Látkové košile byly během 18. i 19. století běžnou součástí pánského oblečení, jak v Evropě, tak i v Nové Anglii (později USA). Na rozdíl od dnešní doby však byly košile v tomto období striktně považovány za spodní prádlo.
Ve „slušné“ společnosti se přes košili nosilo většinou sako, v pozdějším období byla tolerována i vesta, ne však samotná košile. Dobové obrázky však dokazují, že někteří lidé nosili košile i jako svrchní oděv, většinou však šlo o příslušníky dělnické třídy, kteří si mohli dovolit nedodržovat společenskou etiketu.
Košile lze dle střihu rozdělit na dvě skupiny:
1) Košile hranatého střihu (cca do roku 1865)
2) Košile krejčovského střihu (cca od roku 1850)
Košile obou střihů mají shodný znak a tím je rozparek v oblasti krku, oblékaly se totiž přes hlavu. Otevřená košile se zapínáním odshora až dolů, jak ji známe dnes, se neobjevila dříve, než kolem roku 1900, spíše ale po roce 1910. Americká armáda používala košile s rozparkem u krku až do roku 1941.
V čem se naopak oba typy košilí liší je střih a způsob výroby. Košile hranatého střihu byly primitivnější a byly vyráběny především ženami v domácnostech, zatímco košile krejčovského střihu byly sofistikovanější a byly vyráběny průmyslově.
Střih hranatých košilí pochází ze středověku. Během několika staletí se prakticky až na detaily vůbec nezměnil. Je velmi jednoduchý až primitivní. Důvod je ten, že většina těchto košilí nebyla šita profesionálními krejčími, ale obyčejnými ženami v domácnosti. Bylo běžné (v USA přinejmenším až do občanské války), že oblečení šily svým mužům a dalším členům rodiny jejich ženy. Většinou byly na své výrobky náležitě pyšné.
Do určité míry bylo možné také zakoupit košile již hotové. Do období průmyslové revoluce však většina obchodů, které takové košile prodávaly, pouze nakupovala látku (která byla v té době velmi drahá, mnohem dražší, než lidská práce, která byla naopak velmi levná) a nechávala si košile šít od žen v domácnosti.
Byznys s hotovými košilemi hranatého střihu se začal v USA pořádně rozbíhat až na počátku 19. století, s tím, že postupně nabýval na síle. Ze záznamů obchodníků s kožešinami vyplývá, že zatímco ve 20. letech 19. století nebyly hotové košile na randezvous a v obchodních stanicích na západě zcela běžným artiklem, ale prodávala se hlavně látka, o deset let později byla situace jiná a prodávaly se především hotové košile, kterých byl již slušný výběr, co do materiálu i vzhledu.
S vynálezem šicího stroje a nastupující průmyslovou revolucí začaly po roce 1850 zaplavovat trh masově a profesionálně vyráběné košile lépe padnoucího krejčovského střihu, navíc za rozumnou cenu.
Domácí šití hranatých košilí tak začalo postupně ustupovat a hospodyňky se stále častěji uchylovaly k nákupu košilí vyráběných průmyslově. Po skončení Americké občanské války pak hranatý střih vymizel úplně a byl nahrazen modernějším a profesionálnějším střihem.
Základ střihu hranatých košilí tvoří obdélník, sešitý po stranách, s průřezem na hlavu a rozparkem u krku, ke kterému jsou přišité rukávy, které jsou v podstatě jenom dalšími obdélníky. Rukávy jsou nabírané, jak na straně manžety, tak i v oblasti, kde jsou přišité k hlavní části košile.
Všechny košile z tohoto období mají poměrně vysoký límeček se zapínáním na jeden až tři knoflíky. Manžety se zapínaly na jeden knoflík. U všech košilí z tohoto období je v oblasti podpaždí všitý trojúhleníkový klínek. Další trojúhelníkové klíny jsou všité do prostřihu na prostrčení hlavy po obou stranách krku. Košile jsou nabírané také kolem krku.
Součástí většiny košilí je i vyztužení v oblasti ramen. Většinou se jedná o proužky látky, které jsou našité zvenku nebo zevnitř na ramena, od oblasti od krku až po rukáv. Další výztuhy jsou většinou v oblasti, kde je rukáv přišit k vlastní košili. Tyto výztuhy jsou téměř vždy na vnitřní straně košile, takže nejsou vidět.
Ačkoliv zůstal základní střih košil v období do roku 1865 prakticky stejný, existují i některé drobné rozdíly:
Až do roku cca 1790 byly manžety velmi úzké, asi 2,5 až 3 cm. Po roce 1790 se šířka manžet znatelně zvýšila, až na 6-7cm. Podle konvencí měla manžeta začínat na zápěstí a končit u kotníků. Důvodem byla stejná móda dlouhých manžet u kabátů a sak. Jedním z hlavních atributů širokých manžet byl jeden knoflíček, který byl umístěn na okraji manžety směrem k rameni, nikoliv uprostřed, jak je tomu zvykem u dnešních košilí. K opětovnému zmenšení manžet došlo s nástupem průmyslové výroby košilí a s nástupem nového, krejčovského střihu, po roce 1850.
U starších košilí (18.století a začátek 19.století) byly všechny knoflíky nítěné, později se objevily knoflíky perleťové nebo z porcelánu. Některé takové byly potištěné stejným vzorem, jako kaliková látka, ze kterého byla ušita košile. Látka i knoflíky tak tvořily jeden stejnorodý celek.
U starších košilí (18. století) byly límečky velmi vysoké, zapínaly se na 2 až 3 knoflíčky. Vepředu se límeček překrýval, asi 1 cm. U košilí z 1. poloviny 19.století byl límeček mírně nižší, zapínal se jen na 1 knoflík (dole) a hodní část límečku byla prostřihnutá, nejčastěji do obloučku, patrně kvůli kravatě.
U starších košilí (18 .století) se rozparek u krku nezapínal, neměl žádné knoflíky. Nastřižen byl do tvaru mírného V. V pozdější době (19. století) se zapínal, většinou na jeden až 3 knoflíky.
Moderní krejčovský střih košile byl vyvinut jako reakce na vynález šicího stroje a na průmyslovou revoluci. Šicí stroj byl navržen sice již na počátku 19. století, k jeho průmyslovému využití však došlo až později, ve 40. a 50. letech 19. století.
Bohatí podnikatelé nakupovali šicí stroje ve velkém, koncentrovali je do továren, kde na nich pracovaly ženy za mzdu. Součástí změny od domácí k průmyslové výrobě byla i změna střihu, od primitivního hranatého na krejčovský, více propracovaný střih. Košile krejčovského typu lépe seděly na těle a nepůsobily tak „bachratým“ dojmem.
Nástup průmyslově vyráběných košilí profesionálního krejčovského střihu vedl k postupnému vytlačení zastaralých, hranatých košil domácí výroby.
Krejčovský střih je na rozdíl od střihu hranatého mnohem sofistikovanější. Košile krejčovského střihu lépe sedí na těle a nepůsobí tak “bachratým” dojmem. Na její výrobu se také spotřebuje méně materiálu.
Hlavní novinkou košilí krejčovského střihu bylo, že jejich tělo sestávalo ze dvou částí, přední a zadní, s vybranými místy v oblastech, kde se k nim přišívaly rukávy. Tím se samozřejmě změnil i tvar rukávů, z obyčejných obdélníků na sofistikovanější tvar.
Košile byly většinou vypasované. Další změnou bylo výrazné zúžení manžet a zmenšení límečku, z vysokého stojáčku na nízký, zesílený lem kolem krku. Změnily se také spodní rohy košile z hranatých na zakulacené. Trojúhelníkové klínky v podpaždí zcela zmizely. Z velké části zmizelo i nabírání látky kolem límce i nabírání rukávů bylo menší.
Dobové košile obou střihů se v 19. století vyráběly především z přírodní lněné a bavlněné látky, nebo z kalika (tenká, bavlněná látka potištěná barevným vzorkem). Vzorky potisku se mohly značně lišit, od tenkých či širších proužků, přes kostičky až po květinové vzory nebo kombinaci předchozího. Zdá se ale, že bílá barva převažovala. Jednobarevné košile byly také běžné, doložena je existence červených, modrých, zelených či dokonce fialových košilí.
Střih košilí byl vždy poplatný době svého vzniku a byl shodný pro všechny společenské třídy. V čem se košile lišily dle společenského postavení svých nositelů byla kvalita zpracování a materiálu.
Košile pro dělnickou třídu byly z nejhrubějšího materiálu a neměly žádné ozdobné prvky, košile pro vyšší třídy byly zhotovovány z jemnějších a dražších materiálů, byly pečlivěji zpracovány a obsahovaly více ozdobných prvků, zejména v oblasti hrudníku, kolem rozparku u krku.
Bělošské látkové košile nosili i indiáni, pokud se k nim dostali. Na obrázcích z 1.poloviny 19. století jsou k vidění oblečeni do látkových košilí pouze indiáni z lesů nebo východních prérií. U západních kmenů se látkové košile neobjevují v tomto období téměř vůbec.
Naopak na fotografiích ze 60. a 70. let nosí indiáni Velkých plání látkové košile poměrně běžně, někdy i v kombinaci se slušivými vestičkami. Lze tedy usuzovat, že rozšíření látkových košilí mezi indiány plání bylo postupné, přičemž k jeho rozmachu došlo především v 2. polovině 19. století.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
