Motto: „Všudypřítomná role náboženských představ byla ve všech aspektech indiánské společnosti velice často, i když ne zcela vždy, hnacím motorem i inspirací domorodých umělců a řemeslníků.“ Dr. Theodore Brasser
V myšlení původních obyvatel Ameriky prakticky neexistovala hranice mezi materiálním a nemateriálním. Celý vesmír je prodchnut duchovním principem (anima mundi – duše světa, kosmické vědomí), proto vše je živoucí bytostí a má duchovní podstatu, ať se jedná o člověka, zvíře, rostlinu, nebo i krajinný útvar jako je jezero, skála, pramen, atd. Duše-vědomí jednotlivých bytostí se v algonkinských jazycích nazývají manido. Tento koncept se v kulturní antropologii nazývá animismus (z latinského anima – duše). Animace také znamená oživení; duše je to, co hmotě dává život a obojí spolu tvoří nedílnou jednotu. Ani jednotlivci nemohou být vnímáni jako izolované prvky, protože jejich duše jsou jen součástí této velké kosmické duše či kosmického vědomí, takže jakákoli představa oddělenosti je pouhou iluzí.
V staroperuánském myšlení je spirituální svět rozdělen vertikálně do tří sfér. Sféru dolního světa, vod, chtonických sil a kolektivního nevědomí ovládá a symbolizuje anakonda; prostřední sféra je pozemská a jejím vládcem je jaguár (nebo puma); horní spirituální sféra je hájemstvím kondora. Toto je symbolická vertikální osa světa (axis mundi) a původní chápání pojmu Pačamama. Stejnou nebo velice podobnou koncepci lze najít ve většině latinskoamerických i severoamerických kultur, z čehož lze usoudit, že se jedná o velice starou, pan-americkou duchovní matrici.
V severní Americe lze nalézt analogické prvky v archeologických fragmentech materiální kultury dávných civilizací, jako byla Mississipská nebo Hopewellská kultura, či kultura Fort Ancient v údolí řeky Ohio.
Matrice známá z latinské Ameriky má v oblasti Velkých jezer a širokém přilehlém regionu svoji významnou rezonanci; i zde stojí na vrcholu vertikální osy božská ptačí bytost, hromový pták, a na opačném konci rohatý had, který se však často překrývá s podvodním panterem. Sestup pantera ze střední úrovně do dolního světa je reflexí kolektivní psýché těchto národů; z hlediska Lévi-Straussova strukturalismu se přesto jedná o stejnou matrici.
Tato koncepce byla rozšířena zejména u všech kmenů algonkinské jazykové rodiny oblasti centrálních Velkých jezer: Anishinaabe (Ojibwa, Potawatomi, Odawa), u jejich bližších či vzdálenějších příbuzných: Cree, Menominee, skupina Wabanaki, Lenni Lenape (Delaware), Shawnee, Miamia, Kickapoo, Meskwaki a Fox, ale variace na stejné téma se vyskytuje též u jazykově nepříbuzných, přesto kulturně blízkých kmenů siouxké jazykové rodiny: Winnebago, Dakota. V oblasti východních prérií, na severních i centrálních pláních se všude vyskytují analogické koncepce, přinesené z původní domoviny řady prérijních kmenů, která se před jejich migrací na západ nacházela v oblasti západních Velkých jezer.
Mocnosti horního a dolního světa jsou projevem dynamické polarity. Svádí spolu nepřetržitý boj a člověk se nachází kdesi mezi nimi. Není to však boj dobra se zlem; je to interakce dvou protichůdných a odlišných sil, které tvoří nedělitelnou celistvost. Idea komplexnosti dynamické duality je v indiánském umění často vyjadřována abstraktním způsobem jako „nekonečný“ pás do sebe zapadajících protikladných, avšak zrcadlovitě v celku symetrických forem.
Být v rovnováze s oběma protikladnými silami je předmětem každodenního úsilí indiána, protože tyto síly jsou mocné v kosmickém měřítku a mají destruktivní potenciál. Proto i posvátné předměty jako troubele dýmek nebo obaly na medicinové vaky nesly symboly spojené jak s hromovými, tak s podvodními bytostmi, a obsah či vnitřek se tak nacházel v neutrálním prostoru mezi nimi. Hlubší chápání této koncepce oscilovalo v celé škále možností od jasnozřivého mysticismu šamanů tajných spolků, jako byla společnost Mídéwiwin, až po prostou lidovou pověrčivost.
Abstraktní prvky jako cikcak linie apod. mohou být víceznačné (polysémantické), tj. grafický motiv mohl být použit jednou s takovým a podruhé s jiným významem, s ohledem na kontext. Takže, například, cik-cak linie mohou představovat jak blesky (jsou-li vertikální) tak vlny (jsou-li horizontální), ale protože prostor je relativní a doslovná interpretace není nikdy zcela udržitelná, zůstaňme u konstatování, že se jedná o abstraktní vyjádření mocné vibrace, tedy energie.
Velcí mystičtí ptáci, spojenci lidí proti „drakům,“ zvaní animikiig (sg. animikii) nebo binesiwag (dakot. wakinyan), v překladu „Hromy“, nebo „Hromoví ptáci“ jsou mocní manido (duchovní bytosti) horního světa. Putují nebesy s větrnými proudy. Když hledají potravu, udeří blesky do země. Animikii také znamená „blesk“ a může tvořit sloveso animikiikaa, neboli „je bouřka“, doslova „je mnoho hromů/blesků“, zatímco binesi obsahuje kořen bine – „pták“ a může vyjadřovat velkého ptáka, zejména dravce. Wakinyan také znamená hrom. Animikiig jsou často zobrazováni jako dravci, nebo mohou mít podobu člověka s křídly, obvykle tak, že tělo s křídly je zobrazeno zpředu a hlava se zobákem z profilu.
Hromové dunění bouře je buďto zvuk způsobený třepotem křídel nebo křikem hromovládců. Tak jako podvodní panter – mišipešu, i animikii má mnoho forem, avšak osm z nich, respektive čtyři, jsou hlavní. Jsou to mocné bytosti či vládci čtyř světových stran nebo čtyř hlavních směrů/větrů. Na rozdíl od samotáře mišipešu, hromovládci putují ve skupinách a tím korelují se sociálním uspořádáním člověka. Animikiig loví svoji kořist, což jsou bytosti dolního světa, zejména podvodní hady a formy samotného mišipešu. Ačkoliv je mišipešu mocný, animikiig jsou mocnější a obvykle i úspěšnější. Tím hromovládci udržují démony dolního světa pod kontrolou, protože ti by jinak zničili vše na zemi. Hromoví ptáci také zapalují ohně, které slouží k očistě a obnově země, a zalévají zemi očistným a blahodárným deštěm.
Mišipešu je obvykle nežádoucí fenomén, animikiig jsou naopak vítáni a pokud se objeví ve snech nebo vizích, považuje se to za blahodárné znamení. Při bouři se jim obětuje špetka tabáku, s oslovením „dědečku, babičko.“ Může se však stát, že mladí animikiig, kteří ještě neumějí zacházet se svojí energií, mohou ublížit lidem. Animikiig příležitostně bojují proti mišipešu nepřímo, prostřednictvím lidí, kterým propůjčí svoji moc, např. tak, že pádlo přemění na zbraň s energií animikii. Podobně jako mišipešu, i animikiig mohou vstoupit do partnerských vztahů s člověkem, je to však poměr nebezpečný.
Animikiig jsou považováni spíš za duchovní průvodce a trestají ty, kdož poruší morální pravidla nebo znesvětí posvátná místa, obřady či rituální předměty.
Mišipešu ve skutečnosti také může pomoci lidem a naopak, animikii jim může ublížit. Tato rovnováha je někdy vyjádřena inverzí – abstraktně vyjádřený animikii jako přesýpací hodiny unvitř těla mišipešu a spirála, představující vír, symbol mišipešu v těle animikii, jako na této pletené tašce:
Mišipešu (angl. mishipeshu) či mišibižiw (angl. mishibizhiw) v překladu znamená „velký rys“, ale je to jméno mýtické bytosti, nebo spíše energie či síly (dakot. uŋȟčéǧila/uŋkčéǧila). Tato síla, je-li personifikovaná, má tělo obrovské kočkovité šelmy s rohama a hadím nebo dračím ocasem, takže připomíná dračí bytost. Je velkolepá, oslňující, okouzlující a může na sebe brát různé podoby. Je doprovázena hadími tvory – mišiginebigúg (mishiginebigoog). Jindy se projevuje ve formě obřího podvodního hada s rohy na hlavě a například Odawové na Manitoulinu toto jeho pojetí upřednostňují. Někdy může být mišipešu zobrazen v obou formách, kočičí i hadí, souběžně. Ve skutečnosti je nesmrtelný, dokáže se multiplikovat a tudíž ho nelze skutečně zabít, protože se znovu objeví v nové formě. Přemožení podvodního monstra je vždy nakonec jen dočasné a iluzorní, neboť se jedná o věčnou duchovní sílu. Je možné jej spatřit ve snu, ale nikoli ve fyzické formě.
Mišipešu je ztělesněním vodního živlu, se vším jeho chaosem a nejistotami, nebezpečími a záhadami, s jeho neprostupnými hlubinami, a to jak doslova, tak v symbolice hlubinné psychologie. Je pánem vod a všech vodních tvorů. Víry, peřeje, vlny, které způsobuje svým mocným ocasem, jsou projevy jeho energie. Dřív než se indiáni vydali na plavbu kánoí, vždy mu obětovali trochu tabáku. Nedostatek úcty může mít tragické následky. I pouhé přiblížení se k vodě je již vstup do jeho hájemství. Proto u Odžibwejů vzbuzovala smrt utonutím posvátnou hrůzu.
Mišipešu je nejen pánem vod, ale i podzemí či podsvětí. Jeho rohy jsou z mědi, a proto měď nacházející v čisté formě v oblasti Velkých jezer, byla vysoce ceněna a spojována s ním.
Mišipešu má také spojitost se sexuální energií. Existuje řada historek o poměru ženy s (rohatým) hadem. V některých případech otec takové ženy hada zabil, nebo potomky s ním zplozené.
Mišipešu sehrává svoji roli i v posmrtným putováním duše, které trvá čtyři dny. Na cestě číhá množství nástrah a pokušení. Nakonec musí duše zesnulého přejít přes rozbouřenou řeku po houpající se kládě – což je ve skutečnosti sám mišipešu.
Mišipešu je nepředvídatelný. Objevuje se, když to nejméně očekáváte, putuje skrytými tunely od jezera k jezeru a někdy dokonce poskytne své schopnosti i lidem, například zlým čarodějům, i když obvykle za děsivou cenu. Ale mišipešu není zlo. Je mocná duchovní energie s potenciálem velkého nebezpečí, velké nejistoty a velkého tajemství, a proto si zaslouží ten nejvyšší respekt.
V šamanistické společnosti Mídéwiwin adept procházel čtyřmi stupni zasvěcení. Vstup do midewigaanu (medicine lodge) byl střežen manido, mocnými úměrně stupni zasvěcení. Při zasvěcení do čtvrtého stupně byl ochráncem vchodů sám mišipešu v obou svých formách, jak zobrazuje kresba ze svitku březové kůry. Vnější vstupy střežili manido bizona a medvěda. Druhá kresba ze svitku březové kůry znázorňuje čtyři stupně zasvěcení Mídé – ve čtvrtém stupni jsou tři otisky panteří tlapy.
Učení Mídéwiwin soustavně nabádalo držet se „Pravé stezky“ a nezneužívat nabyté schopnosti pro zlé a sobecké účely. To se však dělo poměrně často a mídég (šamani kultu Mídé) vyšších stupňů byli často okolím vnímáni jako zlí a dokonce vražední čarodějové, kteří vzbuzovali stejnou posvátnou hrůzu jako sám mišipešu.
Občas se našel šaman, nebo spíš zlý čaroděj, který o vztah s mišipešu cíleně usiloval – a ten mu pak dodával mimořádnou moc. Byl to však vztah destruktivní a faustovský, na rozdíl od jiných, blahodárných manidos, takže zpravidla končil tragédií, která postihla případně i celou rodinu čaroděje nebo aspoň některé její členy.
V chápání Indiánů jsou rohy symbolem velké duchovní síly. Mišipešu je jediný manido, který má rohy vždy.
Válečníci a lovci toužili, aby hromovládci nebo mišipešu, případně obojí, propůjčili svoji ničivou energii jejich zbraním, a proto je zdobili řezbami s jejich podobou. Totéž se týkalo různých taštiček, zdobených výšivkami, ve kterých muži nosili střelivo nebo věci na rozdělávání ohně, který byl přímo spojen s animikii. Hmotný objekt se tak stal médiem, které mělo skrze symbol přitáhnout magickou moc dané bytosti a propůjčit ji majiteli objektu.
Prastaré kosmologické symboly, společné celé kultuře areálu Východních lesů a sahající daleko za jeho hranice, jsou v původní předkřesťanské umělecko-řemeslné tvorbě všudypřítomné. I zdánlivě dekorativní ornamenty jsou ve skutečnosti vysoce abstrahované formy náboženských představ, dobře srozumitelné a čitelné pro zasvěceného jednotlivce. Tyto symboly ukazují, že síly neuchopitelné běžnými smysly měly pro původní obyvatele regionu mimořádný význam a byly vnímány jako zásadní a nedílná součást žité reality.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
