Polštářová sedla nezatěžovala koně a nepřekážela jezdci v pohybu a v rychlém manévrování. Ideálně se proto hodila k lovu, boji, dostihům nebo krocení koní, tedy k aktivitám, kde jezdec potřebuje maximální volnost a flexibilitu pohybu.
Svým způsobem tvoří polštářová sedla protipól k sedlům s pevnou a stabilní dřevěnou rámovou konstrukcí (ženská dřevěná sedla a tetřívková sedla), která jsou naopak konstruována spíše ke klidnému cestování a převážení nákladu na koních.
Polštářová sedla vyráběly ženy, které se na tento typ řemesla specializovaly a sedla pak prodávaly zájemcům. Polštářové sedlo mělo cenu zhruba jednoho dobrého koně, jednalo se tak o nemalé vlastnictví. Některé kmeny se na výrobu polštářových sedel přímo zaměřovaly a vyráběly je ve velkém množství a pak je dále prodávaly okolním kmenům, které je pak mohly distribuovat ještě dále.
Každý mladý muž, pokud nebyl úplný budižkničemu, se snažil alespoň jedno takové sedlo vlastnit. Bez něj by ani nemohl pořádně bojovat nebo lovit. Indiáni sice uměli jezdit na koni i bez sedla, ale to je velmi nepohodlné, jak pro jezdce tak i pro koně. Vlastnictví polštářového sedla tak byla pro každého lovce a bojovníka nutností.
Indiáni používali polštářová sedla většinou v kombinaci s obyčejnými, nezdobenými podsedlovými dekami, nejčastěji z vydělané bizoní kožešiny. Tu nejprve přehodili koni přes hřbet (většinou chlupem dolů, nebo přeloženou na půl, chlupem ven), na ni položili polštářové sedlo a dotáhli a upevnili podbřišník.
Polštářové sedlo je možné připevnit na koně i bez podsedlové deky, jelikož je samo o sobě měkké a koně netlačí, ale v takovém případě dojde rychle k jeho zašpinění a degradaci kůže, protože kůň se hodně potí. Proto bylo použití podseldové deky žádoucí a indiáni, když měli nějakou k dispozici, jistě ji použili.
V některých případech mohla být polštářová sedla použita v kombinaci s podocasníkem, martingalem nebo obojím, stejně jako tomu bylo i u ženského nebo tetřívkového sedla.
Podocasník je pruh nejčastěji surové či polovydělané kůže, který se podstrčí koni pod ocasem a připevní se řemínkem k zadní části sedla. Cílem podocasníku je zamezit posunu sedla směrem dopředu.
Martingal funguje právě opačně, jde prakticky o stejný pruh kůže jako u podocasníku. Rozdíl je v tom, že probíhá koni kolem krku a uváže se řemeny k přední části sedla. Martingal tak zamezuje posunu sedla směrem dozadu.
Podocasníky a martingaly se vyplatí použít zejména v horském či výrazně kopcovitém terénu, kdy jezdec často jezdí do kopce či z kopce a sedlo by se tak mohlo posunovat vpřed nebo vzad. V rovinatém či mírně kopcovitém terénu se podocasníky a martingaly nepoužívaly.
Polštářové sedlo se výborně hodí pro akci na koni (lov, boj, dostihy, …) ale nehodí se příliš na cestování na delší vzdálenosti. Pro takové účely používali aktivní muži spíše pevná rámová tetřívková sedla. Pokud indiáni jeli na delší vzdálenost, kde očekávali boj nebo lov bizonů, jeli často na obyčejném cestovním koni s tetřívkovým sedlem a bojového či bizoního koně, speciálně vycvičeného pro tento typ akce a osedlaného polštářovým sedlem vedli na provaze za sebou.
Když mělo přijít na samotnou akci, přesedli na čerstvého bizoního či válečnického koně, který měl potřebné schopnosti a výcvik a také sedlo vhodné pro bojovou akci či lov.
Konstrukce polštářového sedla není složitá. Základ tvoří dva stejné kusy vydělané kůže (preferovaný byl bizon) tvaru přesýpacích hodin. Oba kusy se nejprve přiložily k sobě, hrana k hraně a střední část obou kusů se prošila podélně a uprostřed dvěma jelenicovými řemínky nebo šlachami probíhajícími paralelně ve vzdálenosti asi 10 cm. Tím vznikla uprostřed sedla plocha, která nebyla vycpána. Pak se oba kusy sešily k sobě po krajích, přičemž se ponechaly malé otvory, kterými se vnitřní část sedla vycpala vycpávkou.
Jako nejlepší materiál na vycpání polštářových sedel se indiánkám osvědčily chlupy z vidloroha, protože si “nesedají” a nezmenšují časem svůj objem. Občas se používaly i bizoní chlupy nebo suchá tráva, ale ty časem a používáním “sedají”, takže je nutné dodatečně “docpat”. Po vycpání sedla se švy došily do konce.
Základ sedla byl hotový. Polštářové sedlo tak vlastně sestává ze dvou krajních “polštářových” ploch, přičemž střed sedla je plochý. U některých sedel rozděluje střední část obě krajní vycpané plochy zcela, na jiných sedlech jsou tyto plochy spojené vepředu a vzadu. Vycpaná polštářová část tak tvoří jakýsi obvod sedla.
Některá polštářová sedla jsou osově symetrická, jiná mají jeden konec širší a druhý užší. V takovém případě patří širší konec vždy dozadu a užší konec dopředu.
Délka polštářových sedel se pohybuje mezi 50 až 65 cm a šířka (v nejširším bodě) je o něco menší, než 40 cm.
Podstatnou součástí polštářového sedla je podbřišník, pás nebo řemen, který probíhá koni pod břichem, aby sedlo nesklouzlo. Podbřišník je vlastně pruh nejčastěji surové nebo vydělané kůže (v ojedinělých případech i komerční hověziny) široký asi 5-10 cm, který je na jedné straně připevněn k sedlu většinou napevno a k druhé straně sedla se pevně dotáhl a přivázal poté, co byl podstrčen koni pod břichem. Některé podbřišníky se zavazovaly koni pod břichem, většina však na boku.
Upevnění podbřišníku k sedlu se provádělo různými způsoby a lišilo se v závislosti na kmeni a době vzniku. U některých sedel byly do jejich švů po stranách a přesně v polovině sedla všity dva kusy jelenice nebo surové kůže ve tvaru písmene “U”, s dírou či okem uprostřed. Jeden konec podbřišníku se připevnil k jednomu oku na jedné straně napevno a na druhé straně se podbřišník přivazoval k oku pomocí jelenicových řemenů. V některých případech byl podbřišník k sedlu přišit na jedné straně napevno a na druhé straně se přivazoval k oku.
V pozdějších dobách, asi po roce 1850 bylo možné od bílých obchodníků nakoupit kovové kruhy o průměru asi 5-8 cm, které běloši běžně používali na výrobu vlastních podbřišníků. Kruhy indiáni připevňovali k bokům polštářových sedel pomocí jelenicových obdélníků všívaných do bočních hran sedla. Princip byl stejný jako u předchozího typu, podbřišník se připevnil k jednomu oku napevno a k druhému během sedlání koně.
Ve stejné době se začaly používat i další bělošské materiály a součásti výstroje, jako například popruhy, pásky a řemeny z komerční hověziny (na podbřišníky i zavěšení třmenů), pásy tkané látky (podbřišníky) nebo kovové přezky.
Součástí většiny polštářových sedel mohly být ještě dodatečné kousky jelenice, vlněné látky, či dokonce suroviny obdélníkového nebo podobného podlouhlého tvaru, které se připevňovaly k horní části sedla jakoby napříč a které přečnívaly na obě strany a tak zakrývaly podbřišníková oka. Jejich význam byl pravděpodobně estetický, i když u některých sedel to mohly být právě tyto kousky jelenice či suroviny, ke kterým byly připevňovány podbřišníky či dokonce třmeny.
Některá polštářová sedla mohla mít třmeny, jiná je neměla. Pokud tomu tak bylo, připevňovaly se řemeny třmenů buď do stejných ok či kovových kruhů jako podbřišník, nebo bylo sedlo opatřeno ještě jedním párem jelenicových ok či kovových kruhů, které sloužily pouze k upevnění třmenů. V takovém případě se třmeny se vždy připevňovaly před podbřišník, nikdy za něj.
Polštářová sedla, dle dochovaných záznamů, byla na Velkých pláních rozšířena již v roce 1750. Je však možné, že jsou ve skutečnosti ještě starší. V 1. polovině 19. století byla polštářová sedla běžně rozšířena na severních a centrálních pláních. Hojně je používaly kmeny Černonožců, Kriů, Odžibwejů, Assiniboinů, Šošonů, Vran, Lakotů, Šajenů, Mandanů, Hidatsů, Arikarů, Pónyjů a mnohé další. Na jižních pláních se v 19. století tato sedla nevyskytovala, nicméně některé záznamy naznačují, že dříve (v 18. století) tomu tak bylo. Proč polštářová sedla z jižních plání později vymizela není zcela jasné.
U kterého kmene nebo v které oblasti se polštářová sedla vyvinula se nedá zjistit, vzhledem k nedostatku informací.
Většina polštářových sedel byla bohatě zdobená, i když existují i exempláře nezdobené. Ve staré době převládaly výšivky z ursoních ostnů, později z korálků. Základem bylo zdobení čtyř rohových částí sedla. Kromě toho se na většinu sedel našívaly do rohů čtyři jelenicové obdélníky, či jiné tvary vystřižené z kůže, které byly také zdobené ursoními ostny nebo korálky. Běžné bylo také zdobení třásněmi, které mohly být často omotány quillem, dále různou komerční bižuterií, kornoutky z vypálených plechovek a podobně.
Zdá se, že polštářová sedla ze severních plání jsou mnohem více designově propracovaná, než sedla z centrálních plání. Mnoho sedel, získaných například u Lakotů vykazuje známky severního stylu zdobení a pravděpodobně jde o zboží získané obchodem, darem nebo krádeží.
Jsou si stylem velice podobná, ať již se jedná o výrobky kmenů prérijních Odžibwejů, Kríů nebo Černonožců. Ve staré době (před rokem 1850) byla tato sedla zdobena převážně ursoními ostny. Nejčastější jsou čtyři quillové rozety a kosočtverce našité do rohů a dále pak rohové závěsy z třásní omotanými ursoními ostny.
Pozdější sedla byla vyšívaná spíše korálky seed beads, a to ve dvou možných stylech. Prvním stylem jsou klasické výšivky ze severních plání, vyvedené plošným stehem (Černonožci, Kríové) nebo panely s florálním vzorem (Odžibwejové, Kríové a částečně i Černonožci). V obou případech byly vyšity celé rohy sedla a také rohové obdélníkové závěsy.
Určitou variaci polštářových sedel používaly kmeny Pimů a Papagů, žijících v Arizonské poušti. Sedla sestávaly ze svou svazků suché trávy, potažených kůží.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
