Do dáli po Giče Gumí
po bleskotné Velké vodě,
s vlascem z lýka cedrového,
skrouceného lýka cedru
na lov jesetera Námy,
Miše Námy, všech ryb krále,
s jásotem,
v březovém člunu
sám si vyplul Hiawata…
(H. W. Longfellow, úryvek z Písně o Hiawathovi v překladu J. V. Sládka)
Když americký básník Henry Wadsworth Longfellow psal svoji Píseň o Hiawathovi, pojmenoval hlavního hrdinu podle legendárního spoluzakladatele ligy Irokézů omylem. Ve skutečnosti je romantická poema totiž inspirována zejména odžibwejskými mýty, jejichž hlavním hrdinou je Nanabuš (Nanabozho), spolustvořitel světa, učitel lidí a zakladatel šamanistické společnosti Mídéwiwin. Nedopatření vzniklo na základě nepřesných informací od básníkova přítele Henryho Rowe Schoolcrafta, jednoho z prvních skutečných badatelů v oblasti kulturní antropologie a agenta pro indiánské záležitosti, který se indiánskou mytologií zabýval. Schoolcraft byl s odžibwejskou tématikou dobře obeznámen a dokonce se kasal, že se stal zasvěcencem Mídéwiwin (což sami Odžibwejové popírají a tvrdí, že mu pouze povolili zúčastnit se veřejné části rituálu). Básnické práce svého přítele si vysoce cenil. Longfellow čerpal své znalosti ústní tradice a četných reálií od odžibwejského náčelníka jménem Kahge-ga-gah-bowh, se kterým se přátelil. Poema, pojatá v duchu dobového romantismu, tak pootevírá dveře k fascinující kultuře obyvatel magické krajiny nespočetných jezer, řek a neprostupných borových, smrkových a jedlových lesů, oplývajících divokou zvěří.
Anishinaabe (pl. Anishinaabeg) je souhrnné označení pro několik vzájemně příbuzných Algonkinských skupin, které žily v oblasti Velkých jezer, od řeky Sv. Vavřince až po dnešní Manitobu a Saskatchewan. Tyto skupiny jsou různě nazývány Ojibwa/Ojibwe (odžibwe), Odžibwa, Chippewa (čipewa) nebo Saulteaux (soltou, soutou), ale patří k nim i skupiny označované jako Odawa (Ottawa), Potawatomi, Nipiising, vlastní Algonkinové (Algonquin) a někteří autoři k nim řadí i malý kmen Menominee.
V současné době žijí na jihu Kanady, na severu Středozápadu Spojených států a na severních pláních. V Kanadě jsou Odžibwejové po Kríjích druhým nejpočetnějším kmenem. Populace Odžibwejů čítá přibližně 320 000 duší, z nichž 170 742 žije ve Spojených státech (r. 2010) a přibližně 160 000 žije v Kanadě.
Jazyk Odžibwejů se nazývá Anishinaabemowin a je součástí algonkinské jazykové skupiny.
Podle odžibwejské ústní tradice a záznamů na svitcích březové kůry pocházejí Odžibwejové od ústí řeky Sv. Vavřince u pobřeží Atlantiku v dnešním Quebecu. Po mýtickém zjevení posvátných mušlí migis započala migrace kmene na západ (podle jiné verze legendy byla jejich průvodcem vydra). V průběhu putování se Anishinaabeg zastavili celkem na sedmi místech, která se poté stala jejich významnými sídelními centry, například Manidoo Minising (ostrov Manitoulin) na čtvrtém zastavení nebo dnešní Baawiting (Sault Ste. Marie) na pátém zastavení. Odžibwejové pokračovali v expanzi na západ a rozdělili se na „severní větev“ postupující podél severního břehu Hořejšího jezera a „jižní větev“ směřující podél jeho jižního břehu. Když vytlačili Dakoty od západních břehů Hořejšího jezera, usadili se na území současného západního Ontaria, Wiscinsinu a severní Minnesoty. Některé skupiny pokračovaly dál na západ do Manitoby a Saskatchewanu, kde postupně přejímaly prvky kultury prérijních indiánů.
Jednotlivé skupiny Anishinaabeg byly navzájem provázány četnými příbuzenskými svazky. Rodiny všelijak migrovaly a pohybovaly se po rozsáhlém území, takže lokalizace skupin je víceméně rámcová.
Algonkinové vlastní (Algonquin) jsou skupinou na východě Kanady, která dala název celé skupině tzv. algonkinských jazyků. Jsou severozápadními sousedy Atikamekwů (podskupina kmene Cree) a řadí se mezi Anishinaabeg. Sami si však říkají Omàmiwinini (mn.č: Omàmiwininiwak). Války proti Irokézům a účast v Sedmileté válce vedly téměř k jejich vyhubení.
Missisaugové žili severně od jezera Ontario a horního toku řeky Sv. Vavřince. Název pochází od slova Misi-zaagiing, což znamená “(Ti v ústí) Velké řeky.” Tato skupina byla nejvíce vystavena nájezdům Irokézů a sváděla s nimi kruté boje.
V roce 1615 se francouzský objevitel Samuel de Champlain setkal s 300 muži kmene, kterým, jak pravil, „se říká les cheueux releuez“ (vlasy zvednuté, srolované) poblíž ústí French river. Byli to Odawové, jejichž domovinou byl ostrov Manitoulin a obecně centrální Velká jezera. Odawové byli spolu s Odžibweji a Potawatomii součástí dlouhodobé kmenové aliance zvané Rada tří ohňů, zaměřené proti Irokézské konfederaci – svým největším nepřátelům na východě – a Dakotům – úhlavním nepřátelům na západě. Název skupiny znamená v jazyce Anishinaabe „obchodníci“, (adaawe) protože od nepaměti i v období prvních kontaktů s Evropany byli známí jako mezikmenoví obchodníci. Obchodovali zejména s kukuřičnou moukou, slunečnicovým olejem, kožešinami a kůžemi, rohožemi, tabákem a léčivými kořínky a bylinami. Později dodávali transportní kánoe kožešinovým společnostem a mnozí byli velmi bohatí.
Anishinaabe byli od prvních kontaktů s Champlainem spojenci Francouzů, u nichž hledali podporu v boji proti Irokézům, kteří byli naopak vyzbrojováni Brity a Holanďany. Nepřátelství obou velkých skupin soupeřící koloniální mocnosti využívaly s pragmatismem sobě vlastním. V polovině 17. století se Odawové spojili s dalšími algonkinskými kmeny kolem Velkých jezer proti mocným Mohawkům a jejich Irokézským spojencům v Bobřích válkách. V roce 1701 francouzští kolonisté postavili Fort Detroit a založili obchodní stanici. Mnoho Odawů se tam přestěhovalo ze své tradiční domoviny na ostrově Manitoulin a z poloostrova Bruce. Někteří Odawové se již usadili v severním Michiganu a další skupiny založily vesnice v okolí a jižně od Detroitu. Jejich loviště sahala až do dnešního Ohia.
Náčelník Odawů Pontiac vedl po porážce Francouzů, kteří ztratili své kanadské državy, povstání proti Britům, ale nepodařilo se mu již zabránit britské koloniální expanzi. Po Válce za nezávislost vedl náčelník Egushawa v spolu s mnoha členy dalších kmenů regionu, včetně Wyandotů a Rady tří ohňů, Shawneeů, Lenapů a Mingů, sérii výbojů a tažení proti Spojeným státům (Severozápadní indiánská válka). Bitva u Fallen Timbers (20. srpna 1794) byla poslední bitvou této války. Američané zvítězili nad spojenými indiánskými silami Shawneeů a Odawů vedenými Egushawou a dalšími náčelníky. Ještě celá desetiletí po bitvě Odawové bojiště pietně navštěvovali.
Potawatomiové jsou poprvé zmíněni ve francouzských záznamech, které naznačují, že na počátku 17. století žili na území dnešního jihozápadního Michiganu. Měli decentralizovanou společnost s několika hlavními skupinami podle regionu: oblast Milwaukee nebo Wisconsinu, Detroitu nebo řeky Huron, u řek St. Joseph, Kankakee,Tippecanoe a Wabash, Illinois a u jezer Peoria a Des Plaines a Fox Rivers. Období odsunu začalo smlouvami z konce 20. let 19. století, kdy Spojené státy vytvořily rezervace. Ve druhé smlouvě z Prairie du Chien (1829) Potawatomiové postoupili většinu svých území ve Wisconsinu a Michiganu. Po Chicagské smlouvě (1833) byli Potawatomiové z Illinoisu přesunuti do Nebrasky a Potawatomiové z Indiany do Kansasu, západně od řeky Mississippi.
Nipissingové byla severní skupina Odžibwejů, žijící v okolí jezera Nipissing, která se později přesunula k jezeru Nipigon.
Oji-Cree je skupina indiánů sídlící v Ontariu a Manitobě mezi řekou Missinaibi a jezerem Winnipeg. Skupina vznikla smíšením Odžibwejů a Kríů prostřednictvím sňatků a považuje se za svébytný kmen, ovládající oblast mezi Kríji na sever a Odžibweji na jih od nich.
Menominneové byl malý kmen, který obýval loviště v okolí Green Bay ve Wisconsinu. Ne vždy je řazen k Anishinaabe, i když má velmi podobnou kulturu i jazyk. Menomineeové žili ve stálých vesnicích, proto mohli rozvinout řemeslnou kulturu. Vynikali jemnými a složitými výšivkami z ostnů a výrobou dýmek. V sezóně se vydávali na lov bizonů do Minnesoty, podobně jako sousední Winnebagové.
Saulteaux je francouzský pojem, který má význam „lidé od peřejí“, podle historických lovišť kmene v oblasti peřejí Sault Ste. Marie. Tito především lovci a rybáři měli v době největšího rozkvětu rozsáhlé obchodní vztahy s Francouzi, Brity a později Američany. Saulteaux historicky sídlili od okolí Hořejšího jezera na západ až k jezeru Winnipeg, hlavně však v oblasti dnešního Sault Ste. Marie a také v severním Michiganu. Pod tlakem kolonizátorů ustupovali na západ do Manitoby, Saskatchewanu a Alberty. Jedna skupina se dnes nachází až v Britské Kolumbii. Východní Saulteaux, známější jako Ontario Saulteaux, žili kolem Rainy Lake a Lake of the Woods v severozápadním Ontariu a jihovýchodní Manitobě.
Centrální Saulteaux, známější jako Manitoba Saulteaux, se nacházeli především ve východní a jižní Manitobě, mezi jezery Manitoba a Winnipeg (tzv. „interlake“) až po jižní Saskatchewan (oblast zvaná parkland). Na konci 18. století a na začátku 19. století Saulteaux migrovali na severozápad až k řece Saskatchewan. Jakmile se usadili v této oblasti, přejali některé kulturní rysy svých spojenců, prérijních Kríů a Assiniboinů, se kterými utvořili tzv. Železnou konfederaci – válečné spojenectví zaměřené hlavně proti Černonožcům a Siouxům. Spolu se západními Saulteaux jsou někdy nazýváni Prérijní Odžibwejové (Plains Ojibwa). Jejich kultura je přechodnou kulturou mezi kulturou východních lesů – jejich sousedů z Ontaria – a kulturou plání západních sousedů Saulteaux, ačkoliv si zachovali mnoho původních prvků, jako je důraz na lov losů a upřednostnění dopravy po vodě před koňmi. Pojem Bungi nebo Bungee (od slova bangii, což znamená „trochu“) se často používá k označení buď Manitoba Saulteaux (kteří se kulturou podobají Kríům) nebo míšenců Chippewa-Métis (kteří jsou částečně Anishinaabe). Potomci povětšinou francouzských voyagerů a coureur de bois a jejich odžibwejských squaw vytvořili skupinu míšenců (Métis) v oblasti Red River a Pembiny. Žili na okraji prérií a v oblasti Turtle Mountain, často podnikali sezónní lovy bizonů až do Montany. Pomocí vozů (Red River Cart) dopravovali své zboží až do Fort Snellingu v Minnesotě. Jednalo se o pemmikan, bizoní kůže a umělecko-řemeslné výrobky jako luxusní sedla a uzdy na koně. Pemmikanem zásobovali také stanice Severozápadní společnosti. Jazyku této skupiny Métisů se rovněž říká Bungi.
Západní Saulteaux žili především v centrálním Saskatchewanu, ale jejich území sahalo na východ do jihozápadní Manitoby a na západ do centrální Alberty a východní Britské Kolumbie. Říkají si Nakawē. Kulturou jsou to typičtí prérijní indiáni a bývají označováni jako Plains Ojibwa.
Chippewa (Čipewa) je pouze americká verze či zkomolenina slova Ojibwa a používá se pro Ojibweje na území USA. Jedná se o skupiny na území severního Michiganu, severního a severozápadního Wisconsinu, severní Minnesoty a částečně Severní Dakoty v oblasti Pembiny, Mouse River a Turtle Mountain. Kultury těchto skupin se podobaly kulturám sousedních kmenů – Dakotů, Menomineeů či Winnebagů.
Dnes žijí různé skupiny Anishinaabe roztroušené po značné části Kanady i USA v množství malých rezervací.
| Anglický název | Odžibwejský název | Lokalita |
|---|---|---|
| Saulteaux | Baawitigowininiwag | Oblast Sault Ste. Marie v Ontariu a Michiganu |
| Border-Sitters (Hlídači hranic) | Biitan-akiing-enabijig | Údolí řeky St. Croix-Namekagon River ve východní Minnesotě a severním Wisconsinu |
| Lake Superior Band (od Hořejšího jezera) | Gichi-gamiwininiwag | Jižní břehy Hořejšího jezera |
| Mississippi River Band (od řeky Mississippi) | Gichi-gamiwininiwag | Horní tok Mississippi v Minnesotě |
| Rainy Lake Band (od Rainy Lake) | Goojijiwininiwag | Řeka a jezero Rainy Lake při severní hranici Minnesoty |
| Ricing-Rails (Hole na rýži) | Manoominikeshiinyag | Horní tok přítoků řeky St. Croix River ve Wisconsinu a Minnesotě |
| Pillagers (Lupiči) | Makandwewininiwag | Severní a střední Minnesota a horní tok přítoků Mississippi |
| Mississaugas | Misi-zaagiwininiwag | Severně od jezera Erie, až po Huronské jezero v oblasti řeky Mississaugi |
| Dokis Band (Dokis's and Restoule's bands) | N/A | Oblast podél řeky French (Wemitigoj-Sibi) (včetně Little French River (Ziibiins) a řeky Restoule) v Ontariu, v blízkosti jezera Nipissing |
| Ottawa Lake (Lac Courte Oreilles) Band (od jezera Ottawa) | Odaawaa-zaaga'iganiwininiwag | Lac Courte Oreilles, Wisconsin |
| Bois Forte Band (z pralesů) | Zagaakwaandagowininiwag | Severně od Hořejšího jezera |
| Lac du Flambeau Band (od Jezera pochodní) | Waaswaaganiwininiwag | Horní tok řeky Wisconsin |
| Muskrat Portage Band (od Portáže Nutrií) | Wazhashk-Onigamininiwag | Severozápadní břehy Hořejšího jezera a kanadsko-americká hranice |
| Nopeming Band | Noopiming Azhe-ininiwag | Na severovýchod od Hořejšího jezera až po jezero Nipissing |
U všech skupin Anishinaabeg fungoval totemový systém. Skupiny pokrevně příbuzných osob byly označovány jménem zvířete, které, jak se stalo běžným zvykem, bylo jejich “totemovým zvířetem,” nebo též doodem (pl. doodeman). Totemová příslušnost se dědila bezvýhradně v mužské linii. Osoby pocházející ze stejného totemu spolu nikdy neuzavíraly sňatky, ani kdyby měly patřit k navzájem vzdáleným kmenům. Tak bylo zabráněno jakékoli formě incestu.
Anishinaabeg byli převážně polousedlí vodní nomádi, kteří žili většinu roku rozptýleni na rozsáhlém území v malých rodinných jednotkách a setkávali se ve větším počtu jen několikrát do roka, i když existovaly i stálé osady na strategických místech. Těmto Indiánům můžeme vděčit za vznik kanoistiky, neboť ve výrobě elegantních plavidel z březové kůry dosáhli naprostého mistrovství. Přestože vynikající kánoe vyráběli i mnohé jiné kmeny (Kríové, Mikmakové a ostatní východní Algonkinové, Chipewayané a další Athabaskové…) kánoe se stala kultem spojeným především s Odžibweji, protože plavidla vyráběná jimi sehrála klíčovou roli při průzkumu celého vodního systému oblasti Velkých jezer a v následné éře kožešinového obchodu (viz článek zde), který by bez kánoí byl v neprostupné kanadské divočině tehdy sotva představitelný, a který také podstatným způsobem ovlivnil ekonomiku i životní styl těchto indiánů. Anishinaabe kánoe používali k transportu celého svého majetku, kožešin a jiného zboží, k rybolovu, lovu, při válečných taženích či sklízení vodní rýže – ovsuchy. Skupiny na východě vyráběly typ kánoe se strmou přídí a zádí, zatímco západní Odžibwejové používali model s protáhlou přídí a zádí (tzv. long nose), který přejali od Dakotů, jež poté vytlačili do oblastí za hranicí výskytu vhodné březové kůry.
Existovalo několik typů obydlí: kopulovité wigwamy (ojib. waginogan) pokryté pláty březové kůry a rohožemi, wigwamy ve tvaru sedlové střechy, domy z kůry, stavěné zejména při sběru javorového cukru a kónický stan pokrytý březovou kůrou, kůžemi nebo plachtou. K nim lze přidat kuželovitou stavbu z čerstvých větví jako dočasný přístřešek.
Za starých časů obývaly wigwam běžně dvě až tři dvou-tří generační rodiny. Na podlaze a podél stěn byly rozprostřené tkané rohože. Lůžka byla vystlána medvědími kožešinami. Podél stěn byly umístěné tašky pletené z lipového lýka, naplněné věcmi denní potřeby, případně cennější tašky pletené z vláken tzv. indiánské kopřivy (Urticastrum divaricatum). Tašky s obrazci hromových ptáků apod. sloužily jako obaly na medicinové vaky.
Na jaře se Ojibwejové věnovali množství činností spojených se získáním potravy – sběrem javorové mízy, zakládáním políček na tykve a dýně, rybolovem apod. Sezóna pro sběr mízy na javorový cukr byla od února do dubna. Tábory, kde se míza sbírala, obvykle tvořilo několik rodin. Ke sběru se používaly nádoby z březové kůry. Anishinaabeg vyráběli ze dřeva všelijaké naběračky, lžíce, ale také misky a další nádobí.
Léto bylo časem setkávání, hodů, tanců a her. Letní práce zahrnovaly sběr březové kůry, rybaření, sběr bobulí, lov. Ženy sbíraly borůvky, arónii a muchovník, které se sušily na zimu. Z malin se dělal sirup a brusinky se jedly syrové. Sklízely se i divoké třešně, přičemž se prostě osekaly větve sekerou a plody se z nich pak otrhaly. V létě, zejména v srpnu, se také sbíraly léčivé byliny. Byla to obřadní záležitost vždy spojená s obětováním tabáku čtyřem světovým stranám, a silám horního i dolního světa.
V létě se také konala utkání v lakrosu. Tradiční zápas byl občas větší společenskou událostí, která mohla trvat i několik dní. Zúčastnilo se ho 100 až 1000 mužů z nepřátelských vesnic nebo kmenů. V červnu roku 1863 posloužil přátelský zápas mezi Odžibweji a Sauky před pevností Michilimackinac jako úspěšná válečná lest, kterou připravil Pontiac, aby pevnost dobyl. Přihlížející ženy náhle vytáhly zpod pokrývek zbraně a sportovci se jako mávnutím kouzelného proutku proměnili ve vražedné komando.
Na podzim, když byly všechny plody sklizeny, se ženy věnovaly tkaní rohoží a tašek z lýka, určených k uchování úrody. Podzim byl také sezónou, kdy se sklízela vodní rýže, ovsucha (Zizania palustris, ojib. manoomin, odtud název kmene Menominee). Společné tábory zřízené za tím účelem v mnohém připomínaly tábory při sběru javorového sirupu na jaře. Ženy vyplouvaly v kánoích na jezero a vytloukaly ovsuchu přímo do kánoí; poté ji sušily na plátech z březové kůry a v kotlích a vytloukaly ji velkým dřevěným tloukem v dutém špalku, zapuštěném do země. Z rýže se následně vymývaly slupky a pak ji muži ušlapávali v čistých mokasínech. Sklízení ovsuchy doprovázela řada obřadů.
V zimě muži odhrabali sníh, postavily se wigwamy a podlaha se pokryla čerstvými větvičkami. Uprostřed bylo ohniště a kolem něj kruh suché, udusané hlíny. Podél stěn byly postele pokryté rohožemi a tašky z lýka sloužily jako polštáře. Před vchodem byly postavené jakési dřevníky pokryté březovou kůrou, kde se uchovávalo suché dříví. Muži přinášeli klády a ženy dříví štípaly. Všichni spali bosí s nohama směrem k ohni. Za pěkného počasí se přes den vařilo venku na společném ohništi a oheň uvnitř se udržoval jen tak velký, aby se mohlo sušit maso zavěšené nad ním. Když se muži večer vrátili domů z lovu, přiložilo se na oheň, aby se usušili, a pak kouřili a klábosili, vyprávěly se hrdinské příběhy a staré legendy a báje. Muži měli několik oděvů a ženy se věnovaly jejich opravě a dalším domácím pracím. Lovu zajíců do ok byla také práce žen i dětí. Muži se věnovali výrobě sněžnic a toboganů. Když muž ulovil jelena, obvykle přivezl do tábora na saních jen jeho část a ženy posléze donesly zbytek. Dopravu v zimě, kdy krajinu pokrývaly závěje sněhu, umožňovaly sněžnice, tobogány a saně z větví pro transport velkých úlovků.
Oděvní kultura byla díky rozsáhlému území s řadou odlišností značně nehomogenní a navíc se vlivem obchodních kontaktů prudce měnila. Muži nosili bederní zástěrku a krátké kožené, později vlněné legginy do půli stehen, fixované pod koleny gartery, mokasíny s jedním švem na nártu nabírané na špičce (angl. pucker toe moccasins), později a spíše na západě mokasíny se všitým jazykem, nabírané na nártu (angl. vamp moccasins). Tělo kryla jelenicová halena nebo kabátec přepásaný ručně vázanou šerpou. Ženy nosily ramínkové šaty s přídavnými rukávy, případně zavinovací sukně s halenkou (v horkém létě bez), legginy pod kolena nebo těsně nad a stejné typy mokasínů jako muži.
Dívky byly vychovávány ke konzervatismu a na otevřené flirtování se pohlíželo s nelibostí. Frances Densmorová uvádí případ, kdy frivolní dívku po návratu z milostného výletu do tábora čekalo od ostatních žen a dívek tvrdé přijetí: strhaly z ní všecky šaty a s bitím a taháním za vlasy ji k jejímu veřejnému ponížení navíc vyválely v bahně. Mladé dívky prý byly žárlivé a nezřídka se stalo, že své sokyně tahaly za vlasy nebo jim i uřízly cop. Takže namlouvání obvykle probíhalo počestným a opatrným způsobem. Mladík hrál obyčejně na flétnu své milé dívce z ústraní, ta však musela zůstat pod dohledem rodičů ve wigwamu. Projevem seriozního zájmu o dívku bylo donesení uloveného jelena rodičům dívky, kteří pak obvykle nebránili užším kontaktům a sňatku. Mladý pár žil většinou zpočátku u rodičů dívky, než si s pomocí její matky zařídili vlastní wigwam.
Když se narodilo miminko, nejdříve trávilo většinu času v kolébce, která sestávala z dřevěného prkénka, obalů a ozdob. Mladá maminka mohla tuto kolébku nosit na zádech nebo ji opřít ve stanu či o strom, aby se na ni miminko mohlo dívat. Když dítka povyrostla, probíhala výchova po mužské a ženské linii. Hlavní výchovnou roli měli na starosti prarodiče.
Když došlo k úmrtí, zemřelého omyli, pomalovali mu tváře a oblékli ho do jeho nejlepších šatů, dali mu vyšívanou tašku, dýmku, nůž a další věci na cestu do země duchů. Pokud byl šamanem, pohřbili s ním i jeho medicinový vak. Mrtvý byl zabalen do plátů březové kůry a pohřben v mělkém hrobě, který byl zastřešen rovněž březovou kůrou, takže tvořil jakýsi malý domeček. Pohřeb řídil šaman Mídé. Obřady mohly trvat i několik dní.
Anishinaabeg se věnovali lovu množství drobných i velkých zvířat – koroptví, zajíců, jelení zvěře, losů, karibu a medvědů. Západní Saulteaux, ačkoli stále dávali přednost lovu losů, lovili na okrajích velkých plání i bizony. Lesní indiáni obecně platili za lepší stopaře a lovce než indiáni z plání, kde lov bizonů koňmo byl relativně snadný, v porovnání s všestranně náročným lovem pěšky v lesích či parklandu. V obzvlášť nepříznivých obdobích, když zmizela zvěř z lesů, umírali hladem i nejschopnější lovci. Proto se hojně využíval šamanismus, lovecká magie, kdy lovec zpíval formule zaříkávadla předepsanou dobu a předepsaným způsobem, eventuelně s pomocí piktogramů na březové kůře nebo vyřezaných na prkénku.
Významnou součástí odžibwejského hospodářství byl lov kožešinových zvířat, nejvíce bobrů, vyder, minků a lasic do pastí, ale i do sítí. Do pastí se chytali i medvědi – za starých časů sloužila jako past mohutná kláda narafičená na medvědí stezkou tak, aby na huňáče spadla. Kožešiny byl hlavní artikl směny zboží v obchodních stanicích společností jako HBC. Již velmi záhy byl zaveden úvěrový systém, kdy indiánský lovec dostal před zimou předem zboží jako pokrývky, pasti, střelivo atd. a celý dluh splatil až na jaře s dodávkou kožešin. Tento systém fungoval poměrně hladce dobrá dvě staletí. Rodiny a klany měly svá lovecká území a když kožešinovou zvěř vylovili pod kritickou hranici, přesunuli se dále. Velkým problémem byl alkoholismus, který mnozí obchodníci, včetně NWC, vehementně podporovali, aby maximalizovali své zisky na úkor Indiánů. Opilí divoši často přišli o většinu majetku, docházelo ke rvačkám a zabití soukmenovce v opilosti nebylo ničím zcela mimořádným.
Rybolov byl celoroční činností, která doplňovala jídelníček kdykoli bylo zapotřebí, ale nejvíce na podzim. Chytání do sítí bylo až na chladné počasí ženskou záležitostí. V každém táboře byly kůly, na kterých se sítě sušily. Ryby se lovily do sítí, oštěpem v noci s pochodní, oštěpem dírou v ledu s vábničkou, do pastí, s použitím návnady, pomocí háčků a na vlasec s návnadami vlečený za kánoí.
Indiánům byly dodávány střelné zbraně počínaje prvními kontakty. Mezikmenovým obchodem se velice rychle šířily i k vzdáleným a odlehlým skupinám. Francouzské muškety byly mezi Ojibweji, Odawy, Potawatomii a Kríji (Cree) hojně rozšířené již na počátku 17. století. Nekontrolované šíření zbraní často působilo problémy samotným Francouzům, a tak již kolem roku 1700 bylo rozhodnuto otevřít velký obchod se zbraněmi pro Indiány v Michilimackinacu. Ojibwejové a Kríové pak díky puškám vytlačili Siouxy z oblasti západních velkých jezer až na prérie.
Ojibwejové byli tvrdí válečníci. Používaly se všechny dostupné druhy zbraní, ale pro boj muže proti muži je nejtypičtější dřevěná palice s koulí nebo dřevěný tomahavk ve tvaru obrácené pažby opatřený hrotem. Anishinaabeg dokázali klást houževnatý odpor nájezdům dobře organizovaných a vyzbrojených Irokézů a vedli nekonečné války s Dakoty v Minnesotě. Nenávist k Dakotům byla tak velká, že náčelník Big Dog (Ne-bah-quah-om) v době dakotského povstání (1862) nabídl z vlastní iniciativy své vojenské služby guvernérovi Minnesoty proti Dakotům. S většinou příbuzných kmenů z algonkinské jazykové rodiny však Anishinaabeg udržovali přátelské vztahy.
Jako u drtivé většiny Indiánů severní Ameriky, i v oblasti Velkých jezer hrál tabák a kouření dýmky velkou roli. Tabák byla vzácná posvátná obětina, často věnovaná duchům různých míst (tzv. manidos). Špetka tabáku se také vhodila do vody před vyplutím na cestu a před splouváním peřejí, aby udobřila vládce dolního světa vod mišipešu. V dýmkách se kouřila směs zvaná kinnikkinnick (ojib. giniginig), kde hlavní složkou byly sušené listy medvědice lékařské a pražené lýko svídy. Kouř se rituálně vyfukoval do čtyř světových stran, k Velkému duchu (Ki´tshi Man´idō) a k Velké pramatce zemi. Dýmka byla nejen objektem osobní kontemplace, ale hrála též významnou roli při uzavírání míru, přátelství, při obřadu potní chýše a v rituálech šamanistické společnosti Mídéwiwin. Hlavičky dýmek se vyráběly nejčastěji z černého steatitu, ale též z catlinitu a dalších druhů měkkého kamene, ze dřeva, nebo se odlévaly ze slitiny cínu (angl. pewter). Typické ojibwejské troubele výstavních dýmek byly vyřezané do šroubovice nebo prořezány množstvím zdobných otvorů (angl. tzv. puzzle stem). Existovaly i kalumety zdobené orlími pery a ursoními ostny. Ženy kouřily vlastní dýmky většinou z černého kamene.
Magická krajina jezer, řek, skal a neprostupných lesů byla sídlem bezpočtu duchů (manidos), se kterými bylo životně důležité žít v rovnováze, což znamená chovat k nim respekt. V animistickém myšlení je veškerá hmota prostoupena duchovním principem neboli vědomím, a tak bude adekvátnější chápat pojem manido jako vědomí konkrétního subjektu, spíše než jako „ducha-strašidlo,“ jak by měl tendence si to představovat běžný Evropan, ačkoli toto vědomí může mít i nepříznivé až zlovolné projevy. V krajině Ontaria a Wisconsinu, protkané sítí jezer a řek, se vyskytuje množství skalních piktografů, které jsou němými a stále uctívanými svědky animistického myšlení dávných předků dnešních Indiánů Anishinaabeg.
Ojibwejové přikládali snům, stejně jako všichni ostatní indiáni, velký význam. Některé obzvláště silné sny, například o zvířatech, byly chápány jako napojení na egregor těchto zvířat (zejména pokud šlo o zvířata se zvláštní duchovní mocí, jako je medvěd, orel, želva, atd.), který se tak stává ochráncem dotyčného a propůjčuje mu odpovídající spirituální síly a ochranu. Sny nezřídka předpovídaly události jako úspěch při lovu nebo v boji, nebo poskytovaly klíčovou informaci vedoucí k takovému úspěchu, případně varovaly před neštěstím, apod. Ve snu také byla možná interakce s dušemi zemřelých nebo prostorově vzdálených lidí. Důležitým přelomovým bodem v životě mladíka bylo jeho první čekání na vizi. Nejvíce žádoucí byly vize různých zvířat, které se pak staly magickými ochránci dotyčného. Ten si poté vyrobil amulet nebo rituální figurku s podobou dotyčného tvora. Někdy však vize mohla být velice silná a byla chápána jako impuls pro vstup do společnosti Mídéwiwin.
Nemocní byli léčeni dvěma různými metodami, z nichž jedna byla zcela mentální, zatímco ta druhá využívala hmotné prostředky. Ten, kdo léčil nemocné bez materiálních prostředků, se nazýval djasakid a mohl být členem společnosti Mídéwiwin (Midew’iwin), i když tomu tak bylo jen zřídka. Djasakid byl jasnozřivec, který dokázal předpovídat budoucnost, proniknout do duší lidí i zvířat. Jeho ochráncem byl Animikii, ze kterého čerpal duchovní sílu. Mashkī´kĭkē´winĭnĭ byl bylinkář, léčitel se znalostí léčivých účinků všemožných rostlin. Mashkī´kĭkē´winĭnĭ byli často i členy Mídéwiwin a v jejich řadách bylo mnoho žen.
Ten, kdo používal byliny a současně mentální prostředky, byl téměř bez výjimky členem Midewiwin (neboli Mídé), protože znalost účinků bylin spojená s vyššími mentálními schopnostmi byla jedním z tajemství této organizace. Jak djasakid, tak Mídé používali magické písně, které byly považovány za nezbytnou součást léčby. Djasakid mohl provádět obřad známý jako „Třesoucí se stan.“ Ve zvláštním stanu svým bubnováním a zpěvem přivolával své pomocníky ze světa duchů, jejichž příchod se projevoval zvířecími skřeky a třesením stanu. Magie využívající k očarování jako mediálního prostředníka panenku (tzv. volt) podobně jako v africké černé magii a woodoo, nebyla ničím neobvyklým, ať šlo o lásku, lov, uřknutí či mstu.
Wabeno byl extatický šamanistický kult, který stál v kontrastu k Mídéwiwin a ne všude byl považován za dobrý. Využíval metodu transu, kdy dotyčný ztrácí kontrolu nad svým vědomím, které pak může ovládnout démon Windigo.
Mídéwiwin byla šamanistická organizace s propracovanými obřady a hierarchií, jehož členy byli jak muži, tak ženy. Mistři Mídé byli chováni ve značné úctě, až posvátné bázni. Není divu, protože při zasvěcovacích rituálech veřejně prokazovali své paranormální schopnosti, jako je telekineze. Dokázali přenést vědomí do vzdálených míst a tvorů, číst jejich myšlenky a ovlivňovat jejich vědomí, hovořit s dušemi zemřelých. Stát se Mídé byla po všech stránkách náročná a také nákladná záležitost. Byly čtyři stupně zasvěcení, které měly svoji veřejnou a neveřejnou část. Veřejné obřady se konaly v obdélníkové stavbě z větví nazývané Mídéwigan a mohli se jich zúčastnit příbuzní a členové kmene, zatímco tajné učení se předávalo z mistra na žáka v soukromí jeho wigwamu a v hloubi lesů. Velký důraz byl kladen na etiku, ale vyskytly se i případy sejití ze světlé stezky. Temní čarodějové, kteří své schopnosti zneužili k černé magii, jako je uřknutí, zabití člověka pouhou mentální energií apod., byli velmi obávaní. Mídéwiwin byla křesťanskými misionáři vnímána jako nebezpečná konkurence, kterou je třeba zlikvidovat. Působení na mladou generaci mělo za následek postupný úpadek úcty, zájmu, vědění a tudíž i jejího vlivu. Součástí ideologické války bylo i systematické úsilí potlačit tradiční animistickou ikonografii a „pohanské“ symboly a nahradit je bezduchou florální estetikou. Motivy květin a abstraktní geometrie, do kterých si Odžibwejové stejně zakódovali své vlastní myšlení, se pak v rezervační době staly synonymem pro estetiku lesních Indiánů, ačkoli ještě století předtím byly jejich vzory čistě abstraktní a geometrické a často zobrazovaly kosmické síly jako animikig a mišipešu.
Ducha Odžibwejů se však zlomit nepodařilo. Mídéwiwin přežila i do dnešní doby a i dnes jsou domorodí výrobci, kteří stále staví kánoe z březové kůry.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
