Kde končí pohádky a začíná syrová historie.

Mosazné cvočky na dobových indiánských artefaktech

Lukáš Navrátil
26. 1. 2024
0

Mosazné cvočky se původně vyráběly v Evropě ke zdobení dřevěného nábytku. S expanzí Evropanů se dostaly až na severoamerický kontinent. Indiáni si je oblíbili a začali jimi zdobit své artefakty. Běloši s iniciativou sobě vlastní začali toto zboží dodávat indiánům ve velkém množství.


Originální dřevěná truhla z 19. století. Ozdobená je mosaznými cvočky.
Originální dřevěná truhla z 19. století. Ozdobená je mosaznými cvočky.

Mosazné cvočky se původně vyráběly v Evropě a sloužily především ke zdobení dřevěného nábytku, zejména pak dobových truhel. Tato móda se pak s expanzí Evropanů dostala až na severoamerický kontinent.

Mosazné cvočky se zalíbily indiánům, kteří je velmi rychle začali se vkusem sobě vlastním vkomponovávat do svých výrobků. Běloši si obliby cvočků u indiánů všimli a začali jim toto zboží dodávat ve velkém množství, podobně jako například korálky. 


Opakovací karabina Winchester vzor 1866, která patřila nějakému indiánovi, který si ji dozdobil mosaznými cvoky. Takové zdobení bylo pro indiány plání typické.
Opakovací karabina Winchester vzor 1866, která patřila nějakému indiánovi, který si ji dozdobil mosaznými cvoky. Takové zdobení bylo pro indiány plání typické.

Mezi nejčastěji zdobené předměty patřily zejména pouzdra na nože, rukojeti tomahawků, válečné dřevěné kyje, pažbení pušek, veškeré opasky a pásky, holstery, nákrčníky, náprsenky, náušnice. troubele dýmek, biče, sedla, rámy na zrcátka, skrejpry, prachovnice, taneční hůlky, lyžiny na dětských nosítkách, prkénka na přípravu tabáku a další předměty.


Nákrčník z kelnatek zdobený mosaznými cvočky.
Nákrčník z kelnatek zdobený mosaznými cvočky.

Dětská nosítka kmene Šajen. Lyžiny jsou zdobené vybíjením mosaznými cvočky.
Dětská nosítka kmene Šajen. Lyžiny jsou zdobené vybíjením mosaznými cvočky.

Dobové cvočky z 18. a 19. století sestávaly ze dvou částí, z hlavičky a dříku. Obě části byly 100% mosazné a zřejmě byly vyráběné metodou odlévání. Dřík byl hranatého průřezu a směrem ke špičce se zužoval. Do hlavičky byl zalisován. Průměr hlavičky se lišil od cca 0.8mm po cca 10mm. Vypouknutí hlavičky bylo minimální

Schema mosazného cvočku.
Schema mosazného cvočku.

Originální mosazné cvočky z 18. a 19. století.
Originální mosazné cvočky z 18. a 19. století.

Cvočky ze zatloukaly do dřeva pomocí dřevěných paliček (aby nedošlo k poškození cvočku). Indiáni cvočky používali i na zdobení kůže, například vybíjení opasků nebo pouzder na nože. V takovém případě se udělala v kůže pomocí šídla dírka o něco menší, než průměr mosazného dříku. Cvoček se pak vtlačil do díry.

Přesahující část dříku indiáni uštípli pomocí kleští nebo upilovali pilníkem. Případně bylo možné malý pahýl dříku rozklepat kladivem, aby nedošlo k poškrábání kůže či jinému zranění.


Pouzdro na nůž s páskem, obojí je silně vybito mosaznými cvočky. Všimněte si rubové strany pásku kde je vidět upilované mosazné hranaté dříky.
Pouzdro na nůž s páskem, obojí je silně vybito mosaznými cvočky. Všimněte si rubové strany pásku kde je vidět upilované mosazné hranaté dříky.

Na naprosté většině dobových indiánských originálů jsou na rubové straně vidět pouze mosazné „tečky“ hranatého průřezu.


Rubová strana kůže vybité mosaznými cvoky.
Rubová strana kůže vybité mosaznými cvoky.

Většina dnešních hobbystů a výrobců indiánských replik používá mosazné cvočky s ocelovým hřebíkem. Po aplikaci do kůže hřebík otočí o 180 stupňů a špičku zatlučou zpět. Je to praktické řešení, ale není dobově autentické.

Ocelové dříky s kulatým průměrem (hřebíčky) se u mosazných cvočků začaly používat zřejmě až na konci 19. století.


Sedlo kmene Šajen zdobené mosaznými cvoky.
Sedlo kmene Šajen zdobené mosaznými cvoky.

Náprsenka z kostic zdobená mosaznými cvoky.
Náprsenka z kostic zdobená mosaznými cvoky.

Prkénko na přípravu tabáku zdobené mosaznými cvoky.
Prkénko na přípravu tabáku zdobené mosaznými cvoky.

Autor článku

Mgr. Lukáš Navrátil (1974)

Mgr. Lukáš Navrátil (1974) se o Indiány zajímá od dětství. Jeho první kroky vedly přes knihy, které tehdy formovaly představivost mnoha mladých lidí – Vinnetou, příběhy Ernesta Thompsona Setona či Mé srdce pohřběte u Wounded Knee. Byly to knihy plné romantiky a idealizace, které však zároveň otevřely dveře k hlubšímu zájmu o původní obyvatele Severní Ameriky.

V roce 1996 se poprvé setkal s komunitou indiánských hobbystů. Začal se věnovat indiánskému reenactingu a postupně pronikat i k odbornějším informacím, především o kulturách Velkých plání.

Brzy si uvědomil, že to, co většina veřejnosti považuje za „historickou realitu“ o Indiánech a osidlování severoamerického kontinentu, je často jen soubor povrchních klišé – obraz zjednodušený a zkreslený Hollywoodem nebo idealisty, kteří problematice do hloubky nerozumí. Kritické studium primárních zdrojů přináší zcela jiný, mnohem syrovější a realističtější obraz. A právě ten se snaží přinášet veřejnosti prostřednictvím webu indiani.cz.

V roce 2012 jsem aktivní indiánský reenacting ukončil a obrátil se k historii traperů, horalů, voyageurs a coureurs de bois – obchodníků s kožešinami, kteří působili ve Východních lesích, v oblasti Velkých jezer, na Velkých pláních i ve Skalistých horách. Obchod s kožešinami se stal jeho novým reenactotrským zaměřením a zároveň ho přivedl i k hlubšímu studiu historie a dějin Nové Francie.

Po dobu pětadvaceti let se živil jako výrobce indiánských replik špičkové světové úrovně. Jeho práce si našly zákazníky mezi reenactory, sběrateli i muzejními institucemi v USA i Západní Evropě. Tento řemeslný základ mu poskytl nejen obživu, ale i důkladné porozumění materiální kultuře, které se stalo základem jeho teoretického a badatelského zájmu.

Lukáš Navrátil se neomezuje se však jen na historii. Jako vystudovaný matematik, intelektuál a systematický myslitel se kromě historie indiánů a obchodu s kožešinami věnuje také křesťanské spiritualitě a mystice, teologii, introspekci a otázkám duchovního a duševního rozvoje. Všechny tyto oblasti vnímá jako propojené – touhu po pravdě a autentičnosti u indiánů či traperů chápe v souvislosti s duchovním hledáním a snahou o hlubší poznání člověka i Boha.

Mohlo by vás zajímat

Bílý neobarvený okraj na vlněných látkách byl bělochy považován za kaz, indiáni jej však milovali a vytvořili z něj designový prvek. Článek popisuje, proč bílé okraje na látkách vznikaly, jaký byl jejich účel, kde se vlněné látky vyráběly, jak se barvily, z čeho se vyráběla barviva a mnoho dalšího.

Kelnatky se nazývají měkkýši s mušlovitou konickou schránkou, která tvarem připomíná sloní kel. Mezi severoamerickými indiány byly vysoce ceněny jako ozdoby a také jako platidlo. Těžily se v Pacifiku u severozápadního pobřeží pobřeží USA a Kanady. Poté se sítí mezikmenového obchodu distribuovaly dále na sever, jih a východ. Indiáni Velkých plání z nich vyráběli především náušnice, nákrčníky a náprsenky, ale také další ozdoby.

Lukáš Navrátil
12. 1. 2024
0

Známé Hudson’s Bay deky patřily mezi nejvýznamější obchodní artikl, který obchodníci prodávali Indiánům. Jejich ikonický design vymyslela firma Hudson’s Bay company. Ta stejná firma také zdokonalila systém „points“, proužků, které určovaly velikost a gramáž deky.