Barvení kůží pomocí kostěných štětců patří mezi velice důmyslné přírodní indiánské technologie. Jak a kde tato technika vznikla není jasné, patrně se tak stalo během dlouhých let, metodou pokusů a omylů. Indiáni si zřejmě všimli, že vnitřky některých kostí obsahují vysoce porézní strukturu, se sítí hustých, rovnoběžně uložených “kapilár”. Pokud se taková kost namočí do tekutiny, kapiláry tekutinu nasají poměrně hluboko do sebe, přičemž ji dokážou, za určitých okolností vypouštět po malém množství.
Odtud zřejmě vzešla myšlenka, že by bylo možné použít porézní kost podobně, jako se dříve používalo psací pero. Stačí kost vytvarovat do vhodného tvaru, smíchat pigment s nějakým tekutým pojivem, například klihem a pero i s inkoustem jsou na světě.
V oblasti Východních lesů byla tato technika známá pravděpodobně dříve než na Velkých pláních. Malování vydělaných kůží tady mělo dlouhou tradici. Je možné, že se z lesů tato technika rozšířila během 17. a 18. století na Velké pláně, kam z oblasti Velkých jezer díky tlaku evropské expanze migrovalo mnoho kmenů.
Nejvhodnějším materiálem pro výrobu kostěných štětců jsou kosti z velkých savců. Indiáni Velkých plání preferovali bizona, který jim byl k dispozici v ohromném množství. Nejlépe fungují kosti z běhů, zejména z oblasti kloubů, kyčlí, nebo z čéšky. Hodí se také kosti ze žeber. Důležité je, aby byla kost co nejvíce pórovitá, čím jemnější póry, tím lépe.
Kost bylo nejprve třeba opracovat do vhodného tvaru. Tvary kostěných štětců se mohly lišit, důležité bylo, aby byl “štětec” dostatečně velký, aby se dobře držel v ruce. Konec kostěného štětce se zaoblil a seřízl do hrotu, který měl být co nejtenčí. Opracování kosti není těžké, stačí k tomu obyčejný ostrý nůž a trocha trpělivosti.
Jako barvící substance se používal pigment (barevný prášek) smíchaný s vhodným pojivem, nejčastěji klihem. Klih se ohřál, případně se mohl ještě smísit s trochou vody, takže se stal tekutým. Dále se smíchal s pigmentem ve vhodném poměru, tak aby barvil, ale současně aby byl dostatečně tekutý. Tímto vznikla barvící suspenze, přírodní inkoust. Jako nádobky na smíchání ingrediencí se nejčastěji používaly želví krunýře, nebo říční škeble.
Pak už jen stačilo namočit kostěný štětec do “inkoustu”. Porézní kapiláry jej nasály do hloubky. Indiánka či indián pak odstříkl(a) z hrotu přebytečnou barvu, aby neudělal(a) kaňku a mohl(a) začít malovat.
Jak indián nebo indiánka přejížděl(a) hrotem po povrchu kůže, vytékal inkoust silou gravitace ven z kapilár a vpíjel se do kožních vláken. Zde je třeba říci, že technika malování kostěnými štětci funguje stejně dobře jak na surovou kůži, tak i na kůži vydělanou do měkka. V případě, že se barví surová kůže, je třeba, aby byla mírně vlhká. V takovém případě pigment s klihem pronikne do hloubky vláken a nezůstane jenom na povrchu, odkud by jej bylo možné později smýt nebo odřít.
Klih působí jako pojivo a jako prostředek, díky kterému se dostane pigment hluboko do kůže a kde se naváže a spojí s kožními vlákny. Klih současně pigment v kůži fixuje, zjasňuje a působí, že barvy neblednou, nebo ne tak rychle.
Kostěným štětcem lze dělat velmi tenké linky (pokud se kreslí zkosenou stranou) nebo lze štětec pootočit a malovat silnější tahy, případně vybarvovat větší plochy, stejně jako je tomu u známé kaligrafie.
Malování technikou kostěných štětců jsme zkoušeli v praxi, jak doma, tak i na českých indiánských tábořeních a byli jsme překvapeni, jak dobře funguje. Hlavním překvapením byla výdrž malování na jedno namočení. V některých případech bylo možné malovat linku dlouhou I několik metrů, aniž by bylo nutné štětec znovu namáčet. Štětec pojme opravdu ohromné množství inkoustu, přičemž vypouští jenom velmi malé množství, když se s ním jezdí po povrchu kůže. Zkušenost je podobná, jako když člověk kreslí plnícím perem.
Na jednu barvu se musí používat vždy jen jeden štětec. Po malování je nutné jej dokonale vymýt, protože jakýkoliv zbytkový klih by po uschnutí a ztvrdnutí ucpal póry štětce a učinil by jej nefunkční. Někdo uchovává kostěné štětce trvale namočené do vody, aby zbytky klihu v pórech neztvrdly.
Štětce je možné vyrábět v různých velikostech s různě silnými hroty, podle toho, zde zamýšlíme malovat tenčí nebo silnější linie, jestli hodláme dělat jenom malé nebo větší plochy.
Klih s pigmentem je nutné v průběhu práce zahřívat nebo ředit, protože má tendenci tuhnout a tvrdnout. Po skončení práce inkoust ztuhne, ale v případě potřeby je možné jej znovu ohřát a naředit a znovu použít.
Někteří experimentovali se sklonem kapilár. Kapiláry směřující kolmo ke kůží působí rychlejší vytékání inkoustu, takový štětec se hodí spíše na vybarvení větších ploch. Kapiláry směřující pod úhlem naopak znamenají pomalejší vytékání inkoustu, což se uplatní zejména u tenčích linií.
Při malování na vydělanou kůži mění klihový inkoust strukturu kůže, do které se vsákne. Jak klih uschne, tak ztvrdne a srazí se, zmenší objem, což se na kůži projeví jako drobná “prohlubeň”. Jaké bylo naše překvapení, když jsme si všimli, že stejné “prohlubně” jako se dělaly na kůži nám lze pozorovat na dochovaných indiánských originálech, zejména na bizoních malovaných pláštích.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
