Představte si mladého muže s divokýma očima, dlouhými vlasy a tělem potetovaným ornamenty Otawů nebo Algonkinů – někdy jen ruce a nohy, jindy i obličej a hruď. Jeho tvář je opálená sluncem. Je nahý do půli těla, nebo má na sobě hrubou lněnou košili či vlněné capote s kapucí. Na nohou indiánské legíny, zdobené ursoními ostny nebo korálky. I podvazky legín nesou stopu indiánských vzorů.
Místo koženého opasku má kolem pasu vlněnou tkanou šerpu s vetkanými korálky. Za ní zastrčený velký řeznický nůž v pouzdře. Další menší nůž mu visí na krku – darovaný nebo směněný s domorodci. Jeho váček s tabákem, rovněž indiánské výroby, je zdobený stejně jako jeho oděv. Na hlavě má šátek uvázaný na způsob piráta, nebo francouzskou vlněnou čepici – aby mu pot nestékal do očí při pádlování.
Pluje v indiánské kánoi z březové kůry po kanadské řece. Kromě muškety má v kánoi střeleckou tašku a roh s prachem – i ty jsou dost možná indiánského původu. Zmizel z města beze slova. Teď tiše klouže po vodní hladině mezi borovicemi a míří k Velkým jezerům – a dál na západ. Snad k Otawům. Možná ke Kríům, Assiniboinům nebo východním Siouxům.
Jeho kánoe je naložena zbožím k obchodu: mosazné kotlíky a hrnky, korálky všech tvarů a barev, ocelové nože, sekery, látky, stříbrné brože, šídla, nitě i jehly. Pádluje od úsvitu do noci – a někdy i dál. Umí číst řeku jako jiní čtou knihy. Tisíce kilometrů vodních cest zná zpaměti. Spí zabalený do deky, pod hvězdami, které jsou jeho jediným stropem. Když s ním promluvíte, bude mluvit tiše. Dorozumí se v jazyce Algonkinů, Odžibwejů, Dakotů, Huronů, Ilinojů nebo Miamiů.
Není voják. Není kněz. Není ani farmář. Je doma v indiánských vesnicích, kde ho znají jménem. Neuznává žádný zákon – kromě toho, který mu velí přežít. Vlastně se pohybuje se na hraně zákona. Nebo spíš hluboko za ní. Daleko od hranic civilizace. Pro úředníky v Quebecu a Montrealu je to tulák, ilegál, vagabund a pašerák. Zdivočelý odpadlík, který se příliš vzdálil své rodné zemi. Vypadá jako indián, žije jako indián a myslí jako indián. Stejně se i obléká, stejně se zdobí, stejně mistrně ovládá kánoi a stejně dobře se vyzná v lese.
Francouzi těmhle mužům říkali coureurs de bois – lesní běžci. Nebo volněji: lesní tuláci.
Abychom lépe pochopili, kdo byli coureurs de bois, je nezbytné zasadit tento fenomén do širšího kontextu dějin Nové Francie. Nová Francie byla francouzská kolonie v Severní Americe, která vznikala od počátku 17. století především podél řeky svatého Vavřince. Jejím primárním cílem původně nebylo vybudovat masivní zemědělskou kolonii, jako tomu bylo v případě Anglie, ale rozvíjet výnosný obchod s indiány – zejména obchod s kožešinami, především s bobřími.
Bobří kožešiny měly totiž v Evropě vysokou hodnotu. Byly módním artiklem především pro výrobu klobouků – zejména cylindrů, které se v 17. a 18. století staly symbolem elegance a společenského postavení v řadách evropské šlechty a měšťanstva. Tlak evropského trhu způsobil, že bobr byl na starém kontinentu téměř vyhuben, a pozornost se proto obrátila k rozsáhlým zásobám severoamerické divočiny.
Francouzi zakládali v Nové Francii obchodní stanice jako Québec (1608), Trois-Rivières (1634) a Montréal (1642). Do těchto center každé léto připlouvaly flotily indiánských kánoí naložených kožešinami. Byli to především Huroni, Otawové a Algonkinové, ale i další kmeny, které sem připlouvaly měnit kožešiny za evropské zboží. Tento systém výměny byl po určitou dobu velmi výnosný a výhodný pro obě strany. Fungoval jako základní pilíř francouzské přítomnosti v Severní Americe.
S postupem času se však situace změnila. Obchodní cesty indiánských konvojů začaly být ohrožovány a napadány nepřátelskými kmeny, zejména rozpínavými Irokézy, kteří byli tradičními rivaly Huronů a jejich spojenců. Irokézové blokovali řeky, napadali nepřátelské konvoje, zabíjeli jejich válečníky, cestující za obchodem a zabavovali jejich náklad kožešin.
Tento irokézský teror dosáhl časem takové míry, že se Huroni a jejich spojenci začali bát cestovat za obchodem do Nové Francie a obchod s kožešinami, základ ekonomiky této francouzské kolonie byl zcela ochromen. Nová Francie na situaci reagovala. Zřídila domobranu, která měla vyplouvat konvojům spřátelených indiánů vstříc a chránit je před útoky Irokézů. Také bylo povoleno jednotlivcům, aby obchodovali s indiány sami, na vlastní pěst a dokonce k tomu byli povzbuzováni.
Po roce 1650 začalo přibývat mladých mužů, kteří pochopili, že než čekat, jestli v létě dorazí k osadám indiánské kánoe s kožešinami, je lepší vzít aktivitu do vlastních rukou a vydat se obchodovat přímo do indiánských vesnic. Znamenalo to totiž jistotu vyššího zisku. Stále více mladých mužů volilo místo života farmáře, svobodnější dobrodružnější a často i výnosnější život obchodníka v divočině. Vyráželi na indiánských kánoích z březové kůry z Nové Francie po řekách do oblasti Velkých jezer a mnohdy ještě dále. Pádlovali stovky, ale spíše tisíce kilometrů v malých kánoích naložených evropským zbožím. Mířili do indiánských vesnic, kde zboží vyměnili za kožešiny, se kterými se pak vraceli zpět, aby je prodali v Montrealu nebo Quebecu.
Čím dále se obchodník dostal, tím vyšší byla šance, že předstihne konkurenty a dosáhne lepších cen a tím i vyššího zisku. Tito obchodníci nebyli ve skutečnosti jen jakýmisi svobodomyslnými podnikateli, ale často také průzkumníky a objeviteli, kteří mapovali a objevovali stále odlehlejší místa severoamerického kontinentu.
Cestování na kánoích po řekách směrem na západ – do oblasti Velkých jezer a ještě dál, do hloubi indiánských území – se v průběhu 17. století stalo výrazným společenským fenoménem Nové Francie. Nešlo jen o jednotlivce, kteří se odvážili do divočiny za výdělkem nebo dobrodružstvím, ale o celou generaci mladých mužů, pro které se obchodování s indiány stalo životním stylem. Tito muži vytvořili specifickou vrstvu společnosti s vlastním oblečením, řečí, zvyky a způsobem života, který se zcela vymykal tehdejším konvencím.
Vznikla tak svébytná subkultura, která žila mezi dvěma světy – mezi evropskou civilizací a indiánskou divočinou. Jednou nohou stáli v civilizaci Nové Francie – mluvili francouzsky, byli pokřtění, často vychovaní v koloniálních městech. Tou druhou nohou však už dávno vkročili do světa indiánských kmenů. Fascinoval je jiný způsob života, jiný hodnotový systém, jiný vztah k přírodě i k lidem. Obdivovali svobodu, rovnost a neformálnost indiánských společenství, a často přijali nejen jejich zvyky, ale i jazyky, oblečení a rodinné vazby.
Tato subkultura si postupně získala své jméno – coureurs de bois, tedy něco jako „lesní tuláci“. Původně šlo o výraz s jistým pejorativním nádechem, ale později se stal označením celé společenské vrstvy, která tvořila most mezi evropskou koloniální společností a domorodým světem.
Většinou o šlo převážně mladé muže, kteří byli známí nejen svou fyzickou odolností a schopností přežít v divočině, ale i svou kulturní přizpůsobivostí a svobodným duchem. Mnozí z nich mluvili plynně v jednom nebo více domorodých jazycích – od algonkinských jazyků přes odžibwejštinu až po dakotštinu. Nebylo výjimkou, že trávili měsíce i roky v indiánských vesnicích. Někteří se tam usadili trvale, jiní se vraceli v rámci svých obchodních cest.
Běžně se pohybovali stovky až tisíce kilometrů od koloniálních center, byli mistry v ovládání březových kánoí, znali geografii říčních systémů i jazyk a zvyky mnoha indiánských kmenů. Jejich život byl nomádský, poháněný výměnným obchodem a sezónními cestami – v létě na západ a na jaře zpět s nákladem kožešin.
Věčně byli na cestách – v kánoích z březové kůry, na řekách, jezerech i na portážích mezi nimi. Byli to tuláci a obchodníci, ale především lidé svobodného ducha. Neusilovali o hromadění majetku, nevlastnili pole, domy ani vinice. Vše, co měli, se vešlo do kánoe – a často i to nechali za sebou.
Peníze, které získali obchodem, většinou rychle utratili. Alkohol, hazard, ženy, večírky – to byly běžné součásti života mnoha z nich, zvlášť po návratu do města. Pracovali tvrdě, riskovali život v divočině, a o to víc si pak užívali okamžiku. Nepřemýšleli o budoucnosti ani o stáří. Zemědělská dřina a poklidný usedlý život osadníků jim byl cizí – ne z lenosti, ale ze zásady. Toužili po volnosti, ne po půdě. Po dobrodružství, ne po plotu.
Vzhledem ke svobodnému, neusedlému životnímu stylu byli coureurs de bois často také promiskuitní. Jako mladí muži bez rodinných závazků a mimo dosah evropské morálky si užívali větší volnosti, kterou jim domorodé prostředí umožňovalo. Mnohé indiánské kmeny měly jiný – volnější a přirozenější – přístup k sexualitě, než jaký vyznávala katolická církev. Přechodné svazky, milenecké vztahy bez formálního manželství či více partnerů v průběhu života nebyly v indiánských společnostech nijak výjimečné ani morálně odsuzované. Coureurs de bois této otevřenosti často využívali a během svých pobytů v domorodých vesnicích navazovali četné vztahy s indiánskými ženami.
Tento způsob života byl trnem v oku především katolickým misionářům, kteří se snažili mezi domorodci prosadit křesťanské pojetí manželství, monogamii a celoživotní svazek. Promiskuitní chování coureurs de bois považovali za pohoršlivé a morálně zkažené, a často na něj ve svých zprávách ostře upozorňovali. Přesto se občas stávalo, že se některý coureur de bois s indiánkou oženil – někdy podle indiánských, jindy podle katolických zvyklostí – a žil v jedné vesnici dlouhodobě, případně trvale. Takové případy nebyly časté, ale ani ojedinělé. Většina svazků však byla spíše volná, dočasná a reflektovala pohyblivost a sezónní charakter života těchto mužů i kulturní otevřenost domorodých komunit.
Krátkodobé i dlouhodobé svazky nebo i manželství mezi francouzskými coureurs de bois a indiánskými ženami byly často považované oběma stranami za výhodné. Indiánské ženy zde působily jako tlumočnice, kulturní prostřednice a průvodkyně, které svým partnerům pomáhaly orientovat se v prostředí, zvycích i jazyce daného kmene. Sňatek navíc zajišťoval obchodníkovi vyšší prestiž, pevnější vazby a důvěru komunity. Takový svazek často otevíral dveře k výhodnějším obchodním vztahům a zajišťoval bezpečnější a stabilnější působení v indiánské zemi.
Z těchto svazků, ať již krátkodobých nebo i dlouhodobých se narodily tisíce míšeneckých dětí, později známých jako Métisové. Tito lidé si časem vytvořili vlastní identitu, jazyk i kulturu – někde na pomezí indiánského a francouzského světa.
Vliv coureurs de bois zasahoval hluboko do struktur Nové Francie. Byli to průzkumníci nových krajů, spojky, tlumočníci, obchodníci, ale často také kulturní zprostředkovatelé. Úřady však tento narůstající trend nesly se vzrůstajícím znepokojením. V určitém bodě začaly vnímat coureurs de bois jako reálnou hrozbu pro stabilitu kolonie. Tito muži operovali zcela mimo dohled správy – nikdo nevěděl, kam přesně míří, s jakými kmeny obchodují, jaké zboží vyměňují ani jaké informace přinášejí zpět. Vyhýbali se placení daní, často obchodovali s nedovoleným zbožím a v některých případech své kožešiny prodávali Angličanům, kteří nabízeli lepší ceny. V očích úřadů to bylo nejen nezákonné, ale v krajním případě i zrádné.
Koloniální správa měla jasnou představu o ideálním občanovi Nové Francie: měl být usedlý, ženatý, plodit děti a starat se o svůj dům a majetek. Měl kácet lesy, zakládat pole a přispívat k trvalému osídlení. Stabilita kolonie byla vázána na růst zemědělství a počet obyvatel, nikoliv na tulácké výpravy do nitra kontinentu. Coureurs de bois tuto představu zcela rozvraceli. Byli svobodní, neukáznění, odmítali běžný životní řád, žili často promiskuitním způsobem života, a mnohdy se ani nevraceli – prostě mizeli někde v indiánském světě.
Místo katolických manželství uzavírali neformální svazky s indiánskými ženami, místo francouzského oděvu se oblékali a zdobili jako indiáni a místo a francouzštiny mluvili algonkinskými jazyky. A co bylo nejhorší – jejich životní styl byl pro mnohé mladé muže lákavý. Kolonie tak ztrácela budoucí rolníky, vojáky a otce rodin, protože mladí kolonisté raději volili svobodu v divočině než dřinu na poli.
Ve vrcholném období coureurs de bois – zejména v 60. a 70. letech 17. století – se odhadovalo, že se na řekách a v lesích v Horní zemi (jak se nazývala oblast Velkých jezer a údolí kolem řeky Mississippi) mohlo pohybovat současně až kolem čtyř set mužů, což čítalo téměř 10% populace Nové Franice.
To bylo pro vládnoucí úředníky alarmující. Počet svobodných obchodníků pohybující se v zemi indiánů se vymknul kontrole, takže bylo nutné tento fenomén zastavit. Francouzský král a jeho ministři totiž měli zájem především udržet stabilní a produktivní osídlení Nové Francie, zejména pro zemědělské účely. Cestování do vzdálených oblastí odvádělo pracovní sílu a oslabovalo kolonii.
Právě v této době, kolem roku 1670 vznikl pojem coureurs de bois, kterým úředníci začali označovat svobodomyslné a neusedlé mladé podnikavé muže, tuláky, rebely, volnomyšlenkáře nebo dokonce pašeráky, kteří se potulují po lesích bez dozoru a hledají indiány, se kterými by mohli směnit své zboží.
Je důležité si uvědomit, že samotný výraz coureur de bois byl od počátku vnímán spíše hanlivě. Označoval člověka, který se odmítá podřídit pravidlům a žije mimo dohled společnosti. Termín mohl v tehdejším kontextu evokovat něco mezi pašerákem, dezertérem, rebelem nebo zdivočelým psancem.
Zajímavé je, že tito muži sami se s ětímto označením neidentifikovali. Mnozí z nich si říkali prostě voyageurs – tedy „ti, kdo jsou na cestách“, nebo „cestovatelé“. Tento výraz se později vžil pro legální obchodníky, kteří podnikali výpravy do indiánské země s oficiálním povolením.
Francouzské úřady se v 70. a 80. letech 17. století rozhodly fenomén coureurs de bois vymýtit a obchod s indiány zásadně zregulovat a dostat pod kontrolu. Cestování mimo hranice osídlení bez úředního povolení bylo prohlášeno za nelegální. Muži, kteří obchodovali bez licence, byli označováni nejen za pašeráky, ale v některých případech i za zrádce – zejména pokud své kožešiny prodávali Angličanům.
Zakázáno nebylo jen opouštění francouzského osídlení na řece sv. Vavřince bez povolení, ale dokonce i pobyt v indiánských vesnicích. Všichni lidé francouzského původu, kteří pobývali v indiánské zemi se měli neprodleně vrátit do Nové Francie, pod hrozbou trestu (pokuta, veřejné bičování, vypálení královské lilie na rameno a v případě recidivy galeje nebo trest smrti oběšením).
V roce 1681 začaly novofrancouzské úřady vydávat první oficiální licence, které opravňovaly k cestování do Horní země a obchodu s indiány. Počet licencí byl ale přísně omezen. Nákup jedné licence opravňoval k jedné obchodní cestě – obvykle pro jednu kánoi a tři muže jako posádku. Držitel musel přesně uvést datum odjezdu, cílovou oblast, jména členů posádky i seznam zboží určeného k výměně a předpokládanou dobu návratu. Cílem bylo dostat obchodní aktivity pod kontrolu, zajistit výběr daní a omezit ilegální obchodování i kulturní „divočení“ francouzských kolonistů.
Držitelé licencí se museli chovat slušně, zejména k indiánům, vystupovat jako civilizovaní francouzští občané. Nesměli například požadovat přemrštěné ceny, zkrátka byl obchod i chování licencovaných obchodníku poměrně přísně regulován a kontrolován.
V této době byla také vyhlášena amnestie pro všechny coureurs de bois, kteří pobývali v Horní zemi mezi indiány a dosud nereagovali na výzvu k návratu. Pokud se dobrovolně vrátí do Nové Francie a přihlásí se na příslušných úřadech, bude jim jejich “přestoupení“ odpuštěno. Někteří této možnosti skutečně využili (úřady odhadují, že tak učinilo asi 25% těch, kterých se to týkalo) – mnozí z nich si dokonce i zakoupili licenci a pokračovali v obchodování legálně, tentokrát už jako oficiálně uznávaní voyageurs.
Přesto však coureurs de bois zcela nezmizeli. Nešlo totiž pouze o ekonomickou činnost – šlo o životní styl. Touhu po svobodě, nezávislosti a dobrodružství. Mnozí z nich se cítili víc doma v indiánských vesnicích než v katolických osadách Nové Francie. Přestávali být Evropany – stávali se spíše indiány nebo mosty mezi dvěma světy. A právě proto zůstali navždy symbolem divoké, nespoutané a romantické éry obchodu s kožešinami v severní Americe.
Po roce 1700 však začíná jejich počet postupně klesat a výraz coureur de bois z úředních dokumentů mizí. Nahrazuje jej právě označení voyageur – které už neznamená psance, ale legální článek francouzského obchodního systému v Severní Americe. Fenomén coureurs de bois tak zcela nevymizel, spíše se transformoval – ze svobodomyslných pašeráků ve spořádané licencované obchodníky. Ale to už zase jiný příběh.
Coureurs de bois nevznikli jako součást promyšlené kolonizační politiky – byli spontánní odpovědí na měnící se realitu. Ve chvíli, kdy začaly slábnout dodávky kožešin od indiánských kmenů přicházejících do francouzských obchodních stanic, začali mladí novofrancouzští muži brát osud do vlastních rukou. Nasedali do lehkých indiánských kánoí a vyráželi hluboko do indiánské země, aby vyměnili evropské zboží za cenné bobří kožešiny přímo u zdroje.
Zpočátku bylo toto jednání úřady tolerováno, a dokonce i podporováno – obchod s kožešinami byl klíčovým ekonomickým pilířem kolonie. Ale jak jejich počet rostl a tento způsob života se začal šířit mezi mladými muži jako atraktivní alternativa k usedlému životu, začalo to být vnímáno jako problém. Zrodila se subkultura, která žila na pomezí dvou světů – civilizace a divočiny. Coureurs de bois byli stále více vnímáni jako problémoví, neukáznění, neloajální. Úřady se snažily jejich činnost zakázat, nebo alespoň omezit, regulovat a licencovat. Obviňovaly je z pašování, z vyhýbání se placení daní, z obchodování s nepřátelskou mocností (Anglie) a z kulturního a morálního rozkladu.
Přestože bylo označení coureur de bois často chápáno pejorativně, tito muži měli pro Novou Francii zásadní přínos. Byli to oni, kdo jako první pronikali do neznámých oblastí, mapovali vodní cesty, navazovali osobní vztahy s domorodými kmeny a vytvářeli sítě obchodních kontaktů, bez nichž by francouzská expanze do nitra severoamerického kontinentu nebyla možná. Stali se mostem mezi Evropany a Indiány – kulturním i praktickým.
Coureurs de bois tak zůstávají jedním z nejvýraznějších symbolů rané fáze dějin francouzské Kanady. Byli svobodní, neklidní a nespoutaní – a právě proto tak důležití.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
