Sash (angl. sash znamená totéž co šerpa, ale vzhledem ke specifickému druhu a použití i vžitému anglickému pojmu v prostředí českých hobbystů, ponecháme pojem v původní anglické formě) je dnes neodmyslitelnou součástí lidového kroje Quebečanů, frankofonních Kanaďanů, kteří se hrdě hlásí ke své minoritní identitě. Je také symbolem povstání v Dolní Kanadě (angl. Lower Canada Rebellion, 1837–38) a quebeckého zimního karnevalu, protože jej nosí maskot tohoto festivalu Bonhomme Carnaval. Sash typu ceinture fléchée a kabát capote se staly i stylovým krojem sportovních klubů, které v Kanadě koncem 19. století vyrůstaly jako houby po dešti, zejména pokud šlo o zimní sporty jako je běh na sněžnicích.
Podobně je sash též součástí kroje a identity kanadských i amerických Métisů, kteří tento oděvní doplněk přinesli na Západ. Nosili ji voyageuři, trappeři, mountainmani i indiáni a stala se oblíbeným módním doplňkem i v dobách, kdy se Západ stával již romantizovanou, blednoucí vzpomínkou.
V historických dobách byla ručně pletená sash statutárním znakem a módním doplňkem indiánů celé řady kmenů a jako umělecko-řemeslný výrobek prošla složitým vývojem, který dal vznik mnoha formám.
Jako součást kroje má šerpa své historické kořeny ve Francii, odkud byla přenesena do Nového světa. Sash se šipkovým vzorem byla součástí tradičního kroje obyvatel Dolní Kanady (angl. Lower Canada, povodí dolního toku řeky sv. Vavřince) přinejmenším od roku 1776.
Pestrobarevnou sash přivezli do centrální a západní Kanady voyaguers – muži pracující pro North West Company, když se z východu vydávali pro balíky kožešin na západ. Sashe nosili dvakrát omotané kolem pasu jako součást oděvu zpevňující dolní partii zad při fyzicky namáhavých portážích, jako ozdobné sepnutí kabátu a příležitostně i jako tumpline nebo pomocné lano. Sashe zaujaly pozornost různých indiánů a míšenců, se kterými se voyaguers setkávali a navzájem si vyměňovali zboží, a ti přirozeně brzy zatoužili takové sashe mít také. Takže agenti NWC nechali v Montrealu a okolí utkat množsví sashí z jemné česané anglické vlny typu worsted (pevně předená vlna, která se liší od vzdušnějšího a elastičtějšího typu woolen, jaký se používá k pletení svetrů). Kromě NWC se o tento výměnný obchod začala zajímat také společnost Hudson’s Bay Company. Obchod fungoval díky množství domácích dílen (angl. cottage industry, doslova „podomní výroba“) zejména v okolí Fort Assomption poblíž Montrealu, odkud dostal produkt a posléze etablovaný typ designu (kolem roku 1835) svůj název l’Assomption.
Nejslavnějším typem franko-kanadské sashe je ceinture fléchée, tzv. šípovitý vzor, který se dále dělí stylově podle regionálního původu na l´Assomption, Charlevoix a Acadienne. Typ Assomption je dnes patrně nejikoničtější frankokanadskou sashí, hojně zastoupenou v řadě muzejních sbírek, v typických barvách: šarlatová, světle a tmavě modrá, žlutá, olivově zelená a bílá. Středem vzoru probíhá zpravidla červené „srdce“ (fr. coeur) a po stranách v pruzích probíhají diagonální prvky (fr. tzv. éclairs, tj. sladké rohlíčky).
Jiným typem designu i techniky je chevronový nebo též véčkový vzor, jehož původ bývá spojován s oblastí Charlevoix na východ od Quebecu. Vzor tvoří ostré příčné cik-cak linie nebo opakující se V/W, jež vzniknou prohazováním jádrových a svrchních přízí, které, jsou-li rozdílných barev, vytvářejí proužky ve tvaru opakujících se písmen V/W. Technika vázání vychází z tradiční indiánské diagonální vazby.
Nějakou dobu po sloučení HBC a NWC v roce 1821 se začaly dovážet levné sashe tkané na stavech v Anglii, které postupně vytlačily špatně placenou ruční výrobu, která přesto paralelně přetrvávala až do konce éry kožešinového obchodu kolem roku 1870 a postupně upadala až do konce 19. století.
Christianizovaní Huroni, zdecimovaní opakovanými útoky Mohawků, našli v roce 1673 útočiště asi devět mil západně od Quebecu. Zde byla postavena kaple po vzoru Svaté chýše v Lorettu a obec přijala jméno Notre-Dame de (Vielle) Lorette. V roce 1697 se osada přesunula na nové místo, které v současnosti nese název Wendake.
V roce 1794 umírá poslední jezuitský misionář, který měl misii na starosti a jeho nástupcem se stává obyčejný kněz. V roce 1829 umírá poslední čistokrevný Huron a o několik let později zaniká i samotný huronský jazyk – všichni obyvatelé už nadále mluví jen francouzsky. Potomci Huronů se jako řemeslníci specializují na výrobu sněžnic a mokasínů, ale také na exkluzivní suvenýry a módní doplňky, jako jsou výšivky z losích chlupů na různých taštičkách, honosně vyšívaných mokasínech či kabátcích. Mezi taková umělecká řemesla se přirozeně zařadilo i pletení sashí.
Postupně se vyvíjí a etabluje typický šipkovitý vzor se zatkávanými korálky, jak je indiánským zvykem, který vychází z quebeckých tradic, a stává se luxusní a vyhledávanou značkou, které se říká ceinture perlée (korálkový pás).
Sashe jako oděvní doplněk sice přinesli do Kanady Francouzi, ale technika ručního splétání nemá obdoby nikde jinde na světě a její původ je téměř s jistotou indiánský. V oblasti východních lesů se v předkontační době vyskytovala celá řada přírodních vláken, ze kterých se různými technikami pletly pásy, tašky a další předměty. Irokézové a Huroni používali zvláštní techniku zatkávání losích chlupů do tumplinů (angl. tzv. false embroidery); kmeny žijící v subsaharské oblasti (Dené) pletly tašky z tenoučkých syrovinových řemínků (angl. tzv. babiche); algonkinské a další kmeny z oblasti centrálních Velkých jezer, v údolí Ohia až po východní prérie používaly k pletení tašek (angl. twined bags) kopřivová vlákna, neboli též „indiánské konopí“ (Urticastrum Divaricatum) a lipové lýko – kromě toho pletly všelijaké popruhy, pásky a gartery z řemínků omotávaných ursoními ostny. Kmeny v oblastech s rozšířením bizonů, což bylo v předkontačních dobách celé údolí řeky Ohio až po Pennsylvánii, tkaly tašky z příze, upředené z bizoní vlny. Tato forma má velice blízko k sashím z importní ovčí vlny, které známe z pokontaktní doby.
Nejstarší dochované sashe jsou často fragmentární nebo poškozené a jejich původ je zahalen tajemstvím. Protože je známo, že kvalitní importní anglická příze (worsted yarn) se velice záhy dodávala již obarvená na obchodní stanice, lze předpokládat, že pracné získávání vláken demontáží ceněných vlněných pokrývek či jiných tkanin, jak uvádí někteří autoři, nelze považovat za jisté a už vůbec ne za normu. Charakteristickým rysem již úplně prvních indiánských sashí, které jsou vesměs vázané jednoduchým diagonálním způsobem, je vetkávání korálků. Tento zdobný prvek lze považovat za obecný rys indiánských sashí, garterů a tašek, na rozdíl od francouzských prací, kde korálky vetkávány nebyly, i když se jedná spíš o vodítko než o rigidní pravidlo, protože mnoho výrobců byli ve skutečnosti míšenci s různým poměrem indiánské a bělošské krve nebo jejich ženy, ať už míšenky nebo čistokrevné indiánky, navíc pocházející z celé škály typů kulturního prostředí od ryze indiánského po ryze bělošské.
Kmenová identita prvních prací je dnes již s jistotou nezjistitelná. Dochované práce z 18. století vykazují velice podobnou typologii a jsou obvykle všeobecně řazeny do širší oblasti východních Velkých jezer. Zdá se, že teprve okolo roku 1800 či spíše později se i v souvislosti s postupným usazováním skupin do rezervací rozvíjí z předchozích prototypů několik vyhraněných tribálních stylů, podobně jako u korálkových výšivek indiánů plání.
Algonkinské skupiny oblasti centrálních Velkých jezer, označovaní jako Anishinaabe (tzv. tři poradní ohně: Ojibwa, Odawa, Potawatomi), vyvinuly v 18. století typ sashí zakládající se na tradiční indiánské diagonální vazbě se zatkávanými bílými korálky, zpočátku jedno a dvoubarevné, později vázané z pruhů více barev: karmínově červené, olivově zelené, tmavě modré, okrově žluté nebo hnědé, případně černé. Diagonální vazba umožňuje vytvářet z korálků vzory jako cik-cak linie, kosočtverečnou síť apod., což je typické tvarosloví indiánských sashí, garterů i tašek oblasti centrálních Velkých jezer, se kterým se pak v 19. století běžně setkáváme i na korálkových výšivkách západních Odžibwejů. Sashe s korálky, často vázané z velmi jemné vlny, byly v každém případě spíš statutárním a dekorativním, než ryze praktickým oděvním doplňkem. Indiáni sashe používali alternativně jako ozdobu hlavy, obtočené do turbanu, jako dekorativní šerpy přes rameno, popruhy na tašky, ale samozřejmě i jako ozdobný pás. Některé sashe byly uvázány čistě pro turban a tomu také odpovídala jejich délka.
Vázání popruhů na tašky i samotných tašek je velice stará a původní tradice kulturního areálu Velkých jezer. Sash použitá jako popruh na brašnu přes rameno je přirozenou inovací, je-li brašnička vyrobena například z jelenice, a uvázání celé tašky z vlněné příze včetně popruhu a zatkání korálků do jejího designu je jen pokračováním starobylé tradice. Mohutná šířka sashovitého popruhu vedla k nyní běžně zažitému pojmu bandalírová taška (angl. bandolier bag). Ručně vázaná odžibwejská bandalírová taška z poloviny 19. století je bez nadsázky evolučním vrcholem tohoto uměleckého řemesla.
V průběhu 19. století, kdy se vytvářely výrazné tribální styly, byli již Irokézové z velké části christianizovaní, někteří dokonce pracovali jako misionáři, šířící křesťanství daleko na západ až ke kmenům velké pánve (Plateau), nebo pracovali pro kožešinové společnosti, v logistice jako zaměstnanci či jako nezávislí trapeři a pomocníci. Jedna skupina nezávislých irokézských traperů založila malou komunitu Grande Cache až v Albertě. Zmíněným profesím a životnímu stylu přirozeně vyhovoval voyageurský outfit. Irokézové na východě v té době vyráběli vlastní typ sashe, který vycházel ze starších modelů. Základem je diagonální vazba, červená barva a zatkávané bílé korálky, který vytváří nezaměnitelný síťovaný design, který může sloužit i jako určité vodítko k identifikaci starších prací.
Po roce 1800 přichází stále více do módy tkaní na příručním stávku – nitěnce (angl. heddle). I když je tato technika vhodná spíš k výrobě předmětů menší šířky, jako jsou gartery, používala se občas i k výrobě sashí. Technika je rychlejší než vázání a také umožňuje zatkávání korálků, i když v podélných nebo kolmých geometrických vzorech vymezených osnovou, takže efekt je na první pohled jiný, než u diagonálně vázaných prací. Korálky (pony beads, později i seedbeads) postupně zabírají stále více plochy, až ji nakonec pohltí celou. Tkaní na nitěnce a plně korálkové tkaní bylo rozšířeno v oblasti jižních Velkých jezer, ale zejména na východních prériích a tam nově vznikajících rezervacích, kam byly postupně odsunuty lesní kmeny jako Potawatomi, Kickapoo, Winnebago, Meskwaki apod.
Ačkoli jihovýchodní kulturní areál obvykle stojí poměrně mimo oblast zájmu, je žádoucí mu v kontextu tohoto článku věnovat alespoň stručnou zmínku. Indiáni jazykové skupiny Muskogee (Creekové), Cherokeeové a Seminolové hojně používali ručně vázané sashe i gartery, jak je patrné z dobových vyobrazení. Jihovýchodní styl byl vizuálně výrazný a technicky pokročilý. Poté, co prezident Andrew Jackson v roce 1830 podepsal zákon o odsunu indiánů (Indian Removal Act), byly všechny kmeny na východ od Mississippi nuceně přesídlovány do Indiánského teritoria v Oklahomě (exodus známý jako Stezka slz, angl. Trail of Tears), kam si s sebou přinesly i svoji kulturu. Část Creeků však zůstala v Georgii (tzv. Dolní Muskogee-Creek). Typickým rysem sashí těchto národů je „diamantový“ design a velmi dlouhé třásně, spletené to několika širokých střapců.
Oblast, rozprostírající se do dáli kolem středního toku řeky Mississippi a dolního toku Missouri, se obecně nazývá Východní prérie. V jejím středu bylo na západním břehu řeky roku 1763 Francouzi založeno město St. Louis a stalo se centrem francouzské Louisiany, bránou na západ, obchodním centrem a strategickou křižovatkou. Do St. Louis putovali za obchodem Kanaďané (rozuměj: frankofonní Métisové), indiáni i osadníci z Wisconsinu, Iowy, Kansasu a samozřejmě i z údolí Ohia. Kmeny žijící v oblasti východních prérií – Osagové, Ponkové, Iowové, Omahové, Kansové (Kaw) a další, tak přicházeli velmi záhy do styku se všemi novinkami, pokud jde o zboží nebo módu. Prodejem Louisiany USA (Louisiana purchase, 1804) se otevírá nová kapitola tohoto území, které postupně zaplavují kmeny vytlačované z východu – Shawneeové, Delawarové, Kickapooové, Menomineeové, Meskwaki a Fox, a všechny s sebou přináší své kulturní prvky, jako jsou aplikace z hedvábných stuh nebo pletené sashe a gartery, které se plynule dostávají i do repertoáru místních kmenů. Na portrétech Charlese Birda Kinga od dvacátých let 19. století dále je dobře patrné, že sash omotaná kolem hlavy v kombinaci s headroachem byl v oblasti již pevně zavedený dress code a statutární insignie. Sashe se nejčastěji, i když ne zcela vždy, omotávaly kolem hlavy dvakrát a zavazovaly se vpředu nad čelem.
Dochované sashe z oblasti východních prérií jsou až na výjimky mladšího data a jsou hezkou ukázkou, jakým jarmarkem kulturních prvků tato oblast v raně rezervačním období byla. Na dochovaných sashích jsou zcela zřetelně rozeznatelné inspirační zdroje, které mají svůj původ prakticky ve všech typech designu i vazby diskutovaných výše. Je zřejmé, že různé typy kanadských i jiných sashí byly na východních prériích, které byly obchodní křižovatkou, přes kterou plynuly výrobky i ze značně vzdálených oblastí jako je Quebec, dobře známé a běžně se dostávaly do majetku a šatníků místních indiánů. Svůj styl přinesli i příchozí vyhnanci z jihovýchodních oblastí a ten se ihned integroval do místního kulturního kaleidoskopu.
Sashí se v muzejních i soukromých sbírkách dochovalo značné množství, ale převažují výrobky z 19. století. Je dobře zdokumentováno, že některé mimořádné práce patřily významným osobnostem, avšak o tom, kdo byl jejich výrobcem, nevíme prakticky nic. Díky obchodu s kožešinami i mezikmenovému obchodu se výrobky běžně dostávaly i do značně vzdálených oblastí. Sashe, které byly posléze získány do muzejních sbírek od určitých etnik, jsou obvykle vedeny jako výrobek s kulturní identitou daného etnika, přestože tomu tak ve skutečnosti velmi často nebylo. Mnohdy se ani nejednalo o indiánský výrobek, ale o komerční produkt vyrobený v ručních dílnách převážně frankofonními Kanaďany. I u kmenů, kde se sashe podle dochované obrazové dokumentace běžně nosily, jako byli Dakotové, se s největší pravděpodobností vůbec nevyráběly, alespoň o tom nejsou dostupné dokumenty, a byly získávány výhradně obchodní cestou. U jiných kmenů, které jsou považovány za etablované výrobce sashí, jako byli Odžibwejové, se tomuto náročnému uměleckému řemeslu nevěnovali zdaleka všichni, ale jen hrstka jednotlivců a navíc jen v některých komunitách, kde k tomu byly vhodné podmínky.
Tento článek si kladl za cíl pomoci s rámcovou orientací, pokud jde o jednotlivé typy sashí v historické, zejména předrezervační době. Srovnávací analýza se jeví jako spolehlivější metoda identifikace sashí než muzejní karty.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
