Indiáni plání si velmi oblíbili vlněné tkaniny dodávané bělošskými obchodníky a umně z nich vyráběli oděvy a veškeré ostatní myslitelné předměty. Typickým znakem těchto látek byly zejména bílé, neobarvené okraje se zubatými hranami. Vlněná látka, nejčastěji šarlatové nebo tmavě modré barvy s typickým asi 3cm silným bílým neobarveným zubatým okrajem se objevuje na celé řadě indiánských artefaktů, od legín, válečných halen a šatů až po závěsy na čelenky. Otázkou zejména zůstává, jak neobarvený okrajový pruh vznikal a jaký měl význam.
Naprostá většina vlněných látek se minimálně do konce 19. století do USA dovážela z Anglie. Od 12. do konce 19. století byla Anglie jednoznačným hegemonem na poli zpracování a vývozu vlny a vlněných látek. Kvalita anglických vlněných produktů byla nedostižná a žádná jiná země jí nemohla v tomto oboru konkurovat.
Ať je v jejich zemi horko nebo zima, pařák nebo mráz, je to stále stejné, jak za rovnodennosti, tak blízko slunovratu, angličtí výrobci vlny je šatí všechny.
Vlněný průmysl byl v Anglii nevýznamnějším průmyslovým odvětvím až do konce 19. století. Zaměstnával více lidí a vydělával více peněz, než všechna ostatní průmyslová odvětví dohromady. Na výrobu vlněných látek se používala výhradně domácí vlna, která byla údajně nejkvalitnější na světě. Od 18. století zastávaly většinu práce stroje.
Barvení látky mohlo proběhnout buď tak, že se nabarvila příze, nebo se nabarvila látka v celku, až byla hotová. Druhá varianta byla levnější a praktičtější a bylo dosahováno lepších výsledků. K barvení „v kuse“ (hotové látky) se využívalo služeb specializovaných barvíren. Nejvíce jich bylo situováno v Londýně.
Barvírny sestávaly s obrovských kádí s barvivem a systému rumpálů, kladek a válců. Látka v délce až několika desítek metrů se sešila okraji k sobě. Pak se nasadila na otočné válce, po kterých se pohybovala, nořila se opakovaně do barvící lázně a opět se vytahovala ven. Jindy se prostě pověsila na lano a pomocí rumpálu ho nořila do lázně. V některých barvírnách byla látka protlačována mezi dvěma válci, aby došlo k lepší penetraci barvy.
Nejběžnějšími barvami během 18. a 19.století byly temně modrá a šarlatová, velmi marginálně pak olivově zelená a žlutá.
Modrá barva se původně získávala z indiga a borytu barvířského. Indigo je luštěnina původem z východní Indie. Na barevní se používá již min. 5000 let. V Evropě se používala na barvení modrých látek již od středověku. Indigo je velmi kvalitní a stálé barvivo, které časem nebledne. To je způsobeno tím, že se váže na látku chemicky. Vytváří sytou tmavomodrou barvu. Většina vlněných látek dovezených do USA během 18. a 19.století je právě tmavomodrá a z nich je většina barvena právě indigem. Boryt barvířský je bylina v Evropě původní. Co se barvících schopností týče, jde o slabší verzi indiga. Používal se v Evropě jako hlavní zdroj modrého barviva předtím, než se z Indie začalo vozit indigo. Poté jeho využitelnost začala klesat.
Červené barvivo se získávalo z karmínu neboli košenily (vyrábí se ze zaschlých samiček červce nopálového, broučka ze Střední Jižní Ameriky) a z kořene byliny mořeny barvířské. Mořena barvířská se používala jako hlavní evropské červené barvivo předtím, než byla objevena košenila (stalo se to v r. 1518 v Mexiku). Košenila produkuje výraznou světlečervenou barvu, která na světle nebledne. Látky barvené v mořeně barvířské jsou naopak spíše tmavší. Nejžádanější výrazně červená látka byla nazývána „stroudwater cloth“, jelikož pocházela z oblasti města Stroud. Na její obarvení se používala kombinace košenily a chloridu cínatého. Právě z této látky se vyráběly známé červené britské uniformy, a to až do konce 19.století.
Žluté barvivo se pak získávalo ze dřeva moruše barvířské. Barva není příliš stálá, hodně bledne. Barva se liší od hořčicové po světle citronovou. Většina žlutých látek je dnes vybledlých. Na pláních se používala velmi marginálně, zejména na olemování dek a přehozů nebo vleček čelenek.
Na obarvení zelené látky se používala směs ze dřeva moruše barvířské smíchaná s indigem. V 18.století se vyráběla ze žlutého kampeškového dřeva smíchaného s mědí. V roce 1740 se začal používal extrakt z indiga, který se mísil s přírodní žlutou. Výsledkem byla tzv. saská zelená. Zelená barva velmi bledla, většina dnešních dochovaných exemplářů má barvu vyšisované olivy, původní odstíny však byly výraznější. Díky rychlému blednutí nebyl o tuto látku příliš zájem.
První syntetická barviva na bázi anilínu se začala ve vlněném průmyslu využívat od 50. a 60. let 19.století. Je doloženo, že ve stejném období již syntetická barviva používali i indiáni na pláních. V 80.letech 19.století se již daly koupit anilínové barvičky pro domácí použití. Hlavní důvody pro použití syntetických barev byly ekonomické. Byly mnohem levnější než přírodní barviva, byly stálobarevné a poskytovaly širší škálu odstínů.
Bílý neobarvený okraj látky s typicky zubatou hranou je vytvořen na principu batiky. Pruh silného lněného plátna se přeložil napůl a přiložil se k okraji látky, ten se pak sroloval nebo přeložil a omotal a přešil silnou nití se stehy vzdálenými cca 5mm. Nit byla velmi pevně utažena a vlněná látka uvnitř lněného plátna tak byla pevně stisknutá. Během procesu barvení zůstaly kraje látky neobarvené, bílé, v přírodní barvě sukna. Typické zuby jsou pak otisky po niti. Dírky po nitích jsou také většinou zřetelně viditelné. Typická šířka okraje je 2,5 až 3,2cm, ovšem některé exempláře mohou být široké až 5cm.
Důvody ochrany okrajů látky před barvou byly ryze ekonomické. Oba okraje látky obsahovaly tzv. lemy (anglicky „selvedge“), široké cca 2-3cm. Lemy byly oproti zbytku látky zesílené. Účel lemů byl, aby se látka na krajích nepárala. Tyto lemy byly před šitím krejčími odstřihovány, protože narušovaly jednotný ráz látky. V některých případech byly zašívány do švů, aby nebyly vidět.
Lemy tedy byly částí látky, která většinou skončila jako odpad. Jelikož přírodní barviva byla nesmírně drahá, byla snaha, aby se jimi co nejvíce šetřilo. Chránění zesílených lemů před obarvením byl způsob, jak ušetřit vzácné barvivo. To bylo pravým důvodem vzniku bílých, neobarvených okrajů.
Jelikož byly okraje látky zašívány do lněného plátna ručně, může se zdát, že náklady na tuto práci přesáhly ztráty způsobené obarvením lemů. Ovšem to je pouze dnešní pohled, kdy je lidská práce v Evropě nesmírně drahá v porovnáním s náklady na materiál. V 18. a 19.století tomu však bylo obráceně: hodnota lidské práce byla mnohem nižší v porovnání s náklady na materiály či suroviny.
Zatímco bělošští krejčí bílé okraje barevných látek odstřihovali jako odpad, indiáni jimi byli fascinováni. Bílé proužky se jim moc líbily a snažili se je aranžovat tak, aby byly co nejvíce viditelné. Bílý proužek pro ně byl zkrátka významným designovým prvkem. Někteří mu dokonce přisuzovaly medicinové, kouzelné vlastnosti.
Nejstarší záznam, který zmiňuje neobarvený okraj je z roku 1704 od Thomase Banistra z Bostonu, který se ve svém dopise do Londýna vyptával na látku, která by se hodila pro obchod s indiány a která by měla bílým proužek na okraji.
James Logan, kvakerský učitel a obchodník z Nové Anglie si zapsal v roce 1714 do deníku:
Hlavně se prodávají stroudwaterské červené a modré, přičemž se cení nejenom samotná látka a její barva, ale i okraj, na který jsou indiáni obzvláště zvědaví. Jedná se o bílý proužek široký asi 2 prsty.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
