„Náhle se jednoho dne brzy ráno po vesnici rozneslo, že se blízko vesnice nachází stádo bizonů. Mladí muži, asi stovka nebo ještě více, osedlali své koně, vzali se své zbraně a namířili si to směrem na prérii. Náčelník mi řekl, že pro mě připravil koně, který je přivázaný u dveří jeho polozemnice a že bych už měl jít, pokud si nechci nechat celou scénu ujít.
Přijal jsem jeho zdvořilou nabídku a nasedl jsem na toho oře a odcválal jsem společně s lovci do prérie, kde jsme poměrně brzy lokalizovali nádherné stádo pasoucích se bizonů. V dostatečné vzdálenosti se lovci zastavili a uspořádali poradu, kde se rozhodli o způsobu útoku.
Vyzbrojil jsem se tužkou a skicákem a zaujal jsem své místu zcela vzadu, kde jsem mohl pozorovat všechny ty manévry. Plán útoku spočíval v tom, že se lovci, ozbrojení luky a šípy a kopími a jedoucí na svých “bizoních koních” rozdělili do dvou řad, kde každá zaujala místo na opačné straně stáda, ve vzdálenosti asi jednu míli od něj. Na daný signál se jezdci začali pomalu přibližovat ke stádu, až kolem něj vytvořili kruh jezdců vzdálených od sebe v pravidelných intervalech. Je to specifická strategie, které se běžně říká “obklíčení”.
Zpočátku nic netušící stádo v určitém momentu “zvětřilo” přibližující se nepřátele a začalo ve zmatku prchat. V místě, kde se bizoni snažili prorazit obklíčení zformovali lovci jedoucí v plném trysku linii, mávali zbraněmi a ječeli u toho strašným způsobem, čímž obrátili tu černou pádící masu na opačnou stranu, kde byli bizoní zase zastaveni další linií jezdců, takže se opět obrátili nazpět v totálním zmatku, až se jezdcům podařilo uzavřít obkličující formaci okolo k těchto k smrti vyděšených nebohých zvířat, které vířící a namačkány na sebe v malém prostoru v totálním zmatku lezly jedno přes druhé….
V obrovském chaosu se zvedal masívní oblak prachu který zakryl tuto tlačenici, kolem které jezdili lovci tryskem na koních, pálili své šípy a bodali svá dlouhá kopí to srdcí těchto ušlechtilých zvířat, rozzuřených smrtelnými zraněními na svých bocích, zvedala své chundelaté hřívy nad očima podlitými krví a vrhala se proti bokům koní jejich nepřátel. Občas se jim podařilo některé koně zabít tak, že jim rozpárali bok, takže se jezdec ocitl rázem na zemi, kde začal jeho boj o život.
Občas se stalo, že se stádo rozevřelo a někteří jezdci se v lovecké horečce a oslepení prachem ocitli uprostřed stáda, kde byli sevřeni masou mačkajících se bizonů. V takovém případě, aby se vyhnuli umačkání, museli opustit své koně a vyskočit na hřbety bizonů a přeskákat po nich do bezpečí, přičemž své koně nechali svému osudu, který je čekal v této divoké a nelítostné vřavě.
Mnoho bizoních býků se snažilo čelit svým nepřátelům zoufalým odporem a útočili na pěší lovce, kteří přišli o své koně. Ti pak mohli spoléhat jen na sílu a rychlost svých nohou.
Pokud je pronásledoval nějaký býk, snažili se rychle otočit, strhnout si bizoní plášť, který měli kolem pasu a hodit ho přes rohy a oči rozzuřeného zvířete, uskočit na stranu a vpravit mu šíp nebo kopí přímo do srdce.
Občas se nějakému zvířeti podařilo uniknout z obklíčené masy zvířat, těsně pronásledované lovcem který je následně usmrtil.
Krev stříkala proudem a mrtvoly bizonů pokrývaly zelenou trávu.
Tímto způsobem velký lov brzy vyústil v zoufalou bitvu. Během asi 15 minut bylo po všem. Celé stádo bylo zničeno i s celou svou silou a zuřivostí, stejně jako všechno živé, co padne před mocnou a ničící rukou člověka.
Seděl jsem tiše a chvějíce se na svém koni a pozoroval jsem tuto mimořádnou scénu, takže nic neuniklo mému zraku. Několik zvířat se pokusilo uniknout do volné prérie, ale byly rychle přemoženy a zabity. Nejsem schopen přesně odhadnout počet zabitých zvířat, ale jsem si jistý, že minimálně několik stovek těchto ušlechtilých zvířat v tomto masakru padlo.
Scéna, která nastala poté, co zabíjení skončilo, pro mě byla nová a nejvýše zajímavá. Jezdci se pohybovali mezi mrtvými nebo umírajícími zvířaty, vedli své koně na uzdách a vznášeli nároky na jednotlivá zvířata podle unikátních značek na šípech, které vytahovali ze zabitých zvířat.
Některým z těch nebohých a vyděšených zvířat se podařilo uprchnout a dostat se z dosahu jejich nepřátel. Když se dostala do bezpečné vzdálenosti, chvíli tam stála a ohlížela se zpět na své umírající stádo, pak se otočila a jako by byla přesvědčená o svém vlastním zániku, vrátila se zpět ke svému umírajícímu stádu a vmísila se mezi své mrtvé nebo umírajícími druhy.
Jiná zvířata civěla z bezpečné vzdálenosti jako uhranutá na své druhy a jako by se nemohla odloučit od spolčenosti, ať to již byli přátelé nebo nepřátelé. Stála a civěla, dokud celé zabíjení nebylo u konce. I když to muselo být pro ně bolestné, jakoby nabídli svůj život svým katům. Tato zvířata se pak stala snadnou kořistí lovců.
Celé vraždění tak bylo dokonáno.
Jakmile bylo jasné, kdo zabil jaký kus a všechny šípy byly povytahovány, byla svolána porada. Všichni seděli na zemi a kouřily se dýmky. Poté všichni nasedli na koně a odjeli do vesnice.
Delegace lovců byla vyslána k náčelníkovi, aby mu oznámili, že lov byl úspěšný. Byly vysláni skupiny poslů, kteří rozhlásili po vesnici, že je třeba se připravit na zpracování masa.
Několik stovek žen a dětí, na kterých leží veškerá tíha otročiny indiánského života, se za tímto účelem vydalo na cestu na bojiště, kde strávili celý den stahováním zvířat a porcováním masa, které nosili do vesnice pěšky, na svých zádech, potící se a prohýbající se pod tíhou tohoto krutého nákladu.
Vyjel jsem se podívat na tuto zvláštní scénu a velice lituji, že jsem si ji nezaznamenal do svého skicáku. Mezi množstvím žen a dětí, plně zaměstnaných, bylo také několik starců, invalidů a mrzáků, kteří také museli pomáhat s nošením masa do tábora. Do toho všeho se motala asi tisícovka psů a štěňat, které tam vyhnal hlad a také určitá vyčůranost, aby si také něco urvali z této honosné a bohaté hostiny.“
