Tlak na bizony ze strany bělochů byl úměrný míře přistěhovalectví. Před rokem 1850 bylo bělošské osídlení plání velmi řídké, stabilní zemědělské osídlení bylo minimální, zejména šlo trappery-lovce kožešin a obchodníky s indiány. V roce 1850 již přes pláně vedly stezky pro přistěhovalce, kteří většinou mířili dále na západ.
Lov bizonů byl do roku 1850 ze strany bělochů spíše příležitostný, částečně jako lov, pro obživu a částečně i ze sportu. Po roce 1850 se začal zvyšovat tlak bílých emigrantů na osídlení Velkých plání. Na indiány a na bizony se pohlíželo jako na překážku civilizace a osidlování západu.
Ve stejném období se na Velké pláně začala stěhovat i americká armáda, jejímž hlavním úkolem bylo chránit bílé obyvatelstvo. Postupně skupovala původně soukromé obchodní stanice, které přebudovávala na vojenské pevnosti.
Po roce 1850 se začala intenzita lovu bizonů bělochy postupně zvyšovat, aby v 70.tých letech dosáhla svého vrcholu. Doba nejintenzívnějšího lovu bizonů spadá mezi roky 1868 až 1883. V polovině 80. let 19. století byl bizon na pláních téměř zcela vyhuben.
Hlavní důvody byly následující:
- Potřeba zemědělské půdy pro bílé osadníky
- Komeční lov
- Železniční lobby
- Potřeba pacifikace indiánů
1) Potřeba zemědělské půdy pro bílé osadníky
Bílí osadníci, kteří se usazovali na pláních byli zemědělci a farmáři. Pěstovali obilí a chovali domestikovaný skot, pro který byl divoký bizon nevítanou konkurencí. Ve světě bělošského farmaření a „kultivování“ krajiny zkrátka již nebylo pro divokého bizona místo.
2) Komerční lov
Komerční lov byl jednoznačně nejhlavnější příčinou vyhubení bizonů. V roce 1840 zkrachoval obchod s bobřími kožešinami. Bobřina byla hlavní surovinou na výrobu luxusních cylindrů. Poté, co se začaly cylindry vyrábět z hedvábí, klesla poptávka po bobřích kožešinách na minimum. Tisíce traperů, lovců bobřích kožešin tak přišlo o práci. Velká část z nich se postupně vrhla na lov bizonů.
Hlavní komerční surovinou z bizona byla kůže a kosti, částečně i maso. Kožešiny se používaly na výrobu kožichů a kabátů, jako přikrývky a jako předložky. Z kůží se také vyráběly řemenice, používané na pohon průmyslových strojů. Zejména před elektrifikací továren se na pohodn používal centrální parní stroj, který poháněl otočnou hřídel, zavěšenou ze stropu a z této hřídele byl zaveden rozvod do každého patra továrny. Bizoní kůže byla pro výrobu rozvodných řemenů ideální, protože byla hodně odolná proti opotřebení. Velká část bizoních kůží se exportovala do Evropy. Z bizoních kostí se pak vyrábělo zejména mýdlo, hnojiva a také lepidlo.
Komerční lov bizonů byl dobře organizovaný, často šlo o profesionální skupiny sestávající z několika lovců, stahovačů, čističů pušek, přebíječů, kuchařů, kovářů, lidí, kteří se starali o koně, řidičů a spousty koní a vozů. V některých případech byli součástí týmu i muži, kteří byli placeni za to, že z mrtvol vytahovali kulky a přetavovali je na nové.
Tradiční lov bizonů začal tím, že ráno lovci našli stádo, postavili se od něj na vzdálenost asi 100m a stříleli zvířata zboku, tak, že jim prostřelili plíce. Na hlavu nestříleli, protože olověná kulka ji často neprostřelila, obzvláště, jestli na ní byly nánosy bláta.
Nejčastěji se používaly speciální bizoní pušky (např. značky Sharps, Spencer, apod.), ideálně ráže .50 s velkou dávkou černého prachu, které měly ohromnou účinnost. Lovec bizonů měl nezřídka i 2 pušky, které střídal, jelikož se jejich hlavně časem střelbou přehřívaly.
Bizoni padali mrtví, dokud stádo nezaznamenalo nebezpečí a nezačalo utíkat. Pokud se lov dařil, mohli lovci pobýt najednou i několik set zvířat. Pak přišli na řadu stahovači. Kůži zvířete nařízli, do nozder prorazili bodec, zapřáhli za něj koně a z mrtvoly bizona stáhli kůži. Další pracovníci pak kůže naskládali na vozy. Na vozech se kůže dovezly k železnici, kde se přeskládaly do vagonů a posílali se v ohromných kvantech na východ. Velká část bizoních kůže se exportovala až do Evropy.
Mrtvoly bizonů se pak většinou nechaly shnít na zemi, z masa si lovci vzali většinou jenom jazyk, který platil za pochoutku. Důvod, proč se nevyužívalo maso byl ten, že se rychle kazilo, neexistovaly mrazící boxy a nebo možné jej v krátké době přepravit k potenciálním spotřebitelům. Po nějaké době, když se bizoni rozložili, sesbírali se jejich kosti a pomocí železnice se v ohromných kvantech přepravily na východ k dalšímu průmyslovému zpracování.
V 70. letech 19. století existovalo několik stovek týmů komerčních lovců, kteří mohli v závislosti na sezóně a dalších okolnostech slovit asi 2 až 100 tisíc zvířat denně. Jeden lovec, pokud byl „úspěšný“ mohl pobít až několik set zvířat za jeden den a tisíce během celé kariéry. Jeden komerční lovec tvrdil, že za svou kariéru slovil až 20.000 bizonů.
Za jednu kůži bylo možné dostat 3 dolary, za perfektní zimní (asi vyčiněnou) kožešinu bylo až 50 dolarů. V té době si dělník vydělal asi dolar za den.
Minoritní součástí komerčního lovu bizonů byl také lov pro maso, například pro potřeby nasycení dělníků, stavících železnici. Známým dodavatelem bizoního masa pro Kansas Pacific Railroad a komerčním lovcem byl Willam Cody, známý spíše jako Buffalo Bill. Svoji přezdívku si vysloužil jako výhru v soutěži, kdo dokáže pobýt za určený čas více bizonů. Cody zvítězil, jelikož se mu podařilo, během 8 měsíců v letech 1867-8 pobít 4,280 zvířat.
3) Železniční lobby
Lov bizonů byl podporován také železniční lobby. Stádo bizonů mohlo poškodit lokomotivu, pokud vlak nedokázal včas zastavit. Bizoni měli také tendenci schovávat se před nepřízní počasí v tunelech a nejednou tak způsobili zpoždění vlaku, někdy i o několik dní.
Železnice z Kansasu do Colorada rozdělila bizoní stádo na dvě, jižní a severní. Poslední útočiště jižního stáda bylo v Texasu a Panhandle.
4) Pacifikace indiánů
Americká federální vláda, zejména vojenské složky vybíjení bizonů neoficiálně podporovala, jednak aby podpořila bílé farmáře, ale především za účelem pacifikace nepřátelských indiánů. Špičky americké armády rychle pochopily, že je únavné a vyčerpávající s indiány bojovat přímo v poli. Indiáni plání, (respektive jejich mobilní, kočovná část) byli schopní velmi rychle sbalit tábor a přestěhovat se na jiné místo. Velení armády dobře vědělo, že indiáni jsou ekonomicky zcela závislí na bizonech. Jejich vyhubení tedy mělo nepřátelské indiány definitivně srazit na kolena.
Díky intenzívnímu lovu bizonů začal jejich počet dramaticky klesat. Proto se začaly objevovat první politické snahy o jejich ochranu. 23.června 1873 byl schválen pohodlnou většinou oběma komorami amerického kongresu zákon na ochranu decimovaných bizonů. Zákon ale nakonec neprošel, protože byl vetován prezidentem Grantem. Ten si záchranu bizonů nepřál, stejně jako jeho podřízení, kamarádi a protibizoní lobbysté, generálové Philip Sheriden a Tecumseh Sherman.
V roce 1875 generál Philip Sheriden vyžadoval sezení kongresu, kde by se rozhodlo o definitivním vybití všech bizonů kvůli vyhladovění indiánů. Ve svém projevu mimo jiné zmínil:
"Tito muži (komerční lovci bizonů) udělali v posledních letech ohledně vyřešení zapeklité indiánské otázky více, než armáda za posledních 30 let. Ničí indiánský proviant a je známá věc, že armáda, která přijde o dodávky zásob se ocitne v citelné nevýhodě. Pošlete jim prach a olovo a když to v zájmu zachování míru uděláte, tak ať zabíjejí, stahují a prodávají, dokud nebudou bizoni zcela vyhubeni. Pak budou prérie zaplaveny skvrnitým skotem a veselými kovboji, kteří následují lovce, jako druhý předvoj moderní civilizace."
generál Philip Sheriden, 1875
Americká armáda komerční lovce přímo podporovala, ať už poskytováním ochrany, nebo i materiálního zabezpečení včetně dodávek střeliva.
Vyhubení bizona
Výše uvedené důvody vedly k faktu, že jižní stádo bylo vybito v roce 1875 a severní stádo do r. 1883. V roce 1884 se nacházeli volně žijící bizoni pouze v Yellowstonském národním parku v počtu několika desítek kusů (z původních až 70 milionů).
V Kanadě sice neměla vláda v Ottavě podobný program na vybití bizonů jako v USA, ale bizoni pro ni představovali stejný problém jako pro americkou vládu.
Bizoni byli vymýceni z kanadských plání stejně efektivně, jako v USA, a to i bez podpory armády. Kanaďané chtěli indiány spíše asimilovat, než usadit v rezervacích a bizon zde byl decimován spíše z ekonomických než z politických důvodů.
Spoločnosti Hudsons Bay Company a Northwest company, které spoluvytvářely knadskou společnost v bizonech viděli zajímavou tržní komoditu. Bizoni byli loveni ve velkých kvantech jak bělochy, tak indiány i metisy (míšenci) pro zájmy kožešinového obchodu. Bizoní pláště byly atraktivním zbožím a společnosti je vykupovali za poměrně výhodných podmínek, aby kanadští indiáni a métisové nešli na jih a neprodávali je Američanům.
V roce 1889 napočítal Charless Jesse Jones v celých Spojených státech jen 150 bizonů (s výjimkou národních parků). Do roku 1902 všichni volně žijící bizoni zmizeli, kromě 23 kusů žijících v Yellowstonském národním parku. Několik desítek bizonů však existovalo v zajetí, většinou šlo o kusy, které byly odchyceny mezi léty 1873-89. Prakticky téměř všichni dnešní bizoni jsou potomci těchto odchycených zvířat.
Záchrana
Před úplným vyhubením byl americký bizon zachráněn díky práci několika jedinců, kteří si stanovali záchranu bizonů jako svůj úkol. Záchranné práce začaly v 90. letech 19. století cíleným rozmnožováním několika malých soukromých stád.
Na počátku 20.století se počet bizonů v soukromých stádech počítal ve stovkách až tisících kusů. Ve stejném období začala jak kanadská tak i americká vláda vytvářet první programy pro záchranu a ochranu ohrožených druhů. Tyto programy trvají dodnes.
Současnost
V současné době je počet bizonů v USA odhadován na 350.000 kusů, ve světě je asi 500.000 bizonů. Naprostá většina je ze soukromých chovů na asi 4 tisících soukromých rančích. Bizoni se dnes chovají pro kůže a maso, především pro lidskou spotřebu. Bizoní maso je velmi kvalitní a výživné, je méně tučné a má méně cholesterolu než hovězí maso.
Volně žijící bizony lze dnes v USA a Kanadě nalézt pouze v několika národních parcích. Populace bizonů v Yellowstonském národním parku, kde je jejich počet odhadován na 3000-3500 kusů pochází z oněch posledních 23 volně žijících kusů a je tak jedinou „přirozenou“ populací bizona v USA.
V některých státech USA je lov volně žijících bizonů celoročně povolen, zejména v oblastech, kde je potřeba redukce stád na požadovaný počet kusů, ovšem na odstřel každého jednotlivého kusu je třeba dostat od úřadů patřičné povolení.