku 1974.
Již v 17. století Kríové postupně pronikali z Parklandu na severní Pláně – nejdříve pomocí kánoí proti proudu velkých řek jako je Saskatchewan a Assiniboin. Protože ještě na počátku 18. století nebyl kůň na severních Pláních znám, omezovala se migrace na okolí řek, které zajišťovaly prakticky jedinou možnou logistiku. Životní styl tak zůstával víceméně stejný jako v oblasti lesů. První záznamy o konfliktech s prérijními kmeny – konkrétně Atsiny (Gros Ventres) pocházejí již z roku 1692. Kríové se stali významnými obchodníky, kteří zprostředkovávali zboží získané od HBC dalším kmenům. V roce 1732 došlo k bitvě proti Šošonům neboli Hadím Indiánům, ve které Kríové podpořili střelnými zbraněmi a železnými hroty své spojence Černonožce, soustavně ohrožované tlakem Šošonů z jihu. Šošoni měli díky koním značnou převahu a teprve střelné zbraně a postupné získání koní umožnilo černonožsko-kríjské alianci zadržet expanzi nepřátel. V roce 1754 je zatlačili za soutok řek Red Deer a Saskatchewan a v roce 1807 byli Šošoni i jejich spojenci z kmenů Salish (Flathead) a Kootenai zahnáni do hornaté části Montany. Černonožci se tak díky Kríům stali vládci celé západní poloviny severních Plání.
Někdy mezi lety 1732-54 si Kríové opatřují první koně a postupně přejímají životní styl Černonožců – tj. život kočovníků v kožených týpích. Kolem roku 1781 se některé skupiny Kríů věnují již výhradně lovu bizonů a zásobování přibývajících obchodních stanic pemikanem a koňmi, částečně i díky poklesu bobřích populací v důsledku intenzivního lovu kožešin. Své indiánské spojence nadále vyzbrojují, ale úzkostlivě si hlídají kontrolu nad veškerým obchodem s bělochy. V roce 1795 je však založena stanice Edmonton House a v roce 1799 Rocky Mountain House, díky kterým Černonožci poprvé získávají určitou obchodní nezávislost. Trvalou poptávku Černonožců po koních uspokojují k nim přátelsky naklonění Atsinové, díky dodávkám koní od svých příbuzných Arapahů a jejich spojenců Šajenů. Kríové však zůstávají vůči Atsinům nesmiřitelní a narůstající konflikty, kde neustále přilévají olej do ohně odvěcí spojenci Kríů Assiniboinové, postupně vedou k rozpadu kríjsko-černonožské aliance.
V roce 1806 se ze spojenců stávají nepřátelé. Kríové dočasně dokážou získávat koně od kmene Flathead, ale pak obrátí svoji pozornost na jih, k obchodní alianci Mandan-Hidatsa na horní Missouri. Kríové získávají nejen koně, ale také zemědělské produkty – kukuřici, fazole a dýně. Obousměrný obchod funguje řadu let, ale zvyšující se hamižnost Mandanů a neúměrné ceny za koně nakonec donutí Kríe a zejména troublemakery severních Plání Assiniboiny k loupežím a nájezdům na vesnice těchto zemědělských říčních kmenů. Mandani jsou v odvetách vůči Kríům zdrženliví, protože objemy zbraní a střeliva, které od nich získávají, jsou značné – oproti tomu se Kríové snaží udržet aspoň vrtkavé partnerství, protože obchodní vztahy s Mandany potřebují. Situaci jim však ztěžuje postupná migrace nepřátelských Siouxů na Pláně severní Dakoty a k horní Missouri. Mandani se postupně ocitají ve stále komplikovanější situaci a musí hledat spojenectví i u svých dosavadních nepřátel Siouxů. Po expedici Lewise a Clarka v letech 1804-5 se však Mandanům otevírá jihovýchodní obchodní koridor po řekách Mississippi-Missouri, který jim umožňuje zcela se zbavit závislosti na Kríích, co se týče střelných zbraní a dalšího bělošské zboží. Již před rokem 1817 jsou oba kmeny v otevřeně válečném stavu. Po devastující epidemii v roce 1837 však éra Mandanů tragicky končí.
Krátce před rokem 1830 navazují Kríové diplomatické vztahy s Vránami a uzavírají spolu obchodní spojenectví, které dobře funguje další řadu let, k velké nelibosti Černonožců, kteří s Vránami neustále bojují. Kromě koní se na severní Pláně dostávají i ceněné výšivky, vyráběné Vránami a jejich spojenci z Plateau. Vztahy Kríů s Černonožci jsou stále napjaté, jakkoli se náčelníci lokálně snaží uzavřít aspoň dočasný mír a dochází i k pravidelným obchodním stykům. Když po roce 1850 začnou rapidně ubývat bizoni, jsou Kríové nuceni vydávat se na lov na území Černonožců, kde dostatečná stáda ještě jsou, za cenu dalších střetů a krvavých bojů. V roce 1870 utrží Kríové bolestivou porážku a ztráty až 200 osob v poslední velké bitvě u řeky Belly.
Stále zoufalejší situace s nedostatkem lovné zvěře a potravy, ale i nárůst tuberkulózy, vede k stále větší nervozitě Kríů. Současně narůstá tlak ze strany nově ustanovené kanadské vlády podepsat sérii smluv o odstoupení území výměnou za dávky potravin. V roce 1873 je založena Kanadská jízdní policie, která má za úkol dohlížet na klid a bezpečnost ve vnitrozemí.
V roce 1882 je k podpisu smlouvy po dlouhém odmítání nakonec donucen významný náčelník Mistahi-maskwa – Velký Medvěd (Big Bear). I navzdory krácení dávek se však odmítá podvolit a odejít do rezervace. Krize vyvrcholí masakrem u Frog Lake a vypleněním osady Battleford v roce 1885 pod vedením válečného náčelníka Toulavého Ducha – Kapapamahchakwew (Wandering Spirit), povzbuzeného prvotními úspěchy povstání Métisů pod vedením Louise Riela, které tou dobou propuká. Přestože se Velký Medvěd ze všech sil snaží zabránit krveprolití, je to nakonec on, kdo je po své dobrovolné kapitulaci v pevnosti Carlton odsouzen k žaláři. Ve vězení však onemocní a krátce po svém propuštění na svobodu umírá ve věku 62 let. Podobný osud potká i jiného náčelníka Kríů jménem Pîhtokahanapiwiyin (Poundmaker), který se po sérii rabování u Battlefordu, po nerozhodné šarvátce u Cut Knife Hill a po obdržení zpráv o Rielově porážce u Batoche také vzdal. Krátce po propuštění na svobodu z tříletého vězení umírá během návštěvy náčelníka Černonožců Vraní Nohy (Crowfoot), svého adoptivního otce, ve věku pouhých 44 let.
Ačkoliv prérijní Kríové přijali kulturu nomádů z Planin, ve skutečnosti si ponechali mnoho svých původních zvyků z oblasti lesů a Parklandu. S úderem zimy stěhovali své vesnice hlouběji do lesnatých oblastí Parklandu, které jim, stejně jako i menším bizoním stádům, skýtaly ochranu před ledovými větry Plání. V zimě se věnovali lovu bobrů a losů jako jejich lesní příbuzní, aby pak na jaře posunuli svá tábořiště do přechodného pásu na východě prérií s hojností menší zvěře. Letní sezonu strávili na větrných planinách, daleko mimo dosah nesnesitelného bodavého hmyzu. Podle archeologických nálezů vyráběli ještě v 18. století běžně keramiku, hroty šípů z losích kostí, pazourkové hroty a kamenné palice, používané k boji a jiné k drcení pemikanu. Počínaje prvními kontakty s HBC však přecházeli na kovové nástroje a nádobí.
Dítě dostalo své první jméno asi v jednom roce věku. Událost probíhala obřadním způsobem: čtyři starší muži byli obdarováni a požádáni, aby usilovali o vizi, na jejímž základě pak bylo dítěti uděleno jméno. Bylo-li dítě stonavé, mohla být příčina spatřována v jeho slabém jménu. V takovém případě bylo dítěti dáno jméno nové. Své vlastní jméno se obvykle každý zdráhal vyslovit, s výjimkou veřejného vyhlášení hrdinského činu.
Když chlapec nebo dívka dosáhli puberty, byli připravováni na svoji první vizi. V přístřešku z větví kdesi na odlehlém místě se, bíle pomalovaní, postili několik dní bez jídla a pití. Cílem bylo mít vidění nějakého zvířecího ochránce. Dospělí se na takové spirituální posty, které mohly trvat až deset dnů, vydávali opakovaně. Bytosti spatřené ve vizi se říkalo „dědeček“ a často byla zobrazena na plášti týpí – nikoli výjimečně se jednalo o hromového ptáka. Medicinové vaky se často vyráběly z kůže bizoního plodu.
Tabu týkající se menstruace nebyla tak přísná jako u centrálních Algonkinů nebo jiných prérijních kmenů. Dívka při první menstruaci zůstala v obydlí rodičů, jen používala vlastní nádobí, ledaže by otec disponoval obzvláště silnou duchovní „medicinou,“ kterou by mohla ohrozit. V tom případě žila dva týdny v odděleném obydlí. Menstruující ženy nosily rozpuštěné vlasy a 4 dny si je nemyly.
Žádná striktní tabu týkající se manželství neexistovala, pokud se nejednalo o blízké příbuzné (bratranec-sestřenice). Polygamie byla běžná a značné věkové rozdíly také. Uzavření manželství bylo bez zvláštního obřadu a obvykle následovalo po požádání otce nevěsty o ruku. Mladík pak žil ve stanu s rodiči dívky. Bylo však pro něho tabu s nimi, zejména s tchyní, mluvit, s výjimkou návratu z úspěšné válečné výpravy, kdy mladík rodičům své ženy věnoval polovinu kořisti a pomaloval jim tváře černou barvou.
Pohřbívalo se v nejlepším oblečení do hrobů vykopaných v zemi, často s kompletním majetkem, kde nesměla chybět dýmka s tabákem, zbraně či medicinový vak – případně se majetek rozdal. Pokud zemřel nějaký významný člověk, Kríové přestali užívat tábořiště, kde k úmrtí došlo. Duše zemřelého má podle Kríů dvě části – jedna, podobná světlu modré barvy, zůstává v hrobě, zatímco ta druhá se vydává na pouť na věčnost. Když se objeví polární záře, Kríové ji považují za tančící duše zemřelých.
Muži nosili dlouhé kožené legginy a halenu. Slavnostní oděv byl zdoben ursoními ostny, později korálky. Ženy nosily několik typů šatů: ramínkové šaty (angl. strap dress, v blízkosti Saulteaux), přeložené šaty na boku (angl. side-fold dress, ještě běžně i kolem poloviny 19. století) a více na západě šaty ze dvou kůží hlavou dolů (angl. tail dress). K tomu kratší legginy a mokasíny.
Prérijní Kríové praktikovali šamanismus, který přejali od Odžibwejů. Existovala u nich společnost Mítéwin (tj. Mídéwiwin), stejně jako šamani Wabeno a Djasakid (více viz článek o Odžibwejích). Praktikovala se milostná, lovecká i válečná magie. S prérijní kulturou přejali i mnohé obřady, jako je složitý kosmologický rituál nazývaný obvykle Tanec Slunce nebo Medicine Lodge, který měl svůj původ zřejmě ve staré Mississipské kultuře. Jeho zprostředkovateli se, ať už přímo nebo nepřímo, staly zemědělské říční kmeny (Mandan-Hidatsa), potažmo Černonožci. U Kríů byly také zavedeny různé válečné spolky, ale každý spolek figuroval pouze v rámci dané tlupy.
Existovaly různé šípové hry, kdy se házelo i střílelo šípy, hra pagatuwewin podobná lakrosu a ženské shinny. Oblíbená byla hra s miskou a kostkou – pugetewin, mokasínová hra, sněžní hadi a další.
Oheň se rozdělával třením dřev. Vařilo se v bizoním bachoru pomocí rozpálených kamenů, nebo se maso opékalo, sušilo a vyráběl se z něj pemikan.
Prérijní Kríové používali dřevěné luky – kompozitní luky z rohů a parohů jim byly neznámé.
Ženy činily kůže na týpí – na jeden stan bylo potřeba dvacet i více kůží. Střih prováděla žena, která k tomu měla potřebné kompetence. Sešívání pláště byl společenský rituál a kolektivní práce; malbu pláště pak obstarával muž, který byl také majitelem týpí. To se stavělo na konstrukci z tyčí, jejímž základem byla trojnoha, jako u siouxkého týpí. Opěrky se údajně používaly pouze v týpích válečných spolků. Často se jednalo o opěrky pokryté tzv. bannery přivolávačů bizonů. Prérijní Kríové tradičně naháněli bizony do ohrad, kde pak pobili celé stádo. Svědectví o takovém lovu podal například malíř Paul Kane. Jméno náčelníka Pîhtokahanapiwiyin (Poundmaker) znamená „Stavitel corralu na lov bizonů“ a vyjadřuje, že náčelník byl jedním z kvalifikovaných „přivolávačů“ bizonů, tj. že k tomu měl i potřebné duchovní schopnosti.
V zimě se k dopravě často používaly tobogany tažené psy. V létě se tábor stěhoval pomocí smyku z tyčí – travois. Řeky se běžně překonávaly pomocí vorů svázaných z klád.
Tzv. loom wowen quillwork, neboli ursoní quill tkaný na osnově natažené na stavu ve tvaru luku je pro Kríe podobně signifikantní technikou zdobení, jako je pro centrální Odžibweje síťované omotávání nebo pro Vrány tzv. multiple a horsehair. Najdeme jej prakticky u všech skupin Kríů, nejhojněji u Kríů z mokřadů a u Prérijních Kríů, občas též u jejich sousedů Saulteaux (Ojibwa), Huron, Slavey/Otročí indiáni nebo Chipewyan (východní Athabaskové). K velké dokonalosti tuto techniku dovedli Métisové, kteří vznikli jako národ míšenců ponejvíce s kríjskými a odžibwejskými kořeny. Lze předpokládat, že technika se i k okolním kmenům rozšířila původně od Kríů prostřednictvím sňatků nebo únosů žen.
Tkané pásky se používaly ke zdobení prakticky všeho, od mokasínů přes legginové pásy po košile, nárameníky kabátů, opasky, čelenky, taštičky či pouzdra na nože. Tkaní umožňuje stylizaci pouze do geometrických vzorů komponovaných z rastru miniaturních obdélníčků, podobně jako orientální koberce vázané tzv. tureckým neboli symetrickým uzlem (giordes).
Pojem „internátní školy“ (přesněji řečeno internační školy, angl. residential schools) označuje rozsáhlý školní systém zřízený kanadskou vládou a spravovaný církvemi, jehož nominálním cílem bylo vzdělávat domorodé děti, ale zároveň je indoktrinovat a asimilovat do euro-kanadského a křesťanského způsobu života a do hlavního proudu bílé kanadské společnosti. Systém internačního školství byl citelnou ranou pro identitu, psychické zdraví a morálku Kríů, jednoho z největších domorodých etnik Kanady. Oficiálně fungoval od 80. let 19. století do posledních desetiletí 20. století. Systém násilně odděloval děti od jejich rodin na delší dobu a zakazoval jim poznávat své domorodé dědictví a kulturu nebo mluvit rodným jazykem. Děti byly tvrdě trestány, pokud byla – mimo jiných – tato přísná pravidla porušena. Bývalí žáci internátních škol podali svá svědectví o strašném zneužívání ze strany zaměstnanců ústavních škol: fyzickém, sexuálním, emocionálním a psychickém. Obytné školy poskytovaly indiánským dětem nevhodné vzdělání a často jen na té nejnižší úrovni, zaměřené hlavně na modlitbu a manuální práci v zemědělství, lehkém průmyslu, jako je zpracování dřeva, a domácí práce, jako je praní a šití. Církve v nich cíleně pěstovaly pocity méněcennosti a neschopnosti.
Rezidenční školy systematicky podkopávaly kulturu domorodých obyvatel v celé Kanadě a narušovaly rodinné vazby po celé generace. Přerušovaly osobní vztahy, jejichž prostřednictvím se domorodá kultura předávala a udržovala, a silně tak přispěly k všeobecné ztrátě jazyka a kultury. Mnoho žáků, odtržených od svých rodin, dospělo, aniž by zažili normální rodinný život, takže si neosvojili schopnost založit vlastní rodinu a plnit role s tím spojené. Zhoubné účinky internátních škol jsou dalekosáhlé a citelný dopad na domorodé komunity mají ještě dnes. Systém internátního školství se všeobecně považuje za formu genocidy, protože vláda a církve vedly systematické úsilí s cílem vymýtit všechny aspekty domorodých kultur a lidskosti.
Od 90. let 20. století vláda a zúčastněné církve – anglikánská, presbyteriánská, sjednocená a římskokatolická – začaly přiznávat svoji odpovědnost za „vzdělávací“ program, který byl speciálně koncipován tak, aby „zahubil Indiána už v indiánském dítěti“. Dne 11. června 2008 vyhlásila kanadská vláda v parlamentu veřejnou omluvu za škody způsobené systémem internátních škol. Čas však vrátit nelze. I přes tuto a další omluvy traumata a další těžké následky přetrvávají dodnes.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
