„Naše čest a naše slovo má pro nás takový význam, že v dřívějších dobách bylo lhaní těžkým zločinem. Protože jsme se domnívali, že ten, kdo úmyslně lže, je pod rouškou zbabělé nepravdy a dvojí hry schopen jakéhokoli zločinu, byl tento ničitel vzájemné důvěry pro výstrahu zabit, aby se zlo nemohlo šířit dále.“
Ohiyesa: Duše Indiánova
Protože různé skupiny Siouxů obývaly rozsáhlá území od Wisconsinu po Montanu, Wyoming a Nebrasku, kde je značná diverzita krajinného a přírodního prostředí od jehličnatých a listnatých lesů protkaných sítí jezer a řek po tzv. parkland, polostepní prérie a otevřené polopouště centrálních planin či skalnaté Badlands, lišil se přirozeně i životní styl a kultura jednotlivých skupin. Kmeny nejvíce na východě sdílely mnoho prvků s kulturou centrálních a západních Algonkinů, tj. Odžibwejů (Chippewů) a Menomineeů, a svých příbuzných Winnebagů, ale také s kulturou kmenů východních prérií, Iowy a Dolní Missouri, jako byli Iowayové či Omahové. Lakotové naopak přejímali prvky šajenské kultury či kultury tzv. „říčních kmenů“ (Hidatsa-Arikara-Mandan), stejně jako Yanktoni a Yanktonaiové, ovlivnění na severu též Métisy, Kríji či Assiniboiny.
Isáŋyathi žili na březích řek a jezer Minnesoty, kde si stavěli trvalé vesnice. Ty sestávaly z chýší či domů se sedlovou střechou, které byly postavené z tyčí a prutů pokrytých jilmovou kůrou. Tyto domy často měly před vchodem jakousi zastřešenou verandu, která vrhala stín a zároveň její střecha sloužila k sušení plodů či k odpočinku. Od jara do podzimu však byly tyto vesnice běžně poloprázdné či téměř prázdné, protože muži a často celé rodiny trávili většinu času na lovu či sběrem plodů. I lesní Dakotové se vydávali na lov bizonů na blízké prérie, dokud tam ještě nějací bizoni byli, a šili stejná týpí z bizoních kůží jako jejich západní příbuzní. Později, jak bizonů ubývalo, získávali bizoní kůže obchodem od Sissetonů a Yanktonaiů. Koně nebyly samozřejmostí a někde spíš vzácností, s výjimkou Sissetonů a do jisté míry Wahpetonů.
Doprava probíhala zejména po vodě v člunech dlabaných z jednoho kmene, případně v kánoích z kůry, získaných obchodem, a samozřejmě pěšky. V zimě se používaly tobogány a sněžnice. Lesní Dakotové hojně rybařili, lovili vodní ptactvo, kožešinovou i jelení zvěř, ale také se věnovali zemědělství a sklízení ovsuchy – vodní rýže. V předkontaktní době se věnovali hrnčířství, kterého však s příchodem měděného nádobí záhy zanechali. Než je Ojibwejové zatlačili od Velkých jezer na západ, stavěli kánoe z březové kůry typu tzv. longnose, který od nich později západní Ojibwejové přejali. Pletli tašky z lýka a tkali rohože, podobně jako jiní lesní Indiáni. V omezené míře vyráběli různé nádoby apod. z kůry a také ze syrové kůže, ovšem v podstatně menším měřítku než jejich prérijní příbuzní. Pracovali se dřevem, které zdobili jemnými vyřezávanými ornamenty. Vyráběli dřevěné dlabané hodovní misky s hlavičkou ducha sytosti Eyah, magické plastiky stromových skřítků (angl. tree dweller), kolébky na miminka, dlouhé troubele, krabičky na pera, vyřezávaná prkénka na krájení tabáku, taneční hole a pažbové tomahavky.
Usedlejší způsob života byl vhodný k rozvoji uměleckých řemesel, takže Santeeové prosluli jako výrobci exkluzivních dýmek a ženy jako vyšívačky ursoními ostny a později jako výrobci jemných aplikací z hedvábných stuh. Santeeové jsou často neoprávněně nadmíru spojováni s florálními motivy, které se ve skutečnosti dostávaly do Minnesoty z oblasti Red River, tedy od Métisů, přičemž métiská produkce bývá často chybně označena jako dakotská. Florální motivy se okrajově vyskytovaly u Sissetonů, na jejichž území žila komunita Métisů Renville Rangers, a Yanktonaiů, kteří byli Red River nejblíže, a postupně u prérijních Siouxů, mezi nimiž našlo mnoho Métisů nový domov. Tlupa Wašičun Cinca horních Yanktonů byli kanadští Métisové, kteří se infiltrovali mezi Siouxy, ale přejali přitom jejich geometrický styl. Florální styl se rozšířil u Oglalů a dalších Lakotů, kam se určitý počet frankofonních Métisů přiženil – odtud množství francouzských jmen u dnešních Lakotů. Métiský styl byl v kurzu i proto, že míšenci měli v očích Indiánů vyšší sociální statut, protože byli gramotní, uměli jazyky, počítat, byli často zámožní a nepostradatelní při obchodních i politických jednáních. Ve skutečnosti nebyl u Santeeů florární styl rozšířen o nic dříve a více než u okolních kmenů. Po zavedení misijních škol prakticky u všech indiánů, Dakoty nevyjímaje, byla indiánská děvčata motivována k vytváření čistě florálních motivů, náhradou za „divošskou,“ symbolickou estetiku.
Lesní Dakotové nosili nejdříve východní typ mokasínů s jedním švem na nártu, nabíraný na špičce (angl. pucker toe moccasins) a asi od druhé čtvrtiny 19. století mokasíny s jazykem, nabírané na nártu (angl. vamp moccasins). Legginy mužů těsně obemykaly nohu od kolen dolů, na stehnech byly volnější. Kolem poloviny 19. století byly v módě legginy s plácačkami a předním švem, jako u kmenů východních prérií. Přivazovaly se pod koleny podvazky – gartery, typicky z kožešin skunka či vydry, nebo vázané z vlněné příze. Protože již kolem roku 1830 nosili lesní Dakotové téměř výhradně látkové svršky – z vlny a kalika, dochovaly se kožené haleny pouze Sissetonů a Yanktonaiů, které jsou prérijního typu. V první čtvrtině 19. století bylo v oblibě zdobení koženého oblečení perforací. Ženy lesních Dakotů nosily stejný typ mokasínů jako muži, krátké legginy, zavinovací látkovou sukni a halenku. Původně nepochybně též kožené šaty s ramínky (angl. strap dress), dochovaný pouze u Sissetonů. Muži nosili vlasy vpředu zastřižené do ofiny a vzadu dva až čtyři copy, ženy si vlasy splétaly do dvou copů.
Prérijní Siouxové žili jako typičtí kočovníci Velkých plání, přesouvající se pomocí koní. Žili v kožených týpích, jejichž konstrukční základ byla trojnoha z prvních tří tyčí. Náklad se transportoval pomocí smyků zv. travois. K vaření se před kontaktní dobou používaly rozpálené kameny, které se házely do bizoního bachoru naplněného vodou a masem. Bizon byl alfou a omegou přežití, zpracovávaly se veškeré jeho části, avšak v době hojnosti, kdy stáda byla zdánlivě nekonečná, se značně plýtvalo. Ze syrové bizoní kůže se vyráběly tzv. parfleše, malované schránky na sušené maso, pemikan či oděvy, ale též různé typy menších tašek a pouzder, jako tubus na čelenku, plochý medicinový vak apod.
Parfleche typu obálka (angl. envelope) byla složena do obdélníkového tvaru, s otvory 1-2-1 a linkami spojujícími malované plochy na zadní straně. Typické je pokrytí většiny plochy malbou, často s okrově žlutou bordurou. Oblíbené vzory parfleší měly své názvy, jako třeba „Čtyři směry,“ „Výhled do dáli,“ „Statečnost,“ apod. podle hlavního motivu, jenž byl ztvárněn abstraktní geometrickou formou. Do syroviny se také zašívaly dřevěné konstrukce na ženská sedla. Ze syrové kůže bizoních býků se vyráběly štíty. Šlachy sloužily jako nitě, či se jimi zpevňovaly luky. Z rohů se vyráběly naběračky, lžíce, pohárky na pití a misky. Ze šlach a oškrabků kůže se vařil klíh. Ze žeber se vyráběly sáňky (spíše „boby“), z lopatek motyky a ze sethenních kostí škrabky na kůži. Srst se splétala v přízi, ze které se vyráběla lana či lasa na koně.
Mokasíny prérijních Siouxů byly šité z jednoho kusu přeložené kůže se švem na vnější straně (angl. one piece-side seam moccasins), po roce 1850 se postupně začínají prosazovat dvojdílné mokasíny s podrážkou ze syroviny (angl. hard sole moccasins). Muži nosili bederní zástěrku a kožené legginy (typ „bottom tab leggings“, od 50. let 19. století se více prosazují legginy s plácačkou). Většinu roku byli do pasu nazí, ale měli vždy po ruce plášť z bizoní kůže. Pláště byly často pomalované nebo vyšívané ursoními ostny. Mužské pláště bývaly pokryté piktogramy zobrazujícími válečné úspěchy majitele, případně malbou rozet z orlích per či dalšími motivy. Typický ženský vzor má název obdélník a okraj (angl. box and border) – jedná se o typ, který dostávaly dívky při obřadu první menstruace. Plášťě vyšívané ostny měly řady souběžných linek nebo pás přes hřbet s minimálně 4 rozetami. Jak je patrné z dobových vyobrazení, původně byla škála typů a individuálních variant podstatně vyšší, postupně docházelo k jejich konvencionalizaci. V chladnějším období nosili muži koženou halenu. Ženy nosily šaty z přehnuté kůže (tzv. side fold dress), ale již ve druhé čtvrtině 19. století začíná převažovat typ šatů ze dvou kůží (tzv. tail dress), k tomu krátké legíny a mokasíny. Starší typ účesu s ofinou, podobný mandanskému, vyšel po roce 1850 z módy ve prospěch pěšinky uprostřed a dvou copů, někteří starší konzervativní muži jako např. náčelník Yanktonaiů Dva Medvědi však nosili starý typ účesu ještě v 70. letech 19. století. Ženy mívaly dva copy a pěšinku uprostřed.
Lakotové nebyli tak brilantní vyšívači ostny jako usedlé kmeny. Jejich design byl jednoduchý a výrazný. Ursoní ostny (angl. porcupine quill) se nejčastěji našívaly překládaným a diamantovým stehem, oblíbená podkladová barva byla žlutá, případně bílá. Ve 2. polovině, spíše v poslední čtvrtině 19. století převažuje podvlékaný steh. Tlupy žijící u větších jezer a u řeky Missouri, tedy hlavně Yanktoni a Yanktonaiové, používali k výšivkám a omotávkám hojně též ptačí brk (bird quill), typicky v zelenomodré a oranžové barevné kombinaci. Rezervačnímu stylu, který je již zcela jiný, dominuje anilinová červeň a další syntetická barviva. Až do 60. let byly též populární větší korálky, tzv. pony beads. S příchodem drobných korálků, tzv. seed beads v 60. letech vzniká nový styl, pro který jsou typické velkoplošné výšivky (široké pásy) se strohými, poměrně jednoduchými geometrickými prvky, často vyšité velmi drobnými korálky (velikost 13-14). Rezervační fáze korálkových výšivek je typická podobností s šajenským designem a rozmělněním prvků na drobné a složité geometrické obrazce, vesměs vyšívané tzv. líným stehem (angl. lazy stitch). Lakotský rezervační styl byl komerčně velmi úspěšný. Například Černonožci považovali lakotský styl za nadřazený a bohaté ženy Černonožců nelitovaly značného jmění, aby získaly celovyšívané lakotské šaty.
V designu se běžně používala tradiční ikonografie a abstraktní formy tak měly pro zasvěcené čitelnou symboliku, mnohé vzory však byly do konce 19. století natolik konvencionalizované, že jejich hlubší smysl byl již kolem roku 1900 do značné míry zapomenut. Oblíbenými motivy byli například mýtický hrdina Iktomi či Iktomiho síť, mýtická želva na ženských šatech a parfleších, různé krajinné motivy, bizon, jelen, vidloroh a jejich stopy či stezky, tábor a týpí, válečné motivy, loupeže koní a komemorativní vzory upomínající na nějakou událost.
Když se narodilo miminko, bylo umístěno do vyšívaných nosítek na dřevěné konstrukci, kde trávilo většinu času. Pupeční šňůra se usušila a zašila do vyšívaného amuletu ve tvaru želvy nebo ještěrky, které pak byly často zavěšeny na nosítkách. Když děcka povyrostla, věnovali se jim hlavně prarodiče. Staří lidé byli chováni v úctě. Předávali mladším své zkušenosti, vyprávěli příběhy, mýty a legendy. Děcka byla vedena k ohleduplnosti a tichosti, aby staré lidi nerušila a neobtěžovala. Vzájemné vztahy byly láskyplné.
Děvčata měla od počátku jinou výchovu než hoši – takovou, aby je připravila na jejich budoucí roli. Byla vedena k pokoře a veškerým domácím pracím. Údělem žen bylo mimo jiné nosit všechna, i sebetěžší břemena, protože muž musel být kdykoli hotov postavit se útoku nepřítele se zbraní v ruce. Chlapci se proto učili jezdit na koni a střílet z luku sotva se postavili na nohy. Byli vychovávání k odvaze, houževnatosti a přísnému sebeovládání. Je zřejmé, že ženy vynikaly značnou fyzickou silou a muži kromě síly i atletickou dynamikou, která s sebou nesla zálibu v soutěžení a sportech jako je lakros.
Když někdo zemřel, bylo jeho tělo zabaleno s patřičnými ceremoniemi a dary na cestu do věčných lovišť do bizoních kůží a umístěno na pohřební lešení, což byla platforma z větví připevněná na čtyřech kůlech, tak, aby hlava směřovala k jihu (podle jiných zdrojů k východu). Alternativou bylo lešení v koruně stromu. Truchlení probíhalo obvykle čtyři dny. Když se tělo rozložilo, byly kosti očištěny a pohřbeny do země, lebka se umístila do kruhu lebek předků. Pohřebiště byla často umístěna v blízkosti vesnic, v Minnesotě nezřídka na protějším břehu řeky. Doboví cestovalé zmiňují nostalgickou romantiku indiánských pohřebišť, ale i příšerný zápach, který se při určité vlhkosti a tlaku vzduchu táhnul údolím řeky až kilometry daleko.
Dnešní pohled na náboženství Siouxů je silně ovlivněn jeho poměrně moderním pojetím u dominantních Lakotů a jistou snahou o idealizaci. I když jsou jeho základní principy společné všem skupinám, existovaly určité regionální rozdíly, jak se jednotlivé skupiny dostávaly pod vliv svých sousedů. Dakotové, například, přejali od svých nepřátel Ojibwejů, možná prostřednictvím kmene Menominee, šamanistické učení Mídéwiwin, které do nějaké míry praktikovali. Podle postřehů francouzského geografa J. N. Nicolleta se muži Dakotů, zřejmě na znamení pokory, účastnili těchto obřadů špinaví a otrhaní, na rozdíl od Odjbwejů, kteří se naopak na znamení úcty odívali do svých nejskvostnějších společenských oděvů.
Siouxové, jako všichni animisté, věřili, že hmota je prodchnuta duchem, jehož nejvyšší úroveň je Wakȟáŋ Tȟáŋka (tj. Velké Posvátno; běžný překlad Velký Duch je snaha přiohnout chápání pojmu křesťanskému pojetí boha). Významnou roli hraje Posvátné kolo/obruč (Čhaŋgléska Wakȟaŋ), která připomíná, že všechno je navzájem propojené, jak vyjadřuje fráze Mitákuye Oyás’iŋ (“vše je vzájemně provázáno”). Podobně jako je tomu v kosmologickém chápání indiánů areálu východních lesů, horní sféru spirituálního světa ovládají hromové bytosti v podobě obřích ptáků (Wakíŋyaŋ) a podsvětí či dolní svět vod ovládaná vodní nestvůra, nejčastěji personifikovaná jako rohatý had (Uŋȟčéǧila/Uŋkčéǧila). U východních Dakotů, kde měla algonkinská koncepce nejsilnější vliv, je tato dualita nejvýraznější a občas se místo hada objevuje podvodní panter. Hromoví ptáci, původci ohně a blesku, byli vzýváni jako pomocníci v boji, takže například váleční koně nebo zbraně často nesly symboliku s nimi spojenou. Pokud měl někdo sen o hromovém ptáku západního směru, stal se z něho nedobrovolně člen kultu Opačníků – Svatý klaun (Heyókȟa), který dělal všechno obráceně, ale zároveň disponoval zvláštní duchovní silou.
Důležitou roli v duchovním životě hrála modlitba (wočhékiye), prosba o podporu a vyjádření vztahu k duchovním bytostem či duchům předků. Byl vzýván Otec Slunce a Matka země. Modlitby byly také směřované k mocnostem čtyř světových stran: „Ve středu země stojím a jak stojím, modlím se…“ Následují modlitby věnované čtyřem světovým stranám (jejich strážci jsou hromoví ptáci), Wakan Tankovi a Matce zemi.
Podle legendy naučila Siouxy sedm posvátných obřadů Bílá bizoní dívka (Ptesáŋwiŋ), která kmeni také přinesla posvátnou catlinitovou dýmku (čhaŋnúŋpa). Kouření dýmky a obětování tabáku bylo nedílnou součástí nejrůznějších obřadů, předmětem osobní kontemplace i prostého požitku. Sedm posvátných obřadů je následujících:
Inípi obřad očištění v potní lázni (initi)
Haŋbléčheyapi – prošení o vizi
Wiwáŋyaŋg Wačhípi – Tanec Slunce
Huŋkalowaŋpi – přijetí za příbuzné
Išnáthi Awíčhalowaŋpi – příprava dívku na ženství
Tȟápa Waŋkáyeyapi – házení obřadním míčem
Wanáǧi Yuhápi – Zadržení (a propuštění) duše zemřelého
Tanec Slunce byl nejvýznamnější z obřadů a důležitým důvodem k celokmenovému setkání. Kromě těchto obřadů existoval bezpočet spolkových rituálů, loveckých rituálů jako šamanistické přivolávání bizonů, společenských obřadů a slavností jako je give-away, osobních obřadů spojených s péčí o medicinové vaky a podobně. Velký význam se přikládal půstům, snům, vizím a různým předtuchám. Velký šaman Sedící Býk měl před bitvou na little Bighornu vizi vojáků, jak padají hlavou dolů, na jejímž základě předpověděl velké vítězství.
Ochranné duchovní síly bylo lze získat při obřadu Haŋbléčheyapi. Tento obřad byl jednak duchovní iniciací mladíků, ale mohl jej absolvovat kdokoli včetně osoby v pozdním věku. Jedinec se postil o samotě na odlehlém místě několik dní, dokud nepřišla vize, skrze kterou získal magického ochránce. Často se jednalo například o mystickou ochranu v boji, která pak mohla být vyjádřena rituální malbou na štítu.
Zvláštní kategorií duchovní moci byla milostná „medicína,“ již získali muži, kteří měli vizi o jelením samci a stali se členy jeleního kultu (angl. Elk Dreamers´ Society). Nejenže prý dokázali svést jakoukoli ženu, ale uměli i léčit některé nemoci, předvídat události či najít ztracené předměty.
Siouxové byli jedni z nejbojovnějších Indiánů vůbec a nezřídka se vydávali na válečná tažení značně vzdálená od jejich domoviny. Náčelník Rudé Křídlo (též Kráčející Býk – Tatanka Mani) vedl své Mdewakantony do války na straně Pontiacova povstání (1763). Jeden z mnoha dočasných mírů s Odžibweji uzavřel plukovník DePeyster s Dakoty až ve vzdáleném Fort Mackinacu v roce 1775. Wabaša I. (Mdewakanton) bojoval s Brity a loyalisty ve válce za nezávislost proti Američanům a proti Španělům při útoku na St. Louis.
Pod vedením Wabaši II. a Rudého Hroma, otce Wanaty (Pabaksa, horní Yanktonnai) se Dakotové zúčastnili na straně Britů války v roce 1812 proti Američanům. Zapojili se do bojů o Fort Mackinac, Detroit, Fort Megis a Fort Sandusky. Wanata navštívil na pozvání Britů Londýn. Probritský sentiment byl u Dakotů ještě celá desetiletí poté velmi silný. Wabašovi muži se v roce 1832 nechali najmout a pod vedením bojovníka jménem Luk bojovali až v severní Alabamě proti Kríkům v bitvě u Horseshoe Bent, nejstrašnějším masakru v historii tohoto kmene. Bitva pomohla vynést do prezidentského křesla Andrewa Jacksona, posléze nechvalně proslulého zákonem o odsunu Indiánů (Indian Removal Act). V témže roce se Dakotové opět připojili k Američanům na samém konci bitvy u Bad Axe, kdy pronásledovali poražené Mesquakie Černého Jestřába a 68 jich dobili a skalpovali, hlavně ženy a děti.
V době své největší síly vedli Siouxové války prakticky se všemi svými sousedy, včetně svých budoucích spojenců, s výjimkou Menomineeů a Winnebagů. Úhlavními nepřáteli východních Siouxů byli Ojibwejové a Meskwakiové (Sauk-Fox). To jim nebránilo při Dakotské válce (1862) vyslat dýmku k Meskwakiům s výzvou připojit se k povstání. Ti si dýmku ponechali, ale připojit se odmítli. Tato historka ilustruje složitost mezikmenových vztahů.
Dakotsko – Ojibwejská válka o zdroje ovsuchy ve Wisconsinu skončila porážkou Dakotů se stovkami zabitých. Nesmiřitelné nepřátelství vedlo k neustálým vzájemným přepadům a vraždám ze zálohy. Dakotové jednou vyvraždili celou vesnici Ojibwejů, kteří po divoké pitce nebyli obranyschopní. Rozjaření Siouxové si odvezli zbylý soudek s kořalkou, který na zpáteční cestě na oslavu vítězství vypili. Byli však dostiženi svojí karmou a trestnou výpravou Ojibwejů – ani jeden tuto kratochvíli nepřežil. Neúspěchem – pádem do léčky a stovkou mrtvých skončila pro Dakoty také bitva s Ojibweji na řece Bois Brulé (1842).
Když se konečně podařilo náčelníkům uzavřít na nějakou dobu mír, došlo i k výměně zajatců. V nejednom případě to však byly tragické příběhy, protože tito zajatci již byli často po letech zcela integrováni do kmene, kde měli pevné osobní vazby. George Catlin líčí případ zoufalého Dakoty, jehož nastávající, zajatá jako malé ojibwejské děvče, byla při uzavření míru ve Fort Snelling vrácena svému ojibwejskému otci. Přátelé museli steskem pološíleného dakotského snoubence násilím držet doma, aby se za ní nevydal, jinak by ho Ojibwejové zabili. Podobně jímavá je legenda o dakotské dívkce jménem Oholoaitha – Winona. Jako dítě ji unesli Ojibwejové a při uzavření míru měla být vrácena Dakotům, ale protože milovala a měla se provdat za syna náčelníka Ojibwejů, raději ukončila svůj život skokem ze skály nad jezerem Pepin, která dodnes nese její jméno.
Podobné příběhy se odehrávaly mezi Vránami a Lakoty, kde unesené děti, adoptované nepřátelským kmenem, v dospělosti nijak netoužily po návratu ke svým původním soukmenovcům, ať už z kterékoli strany. V roce 1851 uzavřely Vrány se skupinou Minneconjou mír; na fotografii z roku 1868 mají náčelníci Minneconjou na sobě vraní košile, které si zřejmě s Vránami směnili při uzavření míru.
Mladí válečníci často neudrželi na uzdě svoji divokost a potřebu vydobýt si společenské postavení a útočili i na přátelské nebo neutrální kmeny. Tak vznikaly spirály msty a nenávisti, přerušované na čas úsilím starších náčelníků a hlavně bílých obchodníků o uzavření míru. Yanktoni a Lakotové s oblibou pořádali nájezdy na říční kmeny (Mandan, Hidatsa, Arikara), ačkoli v mezičase s nimi čile obchodovali. V roce 1823 se několik set Siouxů s nadšením připojilo k tažení generála Leawenwortha proti Arikarům. Jindy byla velká výprava Yanktonů obléhající vesnici Mandanů zaskočena ještě větší výpravou Vran a Hidatsů, kteří přijeli za obchodem. Ti obklíčili Siouxy a pobili je do jednoho. Matka náčelníka a šamana Posvátného Medvěda (Medicine Bear) z kmene horních Yanktonaiů (Pabaksa) byla Mandanka, unesená při nájezdu jako malé dítě a adoptovaná Siouxy. Proto Medicine Bear choval k Mandanům vřelý vztah a se svojí tlupou často zavítal na přátelskou návštěvu do jejich rezervace Fort Berthold, kde ho pojila četná osobní přátelství.
Lakotové si své území museli vybojovat a vyhnat z něj Šajeny a Vrány, takže byli neustále ve válečném stavu se všemi sousedy od Omahů a Pawneeů na východě po Šošony a Vrány na západě. Teprve asi v roce 1840 uzavřeli spojenectví se Šajeny a poté s Arapahy. Velkou kratochvílí Lakotů byly pravidelné nájezdy na osady Arikarů, na vesnici Like a Fishook (u Fort Berthold), kam mezi přepady jezdili bez uzardění obchodovat, a samozřejmě proti Vránám (Absarokům), Šošonům ale také proti Pawneeům. V roce 1843 Lakotové zaútočili na Pawneejskou vesnici náčelníka jménem Modrý Kabát na řece Loup v Nebrasce, vypálili polovinu domů a pobili většinu obyvatel vesnice. V roce 1873 zmasakrovali Pawnee na řece Republican – odtud název místa Massacre Canyon.
Yanktonaiové a Sissetoni vedli boje se svými sousedy ze severních plání – s Černonožci, Kríji a zejména Saulteaux (Plains Ojibwa) a kočovnými Métisy (Bungi). Animozita vůči Ojibwejům vedla k častým přepadům kolon dvoukoláků jejich příbuzných Métisů, kteří vozili zboží z Red River do Saint Paulu přes West Plains Trail, takže musely být využívány méně příhodné trasy – East Plains Trail a Woods Trail. Zvláštní význam měly loupežné výpravy za účelem krádeže koní, které byly nepřátelům mnohdy odehnány po stovkách.
Běžné byly přepady menších táborů a loveckých skupin i jednotlivců na lovu ze zálohy, ale ani masakry celých tlup a vesnic čítající desítky osob nebyly ničím neobvyklým. Ušetřeny nebyly ženy ani děti, které byly skalpovány stejně jako muži. Těla nepřátel byla brutálním způsobem zohavována, vyvrhovaly se vnitřnosti, uřezávaly se prsty, nosy, uši či přirození. Zostouzení ostatků nepřátel se nevyhnulo ani pohřebištím. Francis Parkman líčí, jak válečná výprava Vran zničila a ponižujícím způsobem znesvětila pohřebiště s ostatky náčelníků Siouxů na dohled od pevnosti Laramie. Hrstka Siouxů ukrytá v pevnosti mohla jen kvílet zoufalstvím, ale proti značné početní převaze nemohli nic podniknout. Totéž se dělo i v obráceném gardu.
Výmluvné jsou záznamy v obrazových zimních kronikách (angl. tzv. winter count). Tak se v Battistově (Wa-poc-tan-ksi, Brulé Lakota) kronice dozvídáme, že v roce 1793-4 přepadli Siouxové tábor nepřátel, který čítal 58 stanů, a všechny jeho obyvatele do jednoho pobili. Roku 1828-29 bylo zabito dvě stě Hidatsů, v roce 1884-5 naopak Vrány zabily třicet osm Oglalů. V roce 1862-63 přišly Vrány do tábora Siouxů, ale všichni až na jednoho chlapce byli pryč. Vrány rozřezaly chlapce nožem na kusy. V kronice Osamělého Psa se uvádí, že v roce 1811-12 Siouxové pobili mnoho Hidatsů, v roce 1839-40 vybili celou vesnici Šošonů. Zajatci byli často brutálním způsobem mučeni, dokud nevypustili duši. Zajaté ženy a děti byly adoptovány do kmene a stávaly se jeho normálními členy. Když se válečníci vrátili z úspěšné výpravy alespoň s jedním skalpem, byl na oslavu vítězství uspořádán skalpový tanec. Na tyčích byly vedle skalpů pověšeny též uřezané části těl nepřátel, jako srdce, prsty apod. Bílí svědkové takovou podívanou obvykle hodnotili jako děsuplný zážitek plný extatického tance a ďábelského kvílení, jehož atmosféra byla ještě umocněna září nočních ohňů.
Vojenskému ladění společnosti, ve které síla a hrdinství byly uznávány jako jedny z nejvyšších ctností, odpovídala i organizace kmene, ve které významnou roli hráli tzv. akičitové, neboli členové válečnických spolků (viz kapitola Sociální uspořádání). Některé spolky měly zásady jako neustoupit z boje za cenu oběti vlastního života, povinnost zachránit raněného přítele z bojiště apod.
Héroický egocentrismus často vedl ke konfliktům uvnitř samotného kmene, které pak končily tragicky. Někteří náčelníci byli pyšní, arogantní a měli až despotické rysy, nebo zneužívali moc k osobnímu prospěchu, případně stáli v cestě svým konkurentům s podobnými vlastnostmi. Rukama vlastních nespokojených soukmenovců byli zavražděni náčelník Yanktonnaiů Wanata I., náčelník Oglalů Býk-Medvěd (Tatanka Mato/Mato Tatanka) nebo náčelník Bruléů Skvrnitý Ohon (Sinte Gleška). Stávalo se, že byl zabit soukmenovec kvůli nějaké hádce z malicherného důvodu, jako je provokace, ješitnost či marnivé ego. Když George Catlin maloval portrét Malého Medvěda, došlo k posměškům ze strany náčelníka Psa, což skončilo potyčkou a smrtí obou mužů včetně Psova bratra Prudkého Vichru; sám Catlin unikl rozdivočeným indiánům jen o vlásek.
Válečnická mentalita se odrážela i na předmětech, jako byly vaky na dýmku. Etnolog Clark Wissler, který zpracoval s pomocí pamětníků analýzu lakotských vzorů (1904), uvádí, že například „hřebeny“ na vacích na dýmku omotané rudými ostny představují kanoucí krev nepřátel a různé geometrické obrazce interpretuje jako konkrétní válečné činy – zabité nepřátele, ukradené koně apod.
V souladu se silnou tradicí jsou i v moderní době veřejně uctíváni veteráni nejrůznějších amerických invazí po celém světě, kteří se bez okolků nechali naverbovat svými bývalými pokořiteli proti komukoli, bez ohledu na to, zda sloužili silám dobra či zla.
Ve druhé čtvrtině 19. století zaplavovalo Minnesotu stále více osadníků a zvěře stále ubývalo. Na soutoku Minnesoty a Mississippi byla postavena pevnost Fort Snelling (1825). Po dvou hladových letech, roce 1851, podepsali zoufalí Wahpetoni a Sissetoni s Guvernérem Minnesoty Alexandrem Ramsayem v Traverse de Sioux smlouvu, ve které se vzdali svého území v západní a jižní Minnesotě, výměnou za dávky potravin a další kompenzace. Téhož roku podepsali Mdewakantoni a Wahpekuti smlouvu v Mendotě, ve které se vzdali svých lovišť v jihovýchodní části Minnesoty a v Iowě.
Postupné pronikání Američanů na území prérijních Siouxů mělo podobu budování nejdříve vítaných obchodních stanic, které však byly postupně obsazovány vojenskými posádkami. Pevnosti na indiánském území začaly přibývat. V roce 1851 byla uzavřena první smlouva ve Fort Laramie, jejímž cílem bylo zajistit bezpečnost vystěhovalců putujících po Oregonské stezce a která vytyčila kmenové hranice, což mělo dalekosáhlé následky. Jak s přibývajícím přílivem bělochů přibývalo problémů a ubývalo zvěře, podrážděnost Siouxů stoupala. Situace vyústila Grattanovým masakrem v roce 1855 (viz článek zde), který započal sérii konfliktů s bělochy, ke kterým měli Siouxové do té doby většinou přátelský postoj.
Příliv osadníků měl za následek katastrofální úbytek zvěře. Inkpaduta vedl své vyhladovělé Wahpekuty proti bílým osadníkům zaplavujícím jižní Minnesotu a severní Iowu. Konflikt vyústil masakrem osadníků u Spirit Lake (1857), po kterém Wahpekuti odtáhli na západ k Lakotům.
Náčelníci Yanktonů navštívili Washington v roce 1858 a to je přesvědčilo, že klást zuřivý odpor nemá smysl. Struck by the Ree (Udeřen Arikarou) a Smutty Bear (Maluje se tmavý jako medvěd) podepsali smlouvu o odstoupení území a odvedli svůj kmen do rezervace na severním břehu Missouri v Jižní Dakotě, a k tomu si vymínili jednu čtvereční míli v lomu na dýmkový kámen Pipestonu. Výsledky povstání Malé Vrány, ke kterému se odmítli připojit, jim záhy daly za pravdu.
Zednář Ramsay nijak nestál o žádné Indiány ve „své“ Minnesotě, a když v roce 1862 vypuklo kvůli neplnění vládních závazků povstání vyhladovělých Dakotů pod vedením Malé Vrány, nijak se netajil záměrem Dakoty zcela vyhladit. Generál Sibley povstání krutě potlačil a pouze díky včasnému zásahu prezidenta Lincolna bylo oběšeno „jen“ 38 z 303 zajatých dakotských válečníků. Část kmene unikla do Kanady, část ke svým prérijním příbuzným. Lakotové nesli rezignaci Yanktonů i příliv Santeeů na své území s velkou nelibostí.
Generál Sully se v roce 1863 vydal na „trestnou výpravu“ proti Siouxům, která skončila masakrem prérijních Siouxů u Whitestone Hill a poté bitvou u Kildeer Mountain v roce 1864. Byl to podobně nečekaný přepad tábora, ve kterém byli především nic netušící Lakotové a Yanktonaiové, kteří neměli s povstáním Dakotů nic společného.
Sissetonům, Wahpetonům a horním Yanktonaiům (tlupa Pabaksa) byla v roce 1867 přidělena rezervace Devil´s Lake, mnozí se však necítili smlouvou nijak vázáni a migrovali na nepostoupená území východní Montany, odkud tlačili Atsiny (Gros Ventres) na západ. Ustanovení rezervační správy na Milk River (pozdější rezervace Fort Peck) bylo výhodným řešením, neboť se jednalo o malebné území dosud oplývající zvěří. Proto horní Yanktonaiové a jejich soukmenovci neměli nejmenší chuť připojit se ke stále odbojným Lakotům.
Vstup Američanů do Black Hills a ochrana Bozemanovy stezky (1866-8) vedly k úspěšným odbojným válkám Rudého oblaka a po Fattermanově masakru (1866) nakonec i uzavření Druhé smlouvy v Laramie v roce 1868, která zaručila uzavření Bozemanovy stezky výměnou za závazek, že Siouxové nebudou klást odpor při stavbě Severopacifické železnice a současně bude garantováno území tzv. Velké siouxké rezervace. Zlatá horečka v Black Hills a vstup generála Custera na scénu spolu se systematickým vybíjením bizonů vedly k dalšímu kolu krvavých konfliktů. Úspěšná taktika indiánů v bitvě u Rosebudu v roce 1876 donutila generála Crooka stáhnout své jednotky. Ale ani slavná porážka Custerovy 7. Kavalérie u Little Bighornu však už nemohla zastavit postupné podrobení Siouxů. V roce 1877 byla velká válka Siouxů u konce a poslední skupiny rebelů, Oglalové Šíleného Koně (Crazy Horse) a Hunkpapové náčelníka jménem Žluč (Gall) se postupně vzdávali a odcházeli do rezervací. Siouxové byli donuceni postoupit Black Hills. Území jejich rezervací se znovu zmenšila. Sedící Býk, který po Little Bighornu uprchl se svými Hunkpapy do Kanady, kde získal dočasné útočiště a byl přátelsky přijat Vraní Nohou (Crowfoot), náčelníkem Černonožců – zavilých nepřátel Siouxů – se jako poslední také nakonec podrobil a vrátil se do rezervace Standing Rock, kde byl v roce 1890 nakonec zavražděn. Na konci prosince téhož roku došlo k nechvalně proslulému masakru u Wounded Knee, kde bylo zabito 153 příznivců hnutí Tance duchů, mezi nimi mnoho žen a dětí. To byla definitivní tečka za nadějí žít podle svých tradic.
(Sioux Valley Dakota Nation Reserve, Fishing Station 62A Reserve, Dakota Plains Indian Reserve 6A, Dakota Tipi 1 Reserve, Birdtail Creek 57 Reserve, Birdtail Hay Lands 57A Reserve, Fishing Station 62A Reserve, Canupawakpa Dakota First Nation, Oak Lake 59A Reserve, Fishing Station 62A Reserve, a tři v Saskatchewanu v Kanadě (Standing Buffalo 78, Whitecap Reserve, Wood Mountain 160 Reserve, Treaty Four Reserve Grounds Indian Reserve No. 77 – poslední je rezervace Hunkpapů a Assiniboinů)
Popularizace a pozitivní obraz Siouxů je velkou zásluhou Charlese Eastmana (1858-1939), známého také pod svým indiánským jménem Ohiyesa (Ohíye S’a). I když nebyl úplně čistokrevný Indián, protože v jeho žilách kolovala krev důstojníka Setha Eastmana (známého svými vyobrazeními Dakotů v okolí pevnosti Fort Snelling), který byl jeho dědečkem, od raného dětství vyrůstal jako každý indiánský kluk, milován svojí babičkou a vyučován svým strýcem ve všech dovednostech lovu a zálesáctví. Narodil se čtyři roky před vypuknutím Dakotského povstání, po němž jeho rodina našla útočiště v lesích Manitoby. Jeho první jméno znělo Hohkadeh. Když mu bylo patnáct let, objevil se náhle ve dveřích jeho otec Mnoho blesků, kterého všichni považovali dávno za padlého. Otec byl tou dobou již pokřtěný jako Jacob Eastman a naléhal na svého syna, aby vstoupil do světa bílého muže, nechal se pokřtít a dal se na studia. Ohiyesa svedl tento vnitřní boj a nakonec otce uposlechl; získal titul bakaláře v Dartmouthu, magistra na Bostonské univerzitě a stal se z něho lékař Dr. Charles Eastman. Jako oddaný křesťan stál u zrodu řady indiánských skupin Křesťanského sdružení mladých lidí (YMCA), pomáhal spoluzakládat chlapeckou organizaci Boy Scouts a dívčí organizaci Campfire Girls. Když Ernest Thompson Seton při lovu losů v Manitobě náhodou narazil na jeho strýce, se kterým se spřátelil, byl seznámen také s Ohiyesou a mezi oběma muži vzniklo pevné přátelství. Snad i díky Ohiyesovi Seton vložil hlavnímu hrdinovi svého kultovního románu Dva divoši Yanovi do úst větu „Ostatně Siouxové jsou ti nejlepší Indiáni…“ Ohiyesa byl velký idealista a apologeta, který se prostřednictvím svých knih usilovně snažil bílému publiku, zejména mládeži, podat obraz ušlechtilého Indiána. Nepochybně i pod vlivem křesťanských hodnot vybíral ze vzpomínek a kultury svých předků to nejhezčí. Napsal krásné, oduševnělé knihy Indián v Mládí, Duše Indiánova, Večery ve Wigwamu, Za starých indiánských časů.
Když v roce 1939 zemřel, ideál ušlechtilého divocha již přestával v kontextu rezervační reality rezonovat s myšlením kanadsko-americké mládeže; ostatně bylo zřejmé, že skutečným důvodem k založení skautského hnutí bylo připravit vojáky pro světovou válku. Eastmanovy knihy, které vyšly ještě před válkou i v češtině spolu se Setonovými, však nezůstaly bez vlivu na nejednu generaci idealistů, porůznu vyrůstajících v trampském, skautském, woodcrafterském a později i hobbystickém hnutí.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
