Hodně lidí se mě ptá na moji novou křesadlovou pušku, kterou jsem si nechal přivézt ze Států. Kde jsem ji koupil, od koho, jak jsem ji sem dostal a tak dále. Abych nemusel na všechny ty dotazy odpovídat zvlášť, tak jsem se rozhodl napsat tento článek.
Jedná se o přesnou repliku tzv. longrifle, neboli dlouhé pušky, v tomhle případě z oblasti státu Tennessee. Repliku vyrábí americký puškař Jim Kibler, který ji nabízí jako stavebnici pod názvem Southern Mountain Rifle. Kromě této pušky nabízí ještě další dva typy dlouhých riflí, a to Colonial American Longrifle a Woodsrunner.
Všechny tři typy pušek jsou přesné kopie originálů, které Kibler rozebral změřil a teď vyrábí na cnc strojích jejich přesné kopie.
Pušku jsem si pořídil na reenacting, konkrétně dělám mountainmany v jejich zlatém období, tedy období mezi roky 1820-40 a samozřejmě mountainman musí mít pušku, protože bez pušky není žádný traper. Samozřejmě jsem chtěl křesadlo, protože je to větší klasika a romantika než perkus a také jsem chtěl dlouhou rifli spíše než nějakou plains rifle typu Hawken a podobně, protože dlouhé rifle se mi líbí mnohem více, připadají mi romantičtější a zajímavější.
Jako trapper ze severní části Skalistých hor, který lovil ve zlatém období lovců kožešin mohu mít samozřejmě celou řadu různých riflí, od celopažbených dlouhých pušek, přes tzv. plains rifle, tedy kratší polopažbené pušky velké ráže, často perkusní, například známý Hawken, až po různé muškety typu NWTG, které se také mezi trappery vyskytovaly.
Kvůli autenticitě. Na našem trhu se dají dostat dlouhé křesadlové rifle od zejména italských a španělských firem, jako je třeba Ardesa nebo Pedersoli, ale tyto pušky jsou vysoce neautentické a až bych řekl ošklivé. Většinou mají hrubý a neotesaný tvar, který příliš neodpovídá dobovým originálům. Strašné zámky, pažba je na výjimky většinou pouze z ořechu, hrubá a nestylová mířidla, tlusté a dobově neautentické hlavně, nějaké šílené nápisy a značky vypálené do hlavní na viditelných místech, strašlivá povrchová úprava a tak by se dalo pokračovat.
Oproti tomu na americkém trhu se dají dostat dlouhé rifle ve všech možných provedeních a na mnohem vyšší úrovni, než co nabízí evropští výrobci. Přesné kopie pušek od různých výrobců a dílenských škol, které jsou vymazlené do nejjemnějších detailů, a které jsou často k nerozeznání od originálů. Nabídka je široká a pušky se dají koupit již hotové nebo ve formě různých stavebnic.
Z amerických puškařů jsem si vybral Jima Kiblera, protože má na webu jasnou a zcela přehlednou nabídku. Nabízí především kity, tedy stavebnice. Výhodou takových stavebnic je zejména to, že jsou o dost levnější, než hotové pušky a navíc má člověk pocit, že se na výrobě pušky sám podílel. Navíc si může sám zvolit typ povrchové úpravy, jaký se mu líbí.
Kity od Jima Kiblera jsou, řekl bych z 90% hotové, všechny díly lícují a perfektně do sebe zapadají. Stačí jenom doladit a dopilovat jednotlivé detaily, celou pušku sestavit a udělat finální povrchovou úpravu. Výhodou je i fakt, že Kibler má na Youtube kanál, kde detailně ukazuje jednotlivé kroky výroby.
Pušku lze objednat online a během objednávky je možné si zvolit materiál na pažbu. Já jsem si zvolil americký javor, protože se mi líbí právě originální pušky s javorovými pažbami, které vykazují tzv. fládrování, tedy jakési příčné čáry, které vytvářejí nádhernou kresbu dřeva. Kibler nabízí javor v různé kvalitě kresby, od Plain Maple, přes Fancy Maple až po Extra Fancy Maple, což je dřevo s nejkrásnější kresbou. Samozřejmě, že hezčí dřevo je za příplatek. Jakožto extrémista jsem si zvolil variantu Extra Fancy Maple, tedy pažbu s krásným příčným fládrováním. Tento příplatek činil tuším asi 300 dolarů navíc oproti běžnému javoru.
Ze tří Kiblerových pušek jsem si vybral jeho model Southern Mountain rifle, což je replika pušek, které se vyráběly v puškařských dílnách v oblasti dnešního státu Tennessee. Vyznačují se tím, že jsou extrémně subtilní, štíhlé, lehké a elegantní. Skoro vypadají jako hračky či nějaké chlapecké pušky na veverky. Botka pažby má extrémně konkávní křivku a je velice úzká, stejně jako celá pažba. Dále se tyto pušky vyznačují železnými doplňky. Ostatní pušky, které Kibler nabízí, jsou robustnější a jejich doplňky jsou mosazné a botka pažby je téměř rovná nebo s mírným obloukem.
Z kalibrů, které byly na výběr jsem si objednal ráži .45, což je největší ráže, kterou Kibler u tohoto typu pušky nabízí. Většina východních dlouhých riflí měla docela malou ráži, .45 byl na východě už pořádný kalibr. Naopak na Západě, na Velkých pláních a ve Skalistých horách byly malé kalibry nedostačující, protože jimi bylo obtížné lovit velkou zvěř, jako například bizony. Proto novější pušky typu Plains Rilfe měly většinou mnohem větší kalibry, .50, .58 i více.
Ráže .45 mi připadá jako dobrý kompromis mezi výkonem a hmotností navážky a střely (při dnešních cenách černého prachu). Navíc je tento kalibr v ČR dost běžný, takže nebude problém sehnat adekvátní střely.
Složitě. Nejprve jsem se snažil zjistit, jestli je možné pušku dovézt do ČR bez povolení. Jedná se o zbraň kategorie D, tedy není na ni třeba zbrojní průkaz. Co jsem měl ale možnost zjistit, na dovoz i zbraně kat. D je třeba povolení od Policie ČR. Než abych se snažil si složitě si sehnat povolení sám, obrátil jsem se na firmu, která se dovozem zbraní do ČR zabývá. První, co na mě z vyhledávače vyskočilo byla firma ezbrane.eu pana Boháče.
Pan Boháč je profesionál a ví co dělá. Napsal jsem mu, kterou přesně zbraň chci a pan Boháč mi ji objednal, postaral se o vývozní povolení z USA, dovozní povolení do ČR, převoz zbraně, její proclení a následně o označení hlavně a pak následné tormentační zkoušky, které jsou potřeba, protože ČR uznává jen některé ověřené výrobce, kam bohužel naprosto nespadají američtí výrobci hlavní pro černopraché předovky.
Označení hlavně číslem a tormentační značku se provedlo vyrazit na spodní část hlavně, tedy tu část, která není vidět, aby značky nehyzdily vzhled zbraně. I v tomto mi pan Boháč vyšel vstříc. Komunikace s ním byla velice dobrá, takže pana Boháče a ezbraně.eu rozhodně doporučuji.
Bylo to těžší, než jsem si myslel. Během stavby je třeba znát několik triků a člověk musí vědět, co dělá. I když jsem měl nakoukaná nějaká videa z Youtube, udělal jsem dost chyb, některé i závažné.
Spasování jednotlivých dílů není až tak velký problém. Většina dílů sedí přesně na desetinu milimetru, jinde je třeba trochu použít pilník a smirkový papír. Naprostá zásada je nikam nespěchat a postupovat pomalu a s rozvahou. Nenechat se hnát myšlenkou, aby už puška byla hotová.
Základ je dobrý svěrák s dřevěnými nebo koženými čelistmi, několik různých kvalitních pilníků a celou řadu smirkových papírů různé hrubosti.
Kritickým bodem je povrchová úprava dřeva a kovů. Na nich záleží celkový vzhled pušky. Povrchová úprava pažby je ještě kritičtější, protože je víceméně nevratná. Já jsem se snažil jít tradiční cestou, kterou propaguje i Kibler, tedy použít roztok Dusičnanu železitého. Jedná se o roztok kyseliny dusičné, ve které se rozpustí kousky železa s vodou. U nás se dá tato chemikálie koupit ve formě krystalků, je ale dost drahá. Já jsem si ji koupil a rozpustil ve vodě v poměru 1:5 objemově. Vznikne tekutina barvy koncentrované moči.
Tekutinou se pak natírá pažbení, které získá šedozelenou barvu. Poté, co roztok na dřevu zaschne, je třeba jej zahřát, až změní barvu na červeno-oranžovo-hnědou. Tradičně se tento postup dělal tak, že se nad povrchem pažby přejíždělo nažhaveným kusem železa. Kibler za tímto účelem používá horkovzdušnou pistoli, což má stejný efekt. Takto jsem postupoval i já.
Červenooranžová barva vypadá na pažbení naprosto divně, ale celá magie se odehraje až poté, co se pažba napustí lněným olejem. Pak se celá jakoby rozsvítí a fládry (proužkování) vystoupí. Tento postup je naprosto tradiční a používal se během 18. i 19. století k povrchové úpravě pažeb. Problém tohoto postupu je trochu v tom, že nelze příliš kontrolovat barvu pažby. Barva je výsledkem různých faktorů, nejvíce je ale asi závislá na dřevu. Různé kusy dřeva proto mohou vykazovat při shodném postupu různou barvu.
Kibler doporučuje napustit pažbu dusičnanem železitým dvakrát po sobě, což jsem udělal a byla to chyba. Pažba je na můj vkus příliš tmavá, tmavohnědá. Jakoby namořená tmavým ořechovým mořidlem. Pokud bych použil dusičnan jenom jednou, byla by světlejší. Měl jsem spíše představu, aby byla pažba do červené nebo červenohnědé barvy. Kibler ale tvrdí, buďte rádi za jakoukoliv barvu, která vám vyjde.
Dusičnan železitý jsem použil proto, protože Kibler tvrdí, že touto metodou dojde k nejlepšímu zdůraznění fládrování, tedy kresby dřeva. Použitím mořidel prý není možné dosáhnout takové míry vystoupení kresby fláder, jako u dusičnanu železitého.
Já si ale myslím, že to nemusí být zcela pravda, protože existuje na Youtube řada videí, kde různí autoři, kteří pracují např. s nábytkem, dosahují vynikajících výsledků i s obyčejnými mořidly. U mořidla je výhoda v tom, že je možné mít daleko větší kontrolu nad barvou pažbení, než je tomu u dusičnanu železitého.
Pokud bych kdy v budoucnu stavěl ještě nějakou dlouhou rifli, rozhodně bych použil spíše nějaké mořidlo.
Hlavní potíže mi nastaly s křesadlovým zámkem, a to hned několik. Všechny jsem si zapříčinil sám. Kiblerovy zámky jsou skvosty, nejen perfektně technicky zpracované (naprosto se nedají porovnávat se zámky od Ardesy nebo Pedersoli), ale i 100% autentické, vyrobené přesně podle dobových originálů.
Bohužel jsem byl příliš hrr a nepřečel jsem si instrukce k zámku, které Kibler dodává přímo s kitem. Zaprvé se mi podařilo spustit zámek několikrát bez pazourku, což se nesmí, protože v takovém případě dojde pravděpodobně ke zkřivení šroubu, který drží obě čelisti. To přesně se mi stalo.
Zadruhé jsem se dočetl, že pokud chci zámek napatinovat, nesmí se to dělat v sestaveném stavu, ale je třeba zámek nejdříve rozebrat. Tak jsem se do toho pustil, ale nevěděl jsem, že to není jen tak. Nejdříve je třeba uvolnit všechny pružiny, které se v zámku nacházejí a k tomu je potřeba mít speciální svěráček, bez něj to prostě není možné. Já jsem sice povolil všechny šrouby, které povolit šly, rozebral jsem, co to šlo a zámek jsem napatinoval, ale pak mi nešel složit zpět právě proto, že jsem neměl sundané pružiny, které znemožňují vrátit některé šrouby zpět na své místo. Když jsem do jednoho šroubku ťuknul mírně kladívkem, protože jsem už nevěděl, jak ho dostat zpět, upadla z něj půlka hlavičky, protože byl šroubek kalený a já jsem byl nahraný.
Trvalo mi dost dlouho, než se mi podařilo sehnat náhradní šroubek a známý mi narovnal ten šroub, který drží čelisti s kamínkem. Bylo to nadlouho, ale alespoň jsem se poučil, jak pracovat s křesadlovým zámkem.
V současné době mám pušku konečně kompletní a funkční a těším se na první střílení. Když bude čas, napíšu nebo udělám video, jak to probíhalo.
Kdybych to měl shrnout: koupě Southern Mountain rifle od Kiblera byla dobrá volba. Je to super puška, přesná kopie originálu se zužující se, odlehčenou hlavní. Takové pušky tu v Evropě nikdo nedělá a ty, co se tu dělají, se většině těch Amerických svou úrovní ani neblíží. Nicméně kdybych stavěl nějakou další rifli, některé věci bych rozhodně dělal jinak.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
