Váčky na ocílku

Rubrika:

Vaky, váčky, tašky

Štítky:

3. 2. 2024

Váčky na ocílku byly rozšířené u mnoha kmenů z centrálních a jižních plání. Vyráběly se nejčastěji z komerční hověziny a často byly nádherně zdobené korálky, kornoutky, puklicemi a podobně. Nejpropracovanější exempláře pocházejí od Kiowů, krásné váčky měli také Komančové, Apači, Arapahové, Šajeni, Lakotové, Utové a další kmeny.

Zdobené váčky na ocílku jsou jak praktické, tak i krásné. Indiáni (či spíše indiánky) je používali často. Ženy je často nosily pověšené na opasku, aby měly křesací potřeby po ruce, případně mohly být uložené i v parfleši.

Váček na ocílku kmene Sioux, který údajně patřil Sedícímu býkovi.

Původ

Většina dochovaných váčků na ocílky pochází z oblasti centrálních nebo jižních plání. Specialisty na jejich výrobu byli Kajovové, jejichž váčky patří k těm nejkrásnějším a nejpropracovanějším. Zřejmě to byli oni, kteří váčky na ocílky vymysleli, jelikož nejstarší dochované exempláře pochází právě od Kajovů. Od nich se pak rozšířily k okolním kmenům, zejména ke Komančům, k Jutům, Šošonům, Apačům, k Arapahům, Šajenům a nakonec i k Lakotům. Kajovové zřejmě váčky vyráběli ve větším množství, a ty se pak mezikmenovým obchodem dostávaly i ke vzdáleným kmenům.

Váček na ocílku kmene Arapaho nebo Šajen.

Popis

Materiál

Ve většině případů se tyto váčky vyráběly z komerční hověziny, bělochy industriálně vyráběné kůže na boty, řemeny, brašny a podobné věci. Takovou kůži mohli indiáni sehnat přímo od obchodníků, nebo mohli třeba použít i staré boty, koňské postroje, brašny nebo kufříky, ať již je získali výměnným obchodem, nebo třeba loupeží. Pouze velmi malé procento váčků je vyrobeno z měkké, mozkem vydělané jelenice. To je zřejmě proto, že komerční hovězina je mnohem tužší a proto lépe chrání křehkou ocílku před zlomením.

Váček na ocílku kmene Lakotů, je vyroben z vyčiněné jelenice, což není zrovna běžné, ale i takové varianty se vyskytovaly.

Váček na ocílku z centrálních plání je vyroben klasicky z komerční hověziny - hlazenice. To byla nejběžnější varianta. — Váček na ocílku z centrálních plání je vyroben klasicky z komerční hověziny – hlazenice. To byla nejběžnější varianta.

Tvar

Typickým tvarem je lichoběžník, kdy spodní strana je širší než horní strana. Boční strany mohou být rovné, ale často jsou elegantně prohnuté a zaoblené. Pro ty kajovské je typický protáhlý design s výrazně prohnutými boky, zatímco ostatní kmeny vykazují spíše rovnější linie. Málokdy jsou váčky striktně obdélníkové, ale existují i takové případy. Některé váčky mohou mít spodní hranu zlomenou nebo jakoby vykrojenou.

Překlopky

Prakticky pro všechny váčky je typická překlopka, zpravidla zaoblená, která tvoří se zády jeden díl. Některé překlopky mohly být zajištěny řemínkem, ale většinou nebyly, prostě překlopka byla jen přehnutá. Vzhledem k tomu, že váčky byly dost těsné, tak nehrozilo, že by ocílka nějak sama vypadla.

Váček na ocílku, zadní strana. Překlopka se zadním dílem jsou většinou v jednom kuse.

Zdobení

Téměř všechny dochované ocílkové váčky (až na několik velmi málo výjimek) jsou zdobené korálkovou aplikací, nejčastěji na obou stranách, přičemž výšivka na přední straně je obyčejně větší a výšivka na zadní straně je menší. Některé váčky jsou vyšívané jenom na přední straně, ale je to spíše výjimka. Pravidlem bývá i oblouk řadového stehu, který kopíruje okraj překlopky, některé překlopky mohou být vyšité úplně celé.

Výšivka bývá vyvedena řadovým nebo i plošným stehem. Design se pak liší podle kmene. Úplně nejstarší dochované kajovské váčky jsou vyšité pony beads, nejčastěji červenými, modrými, černými a kukuřičnými a nesou vzor dvou hor (trojúhelníky) nebo přesýpacích hodin (trojúhelníky proti sobě), pozdější váčky vyšité seed beads již nesou složitější geometrické vzory a linie. Váčky ostatních kmenů pak většinou vycházejí z designu typického pro ten či onen kmen, který je přizpůsoben velikosti a rozměru váčku. Váčky Jutů, Lakotů a Šajenů jsou tak tvořeny navazujícími řadami řadového stehu. Často nesou design přesýpacích hodin (dvou hor, či trojúhelníků proti sobě, případně v kombinaci se čtverci.

Boční hrana mnoha váčků je ozdobená také korálky, tzv. obloučkovým stehem, kdy vlákno vytváří jakousi spirálu. Korálky tak umně skryjí nevzhlednou hranu.

Typickým ozdobným rysem váčků na ocílku je řada kornoutků, které zdobí jeho spodní hranu a pak okraj kulaté překlopky. Kornoutky vyráběli indiány tak, že z cínových plechovek na tabák vyřízli lichoběžníkový tvar, který pak stočili do kornoutku. Kornoutky se následně vypálily v ohni, aby získaly tmavou barvu. Kornoutky se pak navlékaly na kožené řemínky, na kterých se zajistily tak, že se na řemínku udělal uzlík. Některé váčky mohly být zdobeny ještě mosaznými nebo častěji stříbrnými puklicemi (ve skutečnosti šlo o alpaku, slitinu mědi, zinku a niklu) na překlopce. Takové ozdoby jsou typické pro indiány jižních plání.

Dalším typem zdobení byly jakési „ocásky“, které visely ze spodních rohů váčků. Většinou se jednalo o obyčejné kožené řemínky, které mohly být ozdobeny dalšími kornoutky, korálkovou omotávkou, nebo i různými kovovými plíšky.

Jak jsem již napsal, váčky si často připevňovaly ženy na opasek, proto byly tyto opatřeny na zadní straně řemínkem.

Váček na ocílku z jižních plání, zřejmě Kiowa.

Autor článku

Mgr. Lukáš Navrátil (1974)

Mgr. Lukáš Navrátil (1974) se o Indiány zajímá od dětství. Jeho první kroky vedly přes knihy, které tehdy formovaly představivost mnoha mladých lidí – Vinnetou, příběhy Ernesta Thompsona Setona či Mé srdce pohřběte u Wounded Knee. Byly to knihy plné romantiky a idealizace, které však zároveň otevřely dveře k hlubšímu zájmu o původní obyvatele Severní Ameriky.

V roce 1996 se poprvé setkal s komunitou indiánských hobbystů. Začal se věnovat indiánskému reenactingu a postupně pronikat i k odbornějším informacím, především o kulturách Velkých plání.

Brzy si uvědomil, že to, co většina veřejnosti považuje za „historickou realitu“ o Indiánech a osidlování severoamerického kontinentu, je často jen soubor povrchních klišé – obraz zjednodušený a zkreslený Hollywoodem nebo idealisty, kteří problematice do hloubky nerozumí. Kritické studium primárních zdrojů přináší zcela jiný, mnohem syrovější a realističtější obraz. A právě ten se snaží přinášet veřejnosti prostřednictvím webu indiani.cz.

V roce 2012 jsem aktivní indiánský reenacting ukončil a obrátil se k historii traperů, horalů, voyageurs a coureurs de bois – obchodníků s kožešinami, kteří působili ve Východních lesích, v oblasti Velkých jezer, na Velkých pláních i ve Skalistých horách. Obchod s kožešinami se stal jeho novým reenactotrským zaměřením a zároveň ho přivedl i k hlubšímu studiu historie a dějin Nové Francie.

Po dobu pětadvaceti let se živil jako výrobce indiánských replik špičkové světové úrovně. Jeho práce si našly zákazníky mezi reenactory, sběrateli i muzejními institucemi v USA i Západní Evropě. Tento řemeslný základ mu poskytl nejen obživu, ale i důkladné porozumění materiální kultuře, které se stalo základem jeho teoretického a badatelského zájmu.

Lukáš Navrátil se neomezuje se však jen na historii. Jako vystudovaný matematik, intelektuál a systematický myslitel se kromě historie indiánů a obchodu s kožešinami věnuje také křesťanské spiritualitě a mystice, teologii, introspekci a otázkám duchovního a duševního rozvoje. Všechny tyto oblasti vnímá jako propojené – touhu po pravdě a autentičnosti u indiánů či traperů chápe v souvislosti s duchovním hledáním a snahou o hlubší poznání člověka i Boha.