Krásu zimních kožek z hranostaje poznali i indiáni z Velkých plání a z Kolumbijské plošiny. Zdobili jimi válečné haleny, legíny, rohaté čapky, péřové čelenky a další artefakty. Kromě vizuální atraktivity měly kožešinky hermelínu pro indiány také duchovní rozměr.
Lasice je podle indiánů dokonalý predátor. Mrštná, hbitá, odvážná a houževnatá. Zabíjí rychle a bez slitování, často si troufne na kořist mnohem větší, než je sama. Útočí jako blesk a vždy si hájí svoje teritorium.
Není proto divu, že indiáni považovali lasičku za mocnou válečnou “medicínu”. Její kožešiny si zavěšovali na válečné haleny, legíny, čelenky nebo štíty. Severní kmeny si dokonce z lasiččích kožešin vyráběli celé rohaté čapky. Kožešinkami z hranostaje se zdobily špičky per, věšely se do vlasů nebo na náhrdelníky, zdobily se jimi kožešinové toulce.
Indiáni věřili, že jim lasiččí kožešiny dodají právě ty vlastnosti, které tolik obdivovali, tedy odvahu, rychlost, houževnatost, schopnost rychle zaútočit a zabít.
Na Velkých pláních se vyskytují celkem tři druhy lasičky, přičemž indiáni je zřejmě příliš nerozlišovali a používali jakýkoliv druh byli schopni ulovit. Spíše nežli druh rozlišovali zimní a letní variantu srsti.
Největší je lasice dlouhoocasá (Neogale frenata), jejíž velikost může včetně ocasu dosahovat délky asi 30-50 cm. Středně velká je pak Lasice hranostaj (Mustela erminea) s celkovou délkou asi 26-45 cm a nejmenší je Lasice kolčava (Mustela nivalis) dosahující asi 15-35 cm celkové délky.
Všechny druhy lasice jsou samotářská a teritoriální zvířata, která loví menší živočichy, zejména hlodavce, myši a hraboše, ale také různé plazy a ptáky, někdy požírají i jejich vajíčka. Větší lasice však dokáže zabít zvířata do velikosti zajíce nebo bažanta.
Lasice mají přes léto hnědou srst s bílým bříškem a náprsenkou a černou špičku ocasu. V severních oblastech se pak na zimu lasičky přebarvují do běla, pouze špička ocasu zůstává černá. V jižnějších oblastech, kde bývá málo sněhu či žádný se lasičkám srst nepřebarvuje.
Lasice lovily kmeny, které obývaly oblasti, kde se lasičky na zimu přebarvují na bílo, tedy především kmeny ze severních a částečně centrálních Plání. Zejména ale Černonožci, Vrány, Assiniboinové, Šošoni, Súové a kmeny z oblasti horního toku Missouri (Hidatsové, Mandani, Arikarové, Pónyové) a z oblasti Kolumbijské plošiny.
Tyto kmeny také používaly lasiččí kožešiny ke zdobení a na medicínu nejčastěji. Jižnější kmeny pak bílé zimní lasiččí kožešinky nakupovaly od severních kmenů, ovšem tradice zdobení “hermelínem” se na jihu nikdy příliš neuchytila a zůstala tak spíše doménou severních kmenů.
Lasičky se lovily výhradně v zimě, kdy jejich srst byla bílá jako sníh, protože právě takové kožešiny byly žádoucí.
Indiánští lovci je chytali do speciálně vyrobených nástrah, přesněji řečeno do ok. Existovalo několik variant této metody. Nástraha byla v podstatě takový tunel vyrobený z proutků vrby, kůry stromů, bláta a trávy. Tunel byl široký právě tak jak tělo lasičky, aby do něj mohla vlézt. V tunelu bylo jedno, ale častěji více ok se smyčkou vyrobené ze šlachy nebo z koňských žíní. Indiánští lovci instalovali pasti u ústí lasiččích nor, někdy mohly past i zasunout částečně do nory. Polohu nory bylo možné poznat podle lasiččích stop na sněhu. Jako návnadu používali lovci kus syrového masa, které umístili do pasti. Lasice, jak se snažila dostat k návnadě, zachytila se do jednoho z ok, které se jí stáhlo kolem krku či kolem těla.
Alternativní možností byla obyčejná malá obruč s okem ze šlachy. Oko lovec umístil u ústí nory a pak čekal, až lasička vyleze ven. V okamžiku, kdy lasička vlezla do oka jej lovec prudce utáhnul a lasičku chytil.
Lovec pak lasici usmrtil a kožešinu stáhnul. Lasiččí kožešinky se nečinily, protože jsou tak tenké, že to není ani nutné. Kožka se pouze omízdřila za pomocí nože a roztahováním mezi prsty se změkčila. Tak byla připravena na použití nebo prodej.
Bílé lasiččí kožešiny byly běžným obchodním artiklem jak vnitrokmenového tak i mezikmenového obchodu. Kmeny z jižních plání nakupovaly tyto kožešinky od kmenů severních. Zákazníky severních kmenů mohly být někdy i americké kožešinové společnosti. Existují však i případy tzv. reverzního obchodu, kdy někteří se někteří bílí podnikavci snažili využít vysoké poptávky po lasiččích kožešinách u indiánů a dováželi tyto ve velkém z Evropy a pak je s indiány směňovali za jiné cenné zboží jako například za kožešiny z vyder a podobně.
Lasiččí kožešina měla mezi indiány ohromnou cenu. V roce cca 1850 v oblasti Horní Missouri mělo deset lasiččích kožešinek cenu dobrého koně. Za stejného koně však bylo možné dostat sadu dvanácti černobílých ocasních per orla skalního, tedy lasiččí kožešina měla větší cenu než ocasní orlí pero.
Zdobení předmětů hermelínem bylo vyhrazeno vždy jen předním mužům kmene, kteří si to mohli dovolit jak morálně tak i ekonomicky. Nashromáždit dostatek lasiček pro ozdobení haleny, čapky či čelenky bylo často velice nákladné a zdlouhavé. Předměty ozdobené kožešinou z hermelínu tak byly věcí ohromné prestiže.
Na průměrnou hermelínovou čapku bylo potřeba sehnat asi 20 až 30 lasiččích kožešin, na bohatější čapky i více. Podobně tomu bylo u válečné haleny. Na legíny stačilo kožešinek méně, zpravidla asi polovina.
V podstatě existovaly dva způsoby, jak se kožešinky hermelínu zpracovávaly.
První možnost je kožešinku rozřezat podélně na úzké proužky široké asi 1 až 1,5 cm. Každou kožešinku takto lze rozřezat na čtyři až pět proužků, které se pak zpět sešijí do tenké trubičky. Z každého hermelínu se takto vyrobí čtyři až pět trubiček. Součástí každé trubičky byl i jelenicový řemínek nebo kousek látky, bavlněný provázek nebo stonku toještě (Apocynum cannabinum), který procházel trubičkou kvůli zpevnění.
Vzhledem k tomu, že z těchto trubiček má jenom jedna ocásek s černou špičkou, vytvářeli indiáni na zbylých trubičkách falešné ocásky tak, že na konce kožešinek, připevňovali černé nebo hnědé chlupy z bizona nebo ze srsti medvěda Baribala a někdy dokonce i z koňských žíní.
Na začátek kožešinky, tedy tam, kde má lasička hlavu se pak někdy připevňovaly srolované kousky nejčastěji červené vlněné látky (existovaly ale i jiné barvy), kterým se podle jejich vzhledu přezdívá “petardy”. Hotové hermelínové trubičky se pak připevňovaly k válečným halenám nebo k legínám, vždy podél korálkovaných či quillovaných pásů.
Úplně stejné trubičky se věšely i na péřové čelenky nebo čapky, do oblasti spánků.
Pokrytí hermelínových čapek se pak dělalo odlišně. Kožešinky hermelínu se nařezaly na tenké proužky silné asi 1 cm a dlouhé cca 5-7 cm a tyto se pak našívaly na korpus čapky vyrobený zpravidla z vydělané bizoní kůže. Proužky kožešinky se musely našívat tak, aby se překrývaly, aby čapka vypadala bohatě.
Proužky či trsy hermelínových kožešinek se pak zdobily i různé kožešinové čapky, toulce, připevňovaly se na špičky per a tak podobně.
Lasiččí zimní kožešiny se dnes dají sehnat poměrně běžně a není na ně potřeba certifikát CITES jako je tomu u ohrožených druhů. Lasice není považována za ohrožené zvíře, v přírodě se vyskytuje poměrně hojně. Cena lasiččí kůže se pohybuje od 700 Kč výše. Většina kožešin pochází z Kanady. Lasice se chytají do pastí, podobně jako to dříve dělali indiáni.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
