Bederní rouška je klasickým základním mužským prvkem oblečení z doby kamenné. Měl ji na sobě i známý Ötzi, muž z ledovce, který zemřel v italských Alpách před pěti a půl tisíci lety. Před příchodem Evropanů na americký kontinent indiáni neznali kalhoty, a proto na zakrývání intimních partií používali bederní roušku. V chladném počasí mohli použít I legíny, dvě samostatné nohavice, které se nahoře připevňovaly ke stejnému pásku, který držel I bederní roušku.
Bederní rouška je dlouhý, obdélníkový kus kůže nebo látky, který se protáhne mezi stehny a vepředu i vzadu se provleče přes řemen zavázaný okolo pasu. Průměrná šířka bederky u indiánů plání byla cca 25-30 cm, někdy i více, nebo méně. Délka bederky se měnila podle kmene a oblasti. Některé kmeny preferovaly bederky velmi krátké, takže jejich konce sotva přesahovaly pásek, u jiných kmenů jsou naopak vidět bederky sahající až k zemi. V průměru bederka sahala vepředu i vzadu asi ke kolenům. Celková délka takové bederky odpovídá zhruba výšce svého nositele.
Neoddělitelnou součástí bederky je i pásek, který bederku drží. V předkontaktních dobách spočíval v obyčejném jelenicovém řemínku nebo širším proužku jelenice, který se zavázal na kličku. V pokontaktních dobách začali indiáni používat bělošské pásky vyrobené z komerční hověziny. Zavazovat je mohli jelenicovými řemínky nebo tak jako běloši, pomocí kovových spon.
V předkontaktních dobách se používala k výrobě bederek pouze do měkka vydělaná tenká kůže z vysoké zvěře. Aby byla bederka dost dlouhá, muselo se sešít několik kůží k sobě. Kožené bederky jsou běžně viditelné na obrazech Karla Bodmera nebo George Catlina a dalších dobových malířů, stejně jako na dobových fotografiích. Konce kožených bederek nemusí být nutně rovné, ale mohou být vlnité, nebo jinak nerovné, prostě mají přirozeně nepravditelný tvar kůže, jak to můžete vidět na přiložených obrázcích. Je to velice indiánské a přirozené a vypadá to divoce.
V pokontaktní době byly kožené bederky postupně nahrazovány látkovými. Nejoblíbenější bylo klasické červené a modré vlněné sukno s bílými, neobarvenými okraji. Bílý neobarvený pruh tvořil na bederce významný designový prvek. Indiáni bederku střihli vždy tak, aby bílé proužky byly na obou koncích, tedy vepředu i vzadu. Takové bederky jsou běžně k vidění na dobových fotografiích, ale i na piktogramech.
Některé bederky mohly být vyrobeny z Hudsons Bay dek nebo z jiných druhů dek. Vyskytovaly se spíše okrajově, jelikož takový materiál dost „kouše“.
Celá řada bederk byla vyrobena i z obyčejné lehké bavlněné látky, ať již jednobarevné „praporoviny“ nebo látky s potiskem různého druhu.
Okrajově existovaly i bederní roušky z jiných, než výše uvedených materiálů. Na některých dobových fotografiích jsou vidět například bederky z vlněných plédů s třásněmi, zejména v oblasti kmenů Kolumbijské plošiny. Na některých starých obrazech je vidět třeba i bederky z kůží celých zvířat sažených i s hlavou a tlapami. Zdá se, že takové bederky mohli nosit šamani během svých obřadů. Výčet samozřejmě není kompletní, rozsah článku neumožňuje pokrýt všechny možnosti, pouze ty nejběžnější.
Zdobení bederek bylo zřídkavé, většina byla obyčejná. Na jižních pláních (Šajeni, Arapahové) se někdy obšívaly boky bederky bavlněnou lemovkou v alternativní barvě. Jindy mohly být na bederky našity pruhy kontrastní látky nebo i hedvábné stuhy. Objevovaly se i korálkové nebo ostnové výšivky, většinou však jen v ojedinělých případech.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
