Od běžných ostnovacích technik se odlišuje zejména tím, že je třídimenzionální a vytváří tak prostorový efekt.
Jak a kde přesně tato technika vznikla není zcela jasné, nicméně zřejmě byla rozšířená u kmene Vran a také v oblasti Plató (kmeny Propíchnutých nosů, Wišramů, Kajusů, Jakimů, Walla Walla a dalších), jelikož většina dochovaných originálů byla získána právě zde. Kulturně lze techniku omotávaných koňských žíní zařadit do tzv. „transmontánního stylu“.
Jedná se zcela jistě o starou techniku, nejstarší kusy byly sesbírány již ve 30. letech 19. století, nicméně ani později zcela nevymizela, i když se zdá, že se v druhé polovině 19. století nevyskytovala tak často, jako v polovině první.
Technicky jde o jednu z nejobtížnějších ostnovacích technik, ne-li o tu nejobtížnější a jenom ti nejšikovnější „quillworkeři“ jsou schopni se ji naučit a zvládnout. Obtížnost spočívá v tom, že je třeba pracovat současně s podkladovou kůží, se šlachou, s ursoními ostny a také ze svazkem žíní, který je nutné udržovat v požadované síle, což není jednoduché.
Práce je nejen obtížná, ale také postupuje velice pomalu. Vyšít danou plochu trvá násobně déle, než jako u běžných, „dvourozměrných“ technik. Proto je také tato technika velice drahá.
Existují celkem dvě varianty této techniky, které se vzájemně liší tím, jestli se ostny obtáčejí kolem jedné nebo dvou výplní z koňských žíní.
Používala se výhradně k výrobě rozet. Začíná se od středu a pak se výplň s ostny spirálovitě stáčí proti směru hodinových ručiček. Takto vzniká rozeta.
Používala se zejména u ostnování rovných ploch, například u pásů na legíny nebo na košili. Spočívá v tom, že se jeden osten našívá na dvě výplně ze dvou svazků koňských žíní. Těchto „dvojlinek“ může existovat více vedle sebe, čímž vznikne širší souvislá plocha.
Nejčastěji se touto technikou zdobily ozdobné pásy na pláště a přikrývky, pásy na haleny, legíny, kabáty a mokasíny. Dále vím o jednom exempláři toulce a jednomu medicinovému vaku vyrobeném z vydří kožešiny.
Exponáty s výšivkami vyvedenými technikou omotávaných koňských žíní jsou velice vzácné, nedochovalo se více, než několik desítek exponátů, které jsou roztroušené po světových muzeích či soukromých sbírkách.
Dochovalo se jich velmi málo, celkem vím o 14 kusech (z nichž některé jsou jen torza). Dají se rozdělit do několika kategorií. Všechny pásy mají rozety vyšité technikou omotávaných koňských žíní, liší se však v tom, jak jsou vyšité hranaté “mezikusy”. Pásy první kategorie je mají vyšité taktéž ursoními ostny, a to buď také technikou omotávaných koňských žíní nebo technikou proplétaného quillu. Pásy druhé kategorie mají hranaté mezikusy vyšity korálky v klasickém transmontánním stylu.
Válečných halen s pásy na omotaných žíních se dochovalo něco přes dvacet exemplářů. Lze je opět rozdělit do několika kategorií. Do první kategorie patří haleny, které mají všechny čtyři pásy vyšité technikou omotávaných žíní (ve všech případech typickou dvojlinkou), dále na haleny, která mají touto technikou vyšité pouze dva pásy, zatímco druhé dva pásy jsou vyšity technikou proplétaného quillu.
Do poslední kategorie patří haleny, které jsou zdobeny pouze rozetami z omotávaných žíní, ale jejich pásy jsou vyšity nějakou jinou technikou.
Celkově vím v současné době o sedmi exemplářích legin, jejichž pásy obsahují techniku omotávaných žíní. Čtyři z nich mají rovné pásy vyšité několika řadami dvojlinek a tři potom obsahují pásy vytvořené kombinací rozet a hranatých mezikusů. Všechny tyto rozety jsou pak na omotávaných žíních, zatímco rovné kusy jsou vyšité jinou ostnovací technikou.
Prakticky všechny tyto leginy jsou nejstaršího typu, tedy leginy se spodním plandákem.
Mokasínů ozdobených technikou omotávaných koňských žíní existuje dochovaných také nemnoho, o něco více než deset kusů. Jsou obojího typu, jak s bočním švem, tak dvoudílné mokasíny. Většina je vyšita ornamentem tzv. “klíčové dírky”, tvaru výšivky, který sestává z kulaté rozety a napojeného lichoběžníku, připomínající tvarem klíčovou dírku.
U tohoto typu ozdoby je rozeta právě často vyšita technikou omotávaných koňských žíní, zatímco lichoběžníková část je vyšita jinou ostnovací technikou. Některé „klíčové dírky“ jsou však vyšity omotávanými žíněmi zcela. V takovém případě je rozeta vyšita dvojlinkou, která se stáčí a vytváří jak oblou tak i rovnou část výšivky.
Mezi další ojedinělé artefakty, nesoucí tuto pozoruhodnou techniku jsou patří toulec, nyní ve sbírkách National Museum of Natural History ve Washingtonu DC. Získal jej známý malíř George Catlin údajně od vraních indiánů. Toulec je jednodílný a je ozdoben čtyřmi rozetami na omotávaných žíních. Rozety jsou obšity korálky pony beads. Kromě rozet je toulec zdoben dalšími ostnovými technikami.
Určitou anomálií je medicinový vak, který byl získán od kmene Otů z oblasti východních prérií. Vak obsahuje jednu rozetu vyšitou technikou omotávaných žíní, přišitou ke kořeni ocasu vydry. Domnívám se ale, že nejde o rozetu vyšitou tímto kmenem, jako spíše získanou obchodem, či jako kořist a na vak našitou dodatečně.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
