V předkontaktních dobách neznali indiáni kalhoty. V chladných dnech proto na nohou nosili legíny, dvě samostatné nohavice, každou navlečenou na jedné noze. Legíny se připevňovaly k opasku od bederní roušky pomocí řemínků.
Tvar legín a ozdobné prvky se pak lišily podle kmene a dobové módy. Je poměrně obtížné vymezit určité specifické typy legín, protože se jejich architektura a design měnili plynule, jeden typ legín přirozeně přecházel v typ odlišný. Přesto existují určitá vodítka, která nám umožní rozdělit legíny na jednotlivé typy.
Jedná se o nejstarší typ legín z plání, o kterém víme. Rozšířen byl prakticky po celé oblasti plání, od Mexika až po Kanadu s jenom velmi malými kmenovými rozdíly. Tyto legíny byly módní a „in“ v období, kdy kultury indiánů plání byly na svém vrcholu. Legíny se spodními plandáky jsou právě tím typem, který můžeme obdivovat na kresbách Karla Bodmera, George Catlina, Alfreda Jacoba Millera, Paula Kaneho a dalších.
Typické pro ně je, že jsou často velmi dlouhé a že na ně byla využita téměř celá kůže z jelence nebo vidloroha. Charakteristickým prvkem jsou spodní plandáky, podle kterých nesou legíny i název. Architektura těchto legín totiž vychází z přirozeného tvaru kůže z vysoké zvěře, která má jakoby lichoběžníkový tvar (směrem ke krku se zužuje). Kůže se přeloží na půlku, okraje se sešijí a provedou se jenom minimální úpravy a legína je na světě. Zadní část kůže, kýty, obepínají na noze stehno, zatímco oblast krku je dole u kotníku, nebo dokonce pod ním. Tato filosofie pak přímo nabízí použít zadní běhy zvířete jako přirozené řemeny, kterými se legína připevní k opasku.
Kůže z krku pak leží na nártu a často přesahuje ještě mnohem níže pod chodidlo, tedy zejména pokud muž sedí na koni. Právě tomuto „převislému“ krku se říká „plandák“. Velikosti a tvary plandáků se lišily podle kmene a doby vzniku.
Samotné plandáky nemají jiný, než dekorativní a filosofický účel (zachování celé kůže a minimální úpravy tvaru). V takových legínách se poměrně špatně chodí, protože se plandáky vlečou po zemi, člověk si po nich šlape a packá přes ně. Proto si je při chůzi bojovníci ohrnovali nahoru nad kotníky, kde si je uvazovali. Existuje mnoho dobových obrazů s indiány zobrazujících uvázané plandáky, stejně jako některé, na kterých je vidět, jak jsou plandáky tahány po zemi.
Pokud ale indián seděl na koni, vždy nechal plandáky viset volně dolů, což opticky prodlužovalo nohu a vytvářelo velmi krásný vizuální efekt.
Kromě spodního plandáku obsahoval tento typ legín ještě plandáky boční. Jednalo se o volné přesahy kůže na bocích stehen, které vznikly poté, co se legína sešila tak, aby těsně obepínala stehno.
Postupem času, jak byli indiáni stále více ovlivňováni bělochy, klesal jejich smysl pro filosofii a krásu a naopak rostl smysl pro praktičnost a účelnost. Nejinak tomu bylo u legín. Po roce 1830 se začaly zkracovat plandáky, jak spodní, tak i boční a divoký, přirozený tvar kůže začal nahrazovat typ s mnohem rovnějšími liniemi, který již tak dokonale nerespektoval přírodní tvar kůže.
Spodní plandáky se zmenšovaly do té míry, že se z nich staly jen jakési malinké laloky až nakonec zanikly i tyto a spodní okraj legín zůstal zcela rovný. Stejně tak se zmenšovaly i boční plandáky. U některých kmenů zcela zanikly a zmizely (Černonožci, Lakotové, Šajeni) a bok legíny tak zůstal rovný, u jiných kmenů po nich zůstaly jen jakési drobné pozůstatky (Vrány, Plató). Plandáky nemizely z legín všude stejně rychle. Zdá se, že nejdříve k tomuto procesu docházelo na severních pláních a v oblasti Horní Missouri, zatímto u východních kmenů, jako Ponků, Omahů a Pónyů se výraznější plandáky udržely i během 2.poloviny 19.století.
Tento typ legín se zřejmě objevil poprvé někde mezi kmeny na Horní Missouri kolem roku 1830-40 a postupně se rozšířil na centrální a jižní pláně. Téměř jistě nějakou dobu existoval souběžně se starším stylem legín se spodními plandáky. Z období před rokem 1850 existuje jenom velmi málo exemplářů těchto legín, takže nemáme mnoho informací.
Legíny s postranní plochou charakterizuje prakticky opačná „architektura“, než u legín se spodními plandáky. Kůže z vysoké zvěře se při střihu totiž zpracovávala obráceně. Zadní část kůže, kde byl ocas, již nebyla v oblasti rozkroku, ale naopak dole u kotníku a oblast krku se ocitla nahoře na stehně. Jako řemeny k připevnění k opasku se začaly používat přední běhy místo zadních. Dobře je tento rozdíl viditelný na obrázku.
Zřejmě se objevily někdy po roce 1860, kdy začala být vlněná látka běžně dostupná. Jejich tvar je až na výjimky striktně obdélníkový. Legíny vzniknou jednoduše tak, že se obdélník látky přeloží na půlky a vláknem nebo řemínky se sešijí boky tak, aby legína těsně obepínala nohu. Tímto vzniknou dvě stejné trojúhelníkové postranní plochy. Podoba s koženými legínami s trojúhelníkovými bočnicemi a inspirace v tomto stylu je nasnadě.
Který kmen látkové legíny vymyslel není zcela jasné, nicméně nejvíce typický je tento styl pro Lakoty. Navíc existuje nejvíce dochovaných exemplářů právě lakotské provenience a také na dobových fotografiích jsou látkové legíny u Lakotů velmi časté. Nicméně setkat se s hranatými látkovými legínami můžeme prakticky po větší části plání, doložené jsou u Černonožců, Assiniboinů, Prérijních Kríů, u Šajenů, Arapahů, Jutů a dokonce i u Apačů.
Objevily se zejména na severních a západních pláních a na Plató a jsou typické pro kmeny Vran, Černonožců, Propíchnutých nosů, Ploskohlavců, Sarsíů, Atsinů, Hidatsů, Šošonů a dalších. Technicky vycházejí z legín se spodními plandáky, u kterých došlo k úplnému zarovnání spodní hrany. Základním identifikačním prvkem panelových legín je proužek či panel většinou červeného, někdy i modrého či jiného sukna, našitého na spodní okraj legíny. Ten byl často ještě obšit řadou řadového stehu, nejčastěji v bílé barvě. U nejstarších panelových legín tvořil panel jenom nízký proužek sotva vysoký 5cm, postupem času se ale zvyšoval na 10 až 15 cm výšky, až někdy v rezervačním období dosáhl až někam do půli lýtek (cca 25cm).
Nejstarší exempláře panelových legín jsou kožené, postupem času se stále více objevovaly v látkové variantě, až látková verze zcela ovládla pole.
Legíny všech typů pak mohly nebo nemusely být ozdobeny celou řadou dekorativních prvků, stejně jako válečné haleny. Tedy zejména našitými pásy vyšívanými korálky, ursoními ostny nebo kombinací obou technik, lidskými vlasy, hranostajími kožešinkami, koňskými žíněmi, kožené exempláře pak mohly být obarvené hlinkou, nebo mohly nést malbu. Časté byly proužky (započítané údery), tečky (kroupy), podkovy (ukradené koně) a další symboly.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
