Dříve, než získali indiáni od bělochů palné zbraně, používali k zabíjení na dálku zejména luk a šípy. Je doloženo, že se luky používaly v Severní Americe již před minimálně 5 tisíci lety.
Luky indiánů z Velkých plání byly již od počátku 19. století plně přizpůsobené způsobu života kočovných lovců. Stejně jako u ostatních jezdeckých kultur byly kratší, aby umožnily lepší manipulaci a snadnější míření i střelbu z koňského hřbetu.
V průměru měřily asi 100-120 cm, přičemž některé exempláře mohly být delší nebo naopak kratší (až 70-80cm). Pro srovnání – luky pro střelbu ze země (jako například anglické luky nebo luky lesních indiánů) měřily až 180 cm.
Ze zásad fyziky plyne, že kratší luk je slabší, než delší luk vyrobený ze stejného (či srovnatelného) materiálu. Tento nedostatek se snažili indiáni kompenzovat použitím takových technických fíglů, jako použití výztuží ze zvířecích šlach, nebo použitím takových materiálů, jako je paroh nebo rohovina.
Většina kmenů indiánů plání patřila ke kočovným jezdeckým kulturám a boj a lov s lukem probíhal z koňského hřbetu. Na rozdíl od pěších lukostřelců s dlouhými luky, kteří stříleli často na velké vzdálenosti probíhal lov a boj na pláních z bezprostřední blízkosti.
Například při lovu bizonů střílel lovec šípy do bizona z cca dvou až třímetrové vzdálenosti. Díky koňské mobilitě probíhaly i boje a šarvátky většinou spíše na kratší vzdálenosti a tak radius účinné střelby nebyl větší, než cca 25 m. Z tohoto důvodu byly krátké luky konstruovány spíše na vysokou průraznost, než na velký dostřel.
Při střelbě indiáni nemířili s nataženým šípem, ale stříleli intuitivně. Šíp byl natažen a vypuštěn v jednom okamžiku.
Indiáni Velkých plání byly se svými luky doslova srostlí. Střílet z luku se chlapci učili již od útlého věku. Malí chlapci běžně trénovali střelbu na drobnou zvěř, ptáky, veverky, psouny a další zvířata. Pro patnáctiletého kluka již byla přesná a účinná lukostřelba rutinní záležitostí, a to včetně střelby z koňského hřbetu a za jízdy.
Na rozdíl od lesních indiánů, kteří poté, co získali od bělochů křesadlové muškety, odložili své luky a již se k nim nevrátili, používali indiáni Velkých plání luky a šípy běžně až do rezervačního období. I v bitvě na Little Big Hornu v roce 1876 ještě běžně indiáni bojovali luky a šípy, i když velká většina z nich již byla vyzbrojena palnými zbraněmi, mnozí dokonce moderními opakovačkami.
Výroba účinného luku je komplexní a náročné řemeslo, kterým se v každém kmeni zabývali specialisté. To platí zejména o náročnějších technologiích, jako je práce s rohovinou nebo parohovinou. Takové zkušenosti se předávaly z generace na generaci. Ale ani výroba obyčejných , dřevěných luků není jednoduchá a každý výrobce za sebou musel mít desítky nebo stovky vyrobených luků, aby jeho výsledky za něco stály.
Existují celkem tři odlišné typy luků indiánů Velkých plání dle použitého materiálu.
Dřevěné luky byly zdaleka nejrozšířenější a nejběžnější. Luky ze severních a centrálních plání byly nejčastěji vyrobené z jasanu a jalovce, méně pak ze střemchy viržinské, z ořechovce (hickory), nebo z moruše.
Luky z jižních plání (až po Jižní šajeny) byly téměř všechny vyrobeny z maklury oranžové (osage orange), tvrdého dřeva oranžovožluté barvy, které se ideálně hodí na výrobu luku (podle některých jde o nejlepší dřevo na výrobu luku na světě).
Při výrobě luku se nejdříve uřízl kmen vybraného stromu, naštípal se na štípy a ty se nechaly vyschnout. Pak se vytesal sekerou hrubý tvar. K jemnějšímu opracování se mohl použít nůž a na finální úpravy pak pazourek, obsidián, později i střep skla a na dohlazení pískovec.
Luky mohly být obyčejné, nebo reflexní. Reflexní luky se vyráběly prohnutím ramen do protioblouku. V některých případech mohly být ohnuté i končíky. Tvarování luku se provádělo napařováním dřeva v horké páře nebo ve vroucí vodě. Tak dřevo výrazně změkne a dá se vytvarovat v připraveném kopytě nebo mezi kolíky natlučené do země. Když natvarované dřevo vychladne, změněný tvar si ponechá.
Některé dřevěné luky z centrálních a severních plání a všechny luky z parohů a z rohů se vyztužovaly šlachováním. Jedná se o přilepení vrstvy hřbetních šlach (bizona, jelena či jiného zvířete) na hřbet luku. Šlachy vytvoří kompaktní, pružnou vrstvu, která aktivně brání prasknutí luku, zvyšuje jeho sílu, pevnost a zabraňuje únavě dřevěného materiálu.
Šlachování se provádí tak, že se nejprve šlachy rozdělí do tenkých pramenů. Pak se rozmočí ve vodě, aby změkly. Následně se namáčí do klihového lepidla a nalepují se na hřbet luku, jedna vedle druhé, šlacha za šlachou tak, až pokryjí celou plochu hřbetu.
Vrstva šlach se nechá nějakou dobu vyzrát a pak se nalepí případně další vrstva nebo několik dalších vrstev. Někdy se omotávaly šlachované luky napříč, zejména v oblasti rukojeti a končíků, ale i na ramenou luku, aby nedošlo k odchlípnutí šlachové výztuže od dřeva.
Na jižních pláních se luky z maklury oranžové nešlachovaly.
Rohové luky patřily k tomu nejlepšímu, co mohl indián plání v 19. století vlastnit. Vyráběly se z rohů ovce tlustorohé a byly vyztuženy mnoha vrstvami šlach. Většina luků byla vyrobena z jediného kusu rohu, existují ovšem luky i vyrobené ze dvou kusů spojených uprostřed.
Na jejich výrobu se specializovaly kmeny, které žily v oblastech s hojným výskytem ovce tlustorohé, tedy ve Skalistých horách nebo v jejich blízkosti. Zejména se jedná o kmeny Vran, Hidatsů, Mandanů, Šošonů, Jutů, Propíchnutých nosů a některých dalších. Jiné kmeny mohly luky získat obchodem.
Rohovina je materiál, který velmi dobře snáší kompresi, zatímco vrstva šlachy vydrží silné pnutí. Kombinace obou materiálů tak vytváří velmi pružný, silný a účinný luk. Kombinací rohoviny a šlachy lze vytvořit luk, který je velmi krátký (až 70cm), neuvěřitelně lehký se současně větší silou, než jaká je běžná u dřevěných luků. Není proto divu, že rohové luky byly mezi indiány plání považovány za jakési šperky.
Vyrobit rohový luk není vůbec jednoduché. Základ luku tvoří roh tlustorohé ovce. Z něj se vyseká co nejdelší pruh rohoviny, který se vaří v horké vodě aby změknul. Pak se vyrovná do roviny a nechá se uschnout. Následně se vybrousí do požadovaného profilu. Pak se znovu namáčí do horké vody a tvaruje tak, aby se na něm vytvořil patřičný reflex, a to včetně reflexu končíků.
Následuje nanášení několika vrstev šlach. Šlachy dodávají luku sílu, zatímco roh mu dodává pružnost. Čím slabší bude roh, tím více se luk bude ohýbat a čím více šlachových vrstev, tím bude luk silnější.
Délka rohových luků se pohybuje v rozmezí 75 až 100 cm (měřeno po oblouku) s průměrnou délkou asi 87 cm.
Další alternativou ke dřevěným lukům jsou luky vyrobené z parohů jelena wapiti. Naprostá většina je jich vyrobena z jednoho kusu parohu, ale existují i exempláře vyrobené ze dvou kusů spojených v místě rukojeti.
Na výrobu je třeba sehnat paroh, který je dostatečně dlouhý a má patřičný tvar. Z parohu se odsekají výsady a poté se ubrousí či odseká jedna strana parohu. Paroh je v průřezu plný ve vnější části a pórovitý uprostřed. Odstraněním jedné části parohu se odhalí pórovité jádro. Tato strana se použije na hřbet a hladká strana na břicho.
Následuje tvarování parohu pomocí nože a pilníku. Poté se paroh ohýbá, aby se vytvořil reflex. Ohýbání parohu se provádí pomocí vaření ve vroucí vodě nebo napařováním nad párou. Ohýbání parohu je mnohem obtížnější, než u rohu tlustorohé ovce. Většinou se podaří vytvořit jenom malý ohyb.
Vytvořit reflexní „uši“ na končících je zcela nemožné. Následuje silné šlachování hřbetu. To se provádí dobře, protože pórovitý hřbet vytváří ideální povrch pro přilnutí šlachy. Speciální pozornost je třeba věnovat končíkům, protože se při natažení nahýbají do extrémních úhlů a hrozí nebezpečí, že z nich tětiva sklouzne.
Parohové luky byly delší, než rohové luky, ale stále kratší než dřevěné, takže se lépe hodily pro střelbu z koňského hřbetu. Parohové luky měřily od cca 75 cm do 110 cm s průměrnou délkou cca 95 cm.
Rohové i parohové luky byly v 19. století mezi indiány Velkých plání velmi vzácné, dnes jsou ještě vzácnější. V současné době je známých 22 luků z rohů ovce tlustorohé a 19 luků z jeleního parohu. Většina z nich se nacházejí v různých muzeích v USA nebo Kanadě, pár exemplářů je v Německu a Velké Británii.
Tětiva se ve většině případů vyráběla ze zvířecích šlach, někdy i ze surové kůže. Nejlépe se hodí hřbetní šlacha z bizona, protože je nejdelší. Šlacha se rozdělila na jednotlivá tenká vlákna, která se splétala a kroutila až do konečné podoby.
Nejčastěji se vidí tětivy kroucené ze dvou pramenů, přičemž každý pramen je tvořen cca 6-10 šlachovými vlákny. Šlachové prameny se obtáčí kolem sebe po směru hodinových ručiček, přičemž každý pramen se kroutí přesně obráceně.
Do každého pramene se postupně přidávají další šlachová vlákna, tak jak stará docházejí. Touto velmi jednoduchou technikou lze vytvořit libovolně dlouhý a silný šlachový provaz, repektive tětivu.
Šlachové tětivy jsou velmi pevné a trvanlivé, ale jsou citlivé na vlhko.
Tětiva byla vždy k jednomu konci luku přichycena napevno a na druhý konec se nasazovala nebo sundávala vždy když se luk natahoval nebo povoloval.
U většiny obyčejných dřevěných, ale částečně i u šlachovaných luků se tětiva zajišťovala pomocí obyčejných zářezů. Ke konci, ke kterému byla tětiva připevněna napevno se většinou dělaly dva zářezy, každý z jedné strany a na konci, ze kterého se tětiva sundávala a nandávala byl většinou jediný zářez.
K pevnému uchycení tětivy na jeden konec sloužilo několik obyčejných uzlů. Konec, který se nasazoval a sundával sestával většinou z pohyblivé smyčky, méně pak z pevné smyčky.
U některých dřevěných a u většiny rohových luků bylo přichycení tětivy realizováno pomocí „boulí“ vytvořených nalepením šlach nebo vhodným úběrem materiálu vytvářejícím schod, který zachytával smyčku tětivy.
Některé luky mohly být zdobené. Zejména se zdobily rohové a parohové luky, které nebyly jenom špičkovými zbraněmi, ale i jakýmisi šperky, ozdobami a vizitkami svého majitele.
K nejběžnějším typům zdobení u dřevěných luků bylo malování hlinkou, vyřezávání ozdobných symbolů do dřeva a barvení šlachovaných i nešlachováných částí luku.
Na končíky se často připevňovaly svazky obarvených koňských žíní.
Další možností zdobení bylo omotávání luků barevnou vlněnou látkou, často v kombinaci s ozdobami z ursoních ostnů (omotaný řemínek, nebo tzv. technika řetízku).
Velmi atraktivní formou zdobení bylo polepování hřbetu chřestýší kůží. To mělo i praktický význam, jelikož kůže chránila případné šlachování před vlhkostí.
Pokud máte zájem si vyrobit tradiční indiánský luk, doporučuji knihu
Bows & Arrows of the Native Americans: A Step-by-Step Guide to Wooden Bows, Sinew-backed Bows, Composite Bows, Strings, Arrows & Quivers od Jimma Hamma, která je asi nejlepší na dané téma.
Kniha je psána velmi detailně, srozumitelně a předpokládá nulové znalosti laika, takže podle ní zvládne vyrobit luk a šípy skoro každý. Kniha existuje pouze v angličtině.
O rohových a parohových lucích najdete více informací v článku Billa Holma „On making horn bows“.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
