Surová (nebo také nevydělaná) kůže byla oblíbeným a často využívaným materiálem prakticky veškerých předrezervačních indiánských kultur obývajících Velké pláně, Skalisté hory, Kolumbijskou náhorní plošinu, Velkou pánev a další severoamerické oblasti.
Surová kůže je dostatečně pevná, ale i flexibilní, odolná, nepromokavá a její zdroj byl k dispozici v téměř neomezeném množství. Navíc se dá její povrch zdobit malbou. To ji předurčilo k všestrannému využití.
Surovou kůži indiánky používaly k výrobě celé řady předmětů. Nejčastěji se z ní vyráběly schránky, určené k transportu a uchovávání jídla, oblečení a předmětů denní potřeby, kterým se říká parfleše. Dále pouzdra na nože, na kopí, základy k tanečním závěsům, podrážky na mokasíny, závěsy na třmeny, stínítka na hlavu, dveře od týpí, podocasníky, martingaly a mnoho dalších předmětů.
Surovou kůží se potahovaly konstrukce dřevěných sedel a třmenů, do surové kůže se zašívaly rukojeti válečných palic či tanečních hůlek, “hřebeny” ze surové kůže se omotávaly ursoními ostny jako ozdoby dýmkových vaků.
Surová kůže je vlastně kůže nevydělaná, respektive polovydělaná. Část výrobních kroků je shodných jako u vydělávané kůže, nedochází však u úplnému vyměkčení kůže, pouze k částečnému.
Výrobou surové kůže se zabývaly výhradně ženy, stejně jako výrobou veškerých potřeb pro domácnost. Je to ale dřina, podobně jako výroba kůže činěné.
Jako zdroj používaly indiánky nejčastěji kůže z bizonů, někdy ale také z jelenů, losů nebo dokonce z koní. V pozdějším, rezervačním období, kdy již byla vybita bizoní stáda, používaly i kůže z hovězího dobytka.
Bizoní kůže se jeví jako nejvhodnější na celou řadu výrobků. Má ideální velikost, sílu i strukturu a byla k dispozici v téměř neomezeném množství. Proto byla první volbou. Je přiměřeně silná, pružná a časem a používáním měkne, což je žádoucí. Kůže z bizoních krav byly preferovány, protože jsou měkčí a stejnoměrnější v síle řemene, na rozdíl od kůží z býků.
Bizoní kůže byla pro indiány Velkých plání favorizovaným materiálem až do období zániku bizoních stád kolem roku 1880. Poté se stále více začala používat kůže z hovězího dobytka, která ovšem není zdaleka tak kvalitní, jako kůže bizoní. Kůže z hovězího dobytka je více “plechová”, tuhá a používáním neměkne, proto je její používání problematické.
Použitelné jsou i kůže z jelenů, mají však menší plochu než bizoni a využitelná je víceméně jenom hřbetní část kůže, kraje a slabiny jsou již příliš slabé. Některé kmeny, které se nacházely v oblastech, kde jsou bizoni vzácní (zejména kmeny Plató), hojně využívaly právě kůže z jelenů Wapiti nebo dokonce kůže z koní (kmeny z oblasti Plató byly jejich zdatnými chovateli.)
Prvním krokem byl výběr vhodné kůže. Indiánky nezpracovávaly kůži z každého zvířete, které jejich muži ulovili, pouze z těch zvířat, u kterých to bylo vhodné. Indiánky předem vyřadily staré nebo nemocné kusy a taky většinu samců nebo telat. U těchto kůží se předpokládalo, že nebudou vhodné na další zpracování.
Vybrané kusy zvěřiny byly opatrně staženy tak, aby nebyla pořezaná masová strana, která u většiny výrobků byla stranou lícovou. Každý zářez do kůže by pak byl na finálním výrobku vidět. Kůže se zpracovávala ideálně čerstvá, protože má ideální vlhkost. Pokud indiánky neměly čas kůži zpracovat hned, mohly ji složit, uložit do stínu a zpracovat později. Kůže takto vlhká může vydržet i několik dní, podle počasí, pak již začala schnout nebo se pomalu rozkládat.
Alternativní možností bylo nechat kůži uschnout. Po uschnutí kůže ztvrdne na plech. Takto je možné ji uchovávat i delší dobu. Když se pak suchá kůže namočí do řeky, znovu změkne.
Mokrou kůži, ať již čerstvě staženou nebo rozmočenou bylo nutné omízdřit, tedy odstranit z masové strany veškeré zbytky masa, tuku a blan. Mízdření se provádělo tak, že se kůže přikolíkovala k zemi, masovou stranou nahoru. Po jejím obvodě se udělaly díry, asi po 20 centimetrech. Pak si indiánka připravila kolíky dlouhé až 50 cm, kterými kůži, skrze proražené díry po obvodě přikolíkovala k zemi, aby se nepohybovala.
Na mízdření se používaly kovové nebo kostěné škrabky, jejichž čepele byly vyřezány do obloukovitých ostří, do kterých byly navíc vypilovány zuby. Indiánky si pak klekly na kůži a intenzivní prací těmito zubatými škrabkami, kterým se v angličtině říká fleshery, tedy odstraňovače masa, trhaly podkožní tkáně a čistily masovou stranu kus po kusu, dokud nebyla zbavena veškerých zbytků tkání.
Jelikož je tato práce je fyzicky a časově velice náročná, pracovalo na jedné kůži většinou více žen.
Za slunečného počasí se snažily indiánky pracovat na nějakém stinném místě, aby kůže nevysychala příliš rychle. Případně si mohly postavit provizorní stínítko z kusů staré látky nebo třeba z vyřazeného týpiového pláště. Pokud kůže začala vysychat, polévaly ji indiánky vodou.
Když bylo mízdření hotovo, indiánky masovou stranu několikrát umyly a poté ji drhly hrubým bizoním jazykem, který působí podobně jako smirek. Cílem bylo, aby byla masová strana zcela čistá a bez jakýchkoliv zbytků membrán.
Následovalo rozměření kůže. Indiánka si musela rozmyslet, jaký přesně výrobek nebo výrobky bude z kůže vyrábět a kůži rozřezala většinou na menší díly tak, aby z jednoho kusu udělala jeden konkrétní výrobek, případně pár výrobků (celá řada výrobků ze surové kůže se vyráběla v párech).
Část kůže, určenou na konkrétní výrobek pak opět přikolíkovala k zemi, masovou stranou nahoru. Kůži na kolících nadzvedla mírně nad zem, asi do výšky 10 cm a nechala ji trochu proschnout, aby byla jenom vlhká, ne však mokrá.
Některé výrobky mohly být zdobené malbou, nebo technikou vyřezávání, jiné byly prosté a nezdobené. V případě zdobeného výrobku se zdobení provádělo na vlhké kůži, v době, kdy byla vypnutá na kolících. Vyříznutí přesného tvaru výrobku a jeho kompletace se prováděly až o několik kroků později.
V případě, že výrobek ze surové kůže byl nezdobený, proces zdobení (malba nebo vyřezávání) se jednoduše přeskočil a pokračovalo se dalšími kroky.
Pokud měl být výrobek zdobený malbou, což většina byla, bylo nutné kůži v této fázi napustit klihem nebo výtažkem z opuncie (kaktus). To proto, aby se následně aplikovaný pigment lépe spojil s kůží, aby byly barvy živější a trvanlivější.
Poté indiánka rozkreslila na masovou stranu vzor. Mohla postupovat podle nějakých předloh, nebo podle vlastního uvážení. Většina kmenů měla svůj vlastní ustálený design a styl, který odrážel kmenovou kosmologii a kmenové estetické cítění.
Většinou používaly indiánky sadu různě dlouhých vrbových proutků, které si poskládaly na kůži jak potřebovaly, aby měly představu o budoucím vzoru. Někdy mohly použít i naostřené klacíky, rohy nebo parohy, pomocí kterých si na vlhkou kůži načrtly linky vzoru, či obrysy budoucího výrobku.
Samotné malování na kůži se provádělo ve fázi, kdy byla kůže mírně vlhká. V takové fázi se pigment lépe spojí s kožními vlákny. V naprosté většině případů se malovalo na vnitřní, masovou stranu kůže.
K malování na kůži indiánky používaly pigmenty (barevné prášky) smísené s pojivem, nejčastěji s kožním klihem, vyrobeným z odřezků kůží, kopyt a šlach. Barvící esenci, která vznikne spojením pigmentu a klihu lze na kůži aplikovat dvojím způsobem, v tekutém nebo v pevném stavu.
Tekutou barvící esenci vyrobily indiánky tak, že vložily kousky klihu spolu s troškou vody do nějaké nádobky, například do mušle, kterou mohly najít v řece nebo vyměnit s kmeny z pobřeží oceánu. Mušle i s klihem a pigmentem se zahřála na ohněm, čímž vznikla tekutá barvící esence v konzistenci sirupu, kterou lze nanášet na vlhkou kůži. Barvící esence pronikne do kožních vláken a spojí se s nimi.
K nanášení barvící esence indiánky používaly nejčastěji kostěné štětce.
Kostěné štětce jsou v podstatě kousky pórovitých kostí, seřezaných do vhodného tvaru. Namočením štětce do barvící esence dojde k nasátí barvící esence do vertikálních pórů a kapilár. Kreslením hrotem štětce po kůži pak barvící esence vytéká z kapilár ven a vpíjí se do vlhkých kožních vláken.
Jeden štětec je možné vždy použít jenom na jednu barvu, proto musela indiánka vždy vybarvit všechny plochy té či oné barvy. Kostěné štětce je možno vyrobit v různé síle hrotu, takže je pomocí nich možné dělat silné i tenké čáry.
Velikou výhodou kostěných štětců je fakt, že jsou schopny pojmout veliké množství barvící esence a je možné jimi vybarvovat i velké plochy nebo dělat dlouhé čáry bez toho, aby bylo nutné štětec stále znovu namáčet. Barvení surové kůže pomocí kostěných štětců je tak poměrně vysoce efektivní technologie.
Po použití každého štětce jej bylo nutné pořádně vymýt vodou, protože klih postupně jak vychládal tak i tuhnul, čímž ucpával póry. Ucpaný štětec byl samozřejmě dále nepoužitelný.
Alternativní metodou bylo vyrobit z klihu a barevných pigmentů jakési barvící “koláčky”. Začátek postupu byl stejný jako u předešlé metody, ovšem s tím rozdílem, že se barvící esence pigmentu a klihu nalila do nějaké formičky (nejčastěji ve tvaru a velikosti větší mince nebo malé medaile) a nechala se vychladnout. Vychladnutím směs ztuhla a vytvořila pevný, barevný koláček, který by se co do funkce dal přirovnat k tuze pastelky.
Indiánky pak používaly koláčky jako pastelovou tuhu nebo křídu, kterou přejížděly po vlhké kůži a tak na ní zanechávaly barevné stopy. Tímto způsobem vytvářely barevné plochy.
Některé kmeny z centrálních a jižních plání (zejména Lakotové, Šajeni a Arapahové) používaly vzory, které byly typické tenoučkými hnědočernými liniemi, které lemovaly veškeré barevné vzory. Těchto tenkých linií dosahovaly indiánky pomocí kostěných štětců s velice ostrými hroty nebo pomocí speciálních nástrojů z rohů ovce tlustorohé, seřezaných do ostré hrany.
Vzory malované na surovou kůži nebyly náhodné a libovolné. Každý designový prvek měl ve vzoru své místo, svůj přesný význam a smysl. Jednotlivé elementy i celkový vzor pak odrážely kosmologické a estetické cítění toho či onoho kmene. Každý kmen si časem vyvinul svůj vlastní, charakteristický styl. Mnoho kmenů považovala vzory na surové kůži za posvátné, za dar vyšších, duchovních sil. Indiáni věřili, že skrze jejich malby, jejichiž design je nadpozemského původu, se jejich kmeni dostává požehnání.
U některých algonikiských kmenů existovaly řemeslné spolky, či cechy žen, které jediné směly provádět malby na surovou kůži. Tyto malby, stejně jako práce na nich byly považovány za posvátné. Ženy, které nebyly členkami spolku vůbec nesměly toto řemeslo vykonávat. Starší ženy, z nichž mnoho bylo šamankami, zaučovaly mladší ženy do tajemství kmenových vzorů a kontrolovaly kompaktnost a čistotu kmenového designu i celkovou kvalitu výrobků.
Nepomalované, tzv. negativní plochy byly považovány za neoddělitelnou součást vzoru. Kontrast mezi bílou a pomalovanou plochou symbolizoval polaritu, stejně jako celý vzor dohromady (tedy pomalované i bílé plochy dohromady) symbolizoval jednotu protikladů.
Technika malování na surovou kůži se zřejmě vyvinula z techniky malování vydělaných kůží, zejména plášťů a na Velké pláně se dostala pravděpodobně z oblasti Severovýchodních lesů a Velkých jezer, kde měla dlouhou tradici. I první vzory, nanesené na surovou kůži měly svůj vzor v malovaných bizoních či jiných pláštích
Mezi nejstarší používané barvy cca (do roku 1850) patřily kombinace zelené, černé a červené, stejně jak tomu bylo také v oblasti Východních lesů, odkud byl tento typ umění převzat. Černé plochy se postupně zmenšovaly, až se omezily na tenké linky, které tvořily obrys převážně zelenočervených ploch. Po roce 1850 se začaly objevovat nové barvy, zejména žlutá a modrá.
Po dokončení malby byla kůže stále ještě mírně vlhká a to byl ideální čas na nanesení další vrstvy řídkého klihu nebo výtažku z opuncie, čímž došlo k zafixování malby a snížení rizika, že dojde jejímu pozdějšímu rozpití nebo oděru.
Poté byla kůže ponechána, aby pomalu doschla.
Vytloukání kůže bylo namáhavým a zdlouhavým procesem, jehož cílem bylo odstranit chlupy (z chlupové strany) a kůži změkčit a současně vybělit.
Indiánky suchou kůži položily na zem, masovou stranou dolů a chlupovou nahoru, předtím ji ale podložily nějakými látkami, dekami nebo kůžemi, aby se malovaná masová strana neumazala od trávy či od hlíny. Potom indiánky tloukly do chlupové strany kůže velkým oblým kamenem nebo kamennou palicí.
Každá rána způsobila, že v místě dopadu se uvolnily chlupy a došlo k polámání vláken kůže. Tím došlo k jejímu změkčení, ale také zbělání (surová kůže je před vytloukáním průhledná, žlutá nebo hnědá). To vše se ale odehrává na ploše menší, než cca 1 cm čtverečního. K tomu, aby indiánka vybělila, změkčila a odstranila chlupy z plochy jednoho čtverečního metru, musela absolvovat tisíce takových úderů.
Poctivě vytlučená kůže by měla být příjemně poloměkká, neprůhledná a na masové straně bílá jako mléko. Malba by měla být oproti bílému podkladu jasně viditelná. Chlupy na chlupové straně by měly být zcela odstraněny a epidermis (nejvrchnější vrstva kůže) by měl být viditelný (u bizona je tmavě hnědý).
Vytloukání kůže je pracná a namáhavá procedura, ale bez ní nemá kůže potřebnou kvalitu a patřičnou mléčně bílou barvu.
Po vytlučení kůže měla indiánka nejhorší část práce za sebou. Následovalo vyříznutí finálního výrobku nožem a jeho další zpracování, což zahrnovalo přehýbání či sešívání hran (řemínkem nebo šlachou), propalování dírek (většinou pomocí rozžhaveného hřebíku nebo klacíku), aplikace kožených řemínků a tkaniček, připevňování třásní a podobně.
Výše uvedený způsob výroby surové kůže není jediný možný, ale jistě byl nejčastější. Používal se zejména v případech výroby malovaných schránek, parfleší. Alternativní metody se používaly v případech, kdy na daný projekt byla požadována kůže například výrazně měkčí či naopak zase tužší.
Například v případě, kdy byl potřeba materiál na výrobu blány na buben nebo jako obšívka sedel či dřevěných rukojetí se kůže nejdříve omízdřila standardním způsobem a pak se namočila do potoka či řeky na takovou dobu, až mírně zahnila a chlupy z ní samy slezly. Taková kůže se dále nijak nezpracovávala a nezměkčovala, protože byla vyžadována co největší pevnost.
V některých případech, zejména při výrobě provazů ze surové kůže, mohly naopak indiánky vyžadovat kůži co nejměkčí, téměř vyčiněnou. V takovém případě kůži nejprve omízdřily. Pak ji nařezaly na dlouhé proužky (cca 5 cm široké). Proužky kůže se na jedné straně připevnily ke kolíku zaraženém do země a pak několik indiánek kůži co nejvíce vytahovalo.
Pak proužky kůže potíraly ženy zvířecím mozkem, aby změkly. Následně je protahovaly skrze oční otvor v bizoní lebce, čímž se kůže měkčila a současně se z ní odíraly chlupy. Výsledkem byly kožené polovydělané řemeny, které se používaly při stavbě týpí nebo při výrobě koňských postrojů.
Mnoho výrobků ze surové kůže nese známky recyklace. Indiáni byli mistři recyklace. Staré parfleše, které již byly příliš opotřebované neustálým stěhováním, otevíráním a zavíráním se nevyhodily, ale rozřezaly na menší kusy, které našly další využití.
Typicky se z nich vyráběly pouzdra na nože, podrážky na mokasíny, korpusy pro taneční závěsy, součásti sedel či cokoliv jiného. V muzejních sbírkách je takových recyklátů celá řada. Typické pro ně je, že na sobě nesou část malby, která byla předtím evidentně součástí nějaké parfleše či jiného výrobku.
U českých indiánů jsou výrobky ze surové kůže oblíbené a hojně využívané. Díky mnohaletému experimentování s výrobou suroviny došlo k výraznému posunu kvality, jak co se týče samotného materiálu, tak i techniky malování. Výjimkou není ani malování pomocí kostěných štětců.
Mezi největší chyby či nedostatky, na které lze občas narazit patří tyto:
Indiánská surovina je téměř vždy velice měkká a ohebná. Neviděl jsem originální surovinu, která by byla tuhá jako plech či beton, což je u českých táborníků občas vidět. Pevnost a neohebnost suroviny není žádoucí, spíše naopak.
Originální indiánská surovina má téměř vždy mléčně bílou a neprůhlednou barvu. Je to způsobeno polámáním kožních vláken během vytloukání kůže. Na českých tábořeních lze občas vidět surovinu žluté či hnědé barvy či zcela průhlednou. Surovina takto někdy může vypadat po vypnutí do rámu a uschnutí. Právě proto je třeba kůži vytlouci, či jinak ošetřit, aby zbělela, protože většinou prostě není bílá sama od sebe. Surovina, která není bílá vypadá ošklivě a ještě hůře, pokud je zdobená malbou, která by měla kontrastovat s mléčně bílou barvou. Malování hnědožluté suroviny zcela ztrácí svůj význam a smysl.
U vzoru platí to samé, co u ostatních indiánských replik. Je dobré respektovat dobové a kmenové rámce a nepouštět se příliš do vlastních fantazií, protože existuje vysoká pravděpodobnost, že vzor bude dost „mimo“ nebo dokonce půjde o nějaký „výstřel do tmy“. Častou chybou zejména u obálek (parfleší) je, když vzor nepřesahuje na spodní stranu obálek, jako je tomu na originálech.
Barvy je třeba vybírat pečlivě, stejně jako jejich sytost, který by měla být „akorát“. Viděl jsem malby na suroviny, které byly příliš nevýrazné. Ve snaze, aby nebyla malba výrazná to autor přestřelil do opačného extrému. Naopak příliš výrazné a „řvavé“ barvy také nejsou to pravé ořechové. Všeho s mírou. Je také dobré rozlišit, z jakého období má výrobek být, barvy v 1.polovině 19. století byly jiné, než v 2. polovině 19. století.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
