Za národy vyhubené
Za pravdu zle překroucenou
Za lup vlasti drahocenné
Za svobodu ujařmenou
Custer pad za zločiny vaše!
Zítřejší dny snad budou zas naše…
(Floyd Red Crow Westerman, volně přebásnil H.I.)
V roce 1973 obletěly celý svět palcové titulky: Siouxové se opět vydali na válečnou stezku! Obsazení pietního místo masakru u Wounded Knee v rezervaci Pine Ridge bylo zvoleno symbolicky. Oglalové a aktivisté z AIM (American Indian Movement) byli obleženi agenty FBI a šerify policie 71 dní. Důvodem revolty byla korupce předsedy kmenové organizace Richarda Wilsona a snaha znovu otevřít jednání s vládou ohledně dodržování smluv. V napjaté atmosféře padaly výstřely i několik mrtvých. Vůdci AIM Dennis Banks a Russell Means byli v souvislosti s událostmi u Wounded Knee posléze obžalováni, ale jejich případ z roku 1974 byl federálním soudem zamítnut. Siouxové potvrdili, že symbolem nebojácnosti a revolty proti útlaku nejsou ve všeobecném povědomí bezdůvodně…
Název Sioux (správná výslovnost Sú), který se všeobecně vžil, pochází z odžibwejského slova Nadowe-iss-iwag, což znamená přibližně tolik co „malí nepřátelé (doslova hadi),“ na rozdíl od Nadoweg, tedy „velkých nepřátel“ – míněno Irokézů. Název byl později zkomolen Francouzi. Tak jako jazyk Ojibwejů patří do velké rodiny algonkinských jazyků, podobně je jazyk Siouxů součástí jiné velké jazykové skupiny, která podle nich nese název siouxká (angl. Siouan). Patří do ní kromě vlastních Siouxů i Assiniboinové (Stoney), skupina jazyků horní Missouri: Mandan, Hidatsa a Absaroka (Vrány), skupina Chiwere: Iowa, Otoe a Missouria, příbuzná s Winnebagy (Ho-Chunk), ale také celá jazyková skupina Dhegiha (Omaha – Ponca, Osage – Kansa) původem z údolí Ohia, plus Biloxi a Quapaw. Siouxové se sami nazývají Spojenci – Dakotové (na sever/východ od Missouri), respektive Lakotové (na jih/západ od Missouri). Hlásky „d“ a „l“ jsou pouze nářeční varianty téhož fonému. Nakota nebo Nakoda je vlastní název Assiniboinů, kterým však Siouxové říkají Hohe.
Siouxká kmenová aliance se nazývá Očhéthi Šakówiŋ (Sedm poradních ohňů). Jednalo se původně o tyto kmeny: Mdewékhaŋthuŋwaŋ (Osada u posvátného jezera, Mdewakantoni), Waȟpéthuŋwaŋ (Osada v listí, Wahpetoni), Waȟpékhute (Střelci v lisí, Wahpekuti), Sisíthuŋwaŋ (Osada v bažinách nebo rybářská osada, Sissetoni), Iháŋkthuŋwaŋ (Krajní osada, Yanktoni), Iháŋkthuŋwaŋna (Malí Yanktoni) a Thítȟuŋwaŋ (Osada na prérii, Tetoni neboli Lakotové).
Podle nejpravděpodobnější hypotézy žili dávní předhistoričtí předkové Siouxů někde mezi jezery Winnipeg, Hořejším jezerem, Lake of the Woods a jezerem Nipigon, vklíněni mezi kmeny algonkinské skupiny – Kríje ze severu a východu, Černonožce ze západu, Arapahy-Atsiny, Šajeny a Suthaie z jihu v severní Minnesotě. Někdy kolem roku 1000 n. l. dochází k pohybu proto-Siouxů na jih. V období 1500 až 1630 obývají Siouxové západní břehy Hořejšího jezera, západní Ontario a Wisconsin, kde sousedí s Winnebagy. V první čtvrtině 18. století překračují nejzápadnější skupiny řeku Red a ocitají se na pláních. Přibližně v roce 1730 získávají od Šajenů první koně, které nazvou šuŋkawakaŋ (posvátný pes) a rychle si osvojí jezdeckou kulturu. V roce 1770 jsou východní skupiny již zatlačeny Ojibweji do západního Wisconsinu a Minnesoty, bez přístupu k Velkým jezerům. Tetoni (Lakotové), Yanktoni a Yanktonaiové jsou tou dobou již na prériích jižní Minnesoty a Severní a Jižní Dakoty a postupně zabírají území až k řece Missouri, kde jsou však zastaveni mocnými Arikary. Teprve po velké epidemii neštovic v letech 1772–1780, která zdecimovala tzv. říční kmeny (Mandan, Hidatsa, Arikara) na pouhý zlomek jejich původních počtů, mají Tetoni dostatečnou převahu, aby překročili řeku Missouri a usadili se na jejím jihozápadním břehu. Tento agresivní kmen záhy vytlačuje Šajeny z Black Hills a Vrány až k řece Yellowstone, čímž postupně ovládne své historicky známé území.
První čtyři z kmenů Očhéthi Šakówiŋ jsou Lakoty souhrnně nazýváni Isáŋyathi (Lid od jezera nožů (Mille Lacs) nebo Výrobci nožů, odtud Santeeové nebo Santee-Siouxové). Za pravé Isáŋyathi byli považováni Mdewakantoni a Wahpekuti, ale název Santee se později uplatnil i na obě západnější skupiny Dakotů, Wahpetony a Sissetony. Isáŋyathi byli lesní Dakotové, jejichž životní styl si podržel nejvíce kulturních prvků indiánů areálu tzv. Východních lesů (a jezer). Žili polousedlým způsobem života na březích řek a jezer. Používali dlabané kánoe i kánoe z březové kůry, pokud je získali od Ojibwejů, a obývali domy pokryté kůrou i kožené stany teepee. Lovili hlavně jeleny, losy a jinou lesní zvěř, věnovali se rybolovu, částečně zemědělství, sběru, sklízení vodní rýže (ovsuchy) a sezónně se vydávali i na lov bizonů na blízké prérie, ačkoliv nebylo samozřejmostí, aby měl každý koně.
Níže jsou blíže uvedeny kmeny Santee-Siouxů. Každý z nich se rozpadal na řadu tlup – thiyóšpaye, které obývaly více či méně stálé vesnice. Ve vesnicích však běžně byli přítomni i členové jiných thiyóšpaye, nebo i jiných dakotských kmenů (např. Wahpekuti se často přidávali k Mdeakantonům). Dochované údaje o tlupách jsou často nepřesné, vzájemně se liší, situace se stále měnila. Přehled je proto třeba chápat jako rámcový, protože exaktní údaje nebylo možno sestavit ani v historických dobách, natož dnes. Některá jména náčelníků jsou z důvodu nejasnosti překladu ponechána v anglickém znění.
Mdewékhaŋthuŋwaŋ – Mdewakantoni (Vesnice u Jezera Ducha)
Původní historické území kmene se nacházelo u jezera Mille Lacs. Mdewakantoni žili podél dolního toku řeky Minnesota a na Mississippi v relativní blízkosti soutoku s Minnesotou.
A.
Matantonwan (Matatoba), „Vesnice u velkého jezera, které se vlévá do menšího,“ byla jedna ze dvou nejstarších skupin Mdewakantonů. Již záznamy z roku 1685 zmiňují, že tato skupina sídlila u ústí řeky Minnesoty. V roce 1858 k ní patřily tlupy Khemnichan, Kapozha (Kaposia), Maghayuteshni, Makhpiyamaza, Kheyataotonwe, and Tintaotonwe, nyní všechny v rezervaci Santee v Nebrasce. Dodnes přežily pouze tlupy Kiyuska, Pinisha, Reyata otonwe/Reyata Otonwa a praví Matantonwan (názvy vesnic jsou ponechány v původní anglické transkripci).
B.
Wakpaatonwan/Wakpaatonwedan, „Vesnice na řece“, jeden z nejstarších podkmenů Mdewakantonů. Měli svoji vesnici na říčce Rice Creek (Minnesota). V roce 1858 sestávali už pouze z tlup: Kiyuksa, Ohanhanska, Tacanhpisapa, Anoginajin, Tintaotonwe a Oyateshicha (názvy jsou ponechány v původní anglické transkripci).
Waȟpékhute – Wahpekuti (Střelci v listí)
Wahpekuti sídlili ze všech Santeeů nejvíce na jihu a jihovýchodě, mezi řekami Canyon River, Blue Earth River a Des Moines. Jednalo se o nepočetný kmen, který se v průběhu 19. století prakticky rozplynul. Mnoho Wahpekutů žilo společně s Mdewakantony.
Tlupa válečného náčelníka Inkpaduty (Rudá špička/ Rudý Vrcholek), syna Černého Orla (Wamdisapa), která sídlila v Rice County, se někdy před rokem 1848 přesídlila k řece Vermillion do Jižní Dakoty. Odpor k bělochům vzbudilo nepotrestané vyvraždění rodiny náčelníka, Inkpadutova bratra, jedním obchodníkem s whiskou. Tlupa nesouhlasila s podpisem smluv o odstupu půdy a po masakru osadníků u Spirit Lake na hranici Iowy a Minnesoty (1857) se stali odpadlíky. Jejich soukmenovci, kteří se obávali krácení rezervaních dávek kvůli problémům s touto tlupou, je vyhnali z Minnesoty. Inkpadutovi Wahpekuti se přidali k Lakotům. Inkpaduta později bojoval u Little Big Hornu, spřátelil se se Sedícím Býkem a odešel s ním do Kanady. Zemřel v roce 1881 v Manitobě. Z Inkpadutovy tlupy pocházela matka náčelníka Déšť ve tváři. Dochovaly se názvy pouze dvou vesnic:
A. Ptansinta (Vydří ocas) – možná podobné členění jako Mdewakantoni
B. Reyata – možná podobné členění jako Mdewakantoni
Waȟpéthuŋwaŋ – Wahpetoni (Osada v listí)
Wahpetoni sídlili podél toku řeky Minnesota až po jezera Lac qui Parle a společně se Sissetony u Big Stone Lake.
Náčelník malé skupiny Wahpetonů od Lac qui Parle John Other Day (Anpetu-tokeka, Dobře znějící hlas) po návštěvě Washingtonu v roce 1858 konvertoval ke křesťanství, oženil se s běloškou a začal farmařit v blízkosti Swan Lake. V době Dakotského povstání (1863) se přidal k bělochům, bránil New Ulm a přidal se jako zvěd ke generálovi Sibleymu. V bitvě u Wood Lake bojoval proti vlastním soukmenovcům. Ti mu z pomsty vypálili jeho farmu a zničili úrodu. Vládní odměna za loajalitu, kongresem zkrácená méně než na polovinu, sotva stačila na vybudování nové farmy v Hunchingsonu. John Other Day zemřel v roce 1869.
Náčelník Rudá Vrána (Kan-Ya-Tu-Duta, Scarlet Crow), který se zúčastnil jednání ve Washingtonu v roce 1867, kde nesouhlasil s odstupem půdy, byl unesen a zavražděn. Jeho tělo bylo nalezeno v Arlingtonu, (Virginia), několik kilometrů od dnešního Pentagonu, narafičené jako kdyby šlo o sebevraždu oběšením.
Významným členem kmene Wahpeton byl vystudovaný lékař, spisovatel a podporovatel skautského hnutí Charles Eastman – Ohiyesa.
Zaznamenané vesnice nebo skupiny Wahpetonů:
A.
Otekhiatonwan (Vesnice v houštinách)
Následující skupiny nebyly přiřazeny:
B.
Wakpaatonwan (Vesnice na řece)
Pokračování skupin:
6. Witaotina (Obyvatelé ostrova)
7. Takapsintonwanna (Vesnice na lehké půdě)
8. Wadaapaw-jestin (Menší řeka)
9. Wahnascontan
10. Wiyakaotina (Bydlící na písku)
Sisíthuŋwaŋ – Sissetoni (Osada v bažinách nebo rybářská osada)
Sissetoni obývali oblast nejvíce na západě až po Lake Traverse. Často se pohybovali na okraji velkých Plání, kde společně s Yanktonaii tábořili a lovili. Kulturou to již byli téměř typičtí prérijní Indiáni. Proto někteří autoři Sissetony mezi Santee neřadí, ale vyčleňují je jako samostatný kmen.
Náčelník Sissetonů Masa-sha (Rudé železo, Red Iron) podepsal smlouvu v Traverse des Sioux (1851, viz níže) a později se odmítl připojit k Dakotskému povstání (1863). Mnoho Sissetonů a Wahpetonů se po Dakotském povstání připojilo k Yanktonaiům, žili s nimi na prériích a migrovali až do Montany, kde získali rezervaci Fort Peck, pěkné území s dostatkem zvěře, které jim původně vůbec nepatřilo.
Z kmene Sissetonů byl i známý country zpěvák a filmový herec Floyd Red Crow Westerman.
Zaznamenané vesnice nebo tlupy Sissetonů:
A.
Miakechakesa
Následující skupiny nebyly přiřazeny:
B.
Kahra (Ovsuchoví lidé)
Pokračování skupin:
8. Okopeyapozha (V ohrožení)
9. Tizaptan (Pět domů) – náčelník Plující Oblak (Running Cloud), výrobce catlinitových dýmek
10. Chankute (Střílí v lese podlistnatými stromy)
11.Itokakhtina (Žijí na jihu)
12. Kakhmiatonwan/Okahmi Otonwe (Vesnice v zákrutu) podskupina, Canska Otina
13. Keze(Harpuna-Ozuby)
14. Maniti (Tábor daleko od vesnice)
15. Witawaziyataotina (Vesnice na ostrově N)
16. Mechementon
17. Waby
Yanktoni a Yanktonaiové (Iháŋkthuŋwaŋ-Iháŋkthuŋwaŋna) byli prérijní nebo západní Dakotové (též Wičhíyena), kteří svým životním stylem byli již typičtí nomádi a lovci bizonů, ačkoliv ještě kolem roku 1800 žili v hliněných polozemnicích podobně jako Mandani a Hidatsové, než opustili polousedlý způsob života a stali se úplnými kočovníky celoročně obývající kožená týpí. Yanktoni se z Minnesoty vydali na jihozápad, až dosáhli severních břehů řeky Missouri, kde se zastavili. Dolní Yanktoni obývali oblast až k ústí řeky Little Sioux, zatímco na protilehlém jižním břehu Missouri bylo území Omahů. Horní Yanktoni žili o něco více na severozápad až k ústí řeky James. Na jižním břehu Missouri bylo území Ponků. Yanktoni se dělili na množství menších tlup:
Yanktonnaiové žili mezi horním tokem řeky James a horní Missouri. Skupina Pabaksa se pohybovala kolem Devil´s Lake v Severní Dakotě. Horní Yanktonaiové se pohybovali napříč územím Severní Dakoty až po Montanu. Navzdory vžité představě, že Assiniboinové byli nepřáteli na život a na smrt všech Siouxů, toto neplatí o dolních Assiniboinech, kteří velmi často tábořili společně se svými příbuznými Yanktonaii a dnes sdílí společnou rezervaci Fort Peck. Dolní Yanktonaiové (též Hunkpatina) se pohybovali o něco více na jih mezi východním břehem Horní Missouri v okolí Fort Rice až k řece James. Protože všichni prérijní Siouxové byli kočovníci, často se navštěvovali a putovali i na území svých příbuzných, běžně překračovali Missouri kvůli lovu bizonů apod. a neustále migrovali, lokalizace jednotlivých skupin či tlup může být pouze rámcová.
Assiniboinové se oddělili od tlupy Wazikute Horních Yanktonaiů někdy v první polovině 18. století. I zde platí rčení, že kam čert nemůže, tam strčí ženu: roztržka vznikla kvůli hádce mezi dvěma squaw o to, které patří ulovený bizon. Konflikt se přenesl do celého kmene, který se rozdělil na dvě skupiny. Rebelové odešli na sever a připojili se k nepřátelům Siouxů – Kríům. Odtud jejich siouxký název Hohe (Rebelové). Sami si však říkají Nakota nebo Nakoda (nářeční varianta slova Dakota-Lakota). Název Assiniboin pochází z obžibwejského Assinibwanag a odkazuje na zvyk vařit v bizoním bachoru pomocí rozpálených kamenů. Anglická verze tohoto názvu je Stoney a používá se pro nejzápadnější část kmene, která se dále oddělila okolo roku 1744.
Tetoni (Thítȟuŋwaŋ) neboli Lakotové, byl jen jeden ze sedmi kmenů aliance, který se však početně rozrostl a stal se dominantní silou centrálních plání. Byl jedním z mála kmenů, jejichž počet se v průběhu 19. století zdvojnásobil z ca. 8,500 v roce 1805 na 16,110 v roce 1881. Lakotové se dělí na těchto sedm skupin:
Skupiny Lakotů obývaly rozsáhlá území na západ od řeky Missouri, od Kansasu a Nebrasky po Wyoming, Jižní a Severní Dakotu a částečně Montanu. Protože se jednalo o nomády, jednotlivé tlupy (thiyóšpaye) se přesouvaly i na značné vzdálenosti dle momentální potřeby, spojovaly se a zase se rozdělovaly, takže přesné vymezení jejich území je nemožné. Tlupy také různě vznikaly a zanikaly, navíc je nejednotnost v přepisu jejich názvů a různé zdroje uvádějí často i odlišné názvy, proto je třeba považovat následující přehled pouze za orientační.
Oglalové byli nejjižněji orientovaným kmenem. Jejich loviště se rozpínala v západní Nebrasce podél řeky North Platte až po Wyoming.
Dolní Bruléové – Khúl Wičháša Oyáte obývali území v Jižní Dakotě kolem White River ař po její ústí do Missouri, Někteří se vydávali až k řece Niobrara
Horní Bruléové – Ȟeyáta Wičháša Oyáte kočovali na jih a západ podél řeky Platte až po řeku Loup, kde byli vítanými spojenci Jižních Šajenů a Arapahů proti Pawneeům
Třetí skupina, oddělená od Horních Bruléů, se pohybovala až v okolí Jižní Platte v Coloradu a podél řeky Republican.
Kmen Minneconjou obýval oblasti současné Jižní Dakoty, od Black Hills po řeku Platte. Významní vůdci: Wahacanka Sapa (Černý Štít), He Isnala (Osamělý Roh), White Hollow Horn (Bílý Dutý Roh), Taachka Ooshta (Chromý Jelenec), Wi Sapa (Černý Měsíc), Touch the Clouds (Maȟpíya Ičáȟtagya nebo Maȟpíya Íyapat’o, Dotýká se oblaků).
Hunkpapové se z Lakotů pohybovali nejvíce na západě a severozápadě, mezi řekami Missouri, Little Missouri a Grand River v Jižní Dakotě. Slavní vůdci: Sedící býk, Žluč, Déšť ve tváři, Běžící antilopa (správně: vidloroh)
Tlupy, které uprchly do Kanady: Icira, Talonapin, Kangiska, Chankahuran.
Významné osobnosti Hunkpapů:
Sihasapové žili na západě Severní a Jižní Dakoty. Náčelníci: Útočící Medvěd – John Grass, Waŋblí Kte (Kill Eagle).
Společně s Minneconjouy a Oohenonpy jsou považováni za Centální Lakoty. Významný medicinman Černý Sokol – Čhetáŋ Sápa (Black Hawk).
Společně s Minneconjouy a Itazipči jsou považováni za Centální Lakoty.
Siouxká liga Očhéthi Šakówiŋ sestávala z jednotlivých kmenů (oyáte), které se dále dělily na tlupy – thiyóšpaye („táborové ohně“), což byla velká rodová společenství či klany. Thiyóšpaye byly různě velké a měly vůdce jmenované radou starších. Příbuzenská pouta a konvence byla nade vše – více než majetek, sláva, či dokonce vlastní život. Proto i v éře kožešinového obchodu hrály příbuzenské vztahy důležitou roli a mnozí bílí obchodníci se přiženili do indiánských rodin právě z těchto důvodů. Cizí lidé mohli být přijati do rodiny pomocí obřadu Huŋkalowaŋpi, což se v nejednom případě týkalo i objevitelů nebo misionářů, jako byl františkán Louis Hennepin, zajatý roku 1680 Siouxy poblíž řeky Mississippi.
Každoroční Tanec Slunce byl příležitostí k setkání celého kmene, kde byli zvoleni čtyři vůdci – Wičháša Yatápika, což byla velice čestná funkce, ale podkmeny a tlupy dál řídili jejich běžní náčelníci. Vůdci byli voleni na základě urozeného původu a náčelnických ctností, jako je statečnost, síla ducha, štědrost a moudrost. Kmenová rada o novém kandidátovi rokovalo dlouho a důsledně – všechny pro i proti musely být pečlivě vyargumentovány – vždyť nešlo o nic menšího než o přežití kmene. Pokud nedošlo ke konsenzu, náčelník nebyl zvolen a rokování pokračovalo. Náčelníci úřad často předávali svým synům, na které přecházelo i otcovo jméno (viz Wabaša, Shakopee, Malá Vrána..) Poslední každoroční setkání Sedmi poradních ohňů se odehrálo v roce 1850. Uznávaní náčelníci zpravidla vynikali velkou štědrostí a smyslem pro čest. Když v roce 1861 zabil v Minnesotě muž jménem Ixkatapay britského obchodníka, se kterým měl vleklý konflikt, náčelník Wabasha I. zorganizoval stočlennou výpravu, která měla vinníka deportovat do Quebecu a vydat ho Britům. Než však poselstvo dorazilo do Green Bay, zátoky jezera Michigan, postupně se všichni, až na pět nejvěrnějších, vypařili, včetně Ixkatapaye. Wabaša přesto pokračoval v cestě až do Quebecu a nabídl Britům vlastní život, aby čest kmene zůstala zachována. Svou šlechetností učinil na kolonisty tak velký dojem, že byl propuštěn a zločin prominut.
Političtí vůdci byli členy spolků starších mužů – Načá Omníčiye:
V rámci těchto spolků se řešily otázky politické strategie na ideologické úrovni.
Řídící struktura nebyla zcela homogenní a u různých skupin byly všelijaké odlišnosti. Nejlépe je zdokumentovaná u Lakotů (konkrétně Oglalů), takže si jejich příklad vezměme jako určitý prototyp.
Načá Omníčiye rozhodovali o věcech jako je lov, přesuny tábora, s kým válčit, s kým uzavřít mír apod. Tato rada starších volila sedm náčelníků – Wičháša Itȟáŋčhaŋ. Ti byli něco jako výkonní manažeři, kteří realizovali rozhodnutí rady. Wičháša Itȟáŋčhaŋové si vybrali dva až čtyři „muže v košilích“ – Oglé Thanká Un, kteří byli obvykle mladí muži z vysoce postavených rodin, ale mohli to být i jednotlivci nízkého původu, kteří sociální postavení získali nějakými významnými činy, což byl například i případ náčelníka Šíleného koně. Muži v košilích byli hlasem společnosti, urovnávali pře i mezikmenové konflikty. Pod ně spadal Wakíčhuŋza neboli nositel dýmky, který řídil mírové obřady, vybíral tábořiště a dohlížel na organizaci lovů, kterou měli na starosti Akíčhitové.
Akíčhitové byli členy válečnických spolků, které kromě své nejdůležitější role, kterou hrály v boji, sloužily také jako táborová policie. Ta dohlížela na pořádek v táboře, měla na starosti organizaci a obranu při jeho přesunech a zejména organizaci společných lovů bizonů, při kterých by nedisciplinovanost horkokrevných mladíků mohla vyplašit stádo a zhatit celou akci. Tresty za porušení kázně či společenských konvencí byly tvrdé; mohlo to být veřejné zmrskání bičem, zabití jezdeckého koně nebo zničení majetku.
Každý spolek měl své insignie, obřady a také hierarchii, ve které existovaly pozice jako strážci dýmek, bubeníci, strážci kopí, nositelé chřestidel či nositelé bičů. Nejlépe zdokumentované spolky jsou u Lakotů, konkrétně Oglalů:
U Dakotů byly zaznamenány spolky Nanpeshni (Neústupní), Tokada/Tokana (Lišky), Mawatani (Miwátani), Nositelé krkavců (Khangí yuhá?), Ihoka (Jezevci), Nositelé sovích per (Miwátani?), ačkoli jejich význam nebyl tak velký jako u Lakotů a ze Santeeů jednalo se nejspíše jen o Sissetony a Wahpetony.
Kromě válečnických spolků existovaly i organizace provozující určité obřady a tance související s různými kulty. U Dakotů se podobaly obřadům kmenů východních prérií (jako Omaha, Otoe), Winnebagů, a centrálních Algonkinů. Byly to tyto spolky: Jeleni, Jelení uši, Hrom, Dvojitá žena, Medvěd, Jedlíci syrových ryb, Jedlíci psích jater, tanec Yumini a další.
Tak zvané Kulty snů (vizí) byly ritualizované kulty, sdružující jednotlivce, kteří měli sen či vizi určité bytosti, například Dvojité ženy nebo jelena, či hromové bytosti (více viz kapitola Náboženství).
Ženy byly členkami různých ženských spolků, jako byl Spolek ctihodných žen – Win yan tapika, spolek vyšívaček – Wipata oklakic’eya nebo vydělávaček kůží – Taha kpo’n yan pe, které měly za náplň především řemeslné a umělecko-řemeslné práce. Kult mýtické Dvojité ženy měl dvojí polohu: v kladném smyslu byla patronkou vyšívání ursoními ostny a řemesel obecně, tedy práce pro dobro komunity, v nežádoucím projevu však způsobovala promiskuitní život a chování. Duchovní lekcí bylo transformovat fyzickou lásku na vyšší, společensky prospěšnou úroveň. Pokud měl sen o Dvojité ženě muž, byl předurčen pro ženskou roli a stal se z něho wíŋtke (viz níže).
Povinností mužů byl lov a boj a všechny věci s tím spojené, jakožto i politika, obřady, diplomacie a obchod. Mladíci vytvářeli hlídky, které stále obhlížely terén v okolí tábora a hlásily případný pohyb nepřátel. Mladí chlapci měli za úkol hlídat stáda koní.
Ženy se staraly o všechno, co souvisí s péčí o domácnost, vařením, činěním kůží a výrobou oděvů, šitím týpí, nošením dřeva na otop, stavbou a bouráním týpí, uměleckými řemesly…
Pojem wíŋtke (berdaš, angl. berdache) označuje muže, který, přijal ženskou roli se vším všudy. I když byl vnímán jako jedinec se zvláštní duchovní mocí, jeho statut byl však nízký. Ženě, která se vzdala své role matky a žila jako prostitutka, se říkalo witkówiŋ (bláznivá žena).
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
