Zdobení ursoními ostny (ostny z Ursona kanadského) bylo v předrezervačních dobách rozšířené ve většině severních oblastí severoamerického kontinentu. Před kontaktem s bělochy, kteří indiánům představili skleněné korálky, bylo zdobení ursoními ostny převládající dekorativní uměleckou technikou. Poté, co získali indiáni skleněné korálky se sice míra zdobení ostny snížila, nicméně ostny se zdobilo stále, a toto umění přetrvalo mezi indiány dodnes.
Technice zdobení ursoními ostny se říká „ostnování“, někdy také „quillování“ (čti „kvilování“), z anglilckého „quill“ (čti „kvil“), což znamená „osten“. Anglicky se technice ostnování říká „quillwork“, nebo „quillworking“.
Mezi hlavní zdobné techniky patřilo omotávání (proužků surové kůže, březové kůry nebo jelenice), přišívání ostnů na kůži nebo na březovou kůru, splétání ostnů nebo jejich vyplétání do osnovy.
Zdobení ursoními ostny je prastará, výhradně indiánská technika. Nejstarší dochované nástroje k provádění ostnování pochází ze 6. století n.l. Ostnování je však pravděpodobně ještě starší.
Ostnování vzniklo zřejmě v oblastech, kde žije urson kanadský, zvíře, jehož ostny se k ostnování používají, tedy v oblastech jehličnatých a smíšených lesů Severní Ameriky. Postupně se ale rozšířilo i na další místa severoamerického kontinentu, jelikož se s ostny čile obchodovalo.
Zajímavé je, že některé kmeny, zejména na Velkých pláních (například Lakotové, Nakotové a Dakotové, ale i další) produkovaly ohromné množství ostnových výšivek a dalších ozdob i přesto, že na jejich území žádní ursoni nežijí.
Na Velké pláně se techniky ostnování dostaly pravděpodobně z oblasti Severozápadních lesů, kde mělo ostnování velice dlouhou tradici a poměrně úzce vymezený styl. Během kolonizace severoamerického kontinentu Evropany docházelo k tlaku na východní kmeny, které se pak tlačily dále západ. Některé kmeny, zejména z okolí Velkých jezer byly zcela vytlačeny na Velké pláně, kam s sebou přinesly i kulturu zdobení ursoními ostny.
Původně vycházel design a techniky ostnových ozdob na Velkých pláních právě z Východních lesů, postupem času si ale kmeny z plání vytvořily vlastní specifický design i techniky zdobení.
Samotní indiáni vysvětlují původ ostnování prostřednictvím barvitých legend, jak je u indiánů běžné. Indiáni věří, že všechny věci jsou jim sdělovány prostřednictvím snů a vizí. Každý kmen má vždy vlastní takové legendy.
Tak například Lakotové věří, že je ostnovat naučila Dvojitá žena, mýtická bytost, která se jedné ženě zjevila ve snu a ukázala jí, jak s ostny pracovat a jak vytvářet dekorativní vzory. Poučená žena pak naučila ostnovat i svoje soukmenovkyně.
Obecně Lakotové věří, že ty ženy, kterým se zdá o Dvojité ženě budou velmi zručné a požehnané v uměleckém vyjádření a že jimi vyrobené předměty budou požehnáním pro ty, které je budou vlastnit.
Celkem existuje několik desítek různých ostnových dekorativních technik. Každá technika vždy souvisí s konkrétními vzory a je pak spojena s určitým kmenem nebo spíše kulturní oblastí. Tedy podle techniky a použitého vzoru lze určit přibližnou dobu a oblast vzniku.
Různé techniky jsou různě náročné. Lze předpokládat, že se ostnovací techniky vyvíjely od těch jednodušších ke složitějším a náročnějším.
Mezi nejstarší techniku zřejmě patří omotávání proužků březové kůry, později surové kůže nebo dalších materiálů. Taková technika je nejjednodušší, jelikož stačí ostny umně obtáčet kolem příslušného materiálu a žádné další pomůcky či speciální nástroje nejsou potřeba. Jelikož jsou ostny poměrně krátké (asi 5 cm), je nutné je často nadstavovat.
Těžší technika spočívá v našívání ostnů na vyčiněnou kůži. K tomu se používaly tenké nitě vyrobené ze hřbetní šlachy jelence, jelena nebo jiného zvířete. Do kůže se předpíchávaly dírky pomocí tenkého a ostrého šídla vyrobeného z parohu, kosti nebo rohů ovce tlustorohé.
Dírkami se pak prostrkovaly tenké šlachy, kterým se předtím zpevnily konce namočením do klihu, aby se netřepily. Tyto šlachy pak držely zploštělé ostny u kůže.
Teprve později, v pokontaktním období získaly indiánky od bílých obchodníků ocelové jehly, které jim výrazně usnadnily práci, protože nebylo nutné kůži předpíchávat šídlem, ale šít rovnou jehlou.
Výšivky jsou obecně náročnější než omotávky, protože mimo ostny je třeba podkladová kůže, ale zejména nitě ze šlach, jejichž výroba je již poměrně náročná a dále jehly nebo ostrá šídla.
Existuje celá řada stehů a ostnových technik, kde se ostny našívají na kůži. Nejjednodušší a zřejmě i nejstarší je steh „cik cak“, který má původ ve Východních lesích, nicméně běžně se používal i na Velkých pláních. O něco těžší je tzv. „podvlékaný steh“. V obou případech se vyšívá jedním jediným ostnem. Když je celý osten zapracován do stehu, nadstaví se dalším ostnem a pokračuje se dále.
Jsou však techniky, kde se vyšívá více ostny současně. Takové ostnovací techniky jsou velice náročné na zručnost a představivost. Říká se jim „proplétané ostnování“. Ostny se proplétají jeden přes druhý a současně se našívají na kůži. Technik proplétaného ostnování existuje celá řada a není v možnostech tohoto článku je všechny popsat. Proplétané ostnovací techniky jsou zcela určitě mladšího data, než techniky využívající jen jeden osten.
Práce s ostny, stejně jako všechny ostatní dekorativní techniky byly výhradně prací žen. Ostny se nejprve vytrhaly z kůže ursona, pak se roztřídily podle velikosti a délky, jelikož různé techniky vyžadují různě silné a dlouhé ostny.
Poté se ostny barvily. K tomu se používalo původně přírodních barviv zejména rostlinného původu, například kořenů, bobulí, slupek a podobně. Na pláních se po roce 1850 začala používat i komerční barviva bělochů a ještě později dokonce i anilinové barvy.
Mezi nejstarší barvy na Velkých pláních patřila světle žlutá, světle modrá, oranžová, červená a hnědočerná. Zelená nebo fialová barva se na pláních téměř nepoužívaly. Ostny se barvily v nádobách s horkou, ale ne s vařící vodou a s barvící esencí.
Nabarvené a roztříděné ostny ženy uchovávaly ve speciálních vacích, vyrobených z bizoního močového měchýře. Některé měchýře mohly být krásně zdobené.
Práce s ostny je poměrně náročná a ke každé technice je potřeba velká dávka zručnosti, trpělivosti a tréninku. Před zpracováním je třeba u většiny technik ostny změkčit a zploštit, jelikož jsou původně tvrdé a mají kulatý průřez.
Toho indiánky dosahovaly tím, že ostny na nějakou dobu (minimálně asi pět minut) navlhčily. Vlhký osten výrazně změkne a zvláční a je možné jej v této fázi zploštit. Pro lepší zploštění někdy indiánky odstřihly špičku ostnu, nebo část jeho kořene, aby z něj mohl odejít všechen vzduch a zploštění bylo opravdu důkladné.
Zploštění mohla indiánka provést speciálním nástrojem, zplošťovačem. Většinou šlo o kousek vyhlazeného jeleního parůžku, kosti nebo dřívka, kterými se po ostnu přejíždělo na nějaké tvrdé podložce (například na dřevěném prkénku).
Alternativní možností zploštění bylo protáhnutí ostnu mezi zuby, nebo zploštění pomocí nehtů.
Ke zvlhčení ostnů indiánky používaly vlastní ústa. Enzymy ve slinách ostny dokonale změkčí během několika minut. Když indiánka zploštila a zpracovávala osten, například jej našívala na kůži, mohla současně zvlhčovat další jeden dva nebo tři ostny v ústech. Takto udržovala pravidelný rytmus práce.
Alternativní metodou zvlhčení bylo přikrytí ursoních ostnů vlhkou hlínou. U některých kmenů byla tato metoda považována za tradiční způsob .
Po zploštění je osten stále vlhký a vláčný a lze s ním dále pracovat, omotávat jej nebo našívat. To je vhodné provést poměrně rychle, protože za několik minut osten zase vyschne a tím i ztuhne, ale zůstane již zploštělý.
Většina kmenů považuje práci s ostny, stejně jako ostnové výšivky i vzory za posvátné, za dar bytostí z duchovního světa, nabité mystickou silou a požehnáním. Proto k ní přistupuje s velkým respektem.
U některých, zejména algonkinských kmenů, například u Šajenů, existovaly speciální spolky či cechy, které sdružovaly ženy, které směly ostnovat. Šajenským ženám, které nebyly členkami posvátného vyšívacího spolku, nebylo vůbec dovoleno ostny používat.
Spolek měl stanovenou hierarchii, odstupňovanou podle dosažené zručnosti a množství odvedené práce. Na nejvyšší úrovni byly starší ženy s největšími zkušenostmi. Tyto ženy se staraly o řemeslnou kvalitu práce a o kompaktnost vzorů.
Vzory byly získávány od vyšších sil a měly posvátný charakter. Ženy na nejnižší úrovni mohly ostny zdobit pouze určité jednodušší předměty, například mokasíny. Na vyšších úrovních bylo možné zdobit například nosítka na děti. Nejzkušenější ženy směly zdobit takové rozsáhlé projekty, jako byly třeba bizoní pláště
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
