Jako “kelnatky” se nazývají měkkýši s jednotnou mušlovitou konickou schránkou, která tvarem připomíná sloní kel. Odtud také pochází jejich název KELnatky. Někdy se označují také jako “dentálie”, z latinského názvu “dentis” což znamená zub, nebo také “kel”.
Kelnatky žijí v sedimentech dna moří a oceánů po téměř celém světě. Měkkýš je celý schovaný v ulitě, která může měřit od jednoho do pěti centimetrů. Ulita je na obou stranách otevřená. Hlava měkkýše (širší konec ulity) je zanořena do mořského sedimentu, kde se živí mikroorganismy. Užší konec, kterým měkkýš vylučuje, vyčnívá nad mořské dno.
Většinou se kelnatky nachází ve větších hloubkách, ale za určitých okolností, zejména během odlivu, je možné je nalézt i na mělčině.
Kelnatky byly mezi severoamerickými indiány vysoce ceněny jako ozdoby a také jako platidlo. Tato praxe je doložena již v prehistorických dobách. Čím byl kmen více vzdálen od zdroje kelnatek, tím byly považovány tyto za cennější. Ozdoby z kelnatek se tak staly pro indiány symbolem bohatství, luxusu a společenského statusu. Zhotovování ozdob z kelnatek nemělo pouze ozdobný účel, ale bylo také demonstrací bohatství a společenské prestiže. Čím byla indiánská rodina zámožnější, tím více kelnatkových ozdob si mohla dovolit.
Na Velkých pláních se z kelnatek se vyráběly zejména náhrdelníky, nákrčníky, náprsenky, náušnice, zdobily se jimi ženské šaty, dětská nosítka, vestičky nebo čapky. Indiáni kmene Propíchnutých nosů si kelnatky dávali do proděravělé nosní přepážky (odtud pochází i jejich název).
Podle dochovaných dobových záznamů mělo na Velkých pláních v bizoních dobách deset kelnatek hodnotu až jednoho koně nebo jednoho bizoního pláště. Kelnatkový nákrčník nebo pár náušnic tak mohl mít cenu mnoha koní. V rezervační době pak cena kelnatek do určité míry poklesla, zejména díky importu kelnatek z Evropy.
Většinu kelnatek těžily indiánské kmeny severozápadního pobřeží dnešních Spojených států a Kanady. Zejména se na tuto činnost specializoval kmen Nutků, který obýval ostrov Vancouver island, na jehož západním pobřeží bylo asi největší naleziště kelnatek.
Těžba kelnatek byla poměrně náročná, protože se ve větších počtech nacházely pouze ve větších hloubkách. K jejich těžbě využívali indiáni důmyslné nástroje, které jsou popisovány jako “košťata”. V podstatě jde o velice dlouhé násady (někdy dlouhé i 6 metrů a více), které jsou zakončeny mnoha malými větvičkami a opatřeny zařízením, které větvičky stiskne k sobě. Indiáni spouštěli z lodí „košťata“ k mořskému dnu. Po zanoření „koštěte“ do mořského sedimentu indiáni spustili zátěž, která větvičky přitiskla k sobě, takže mezi nimi kelnatky uvízly. Pak indiáni koště vytáhli a sesbírali zachycené kelnatky.
Někdy bylo možné sbírat kelnatky i v mělkých vodách přímo rukou, zejména když nastal odliv, většinou však ale pouze v omezeném počtu.
Po úspěšné těžbě byly kelnatky usušeny, tkáň měkkýše byla odstraněna, takže zbyla jenom čistá ulita.
Od kmenů severozápadního pobřeží se kelnatky šířily sítí mezikmenového obchodu po celém pacifickém pobřeží, na sever k Inuitům a na jih, až do Kalifornie. Kelntaky se šířily i do vnitrozemí, do oblasti Velké pánve, na Plató, na Velké pláně a pak dále na východ.
Na Velkých pláních se staly centrem obchodu s kelnatkami tradičně vesnice Mandanů a Hidatsů, odkud se sítí mezikmenových obchodních vztahů šířily dále.
Do obchodu s kelnatkami významně zasáhli i bílí obchodníci, horalé a trapeři, kteří se snažili z indiánské poptávky po kelnatkách těžit. Mnozí jednotliví obchodníci, ale i celé velké kožešinové a obchodní společnosti jako Hudsons Bay company nakupovaly od indiánů severozápadního pobřeží kelnatky ve velkém a pak je distibuovaly dále do oblastí, kde po nich byla poptávka, dokonce až na východní pobřeží USA.
Někteří bílí podnikavci dokonce začali do Severní Ameriky importovat kelnatky vytěžené u pobřeží Evropy i Asie. Touha po profitu dovedla některé obchodníky, zejména německého původu, ke snaze nahradit kelnatky levnými náhražkami vyrobenými z porcelánu. Tato aktivita však měla jenom velmi omezený rozsah.
Indiánské ozdoby se z kelnatek vyrábějí dodnes. Využívají je jak etničtí indiáni, kteří z nich vyrábí své ozdoby na taneční slavnosti Pow Wow, tak i indiánští hobbysté, kteří vyrábí repliky dobových ozdob.
V současné době jsou na trhu dva druhy kelnatek, hladké a vroubkované. Hladké kelnatky pocházejí z Asie a jsou téměř identické, jako ty ze severozápadního pobřeží, ale jsou trochu menší a křehčí. Vroubkované kelnatky jsou řádově levnější než ty hladké, ale jsou tak křehké a lámavé, že jsou na výrobu ozdob prakticky nepoužitelné.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
