Na západ po řekách, divočinou hvozdů, plání
Putoval muž bílý zemí, kde žili jen Indiáni
A tak vznikla nová rasa, povstal nový národ silný
Dřina jim byv osudem a s prokletím, že cizí je k nim zem
Ve vlasti již budovali, do níž přišli za svým snem,
Však cizáky se stali, sen zmizel s úsvitem –
Své víře oběť nejvyšší, co hrdinný skutek
Nesli. Boj ztich, když kouř se rozplynul, zbyl jenom zármutek…
Jsme hrdí, že jsme Métisové, národ náš zas a zas povstane
Neupadne v zapomnění, nebť jsme praví Kanaďané…
(Hymna Métisů, volně přebásnil H. I.)
V muzejních sbírkách se vedle indiánských výrobků objevují velmi estetické předměty, často zdobené bohatými výšivkami s květinovými či geometrickými motivy, které nesou evropské rysy. Mohou to být kožené kabáty, rukavice či jiné části oblečení, sedla a ohlávky na koně a další luxusní řemeslné výrobky. Autoři a kurátoři muzeí obvykle používají pro artefakty, které obsahují smíšené prvky domorodých a evropských stylů, označení jako Métis, Métis-Cree, Red River Métis, Sioux-Métis, Santee-Métis apod. Velmi často stačí jen pouhý evropský střih, například na jelenicovém kabátě, nebo květinový vzor, aby byl artefakt určen jako „Métis“.
Složitost a rozmanitost sociální a kulturní situace v Kanadě a na americkém Západě však lze takto zjednodušenými nálepkami popsat jen s výhradami, protože komunita Métisů a tudíž i jejich kultura byla prakticky ve všech ohledech značně heterogenní a procházela dynamickými proměnami, což bylo dáno její organickou etnogenezí. Velká diverzita původu vedla i k značné diverzitě stylů, vycházejících z místních indiánských tradic, ale také z misijního vlivu. Atraktivní florální styl Métisů byl přejímán i mnohými Indiány a produkován jimi na zakázku. Ne vždy jsou artefakty v métiském stylu výrobkem skutečných Métisů. Množství předmětů métiské výroby bylo nasbíráno jak u různých indiánských kmenů, tak u bělochů, a tak došlo při jejich identifikaci k mnoha omylům. Tato často skvostná umělecko-řemeslná díla však rozhodně nejsou zdaleka vším, kvůli čemu stojí Métisové za pozornost.
Zrození Métisů jako unikátního národa s vlastní identitou, vlajkou a hymnou, jak je tomu dnes, bylo neodmyslitelně spjato s kožešinovým obchodem. Francouzi, kteří pronikali do Kanady, neměli v úmyslu osidlovat její vnitrozemí, protože je zajímal téměř výlučně obchod s kožešinami – k tomu však potřebovali vytvořit aliance s tamními indiánskými kmeny. Proto Samuel de Champlain rozhodl poslat do indiánských vesnic mladé francouzské muže, kteří by se do domorodé společností integrovali. Když Champlain v roce 1611 navštívil vesnici Huronů, ve které rok předtím zanechal mladíka jménem Étienne Brûlé, s užasem zjistil, že mladík je od hlavy k patě oblečený v indiánském oděvu a dokáže plynně hovořit hurónským jazykem. Integrace Francouzů do indiánského prostředí probíhala vždy o poznání přirozeněji, než tomu bylo u konkurenčních evropských kolonistů.
Do Nového světa přicházeli prakticky výlučně muži. Mnoho z nich se stalo coureurs de bois (viz článek o kožešinovém obchodě), kteří se vyznali v divočině a vynikali sklony k nezávislosti. Obchodní centra, kolem kterých oscilovali, byla v Michilimackinacu, Sault Ste. Marie či Detroitu. V roce 1681 zavedl francouzský ministr námořnictví Jean-Baptiste Colbert systém licencí pro obchodníky s kožešinami, známý jako congés, který měl eliminovat úniky z nezdaněného obchodu. To byl počátek legálních obchodních cestujících, tzv. voyageurs, kteří pracovali pod licencí a platili daň. Coureurs de bois však obchodovali nezávisle, to jest ilegálně, ještě desítky let poté a vytvářeli malé komunity s indiánskými ženami. Sexuální a partnerské vztahy uzavírali “dle místních zvyklostí“ (marriage à la façon du pays), to jest koupí ženy od jejích indiánských rodičů. Pro dívku byl takový sňatek alternativou k polygamii, kterou se u domorodců běžně řešil přebytek žen, způsobený ztrátami mužů během válek. Sňatky s bělochy byly vítané, protože indiánským dívkám dávaly šanci vyhnout se otrocké dřině a zajistit si přeci jen pohodlnější život. První „métis“ se údajně narodil kolem roku 1628 u jezera Nipissing indiánské ženě ze stejnojmenného kmene a Francouzi jménem Jean Nicollet de Belleborne. Pojem métis (s malým “m”) je francouzskou odvozeninou z latinského mixtus, tedy smíšený. Znamená asi tolik jako “míšenec”; psáno s velkým “M” však již označuje příslušníka nově vzniklého etnika, o kterém pojednává tento článek. Pro míšence anglického, irského či skotského původu se používalo označení half-breed nebo country born.
Francouzi ve svých amerických državách vytvořili v podstatě jen dvě sídelní města na západ od řeky Sv. Vavřince – v Detroitu (stát Michigan) a v blízkosti Kaskaskie, velké vesnice kmenové konfederace Illinoů, kde byla již dříve ustanovena jezuitská misie (stát Illinois). Mnozí ilegální obchodníci odešli právě do Kaskasie a Cahokie na Mississipi (pozdější St Louis), kde zakládali své osady, ze kterých se později rekrutovaly bohaté kreolské buržoazní klany jako Papin-Chouteau, aktivní v kožešinovém obchodě ještě dlouho po prodeji Louisiany Američanům. Další komunity míšenců vznikaly v Green Bay, Prairie du Chien a na strategických místech obchodních tras, jako byly Grand Rapids, Lac du Flambeau či Lake Traverse. Voyageurs následovali tutéž praxi jako coureurs de bois. V dobových pramenech jsou osady těchto smíšených párů a míšenců popisovány se značným opovržením, zejména pokud jde o laxní vztah jejich obyvatel k jakékoli formě zemědělství a obecně systematické práci, řemeslům a budování “civilizace.” Jejich duch byl emulzí svobodomyslných coureurs de bois a nespoutaných indiánů, kteří žili lovem, rybolovem, obchodováním, společenskou zábavou a zahálkou. Jediným řemeslníkem v takové osadě byl nepostradatelný kovář.
V Kanadě se tak postupnou etnogenezí rodí “canadiens,” frankokanadští míšenci – lidé s identitou kdesi mezi Evropany a Indiány a s celou řadou specifických rysů. V souladu s tradicí pracují zejména jako nájemné síly v kožešinovém obchodě. Vlna epidemií neštovic na konci 18. století, která se přehnala východními, centrálními a severními prériemi i přilehlými oblastmi, zanechala mnohé oblasti zcela vylidněné. Kožešinové společnosti podporovaly vznik smíšených sňatků jako mnohde prakticky jedinou možnost, jak obnovit síť dodavatelů bobřích kožešin.
Nakonec i zimující zaměstnanci a úředníci faktorií začali uzavírat sňatky s indiánkami, protože ty dokázaly zastat velkou škálu užitečné práce, od tlumočení přes pádlování, šití mokasínů a opravu oděvů až po vaření. Jak se těžiště obchodu s kožešinami přesouvalo do Rupertovy země, rozšířila se v jejím srdci komunita métisů – nejčastěji frankofonních míšenců katolického vyznání s předky z kmenů Krí, Ojibwa/Chippewa (Saulteaux) Chipewyan (Athabaská skupina), Assiniboin, Blackfoot, Sioux ale také Slavey či Salish. Pro HBC ale pracovalo i množství Skotů, obyvatel Orknejí a Shetland a Irů, kteří rovněž vytvářeli svazky s indiánskými ženami. Prominentní člen komunity na Red River James Ross byl synem skotského obchodníka a jeho manželky z kmene Okanagan (vnitrozemští Salishové).
Na počátku 19. století vytvářeli Métisové své komunity prakticky u každé obchodní stanice a postupně se rodila i jejich národní identita. Skupina Métisů v oblasti Red River v Manitobě byla označována jako Bois-Brûlés čili „spálené dřevo,“ což byl francouzský překlad odžibwejského slova, které znamená přibližně něco jako „ožehlí zálesáci.“ Byli potomky především západních Ojibwejů (Saulteaux), ale výraz Ojibwa-Métis nebo Chippewa-Métis se v souvislosti s komunitou Red River používá jen zřídka, ve srovnání s dobře zavedeným výrazem Cree-Métis/Métis-Cree. Kríové jim říkali Otipemisiwak, “Ti, co si vládnou sami.” Jazyk michif, který je někdy též synonymem pro métise a kterým ještě dnes mluví v rezervaci Turtle Mountain v Severní Dakotě Chippewa-Métisové a Chippewové, je pěknou ukázkou, jakou míchanicí kultura Métisů byla a je: veškerá slovesa pocházejí z jazyka prérijních Kríů, zatímco podstatná jména jsou francouzského původu. Na severní straně současné hranice mezi Kanadou a USA se kolem kolonie Red River v Manitobě mluvilo dialektem angličtiny zvaným Bungi, se silnými domorodými, skotskými, orknejskými a dalšími vlivy. Aby to bylo ještě zamotanější, Bungi je také pojem často používaný k označení západních Saulteaux nebo frankofonních Chippewa-Métisů.
U anglofonních Métisů převažovalo presbyteriánské a anglikánské vyznání. Zdá se, že jak národnostní, tak náboženské rozdíly však nakonec nebyly velkou překážkou. Irský geograf a průzkumník John Palliser, který na svoji expedici v roce 1847 najal jako stopaře a pomocníky smíšený métiský personál, uvedl, že jej katoličtí métisové požádali o možnost zúčastnit se mše, kterou však celebroval anglikánský kněz. Polovina modliteb byla v kríjském jazyce. Palliser byl překvapen absencí bigotnosti u těchto mužů.
Komunita Métisů byla heterogenní i sociálně. Byli mezi nimi prostí nájemní engagés nebo tripmen a naproti tomu bohatí usedlí obchodníci, “gentlemani.” Někteří jednotlivci se stali úředníky obchodních společností, jako je factor nebo zámožný bourgeois (tj. střední třída). Existovala velká rozmanitost profesí: pádlaři a nosiči nákladu, lovci bizonů, výrobci pemikanu, obchodníci s kožešinami, expresní kurýři na trase York Factory – Columbia, stopaři, průvodci, mezkaři, kuchaři, šičky mokasínů a jiných částí oděvu a umělečtí řemeslníci. Mnoho Métisů bylo neustále v pohybu a zachovalo si nomádské sklony svých indiánských předků. Métisové s francouzskými kořeny obecně více tíhli k indiánskému svobodomyslnému a nomádskému životnímu stylu a bez problémů se integrovali do ryze indiánských společenstev, kde dokázali využít své přednosti gramotných obchodníků a tlumočníků. Anglo-skotští Métisové oproti tomu upřednostňovali usedlejší život, zakládání farem, byli více společensky a politicky ambiciózní, měli větší tendenci usilovat o vyšší vzdělání a integrovat se do hierarchie euro-kanadského establishmentu.
Název Assiniboia se v letech 1812 až 1869 používal pro území kolonie na řece Red (Red River), hlavně pro oficiální účely. Správní centrum původně zahrnovalo část Rupertovy země, přidělené roku 1812 Společností Hudsonova Zálivu (HBC) koncesí Thomasu Douglasovi, V. hraběti ze Selkirku, který zde plánoval založit kolonii pro chudé skotské přistěhovalce – s tím, že na oplátku poskytne HBC dvě stovky zaměstnanců ročně. Příchod skotských osadníků na Red River a nedostatek potravin vedly k vyostření sporů mezi HBC a NWC, které vyústily v Pemikanovou válku (viz článek zde), ve které se mnoho frankofonních métisů připojilo na stranu NWC, kterou zásobovali pemikanem. Velká část původního území Assiniboie však byla v roce 1818 postoupena Spojeným státům a v roce 1838 byl okres předefinován jako kruhová oblast do padesáti mil od Fort Garry na soutoku řek Red a Assiniboine. Výsledná oblast se rozprostírala na území dnešního Winnipegu a byla omezena na údolí Red River mezi obchodními stanicemi Dolní Fort Garry a Pembina v Severní Dakotě a údolí řeky Assiniboine mezi Winnipegem a Portage la Prairie v Manitobě. Správní centrum bylo řízeno guvernérem Assiniboie, kterého jmenovala HBC. Osadníci měli své zastoupení v Radě Assiniboie.
Pemikanové války (1812-21) a následné období do poloviny 19. století akcelerovaly vývoj specifického etnického společenství s charakteristickou kulturou a hospodářskými vzorci, které měly nemalý vliv i na další národy obývající rozsáhlá území. V oblasti dnešního Winnipegu se utvářelo centrum vznikajícího národa Métisů, zejména s kríjskými a odžibwejskými kořeny. Válka skončila sloučením obou konkurenčních společností – NWC, podporovanou frankofonními métisy, a HBC, vůči které byli loajální anglofonní half-breeds či country-born, a současně docházelo i k fúzi jejich zaměstnanců a nájemných sil obou etnických a konfesních stran. Osídlení kolem soutoku řek Assiniboin a Red se rozšiřuje, farmy se rozrůstají a mnohým Métisům, uvyklým nespoutanému způsobu života, začíná být v Assiniboii těsno. Již před rokem 1820 je zaznamenáno v oblasti Plateau na 300 neindiánských lovců, z nichž mnozí jsou kanadští métisové. Diaspory métisů se tvořií u nově vznikajících obchodních stanic na horním toku Missouri a v přilehlých oblastech.
Komunity métisů se objevují podél obchodních stezek, které propojují Red River s Edmontonem a vedou dále k Fort Carlton na řece Severní Saskatchewan. Ve 20. letech je otevřena obchodní stezka West Plains Trail, která propojila Red River, Pembinu a Fort Antony (pozdější Fort Snelling), respektive Saint Paul v Minnesotě. Métisové tak na svých skřípajících dvoukolácích dopravovali všemožné zboží, jako bizoní kůže, pemikan či řemeslné výrobky, do centra Minnesoty.
Skupiny, které organicky vznikly smíšením frankofonních Kanaďanů s indiánkami západních Saulteaux a prérijních Kríů, se zabývaly lovem bizonů a dodáváním proviantu, zejména pemikanu, ale i bizoních kůží, do obchodních stanic. Velká komunita Chippewa-Métisů nebo „jižních“ Métisů se pohybovala v okolí Pembiny a Turtle Mountain podél dnešní kanadsko-americké hranice, kde měli svoji základnu. Žili v týpích jako prérijní Indiáni, ale na rozdíl od nich se přesouvali nikoli pomocí smyků travois, ale pomocí dvoukolových vozů. Kanadský malíř Paul Kane se v roce 1846 setkal s takovou velkou skupinou Métisů v oblasti řeky Pembina. Namaloval jejich tábor oplývající koženými týpí a typickými vozy. Zažil přesun jejich tábora a zúčastnil se s nimi lovu bizonů, který později ztvárnil jako dramatickou scénu. Kane věnoval velkou pozornost detailům, jako jsou polštářková sedla vyšívaná ursoním quillem, uzdy na koně a podobně. Ve Fort Douglas na Severním Saskatchewanu namaloval portrét Métise Francoise Lucie v modrém vlněném kabátci, jaký mají na sobě i další Métisové na Kaneových a Rindisbacherových obrazech. Na obraze Svatební průvod zobrazil métiské psí spřežení, táhnoucí typické tobogány zasněženou kanadskou krajinou. A také si na oslavě Vánoc ve Fort Edmontonu zatančil s krásnou míšenkou jménem Cunnawa-bum, kterou přemluvil k portrétu v jejích kríjských šatech, s vějířem z labutí perutě ozdobené barevnými ostny. Umělec byl současně vášnivým sběratelem, který vysoce oceňoval uměleckou hodnotu domorodých řemesel.
V roce 1869 prodala HBC Rupertovu zemi včetně okresu Assiniboia Kanadě, aniž by se obyvatel vnitrozemí někdo na něco ptal. Byl jmenován nový guvernér William McDougall, který trpěl averzí vůči Francouzům a okamžitě se kvůli příchodu kanadských inspektorů a registraci pozemků dostal do konfliktu s frankofonními Métisy. Métisové se vzdělaným a konzervativním Louisem Rielem v čele vytvořili prozatímní vládu, do které přizvali stejný počet anglofonních zástupců. Riel pak jednal o založení Manitoby jako kanadské provincie přímo s kanadskou vládou.
Mezitím Rielovi muži zatkli členy prokanadské frakce, kteří vedli opozici vůči prozatímní vládě. Patřil k nim Thomas Scott, člen tajného protestantského Oranžského řádu. Rielova vláda Scotta odsoudila za nepodřízení se k smrti. Mezitím Kanada a prozatímní vláda Assiniboie vyjednaly dohodu a kanadský parlament schválil zákon o Manitobě (1870), který umožnil kolonii Red River vstoupit do Konfederace jako provincie Manitoba, mnohem menší než je území současné Manitoby. Původní návrh, podle kterého se nová provincie skládala ze všech úrodných pásů mezi Winnipegem a Britskou Kolumbií, byl kanadskou federální vládou zamítnut, protože byl v rozporu s jejich plány řídit osídlení Severozápadních teritorií přímo. Kompromisním výsledkem byla malá část původního okresu, sestávající převážně z osídlených oblastí. V některých dobových záznamech z Manitoby se pojem Old Assiniboia používá pro osídlení před rokem 1870, ačkoli pojmy jako „kolonie na Red River“, „osídlení na Red River“ či „Selkirkova obec“ jsou běžnější. Do zákona bylo také zapracováno několik Rielových požadavků, jako je vzdělávání dětí Métisů ve francouzských školách a ochrana katolicismu.
Po dosažení dohody vyslala kanadská vláda do Manitoby vojenskou výpravu pod vedením plukovníka Garneta Wolseleyho, aby prosadila moc federální vlády a zatkla Riela, obviněného ze Scottovy vraždy. Riel však zavčasu opustil Fort Garry, odešel do azylu a našel útočiště na Misii Sv. Petra v Montaně, deset mil od dnešního městečka Cascade, a stal se občanem USA. Tím se situace uklidnila a první povstání Métisů skončilo.
Po prvním povstání na Red River odešlo mnoho Métisů z Manitoby do oblasti Fort Carlton v tehdejších Severozápadních teritoriích, kde na řece Jižní Saskatchewan nebo v její blízkosti založili osady Southbranch Fish Creek, Batoche, St. Laurent, St. Louis a Duck Lake. V roce 1882 začali inspektoři rozdělovat zemi nově vytvořeného okresu Saskatchewan podle systému čtvercových koncesí Dominion Land Survey, který byl v rozporu s dosavadním métiským vlastnickým systémem pozemků podél řek. Nemajíce jasný statut, Métisové se báli, že přijdou o svoji půdu, která byla nyní, když byla bizoní stáda pryč, jejich hlavním zdrojem obživy.
V roce 1884 Métisové přemluvili Louise Riela, aby se vrátil ze Spojených států a opět vedl jejich jménem jednání s kanadskou vládou. V březnu 1885 Riel, Gabriel Dumont, Honoré Jackson (alias Will Jackson) a další založili prozatímní vládu Saskatchewanu s nadějí, že se jim podaří ovlivnit federální vládu stejným způsobem jako v roce 1869. Shodou okolností se současně vyostřila na Severních Pláních krize u hladovějících Kríů, kteří také usilovali o přepsání dosavadních smluv. Když frustrovaní Kríové zahájili na jaře 1885 první násilné akce, nemělo to žádnou souvislost s právě pobíhající vzpourou Riela a Métisů. Jak při masakru u Frog Lake, tak při plenění Battlefordu se malé nezávislé skupiny kríjských mužů vzbouřily proti bílým úřadům, ignorujíce své náčelníky Velkého medvěda a Poundmakera, který marně vysílal do Ottawy signály, že tyto dva incidenty byly výsledkem zoufalých a hladovějících lidí a neměly žádnou spojitost s konfliktem Métisů. Poručík Edgar Dewdney, správce oblasti, přesto veřejně tvrdil, že Kríové a Métisové spojili své síly.
Od prvního povstání se však situace radikálně změnila v neprospěch rebelů. V roce 1883 byla přes pláně postavena železnice, která vládě umožňovala rychlý přesun armády. Kromě toho byla vytvořena Severozápadní jízdní policie (NWMP). Riel postrádal podporu anglických osadníků z této oblasti, stejně jako velké většiny indiánských kmenů. Rielův pocit poslání od Boha byl katolickými kněžími vnímán jako hereze. Katolický kněz Albert Lacombe přesvědčil náčelníka černonožců Crowfoota, aby se jeho kmen držel stranou konfliktu. Riel však hnutí přetavil ve vojenskou akci se silně náboženským tónem, čímž se připravil o podporu katolického kléru, bělochů, téměř všech Indiánů a nakonec i značné části Métisů. K úspěšnému vedení velkého konfliktu mu chyběla zdrojová základna a logistika; v květnu 1885 měl v Batoche k dispozici jen několik set Métisů a menší počet Indiánů, proti kterým stálo na devět set vojáků vládních jednotek.
Horká fáze konfliktu propukla 26. března 1885, když až dvě stě Métisů a Indiánů uštědřilo porážku jednotkám dobrovolníků a Kanadské jízdní policie u Duck Lake. Krátce nato došlo k incidentům s Kríji u Battlefordu, Frog Lake a Fort Pitt. Kanadská vláda okamžitě začala mobilizovat své jednotky, a protože jejich počty i výzbroj v regionu byly zoufale nedostatečné, byly vyslány dva vlaky vojáků a milicí z Toronta.
Zpočátku zaznamenali Métisové několik úspěchů. 24. dubna dosáhlo dvě stě Métisů pozoruhodného vítězství nad Middletonovými jednotkami čítajícími devět set vojáků u Fish Creeku. Zvrat, i když nebyl dostatečně rozhodný, aby změnil výsledek války, dočasně zastavil postup Middletonovy kolony směrem k Batoche. 2. května válečný náčelník Kríů Krásný Den (Fine Day) úspěšně zadržel podplukovníka Williama Ottera v bitvě u Cut Knife poblíž Battlefordu. Ani Gatlingův kulomet vojáky nezachránil před vynuceným ústupem. Krásný Den byl spojencem hlavního náčelníka Poundmakera, který se později vzdal vládním jednotkám. Big Bear v bitvě nebojoval a osobně přemlouval bojovníky, aby nechali ustupující kanadské jednotky na pokoji.
K rozhodujícímu střetnutí došlo 12. května u Batoche. Po třídenní bitvě došla obleženým, i když dobře opevněným jednotkám Métisů munice, takže už jim nezbývalo než zbraně nabíjet malými kameny a hřebíky. Nakonec podlehli značné přesile a byli pobiti nebo uprchli, jak kanadští vojáci postupovali a napadali je v zákopech bez možnosti se účinně bránit. Riel se vzdal 15. května. Gabriel Dumont a další účastníci povstání uprchli přes hranici na území Montany. Porážka Métisů a zajetí Riela způsobily pád prozatímní vlády. Brzy následovala i porážka Kríů.
K soudu s Louisem Rielem došlo krátce po konfliktu. Byl shledán vinným z velezrady a oběšen. Jeho proces vyvolal celonárodní spor mezi anglickou a francouzskou Kanadou a stal se jedním z pilířů francouzského separatismu.
Métisové v Saskatchewanu požádali o pozemkové granty a vláda je všem do konce roku 1887 přidělila. Znovu provedla přezkum oficiálních průzkumů a garantovala jim práva na již existující pozemky při řekách v souladu s jejich přáními. Métisové však neviděli ve své půdě dlouhodobou hodnotu a velkou část z ní nakonec prodali spekulantům, kteří ji později prodali farmářům.
Jak bizoni kolem poloviny 19. století postupně ubývali, museli se métišstí lovci žijící podél kanadsko-americké hranice vydávat stále více na západ, k horní Missouri a jejím přítokům řek Milk River, Marias a dokonce Yellowstone. Současně sílil tlak na kolonizaci jejich území. Velká skupina Métisů od Red River, která se vydala v červnu 1851 na letní lov bizonů, byla u Grand Coteau v Severní Dakotě přepadena válečnou výpravou Siouxů s mnohonásobnou převahou, ale díky rozhodnému a chladnokrevnému velení se jim podařilo utvořit vozovou hradbu a vykopat zákopy. Výsledek dvoudenní bitvy byl na 80 zabitých Siouxů a jeden Métis. Po tak drtivém vítězství se Métisové stali neohroženými lovci plání na sever od Missouri.
V Minnesotě se po přelomu 18. a 19. století kolem obchodních stanic a osad, jako byly Fort Snelling/Saint Paul, Mendota, Prairie du Chien nebo Lake Pepin, rozrostly osady míšenců s indiánkami z kmenů Winnebago, Mesquaki a Dakota. Métisové z Minnesoty udržovali občasné kontakty s métisy z Pembiny. Byli pod neustálým tlakem ze strany bílých Američanů, aby odtáhli na západ, zejména za Dakotského povstání (1836) a po něm, kdy se nakonec z velké části rozptýlili. Ačkoli jsou některé artefakty občas identifikovány jako „Santee-Métis“, je těžké takovou komunitu blíže definovat, protože se jednalo převážně o rozptýlené rodiny žijící s indiány, jako byl klan Renvillů, jehož historie velmi dobře vystihuje roli métisů v koloniální éře.
Joseph Renville II. (1779-1846), narozený v dakotské vesnici Kaposia, byl synem ženy jménem Miniyehe z kmene Mdewakanton-Dakotů a francouzsko-kanadského obchodníka s kožešinami Josepha Renvilla staršího (Joseph de Rainville nebo Renville), který pocházel ze starého voyagerského rodu. Jako jinoch byl Joseph vyslán do Kanady, kde získal vzdělání a naučil se plynně francouzsky. V šestadvaceti letech se nechal najmout jako průvodce a tlumočník Zebulona Pikea při jeho expedici k pramenům Mississippi (1805). Za války v roce 1812 působil jako tlumočník pro Brity a dosáhl hodnosti kapitána. Při obléhání Fort Miege v Ohiu velel dakotským válečníkům. Po válce pracoval na horním toku řeky Minnesoty jako obchodník pro HBC. Po sloučení HBC a NWC v roce 1821 spoluzakládal obchodní společnost Columbia Fur Company se sídlem u jezera Traverse na území Minnesoty.
V červenci 1823 se Joseph připojil k výpravě majora Stephena H. Longa k pramenům řeky Minnesoty a k řece Red. Byl vysoce oceňován a plukovník Dickson si ho vybral, aby velel siouxskému kontingentu expedice na úrovni hodnosti kapitána v britské armádě.
Josef II. si vzal za ženu Marii „Tonkanne“ Little Crow, dceru náčelníka Čhetáŋ Wakhúwa Máni (alias Malá Vrána I., dědeček Taoyateduty). Jejich syn Michel se vzdělával v misijní škole v Lac qui Parle a později sepsal dakotské legendy (Wićaŋḣpi Hiŋḣpaya; angl., The Fallen Star, Padlá hvězda). Jejich nejmladší dcera Marguerite Renvillová uvyučovala většinu tříd na misijní škole ve vesnici náčelníka Mdewakantonů Malé Vrány III. (Taoyateduta) Kaposii. Jejich nejmladší syn John Baptiste byl prvním dakotským mužem, který byl vysvěcen na faráře a třicet let sloužil jako pastor kostela Nanebevstoupení Páně v rezervaci Sissetonů a Wahpetonů v Jižní Dakotě.
V době, kdy American Fur Company skoupila společnost Columbia, měl Joseph II. již obchodní základnu v Lac qui Parle a řídil métiskou milici známou jako „Tokadantee“ neboli „Prérijní Psi“, která pod vedením jeho mladšího bratra Victora (Ohiya), švagra jménem Levá ruka (Čatka) a bojovníka z kmene Wahpetonů jménem Akipa chránila stanici, lovce a loviště proti vetřelcům. Tato milice později vešla pod vedením jeho adoptivního syna Gabriela Renvilla ve známost jako Renville Rangers. Členy milice byli i pozdější náčelník Wahpetonů John Other Day a náčelník Mdewakantonů Taoyateduta (alias Malá Vrána).
Když v roce 1832 Ohiyu, který vypadal jako čistokrevný Indián, v kánoi na Mississippi zabili a skalpovali Odžibwejové, vzal si Akipa jeho ženu, míšenku Winonu Crawfordovou (vnučku slavného náčelníka Mdewakantonů Kráčejícího Býka – Tatanky Mani), a ačkoli byl čistokrevný Indián, přijal z úcty též jméno Renville. Akipa byl významný řečník a diplomat. V roce 1835 byla v Lac Qui Parle založena misie, převážně díky osobní iniciativě Josepha Renvilla. V roce 1837 zde byla založena původní křesťanská církev. Na sklonku života Joseph velmi pomohl misionářům v Lac Qui Parle přeložit Bibli, knihy hymnů (Dakota Odowan) a další náboženské materiály do dakotského jazyka. Joseph zemřel v Lac Qui Parle 18. března 1846.
Ohiya a Winona Crewfordová spolu měli syna Gabriela (1825-1892), známého též pod jménem Ti Wakan (Posvátné obydlí), který se narodil ve vesnici západně od Big Stone Lake. Ze školy v Chicagu utekl po měsíci, zatvrzele mluvil jen dakotsky a odmítal se nechat pokřtít. Věnoval se farmaření a žil jako Indián. Měl tři manželky – všechny sestry – z kmene Sisseton-Dakotů a s nimi celkem patnáct dětí. V době Dakotského povstání (1863) nesouhlasil s revoltou Taoyateduty/Malé Vrány a pomáhal zachraňovat bělochy i míšence. Zúčastnil se vyjednávání o zajatých míšencích. V roce 1864 se stal vrchním velitelem indiánských zvědů generála Sibleyho, který vedl trestnou výpravu na území Dakotů. Spolu se Sissetony a Wahpetony, kterým velel, poté založil osadu u jezeraTraverse. V roce 1867 vedl delegaci do Washingtonu, kde podepsal smlouvu, která Sissetonům a Wahpetonům vyhradila rezervaci Lake Traverse. Vláda jej jmenovala náčelníkem, navzdory rodové linii a tradičním zvykům Siouxů. Jeho potomci žijí mezi Dakoty dodnes a jsou zcela asimilováni, jak se běžně v případě métisů u Siouxů stávalo.
Malíř Frank Blackwell Mayer popsal karavanu dvou set métiských dvoukoláků, mířící z Red River po stezce West Plains Trail do St. Paulu s nákladem „bizoních kůží, pemikanu, kožešin, vyšívaných kožených kabátů, mokasínů a polštářkových sedel…“ Mayer v roce 1851 nakreslil dvě skici métiského muže ve Fort Snelling – zpředu a zezadu. Na skice je zobrazen kabát, který je dnes ve sbírkách NMAI. Vzhledem k tomu, že vyobrazená osoba má na sobě kompletní kroj ve stylu Chippewa-Métis, je autenticita mimo pochybnost. Tento kabát byl několik generací uchováván rodinou Quinney. John Wannuaucon Quinney (1787-1855), náčelník Moraviánských Indiánů ze Stockbridge (tzv. Stocbridge Mahicans) ve Wisconsinu, navštívil St. Paul v červenci 1851 a s největší pravděpodobností tam tento kabát koupil. Používání „domorodých“ oděvů (jako jsou kožené kabáty ve stylu Métis) jako „tradiční“ lidový kroj, se občas vyskytovalo u již akulturovaných a pokřtěných „civilizovaných“ vůdců z východnějších provincií, jako byl Quinney, nebo náčelník Irokézů John Brant, abychom uvedli aspoň některé. Lakotský vůdce a diplomat Hollow Horn Bear take vlastnil métiský typ kabátu, který měl na sobě při dvou návštěvách Washingtonu. Nikoli náhodou „oblékl“ malíř Seth Eastman do métiského kabátu na jednom ze svých obrazů dakotského náčelníka.
Jen pár týdnů po podepsání smluv v Mendotě a Traverse des Sioux, kde se východní Dakotové vzdali své půdy, vyjednal guvernér Minnesoty Alexander Ramsey podobnou samostatnou smlouvu s Chippewy a Jižními Métisy od Pembiny a Red Lake (20. září 1851). Podle ní se tyto tlupy měly vzdát více než 5 000 000 akrů (20 000 km2) území v údolí Red River rozkládající se 30 mil (48 km) na obou březích řeky. Senát však odmítl smlouvu ratifikovat, takže odstoupení území se prozatím odložilo. Teritorium připadlo Spojeným Státům oficiálně až v roce 1863 po podepsání smlouvy u Old Crossing. Métisům z Pembiny bylo přiděleno území severozápadně od siouxké rezervace Fort Totten/Devil´s Lake (nyní Spirit Lake). Misionář jménem Genin vztyčil v roce 1868 velký kříž a celebroval mši na vrcholku hory Heart Butte (Mni Wakan Cante, Srdce posvátné vody) osm mil jihovýchodně od Fort Totten, které se zůčastnilo na devět set Dakotů a pět set Métisů.
Mnoho Métisů od Pembiny a Turtle Mountain však putovalo za bizony stále více na západ až do Montany, kde se dostávali na hranici území nově ustanovené rezervace Yanktonaiů na Milk River, z čehož vznikaly nežádoucí třenice. Když doputovali příliš daleko na západ, než aby se mohli vracet do Turtle Mountain, stavěli si sruby – dle indiánského zvyku – do kruhu. Vnitřní stěny srubů byly omítnuté hlínou a na jednom konci byl jakýsi krb, také omítnutý hlínou. Uprostřed vesnice stála střecha s pódiem, kde se hrálo na buben a na housle a z čiré radosti se tančil tanec, všeobecně známý jako Gigue nebo Jig. Muži nosili zimní kabáty z deky s kapucí zvané capote, nebo v méně chladném počasí kabáty z modrého sukna, jelenicové kabáty s třásněmi a legginy. Ženy nosily prosté tmavé šaty a šátek – svobodné dívky pestrý, vdané ženy vždy černý. Sociální uspořádání bylo směsicí francouzských a indiánských tradic; bylo striktně demokratické, ale například lov řídily „válečné spolky“ nazývané Les Soldats, které fungovaly podobně jako u Indiánů, a náčelníkovi tlupy se říkalo governor. Skupina métisů původně z Pembiny, která již delší dobu měla své sruby v Montaně u Milk River, odtáhla ještě více na západ a založila komunitu v údolí Spring Creek, kde později vyrostlo městečko Lewistown. Métisy z Turtle Mountain však čekal boj o svoji budoucnost, protože nebyli vládou uznáni jako Indiáni, ani jako Američané, a na prahu 20. století zůstali bezprizorní a beze zdrojů v zemi zabrané osadníky.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
