První lidé vstoupili na území Ameriky asi před 16000 lety. Přišli z Asie přes Beringovu úžinu, kterou bylo tehdy možné překročit suchou nohou. Důvodem bylo vyhynutí americké megafauny na konci doby ledové, zejména obrovského Medvěda krátkočelého (Arctodus simus) a dalších predátorů (lvi, šavlozubí tygři), kterým se lidé nebyli schopní bránit.
První lovci cloviské kultury lovili především pravěké druhy bizonů (Bison occidentalis a Bison antiqus), na kterých ale nebyli výhradně závislí, protože kromě nich lovili také mamuty a mastodonty, velbloudy, koně a lenochody obrovské. Podle některých vědeckých teorií paleoindiáni některé z těchto druhů vyhubili, nebo k tomu významně přispěli.
Následovala folsomská kultura lovců bizonů, v období před asi 11000 až 10000 lety. Tito lovci se již specializovali na lov bizonů z rančolabreánské éry, na Bizona antiqus, který jako jediný z velkých zvířat během této doby nevyhynul.
Na rozdíl od pozdějších dob, kdy se bizoni zabíjeli hromadně ve velkých počtech, je folsomští lovci lovili po jednotlivých kusech, většinou pomocí oštěpů s typickými pazourkovými hroty.
Indiánské kultury na Velkých pláních se dají rozdělit na dvě skupiny. První tvořily usedlé zemědělské kmeny, obývající permanentní vesnice z polozemnicových domů a živící se především pěstováním zemědělských plodin (kukuřice, dýně a fazole). Jednalo se zejména o Mandany, Hidatsy, Arikary, Pónyje, dříve i Šajeny a další kmeny. Tyto skupiny také lovily bizony, ti ale nebyli jejich hlavní obživou.
Druhou skupinu tvořily kmeny, které byly kočovné, žily v týpí a živily se téměř výhradně bizoním masem po celý rok. Bizoni tvořili základ jejich ekonomiky, jelikož z bizoních kůží vyráběli svá týpí a další produkty denní potřeby. Tyto kmeny byly na bizonech zcela závislé.
Žijí převážně z masa těchto zvířat, po celý rok. Během léta a na podzim jedí maso čerstvé a vaří ho na mnoho způsobů, opékají, grilují, vaří, dusí, udí a tak podobně. Z morkových kostí a kloubů si vaří skvělou polévku, kterou dělají v ohromném množství.
Před příchodem koní na Velké pláně používali indiáni celou řadu metod k lovu bizonů. Některé lovy byly hromadné, kdy bylo uloveno několik stovek zvířat (někdy i více než tisíc kusů najednou) a kterých se účastnil celý kmen, jiné lovy byly spíše individuální akci jednotlivců nebo menších skupin a bylo při nich skoleno jenom několik málo kusů.
Každý způsob přinášel výhody i nevýhody. Velké hromadné lovy byly velice náročné na organizaci a čas a byla při nich nutná úzká spolupráce až několika stovek lidí. Výhodou bylo ulovení ohromného množství bizonů najednou, ovšem zřídkakdy bylo v možnostech indiánů zpracovat všechno maso a kůže, protože biologický materiál se rychle kazí.
Například v letních měsících měly indiánky asi jeden den na stažení kůží a naporcování masa k sušení, protože pak již začalo zapáchat. Bizoní mrtvoly, které nebylo možné z časových důvodů zpracovat se staly potravou vlků medvědů a dalších mrchožroutů, nebo prostě shnily v prérii.
U individuálních lovů docházelo k ulovení jenom menšího počtu zvířat, která byla většinou zpracována celá.
Přibližovací lov patřil k jednodušším a méně drastickým variantám lovu bizonů. Většinou ho provozovaly jenom malé skupinky několika lovců, kteří se přestrojili nejčastěji za vlky. Bizoni byli zvyklí na přítomnost smeček vlků ve své blízkosti a nevšímali si jich, pokud vlci neútočili. Indiáni toho využívali, maskovali se za vlky pomocí vlčích kožešin přehozených přes hlavu a záda, přiblížili se ke stádu po čtyřech.
Vyhlédli si bizona (většinou spíše krávu než býka) a skolili ho lukem a šípy, v pozdějších dobách i pomocí palných zbraní. V některých případech si bizoni mrtvého druha nevšímali a pásli se klidně dál. V takovém případě bylo možné skolit další jedno nebo i více zvířat, než si bizoni uvědomili nebezpečí a začali prchat pryč. Tento druh lovu se provozoval na jaře, v létě a na podzim. V zimě se používaly jiné metody.
Přibližovací lov se do určité omezené míry používal i po příchodu koní na Velké pláně. Jeho výhodou bylo, že nebyl tak nebezpečný, jako lovy z koní. Při lovu z koní na tyto bizoni útočili, naráželi do nich hlavami a snažili se jim rohy rozpárat bok, což se jim občas i podařilo. Případy, kdy byl kůň nebo i jezdec usmrcení byly poměrně běžné.
Přibližovací lov používali i bílí lovci, právě díky tomu, že byl poměrně snadný i bezpečný. Přiblížili se ke stádu tak blízko, jak to jenom šlo a schovaní do prolákliny nebo za nějaký kámen či skálu stříleli na zvířata dokud si tato neuvědomila nebezpečí a nezačala prchat.
Podobnou metodu používali i komerční lovci bizonů v 70. letech 19. století. Ti už ale měli profesionální dalekonosné pušky, většinou ráže 0.50 nebo i větší. Našli si vhodné místo asi 100 metrů od stáda a zabíjeli jedno zvíře po druhém tak, že mu prostřelili plíce. Jeden kus za druhým padal na zem a než si bizoni uvědomili, co se děje, bylo často po všem a celé stádo padlo často za oběť lovců.
Lovy bizonů v zimě patřily k těm relativně snazším a bezpečnějším metodám. Indiáni se snažili vehnat bizony do hlubokých sněhových závějí, kde je pak snadno usmrtili. V zimě se bizoni většinou drželi v místech, ze kterých vítr odfoukal sníh (zejména na vrcholcích kopečků). Bizoni se tak mohli dostat k trávě, kterou mohli spásat. Odfoukaný sníh z vrchloků kopců byl nafoukán do prohlubní nebo rovných plání, kde se tvořily závěje hluboké i jeden metr nebo více.
Indiánští lovci se pohybovali na sněžnicích, díky kterým se nepropadli do hlubokého sněhu. Lokalizovali bizony a křikem, máváním zbraněmi, bizoními plášti, nebo někdy tlučením smotanými plášti do sněhu se snažili bizony zaplašit a vmanévrovat do hlubokých závějí. Čím byl sníh hlubší, tím těžší byl pro bizony pohyb. Když jim sníh sahal asi do poloviny jejich výšky, úplně se přestali pohybovat a zůstali v hlubokém sněhu přímo zaklíněni.
Indiáni se naopak se sněžnicemi pohybovali rychle a nebyl pro ně problém bizony dohnat a usmrtit pomocí luků, šípů a kopí.
Lov na sněžnicích praktikovali indiáni v zimě i po příchodu koní. Ti se do sněhu bořili stejně jako bizoni a proto byli na tento způsob lovu nevhodní.
Někdy se snažili indiáni ( zejména šlo o usedlé kmeny sídlící ve vesnicích u velkých řek) nahnat bizony na led, kde se tito propadli do řeky a poté byli buď lovci zabiti, nebo se prostě utopili. Když pak ledy povolily, mrtvoly bizonů plavaly společně s velkými kusy ledu po proudu, kde již čekali další lovci, kteří se je snažili dostat na břeh k dalšímu zpracování.
Lovy pomocí tzv. bizoních skoků patřily k lovům hromadným, kdy bylo najednou uloveno několik stovek nebo až tisíc zvířat najednou. K takovém lovu však byl potřebný velký počet lovců, často několik set plus další pomocníci, kterými často byly i ženy nebo děti.
Lov tak byl velice náročný na organizaci a koordinaci všech zúčastněných lovců a jejich pomocníků. Princip lovu spočíval v nahnání celého stáda k okraji srázu, odkud zvířata padala z velké výšky, aby se po dopadu na zem zabila nebo zmrzačila.
Aby bylo možné nahnat masu zvířat požadovaným směrem, bylo nejprve třeba postavit koridor, kterým se zvířata hnala ke srázu. Koridory sestávaly ze dvou řad kamenných mohyl či hatí, které museli indiáni postavit. V blízkosti srázu byly hatě hustší, směrem od srázu byli stále řidší. Koridor mohl být dlouhý i několik kilometrů a směrem ke srázu se zužoval.
Úkolem lovců bylo nasměrovat prchající stádo bizonů do koridoru. Toho lovci dosáhli šikovným manévrováním. Nebylo většinou těžké dostat stádo do pohybu požadovaným směrem, vyžadovalo to však velké množství lovců a koordinovanou činnost. Lovci “pohybovali” stádem tak, že vytvořili linii a začali křičet, či jinak tvořit hluk, mávat bizoními plášti nebo zbraněmi. Bizoni se snažili přirozeně uniknout před hlukem a pohybem. Lovci tak mohli stádo “tlačit” požadovaným směrem protože bizoni nejsou příliš bystrá zvířata a prostě se pohybují bezmyšlenkovitě se stádem pryč od rušivého elementu.
Často byl jeden lovec použit jako „návnada“. Na hlavu si oblékl bizoní masku včetně rohů, přes záda si přehodil bizoní kůži aby imitoval bizona. Jeho úkolem bylo vést prchající stádo ke srázu. Musel stát tak daleko od bizoního stáda, aby jej bizoni zpozorovali a následovali jej, ale ne příliš blízko, aby jej bizoni nedoběhli a neušlapali. Jakmile dosáhlo stádo koridoru z hatí, snažili se lovci zvýšit rychlost prchajícího stáda na maximum.
Těsně u srázu se musel lovec v bizoní masce schovat za některou z kamenných mohyl nebo do některé z puklin ve skále. Aby zvířata v koridoru nezměnila nečekaně směr, skrývali se za kamennými mohylami lovci, kteří mávali plášti, aby zvířata udrželi v požadovaném směru. Jakmile první zvířata zjistila, že cesta končí srázem, bylo již pozdě, protože se na ně zezadu již tlačila další masa zvířat. Pod srázem již čekali další lovci, kteří dobíjeli zvířata, která se pádem většinou pouze omráčila nebo zmrzačila.
Z archeologických výzkumů je doloženo, že lovy na „bizoních skocích“ se praktikovaly již před minimálně 6 tisíci let. Míst, kde se praktikoval tento způsob lovu je v Severní Americe a Kanadě celá řada a všechny jsou podrobovány archeologickému výzkumu. Hromady kostí zabitých bizonů pod bizoními skoky většinou sahají do hloubky až několika metrů pod zem a obsahují pozůstatky mnoha tisíců zabitých zvířat. Mezi hromadami vykopaných kostí se nachází ohromné množství pazourkových projektilů z šípů a kopí.
Nejznámějším bizoním skokem je „Head-Smashed-In“. Nachází se v Albertě, v podhůří Skalistých hor, asi 18 km severozápadně od Fort Macleod. Sráz je široký asi 300 m, v nejvyšším bodě dosahuje jeho výška nad údolím pod ním asi 10 m. Podle archeologických nálezu byl tento bizoní skok využíván již před 6 tisíci lety, přičemž první vrstva bizoních kostí je až v hloubce 12 metrů pod zemí. Podle odhadu archeologů zde bylo během tisíců let zabito asi 123 tisíc zvířat. Head-Smashed-In přestali indiáni postupně využívat někdy během 19. století.
S příchodem koní na Velké pláně používali indiáni bizoní skoky nadále, i když ve stále menší míře. Rozdíl spočíval především v tom, že nebylo nutné pracně stavět či opravovat kamenné mohyly, protože pomocí koní bylo mnohem snazší manévrovat stádo požadovaným směrem.
Postupem času však indiáni stále více preferovali zabíjení bizonů pomocí šípů, kopí a pušek a od bizoních skoků začali ustupovat, až se od něj zcela odklonili.
Jinou variantou hromadného lovu byl lov do připravených ohrad. Většinou ji využívaly kmeny z rovinatých oblastí, kde se nevyskytovaly žádné vhodné propasti, využitelné na bizoní skoky. Zejména se na tento způsob lovu specializovaly kmeny ze severních plání, jako například Sarsíové, Assiniboini nebo Kríové, kteří v tomto způsobu lovu byli mistry.
Ohrady se vyráběly z pokácených stromů, větví a kamenů. Stromy se naskládaly přes sebe, propletly se větvemi a zpevnily kameny. Ohrada byla kruhová, vysoká asi 1,5 až 2 metry a v průměru mohla mít kolem 30-60 metrů. Na jedné straně ohrady se postavila brána, široká cca 4m, která směrovala většinou na východ a na otevřené pláně, odkud měli být přivedeni bizoni.
Indiáni se snažili postavit ohradu v nějaké přírodní prohlubni. Zejména bylo nutné, aby se terén prudce svažoval v oblasti vstupní brány směrem dolů, aby bizoni neměli tendenci utíkat z brány ven. Od brány se opět postavil koridor z hatí, z kamenů nebo i ze stromů, podobně jako u bizoního skoku.
Pak už zbývalo nahnat bizoní stádo do koridoru a poté do ohrady. K tomu se používala stejná strategie jako u bizoního skoku. Středový kůl vztyčený v ohradě zajistil, že bizoni uvnitř běhali dokolečka a ne chaoticky. Pak bylo snadnější je pobít a snížila se šance, že ohradu prorazí. Po úspěšném lovu si lovci rozdělovali kořist.
Ne vždy se to ale podařilo a často nastala v ohradě vřava, protože bizoni vycítili, že jim jde o život a začali panikařit. Často byla zvířata tak vyděšená a zmatená, že vytvářela v ohradě ohromný vír těl, kde jednotlivá zvířata lezla po sobě navzájem.
Pak začali indiáni střílet šípy a bodat kopími, dokud nebyla všechna zvířata usmrcena.
Peter Fiedler, zeměměřič Hudson’s bay comapny popsal v roce 1792 scénu z lovu do bizoních ohrad kmene Assiniboinů těmito slovy:
Mladí muži je pobili šípy a bajonety připevněnými k tyčím, sekerami a noži a bylo šokující vidět ta nebohá zvířata namačkaná v malém prostoru, kde byla masakrována šokujícím způsobem, kdy jim byl často nožem či sekerou otevřen celý bok a tato zvířata pak ještě notnou dobu běhala v ohradě, přičemž za sebou vláčela své vnitřnosti, než konečně pošla.
Po zisku koní většinou indiáni začali upouštět od některých zastaralých způsobů lovu (například od bizoních skoků i lovů do ohrad) a lovili především z koňských hřbetů. Většina těchto lovů byla hromadná a účastnilo se jich účastnilo až několik stovek lovců současně. Takové lovy byly mnohem efektivnější, než lovy jednotlivců nebo malých skupin.
Hromadné lovy na koních vyžadovaly dobrou organizaci a koordinaci a určitou disciplínu lovců. Na dodržování strategie dohlížely válečnické spolky, které tvořily jakousi “indiánskou policii”. Pokud by někdo vyrazil na stádo dříve, než byl dán signál, nebo pokud by nepostupoval koordinovaně se skupinou, mohl ohrozit celý lov a celému kmeni by tak hrozilo hladovění.
V případě, že některý lovec porušil disciplínu při lovu, potrestali příslušníci válečného spolku provinilce zlomením luku a šípů, zničením pušky nebo zlomením nože. Někdy mu mohli rozřezat oblečení na kusy, zničit sedlo, jezdecký bičík, jeho koni uřízli ocas a nechali jej nahého jít do tábora pěšky.
Jednou z loveckých strategií bylo obklíčení. Strategie vyžadovala minimálně stovku lovců, spíše ale ještě více. Detailní popis obkličovacího lovu podal v roce 1832 Georg Catlin, který se jedné takové akce osobně zúčastnil a dokonce ji i namaloval.
Lovci nejdříve lokalizovali stádo bizonů a pak uspořádali poradu, kde se domluvili na strategii lovu. Pak se rozdělili do dvou stejně početných skupin, které se seřadily do dvou linií po obou stranách bizoního stáda. Na daný signál se začaly obě linie ke stádu přibližovat a současně kolem něj vytvořili kruh, v rovnoměrných vzdálenostech od sebe. Když bizoni zvětřili nebezpečí, snažili se uprchnout. V místě, kde se stádo snažilo prorazit obkličující kruh se lovci rychle shromáždili a vytvořili neprostupnou linii. Křičeli a mávali zbraněmi, takže se bizoni otočili a pádili opačným směrem, kde opět další lovci vytvořili linii a opět bizony obrátili nazpět.
Bizoni tak se tak dostali do dokonalého zmatku a chaosu. Vyděšení bizoní se snažili v hrůze uniknout pryč, zatímco lovci utahovali obkličující smyčku. Stříleli do bizonů šípy a bodali je dlouhými kopími, v pozdější době používali i palné zbraně. Zvířata se vířila v agonii, často smrtelně zraněná, šlapala po sobě, namačkána tělo na tělo, lezla jedno přes druhé, dokud nebylo dílo zkázy dokonáno. Podle George Catlina netrvala celá akce více jak 15 minut.
Pokud nebylo k dispozici dost lovců na obkličovací strategii, lovili indiáni bizony tak, že se přiblížili co nejblíže ke stádu, které se většinou rozběhlo. Indiáni pak stádo stíhali na koních a snažili se zvířata v trysku zabít pomocí kopí, luků a šípů případně pušky.
V některých případech si lovec vyhlédl konkrétní kus, který chtěl skolit, snažil se ho oddělit od stáda a poté usmrtit. Jindy se snažil lovec běžet se stádem a ulovit co nejvíce zvířat bude moci.
Když začalo stádo bizonů prchat, běžely vždy jako první bizoní krávy, pak teleta a bizoní býci jako poslední. Proč tomu tak je se přesně neví, podle některých teorií běžní býci poslední aby chránili stádo a nikdo nezůstal pozadu, podle jiných teorií krávy běží vepředu protože jsou rychlejší než býci.
V každém případě se indiáni snažili lovit spíše bizoní krávy, takže se museli pohybovat v přední části stáda. Dobrý kůň dokáže v trysku běžet asi stejně rychle jako bizon, ale nevydrží v tomto tempu déle, jak několik minut, na rozdíl od bizona, který má mnohem větší vytrvalost.
Lovec se tak snažil využít krátké chvíle, kdy je schopen udržovat stejnou rychlost jako bizoni a usmrtit co nejvíce zvířat. Ve většině případu nebyl schopen lovec během tohoto způsobu lovu zabít více než jedno nebo nejvýše dvě zvířata, tři a více byly výjimkou.
Lovit bizony z koňského hřbetu vyžaduje speciálně vycvičená koně pro tento účel. Běžný kůň se totiž tak bojí bizoního stáda, že se odmítá k němu vůbec jenom přiblížit. Koně na lov bizonů museli indiáni pro tento účel pracně vycvičit, což byla práce na mnoho měsíců, spíše ale let.
Koně vycvičené pro lov bizonů se nazývali “bizoní koně” nebo “bizoní běžci”. Nejprve bylo třeba vybrat mezi obyčejnými jezdeckými koni ty zvláště nadané kusy, které projevovaly vysokou rychlost v trysku, vytrvalost, odvahu a ochotu se učit. Kůň byl cvičen tak, aby byl schopen pádit v plné rychlosti vedle dunícího a prchajícího bizoního stáda a aby při tom nepanikařil, aby byl schopen nechat se řídit jenom povely nohou jezdce, když oběma rukama střílel z luku nebo pušky a musel velice rychle reagovat na situaci a rychle manévrovat. jedno nebo nejvýše dvě zvířata, tři a více byly výjimkou.
Bizoní kůň měl cenu mnoha obyčejných koní, protože je převyšoval svými schopnostmi i výcvikem. Bizoní koně si indiáni střežili jako oko v hlavě, měli je přivázané přímo u týpí, aby nemohli být ukradeni. Indián který nevlastnil bizoního koně se lovu nemohl ani zúčastnit, leda by si nějakého takového koně vypůjčil.
Během lovu pak často docházelo k vážným zraněním těchto koní nebo i k úmrtím. Rozzuření bizoni proti těmto koním prudce útočili, snažili se je do nich vrazit hlavou nebo jim rozpárat bok pomocí rohů. Bizoni jsou schopni velice prudce kličkovat a měnit směr běhu a pokud na to kůň dostatečně rychle nezareaguje, může to pro něj být fatální.
Případy zmrzačených, zabitých, rozpáraných, ušlapaných nebo umačkaných koní byly běžné.
Většina dobových záznamů, které popisují indiánské lovy bizonů, a kterých existuje celá řada se shodují v tom, že indiánské lovy byly brutálními scénami plnými krve a vyhřeznutých vnitřností a smrtelné agonie vyděšených zvířat, zbrocených vlastní krví i krví svých druhů. Očití svědkové používají často výrazy jako “otřesná jatka” či “barbarské vraždění”.
Indiánský primitivní lov primitivními zbraněmi (luky, šípy a kopí) nedává přílišnou šanci na usmrcení zvířete během krátké doby. Trápení smrtelně zraněných zvířat bylo časté. Indiáni se snažili trefit zvíře do oblasti hrudníku, často vpravovali šípy či kopí za hrudní koš nebo mezi žebra. Zásahem došlo k poškození vnitřních orgánů zvířete a následnému vnitřnímu krvácení.
Pokud se podařilo lovci trefit přímo srdce, zvíře zkolabovalo a zemřelo poměrně rychle, nebyl to ale častý případ. V momentě, kdy zvíře začalo silně krvácet a u huby se mu začala vytvářet krvavá pěna, bylo již lovci jasné, že zvíře nepřežije a mohl svou pozornost obrátit na další kus.
Ovšem těžce zraněná zvířata často mohla utéci ještě stovky metrů, někdy dokonce i kilometrů, než pošla ve strašlivých bolestech. Někteří silní býci mohli krvácet z mnoha ran a mít v sobě mnoho šípů, někdy z nich krev stříkala proudem, ale stále se nevzdávali a snažili se bojovat. Napadali lovce se vší zuřivostí, snažili se je srazit z koní, nebo honili opěšalé lovce, než jim začaly docházet síly.
Umírající bizon se často začal točit v kruhu. Občas se mu podlomily slabostí nohy a klesl vyčerpáním na zem, po chvíli se opět zvedl a pokoušel se pokračovat dál, než opět klesl. V poslední fázi se již jen několikrát otočil dokola, než definitivně klesl a skonal.
Po pádu z bizoních skoků se řada zvířat nezabila pádem, ale pouze se zmrzačila, polámala si kosti či měla otevřená zranění. Lovci je pak dobíjeli z bezprostřední blízkosti, což byly také samy o sobě strašné scény.
Po vybití celého stáda často zůstala na místě řada kusů, které unikly pozornosti lovců, nebo se jim podařilo uprchnout z obklíčení. Jelikož je bizon stádové zvíře není schopné individuálního života. Tato zvířata se nedokázala odloučit od svého stáda, které už ani neexistovalo, často stála na místě, jakoby zhypnotizovaná či odevzdána svému osudu. Lovci pak snadno a rychle sprovodili ze světa i tato zbylá zvířata. Indiáni totiž věřili, že pokud by ze stáda utekl nějaký kus, mohl by dát vědět ostatním bizonům co se stalo a tito bizoni by se pak danému místu vyhnuli.
Proto se indiáni snažili pobít celé stádo, aby neunikl ani jeden kus, pokud to bylo možné. Apaticky stojící kusy, které přežily vybití svého stáda, včetně malých telátek byly často ponechány k usmrcení malým dorůstajícím hochům, kteří se tak prakticky připravovali na budoucí kariéru lovce.
Lov bizonů byl extrémně nebezpečný podnik a vždy v něm šlo o život. Bizoní býci, ale i krávy se snažili napadat lovce se vší zuřivostí. Zejména nebezpečné byly krávy, které měly telata. Bizoni se snažili narážet do koní a shodit je na zem a s nimi i jejich jezdce, což se jim občas podařilo. Sražený jezdec, nyní opěšalý, se snažil dostat do bezpečí.
Nezřídka kdy na něj bizoni zaútočili. V takovém případě musel bojovat pěšky nebo jej mohl zachránit soukmenovec, který jej vysadil k sobě na koně. Jsou popsány případy, kdy lovec dokázal zabít bizona i v případě, že vůči němu stál opěšalý tváří v tvář. Většinou uskočil při útoku stranou a pak bizona usmrtil ranou šípem, puškou či kopím přímo do srdce.
Po skončení lovu chodili lovci mezi mrtvolami a snažili se lokalizovat a identifikovat svoje šípy, které si poznali podle značek. Lovec si nárokoval bizona, který byl skolen jeho šípy. V takovém případě měl právo na kůži, jazyk a nejlepší kousky masa.
V některých nejednoznačných případech mohlo docházet ke sporům, pokud například v jednom bizonovi bylo více šípů od různých lovců. Spory v takovém případě řešil „náčelník lovu „(v případě, že šlo o lov do ohrad šlo o „náčelníka ohrady“).
Následovalo bourání ulovených zvířat, stahování kůží, porcování masa a jeho přeprava do tábora. To byla práce žen. Podle některých zdrojů pomáhaly i děti a staří a někdy dokonce i invalidní lidé.
Pokud se tábor nacházel nedaleko, dopravilo se maso do tábora. Pokud byl daleko, přestěhoval se tábor do blízkosti loviště.
Většina hromadných lovů se konala brzy ráno a ženy pak měly celý den na zpracování masa a kůží, poté se maso a kůže začaly rozkládat a zapáchat. Díky tomuto faktu většina masa a kůží přišla vniveč, jelikož ulovených zvířat bylo mnohem více, než byly schopny ženy v krátké době zpracovat.
Vybraná zvířata byla stažena z kůže a maso rozřezáno na velké kusy, které byly odneseny do tábora na zádech žen nebo naloženy na nákladní koně a odvezeny. V táboře byly kůže vypnuty do rámů nebo přikolíkované k zemi k dalšímu zpracování.
Maso bylo rozřezáno na tenké plátky a rozvěšeno na věšáky k usušení a dalšímu zpracování. Velká část kořisti zůstala nezpracována ležet na zemi a stala se potravou vlků, medvědů, kojotů, orlů a červů.
"Všechno suší na slunci, bez použití soli nebo kouře. Dělají to tak všechny kmeny odtud až k Mexiku a dělá se to takhle: ty nejlepší kousky masa naporcují indiánské ženy a donesou je do vesnice na zádech nebo na koních a tam je nařežou napříč vlákny takovým způsobem, aby tam byly střídavě vrstvy libového i prorostlého masa a takto udělají proužky široké asi centimetr a takto ho stovky nebo i tisíce liber rozvěsí na sušáky, tak aby na ně nedosáhli psi nebo vlci a nechají je vystavené slunci několik dní, než je efektivně vysušeno a dá se pak kamkoliv přenášet bez jakékoliv újmy."
Indiáni jednoznačně preferovali bizoní krávy před býky, což má mnoho praktických důvodů. Především je maso z mladých krav jemnější, měkčí, křehčí a chutnější, než maso býků. Kravské kůže je mnohem snazší vyčinit, než kůže z býků, které jsou silnější, tužší a méně rovnoměrné v síle řemene. Zcela nejpreferovanější byly jalovice ve věku kolem dvou let, jejichž maso a kůže byly nejlepší.
Kůže z bizoních býků se téměř nestahovaly, protože byly považovány za v podstatě nepoužitelné. Teprve v pozdějších dobách (v 70. letech 19. století), kdy byly vyvinuty nové technologie v oblasti průmyslového činění kůží a kdy bílí obchodníci vykupovali všechny kůže z bizonů včetně býků, stahovali indiáni i tyto kůže, ale jenom díky tomu, aby je prodali bělochům pro zisk. Ceny kůží z býků však byly na trhu obecně nižší než ceny kůží z bizoních krav.
Letní kůže se používaly především na výrobu plášťů na týpí. V tomto období je totiž řemen kůže pevnější, ale má řídký chlup. Na chlupaté bizoní pláště se používaly kůže zvířat ulovených v období od asi začátku prosince do konce února.
Ekologický, či šetrný přístup indiánů k přírodě byl pro ně neznámý a nepochopitelný. Představa indiána jako k přírodě šetrného člověka je výplodem fantazie západního industriálního člověka, frustrovaného životem v moderní společnosti. Tato frustrace ho naplňuje potřebou hledat nějakou alternativu, kterou nachází v přírodním člověku a projektuje do něj svou představu ideálního života.
Studium reálií indiánského každodenního života však tento mýtus zcela vyvrací a boří. Myšlení přírodního člověka je myšlení člověka doby kamenné, který žije v naprosto odlišných materiálních i mentálních stereotypech než moderní industriální člověk a myšlenkové vzorce jedné i druhé skupiny jsou naprosto odlišné a vzájemně nepochopitelné.
Celá řada dobových záznamů od cestovatelů, obchodníků, lovců, malířů, armádních důstojníků, misionářů či jakýchkoliv jiných osob, kteří si zapsali své poznatky a to včetně těch, kteří měli k indiánům velké sympatie popisují scény strašlivého až neuvěřitelného plýtvání, kterého se indiáni dopouštěli.
V roce 1809 si obchodník Alexander Henry zapsal do deníku pohled na mrtvé bizony, ulovené indiány:
"Všude byly roztroušené zmasakrované mrtvoly bizonů. Býci byli většinou ponecháni tak, jak byli, dokonce si z nich nevzali ani kůže, pouze kravské kůže a maso si vzali. Smrad byl strašlivý."
V prosinci 1846 si známý malíř Paul Kane zapsal do svého deníku:
"Indiáni zničili nepřeberné množství bizonů evidentně zejména kvůli radosti z lovu. Ohrada (myšleno bizoní ohrada) byla plná mršin. Bylo jich tolik, že si vůbec neumím představit, jak to vypadalo, když ta zvířata byla ještě naživu."
Kane dále odhaduje, že indiáni zpracovali asi jedno zvíře z dvaceti a tisíce kusů nechali shnít tam, kde zůstaly ležet.
Obchodník Hind píše ve svém deníku na počátku 19. století o tom, jak viděl bizoní ohradu kmene Krí.
"Leželo v ní pobito asi 200 bizonů všeho věku. Stáhli pouze krávy a jejich maso rozvěšeli na sušáky, aby na slunci vyschlo. Býků se vůbec nedotkli a nechali je shnít, což mi přijde jako strašná bezohlednost a plýtvání."
Charles McKenzie si zapsal do svého deníku, že
"... skupiny Gros Venterů zabíjejí celá stáda prakticky denně..... berou si pouze jazyky a ty nejlepší kusy masa...."
Stejný autor jinde píše, že
"Pieganové (jedna divize Černonožců) mají nejraději nenarozená telata. Z velké části krav si vezmou pouze nenarozené tele, nic jiného."
Francois-Antoine Larocque, obchodník Northwest Company v roce 1805 napsal, že
"Vrány jsou neskutečně lehkomyslné, co se týče předzásobení. ..... Ze zvířat si berou jenom ty nejlepší, nejtučnější části..... čemuž se nelze divit, protože milují dobré jidlo...... ovšem celé je to vystavuje nebezpečí, že budou nedobrovolně hladovět."
Dobových záznamů v podobném duchu se dá nalézt nepřeberné množství. Všechny jsou si tak podobné, že nemá smysl je všechny uvádět.
Koncepce plýtvání byla pro indiány, mentálně žijící v době kamenné prakticky neznámá. Na bizony se dívali jako na nevyčerpatelný přírodní zdroj. Indiáni věřili, že jim bizony dává Velký duch, který je má rád a který se o ně stará a dává jim vše potřebné. Mnoho kmenů věřilo, že bizoni vycházejí na pláně z nějaké mystické jeskyně, odkud je sem posílá Velký duch a kde jich je nevyčerpatelné množství.
Pokud se bizoni dlouho neobjevili, dávali to indiáni spíše za vinu špatně provedeným rituálům, něž čemukoliv jinému.
Mezi odborníky se stále více prosazují teorie, že samotní indiáni měli na vybití bizonů v Severní americe mnohem větší vliv, než se dříve myslelo. Celá problematika je ale složitější a poměrně komplexní.
Podle některých vědeckých teorií měl intenzívní indiánský lov v prehistorických dobách devastující účinky na populaci mastodontů a lenochodů. I před příchodem koní na Velké plání lovili indiáni bizony v ohromných množstvích (po stovkách či dokonce tisících) a to velice intenzívním způsobem.
Několik bělošských pozorovatelů (například George Catlin nebo německý šlechtic Prinz Maxmilian zu WIed a mnoho dalších) si všimli, že úbytek bizonů díky intenzívnímu indiánskému lovu byl pozorovatelný přímo z roku na rok, a to již v dobách, kdy přítomnost bělochů byla minimální.
David Burnet of Cincinnati, pozdější prezident republiky Texas, který strávil mezi Komači déle než rok (1818-19) napsal:
"Je třeba říci, že počet bizonů, kteří se pohybují po oblastech obývaných Komanči se viditelně zmenšil během posledních několika let. V případě nedostatku tohoto daru přírody bude tento kmen a další kmeny, které mají podobné zvyky budou nuceny přejít na zemědělství nebo se přestěhovat více na sever, kde budou moci ještě najít tuto svou prastarou kořist."
Dle odborníků se počet bizonů ulovených každoročně Komanči blížil čtvrt milionu ročně.
S příchodem koní se prudce zvýšila mobilita indiánů, čímž došlo masívnímu zintenzívnění míry mezikmenového válčení, stejně jako i lovu bizonů. Velká část mezikmenových válek byla vedena o nejlepší loviště. Početně silné kmeny vytlačovaly ty slabší a méně početné do horších loveckých teritorií.
Se zvyšováním mobility rostly materiální nároky indiánů, stejně jako jejich bohatství. Indiáni začali obchodovat s bělochy od kterých získávali evropské zboží jako pušky, kotlíky nebo deky, ale také alkohol. Stali se na tomto zboží závislými. Evropské zboží indiáni získávali výměnou za bizoní kůže a někdy i maso.
Potřeba bizoních kůží jako obchodního artiklu pro výměnu zboží jak s usedlými zemědělskými kmeny tak i s bělochy zvyšovala intenzitu lovu. Díky více koní a lepším zbraním mohli indiáni více lovit a více válčit (což byla jejich hlavní zábava a náplň práce). Více ulovených zvířat znamenalo více kůží a větší kšeft s bílými, tedy více zbraní a střeliva a více zboží. Více válčení a více lovu, více zabíjení. V podstatě se jednalo o jakousi spirálu nenasytnosti.
George Catlin si povzdechnul ve svých poznámkách z roku 1833
"Je to smutné pro cestovatele touto zemí si uvědomit, že není daleko doba, kdy se tato ušlechtilá zvíta zmizí díky krutosti a neprozřetelné nenasytnosti jak bělochů tak indiánů. Jenom nedávno, když jsem sem dorazil, viděl jsem v dáli ohromné stádo a také tlupu několika stovek Siouxů, kteří asi v poledne překročili řeku a za několik hodin sem přinesli asi čtrnáct stovek čerstvých syrových jazyků, které vyměnili za pár galonů whisky. Nepřinesli ani jednu kůži, protože nebyla doba, která je vhodná na stahování kožešin. Nedonesli ani kilo masa, protože v kempu po něm nebyla žádná poptávka. A to je jenom jeden případ bezohledného plýtvání bizonem."
James Carnegie, skotský šlechtic, který v roce 1859 odcestoval do Kanady si poznamenal:
"S bizony je to tak, zabíjej, zabíjej, zabíjej ....Celé ty roky je indiáni stále loví a masakrují, v zimě je pak zahánějí do ohrad po stovkách najednou a pak ty zvířata uvnitř všechny pobijí, samce, samice, staré, mladé, ať je potřebují nebo ne. Takové strašné plýtvání již brzy přinese hořký trest."
Podle odborníků jevila bizoní stáda známky masívní decimace již asi kolem roku 1850, tedy ještě před začátkem indiánských válek na Velkých pláních. Stavba železnice, postupující evropské osídlení z východu, nemoci přenášené z domestikovaného dobytka, úbytek přirozeného prostředí, to všechno mělo, kromě intenzivního indiánského lovu vliv na destrukci bizoních stád.
Smrtelnou ranou pak byl komerční lov bizonů bílými lovci, který započal na konci 60. let 19. století a vyvrcholil asi v polovině let sedmdesátých. Jeho cílem bylo úplné vybití bizonů a tím pacifikace indiánských kmenů, ale zejména lov pro bizoní kůže, které se transportovaly na východní pobřeží USA, kde byly průmyslově zpracovávány na výrobu řemenic a kůže, ze které se pak vyráběly boty, brašny a další potřeby. Velká část bizoních kůží byla exportována do Evropy k dalšímu zpracování.
Poptávka průmyslových částí USA po bizoních kůžích byla konstantně vysoká a ještě se zvýšila poté, co byla zdokonalena činící technologie v 70. letech 19. století. Bílí lovci se snažili naplnit tuto poptávku, na které se podíleli do velké míry i indiáni, kteří sami obchodníkům bizoní kůže prodávali ve velkém, aby si za ně zajistili zejména pušky a střelivo, které potřebovali k mezikmenovému válčení a dalšímu lovu. Více pušek a střeliva tak znamenal více mezikmenových válek, více ulovených bizonů a tím pádem více kůží a větší prodej bělochům a tím pádem a ještě více pušek a více střeliva.
Celá tato spirála jak bělošské tak i indiánské nenasytnosti a expandivistického myšlení se otáčela tak dlouho, až byl v 80. letech 19. století bizon prakticky vyhuben, až na nějakých 100 posledních kusů, které zbyly z celkem původních asi 30 milionů.
Indiáni bizony přímo nevyhubili, ale nemalou měrou k tomu přispěli díky svému neprozřetelnému přístupu, nepředstavitelnému plýtvání a také díky svému expanzivnímu a válečnickému způsobu myšlení a jednání. Osud bizonů tak byl zpečetěn z mnoha důvodů současně. Zejména však díky lidské bezohlednosti, nenasytnosti a brutalitě, jak bělochů, tak i indiánů.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
