Vznik kočovných a jezdeckých kultur indiánů Velkých plání, jak je známe z 18. a 19. století, by nebyl možný bez přítomnosti jejich esenciálního prvku, koní. Koně indiánům sloužili především jako dopravní a přepravní prostředek, jako nástroj lovu, boje, transportu lidí i zavazadel, jako směnný prostředek i jako předmět osobního bohatství a blahobytu.
Před příchodem koní byly Velké pláně osídleny indiány jen řídce. Indiánské populace se soustřeďovaly do permanentních vesnic, situovaných kolem toků větších řek. Živily se především zemědělstvím, pěstováním kukuřice, dýní a fazolí. Bez koní byly schopnosti indiánů lovit bizony omezené, většinou se jejich lovecké aktivity omezovaly jen na několik málo sezónních lovů.
S příchodem koní na Velké pláně se mnohé změnilo. Indiánské kmeny si koně osvojily a naučily se je využívat, zejména k lovu bizonů, ale i k dopravě a boji. Začaly vznikat kočovné lovecké kultury, které žily v mobilních přístřešcích z bizoních kůží, tzv. týpí. Stěhovaly se za stády bizonů, kterých byly na pláních miliony, lovily je a staly se na nich zcela ekonomicky závislými.
Koně nebyli na severoamerickém kontinentu součástí přirozené fauny, přivezli je sem z Evropy evropští kolonizátoři, zejména Španělé. Právě od Španělů se koně dostali k indiánům plání. Podle některých teorií indiáni odchytávali zvířata, která Španělům utekla, tato teorie však byla později vyvrácena. Ve skutečnosti indiáni získali první koně od Španělů krádežemi a později obchodem.
Již na počátku 17. století zaměstnávali španělští rančeři na jihozápadě indiánské zaměstnance a otroky (především Pueblany), kteří se tak naučili, jak na koních jezdit a starat se o ně. Někteří Pueblané po čase služby zmizeli pryč i s koňmi. Pueblané tak byli prvními indiány, kteří získali koně od Španělů. Od Pueblanů získali koně krádežemi Apači a Navahové. V roce 1623 byli bělochy zaznamenáni první Apači, kteří jezdili na koních. Apači a Navahové na koních začali podnikat loupežné výpravy proti Španělům a také proti Pueblanům.
Kromě krádeží získávali indiáni koně od Španělů také prostřednictvím obchodu (především výměnou za bizoní pláště). Mimo koní získali indiáni od Španělů také zkušenosti, jak na nich jezdit, jak se o ně starat, jak je chovat a v neposlední řadě získali i příslušenství, jako sedla a uzdy a také se je naučili vyrábět.
Centrem španělsko-indiánských obchodů s koňmi byla oblast jihozápadu, zejména město Sata Fe. Jako první se ke španělským koním dostaly kmeny, které byly nejblíže španělskému osídlení, tedy zejména kmeny Pueblanů, Apačů, Navahů, Jutů, Kiowů, Kadů a Komančů, a to již po roce 1630.
Z oblasti Santa Fe se koně šířili prostřednictvím mezikmenového obchodu na Velké pláně a Kolumbijskou plošinu a to zejména severním a východním směrem.
Většina kmenů Plání již vlastnila koně před prvním kontaktem s Evropany, některé, zejména severovýchodní kmeny (například Assiniboinové) koně po prvních kontaktech s Evropany ještě nevlastnily.
Pónyové a Wičtové vlastnili koně již v roce 1680. Získali je obchodem od Kiowa-Apačů, kteří je měli přímo od Španělů. Ve stejné době jsou doložené koně u Otů. v roce 1700 u Kansů a Ponků. Šošoni získali koně někdy kolem roku 1705 od Jutů. V Mandanských, Hidatských a Arikarských vesnicích se koně objevili poprvé zřejmě někdy kolem roku 1740. Tetonští Siuxové a Vrány získali koně někdy mezi léty 1740-60. Východní Siouxové získali koně zřejmě až po roce 1770. V roce 1754 jsou doloženy koně i u Assiniboinů, ovšem v této době na nich ještě neuměli jezdit a používali je pouze k transportu zavazadel. K Černonožcům dorazili koně někdy v polovině 18. století.
Na počátku 19. století existovaly celkem dvě obchodní cesty (ve skutečnosti ale byly mnohem starší), kterými se koně mezikmenovým obchodem šířili z jihozápadu na sever a východ. První cesta vedla na sever přes Komanče k Jutům a k Šošonům. Od Šošonů koně nakupovaly Propíchnuté nosy, Vrány a Ploskohlavci. Černonožci koně získali od Propíchnutých nosů a od Ploskohlavců. Vrány koně nakupovaly od Propíchnutých nosů nebo přímo od Šošonů. Jako platidlo nabízely Vrány prvotřídní bizoní pláště, legíny, haleny, kůže nebo pláště na týpí. Koně pak Vrány prodávaly dále na východ, do vesnic Mandanů a Hidatsů, výměnou za evropské zboží (které pak putovalo zčásti dále na západ, na Kolumbijskou plošinu), za kukuřici, dýně a tabák.
Druhá obchodní cesta vedla od španělského osídlení v Novém Mexiku a Texasu přes Apače, Kiowa-Apače, Komanče a později i přes Arapahy a Šajeny. Končila ve vesnicích Arikarů a částečně také Mandanů a Hidatsů.
Stálé vesnice Arikarů, Mandanů a Hidatsů byly největšími centry obchodu s koňmi. Tyto zemědělské kmeny koně samy příliš nevyužívaly, ovšem ve velkém s nimi obchodovaly. Zejména po roce 1750 začal obchod s koňmi na západ od Horní Missouri nabírat obrátky.
Lakotové nakupovali koně od Arikarů za bělošské zboží, maso, kůže a oblečení. Dále pak koně prodávali svým příbuzným Janktonům, Janktonajům a Santíům. Za tímto účelem se tyto siouxské kmeny setkávaly na James River v dnešní Jižní Dakotě. Na oplátku dostávali Lakotové catlinitové dýmky a bělošské zboží, kotlíky a pušky, deky a podobně, které jejich východní příbuzní nakoupili od bělochů v Minnesotě (St.Peters).
Od Mandanů a Hidatsů se koně šířili dále na sever a východ, k Assiniboinům, Prérijním Kríům a Odžibwejům. Hlavním platidlem těchto kmenů byly především pušky, nakoupené zejména od Francouzů a částečně i od Angličanů. Mandanové a Hidatsové také dodávali koně bělošským obchodníkům, operujícím na severu a východě, nejčastěji výměnou za pušky.
Koně tak proudili od Španělů severovýchodním směrem, zatímco pušky od Francouzů a Angličanů proudily ze severovýchodu směrem na jih a západ, tedy směrem přesně opačným.
Každý kůň měl vždy svého majitele a představoval jakýsi standard hodnoty, podobně jako dnes peníze. Podle počtu a kvality vlastněných koní bylo možné posoudit bohatství jednotlivce i celého kmene. Pokud byl nějaký indián bohatý, znamenalo to, že vlastnil mnoho koní.
Za bizoních dob mohl počet vlastněných koní značně kolísat, někteří jedinci nemuseli vlastnit ani jednoho koně, jiní mohli vlastnit koní až několik set kusů. Náčelník Černonožců Mnoho koní vlastnil cca pět set až tisíc koní (cca 1860). Obvyklé bylo však vlastnictví několika málo koní u jedné dospělé osoby. Průměrná rodina mohla vlastnit deset až dvacet koní.
Rodiny bohaté na koně si mohly dovolit větší týpí a bohatší vnitřní vybavení, jelikož měly dostatek koní na transport svých zavazadel. Chudší rodiny naopak musely být skromnější, co se týče hmotných statků, neboť počet jejich koní na transport propriet byl omezený. Některé rodiny byly tak chudé, že neměly ani dost koní na transport vlastních věcí, a tak když se kmen stěhoval, musely si půjčovat koně od bohatších lidí.
Bohatství toho či onoho kmene se dalo víceméně určit v množství jeho koní připadajících na jedno týpí, či na jednoho člena. Tyto počty mohly dost kolísat, co se týče kmene a doby.
Kmeny se takto dají rozdělit na bohaté, chudé a středně bohaté. Mezi bohaté kmeny na koně patřila většina kmenů jižních plání, zejména Kiowové, Kiowa-Apači, Osedžové a Komančové s počtem převyšujícím tři koně na jednoho člena kmene. Mezi další kmeny bohaté na koně patřili Jutové a Šošoni s počtem přibližně také tři koně na člena kmene. Velmi bohaté byly kmeny Kolumbijské plošiny, kde poměr počtů koní na člena kmene dosahoval poměru až 10:1.
Na severních pláních lze za bohaté považovat Vrány s počtem koní o něco méně než 3 kusy na člena kmene. Šajeni, Sůové a Černonožci mohou být považováni za středně bohaté na koně. Poměr koní a lidí byl u těchto kmenů zhruba vyrovnaný. Počet koní využíváných poříčními usedlými kmeny Hidatsů, Mandanů a Arikarů byl velmi nízký, tyto kmeny však s koňmi obchodovali ve velkém. Mezi kmeny vyloženě chudé na koně patřili Assiniboinové, Odžibvwejové a Prérijní Kríové. Počet koní zde byl nižší, než počet lidí.
Indiáni mohli získat koně jedním z následujících způsobů:
Chov koní byl nejběžnějším zdrojem přírůstku a zachování populace koní u indiánských kmenů. Většina kmenů se snažila koně chovat a rozmnožovat. Některé kmeny v této oblasti dosáhly značných úspěchů, zejména kmen Propíchnutých nosů, kterému se podařilo vyšlechtit speciální druh koní známý dnes jako Appaloosa.
Chov většinou probíhal na úrovni rodiny či velkorodiny. Každá rodina se snažila chovat vlastní koně. Někteří jedinci věnovali chovu koní zvláštní úsilí a někdy i dosahovali pozoruhodných výsledků, jiní na kvalitu chovu příliš nedbali. Zdatní chovatelé koní se je snažili i šlechtit, a to zejména s cílem dosažení velké výšky koní, jejich rychlosti nebo barvy.
Bylo běžné, že většina rodin vlastnila plemenného hřebce, zvíře, které bylo určeno pouze k účelu plození potomků. Někteří chovatelé mohli vlastnit i několik plemenných hřebců. Dobrý chovatel si je velmi pečlivě vybíral a nikdy je nedal sedlat ani na nich nejezdil ani je jinak nezatěžoval. Taky si dával pozor, aby se jeho klisny nepářily se starými nebo nevhodnými hřebci.
Většina hřebců, kteří nebyli určení jako plemenní, byla kastrována. Hlavním důvodem bylo, aby hřebci neobtěžovali klisny, a aby byli poddajnější. Většina hřebců byla kastrována mezi prvním až třetím rokem života.
Kastování hřebců prováděli indiáni, kteří se na tento druh činnosti specializovali a za tuto činnost dostali zaplaceno ve zboží.
Kůň byl na Velkých pláních standardním obchodním artiklem a stabilní směnnou jednotkou. Hodnota koně mohla kolísat vzhledem k jeho kvalitě a v závislosti na době a místu prodeje. Rozdíly v kvalitě koní mohly být značné. Nejlevnější byli obyčejné jezdecké a nákladní koně, nejdražší byli bizoní (koně na lov bizonů) a dostihoví koně. Dobrý bizoní kůň mohl mít hodnotu pěti až deseti běžných koní.
Na počátku 19. století měl u Assiniboinů jeden kůň cenu až tří komerčních pušek, zatímco na jihozápadě u Apačů mohla mít jedna komerční puška cenu tří koní. Důvodem byl nedostatek koní na severovýchodních pláních a snadná dostupnost pušek tamtéž. Na jihozápadě byla situace přesně opačná. Někde uprostřed mezi těmito oblastmi měl kůň hodnotu jedné pušky.
Jeden běžný kůň měl hodnotu cca dvou až deseti bizoních plášťů (dle situace a kvality zboží), jedné až dvou sad černobílých ocasních per orla skalního, stovky zubů z jelena Wapiti, catlinitové dýmky s jasanovou troubelí, kvalitního a vyšívaného toulce na luk nebo obyčejného toulce s lukem a sadou šípů. Za tři koně bylo možné získat vyšívanou halenu se skalpy nebo hranostajími závěsy, šaty z ovce tlustorohé nebo čelenku z orlích per.
Výše uvedené poměry jsou jen velmi orientační, jedná se o dochované útržkovité záznamy. Skutečný obchodní poměr záležel vždy na momentální situaci na trhu.
Krádeže koní mezi nepřátelskými kmeny byly jedním z hlavních sportů indiánů plání. Šlo o nebezpečnou a vzrušující hru plnou adrenalinu a potencionálního ekonomického zisku. Každý kmen neustále organizoval výpravy, které měly za cíl ukrást nepřátelskému kmeni co největší počet koní. Většina obyčejných koní se nacházela ve stádech mimo samotný tábor, kde měli koně dostatek pastvy. Pouze nejvzácnější bizoní, váleční a dostihoví koně se nechávali v táboře přivázaní k týpí majitele, jako prevence jejich krádeže.
Právě stáda koní za táborem se stávala cílem zlodějských výprav. Cílem bylo se nepozorovaně přiblížit v noci ke stádu a co největší počet zvířat odvést pryč. Smělí zloději se nesmířili pouze s obyčejnými koňmi, ale snažili se ukrást i ty nejlepší koně lokalizované v táboře. Taková kořist již představovala velké riziko a pokud byl takový zloděj v táboře odhalen, s velkou pravděpodobností to nepřežil.
Velká většina indiánskejch problémů pochází z jejich bezuzdný touhy krást si navzájem koně. Je to jejich jedinej majetek, jakej znaj. Stejně jako u lakomce chtivýho zlata, ani u nich jejich chtivost koní nemůže být nikdy ukojena. Všechny jejich další touhy jsou uspokojovaný jenom ze dne na den. Jejich potřeba, je-li zajištěna, už se nedívají dál. Avšak jejich žízeň po koních je neukojitelná. Vždy jich chtějí mít víc.
Každá výprava za krádeží koní představovala riziko. Majitelé na ztrátu koní dříve či později přišli a jali se zloděje stíhat. Ti byli v nevýhodě, jelikož je zpomalovalo stádo ukradených koní, které museli hnát s sebou. Když byli dohnáni pronásledovateli, často museli bojovat o život.
Když se ale výprava vrátila do domovského tábora i s ukradenými koňmi, oslavy byly veliké. Její účastníci získali ve kmeni jistou prestiž za svou odvahu i úspěch a navíc je mohlo hřát vědomí ekonomického oslabení protivníka, jeho potupa, stejně jako vlastní ekonomický zisk a zisk vlastního kmene.
Kůň mohl být a často byl předmětem daru. Úspěšní válečníci, zloději koní nebo dobří chovatelé museli prokazovat, že kromě odvahy mají také velké srdce a starají se o blaho svého lidu. Proto bylo běžné, že po úspěšném nájezdu na koně darovali bojovníci některé z vlastních či ukradených koní příbuzným, známým nebo starým a chudým lidem.
V některých případech mohl sloužit kůň jako náhrada škody, například když někdo neúmyslně poškodil druhému jeho majetek. Existovaly i případy, kdy byly jedincům odebrány či zabity koně jako trest za porušení kmenových pravidel. Jistou formou náhrady škody byl i případ, kdy ženich platil svému tchánovi koňmi za to, že si bere jeho dceru za manželku. Tento akt byl interpretován tak, že ženich z týpí odvádí ženu, na kterou bylo pohlíženo především jako na pracovní sílu. Ztrátu „pracovní síly“ pak měla nahradit věcná náhrada ve formě stanoveného počtu koní.
V oblasti Velkých plání existovala spousta stád divokých koní. Většinou to byli ztracené nebo uprchlé indiánské koně, nebo koně z indiánských táborů, jejichž obyvatelé vymřeli na infekční choroby. Přizpůsobili se životu v divočině, sdružovali se do stád a rozmnožovali se. Některé kmeny, zejména na jižních pláních, se pokoušely tyto divoké koně chytat. Na severních pláních se naopak odchyt divokých koní příliš nepraktikoval. Odchyt divokých koní se prováděl buď pomocí házení smyčky z lana kolem krku koně nebo s pomocí rozeklané větve, na kterou byla připevněna smyčka lasa.
Vždycky jsem se snažil obrátit pozornost indiánů k hromadám pastí, který ležely a rezivěly. Příležitostně jsem se je snažil přesvědčovat, abych je odvrátil od jejich nevýnosnýho života a zainteresoval je pro mírovou pracovitost. Ale nakonec jsem poznal, že indián bude pořád indiánem, bez ohledu na moje pokusy ho pozvednout. Vždycky mi na to říkali: „Naši nepřátelé nám kradou koně, musíme bojovat a získat je zase zpátky, nebo ukrást jiný. Bez koní nemůžeme dělat žádný zátahy, ani nemůžeme ochránit svý životy, bránit se nepříteli, kdyby napadl naše vesnice.“
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
