První pokusy o sestrojení opakovačky jsou doloženy již z dob křesadlovek. Tehdy také vznikl nápad uložit střely do trubkového zásobníku. Ale složité a nespolehlivé zbraně skončily většinou jako ozdoby zámeckých sbírek.
Za praotce dnešních pákových opakovaček se považuje mechanik a vynálezce Walter Hunt. V roce 1848 mu byl udělen americký patent číslo 5701 na duté olověné střely s náplní černého prachu. Dutina byla uzavřena víčkem s otvorem pro prošlehnutí plamene od zápalky nasazované na závěr. Rok po nábojích (21. 8. 1849, patent číslo 6663) si Hunt nechal patentovat i pušku. Vyrobil několik málo prototypů, ale na pokračování vývoje neměl prostředky.
Patenty koupil George Arrowsmith. Jeho spolupracovník, puškař Lewis Jenings, pušku upravil pro sériovou výrobu (patent číslo 6973 z 25. 12. 1849). Arrowsmithovi se pro financování výroby podařilo získat spolupráci obchodníka se železářským zbožím Courtlanda C. Palmera, který zadal výrobu 5000 opakovaček firmě Robbins & Lawrence. I přes Jenningsova zlepšení byla puška stále málo spolehlivá. Odbyt vázl, takže zbraň byla napřed upravena na jednoranovou zadovku a poslední kusy byly dokonce prodávány přestavěné jako předovky. Ale díky Palmerovi se s konstrukcí opakovačky seznámili lidé, jejichž jména jsou nesmazatelně zapsána do historie vývoje palných zbraní.
Benjamin Tyler Henry pracoval u firmy Robbins & Lawrence jako vedoucí dílny a obchodními partnery Palmera byli Horace Smith a Daniel B. Wesson. Krátce po zahájení výroby plánovaných 5000 kusů byly provedeny úpravy podle návrhu H. Smitha (patent č. 8317 z 26. 8. 1851) a tyto zbraně se dnes označují jako Smith-Jennings. Ani vylepšené opakovačky neměly obchodní úspěch a po dokončení objednaného počtu byla výroba zastavena.
Ve vývoji pokračovala firma založená trojicí Palmer, Smith a Wesson. Smith doplnil Huntovy duté střely zápalkou a značně změnil mechanismus zbraně. Výsledkem bylo asi 1700 pistolí Smith & Wesson ráže 31 a 41. Vývoj byl ale tak drahý, že firma zkrachovala. Společníci se nevzdali a založili Volcanic Repeating Arms Company.
Pušky Volcanic již mají všechny charakteristické znaky pozdějších pákových opakovaček. Jako střelivo však stále používaly duté olověné střely. Zbraně neměly vytahovač, takže selhaný náboj se musel vyrážet vytěrákem a malý prostor pro prach v dutině střely nedovoloval dosahovat vyšších výkonů. Firma Volcanic 18. února 1857 vyhlásila úpadek.
Konkursní podstatu koupil 15. března 1857 velkovýrobce košilí Oliver F. Winchester. Wichester nebyl odborník na zbraně, ale měl odvahu a trpělivost. Pro svoji firmu New Haven Arms Company získal jako dílovedoucího a konstruktéra Benjamina Tylera Henryho. Firma pokračovala ve výrobě pušek a pistolí systému Volcanic. Wichester je považoval za technicky dokonalé, ale na nedokonalý náboj.
Proto zadal Henrymu vývoj nového náboje a úpravu systému Volcanic pro střelivo na jednotný náboj. Vývoj trval tři roky. Nebýt peněz, které Wichester vydělal na košilích, firma by zkrachovala. Henry vyvinul během této doby náboj později nazývaný 44 Henry Rimfire. Jednalo se o měděnou nábojnici s rovnými stěnami naplněnou 25 grainy (1.6 g) černého prachu a olověnou sférickou střelou o váze 216 grainů (14 g). Zápalka byla umístěna v rozšířeném spodním okraji a aktivovala se nárazem dvou protilehlých zápalníků v závěru. Náboj 44 Henry Rimfire byl mnohem silnější, než dutá olověná střela používaná v systémech Volcanic (porovnej úsťovou rychlost střel: Volcanic 152 m/s, Henry 365 m/s).
Henry také vyřešil problém vytahování a vyhazování vystřelených nábojnic. Dne 16. 10. 1860 byl Henrymu udělen patent číslo 30446, který představuje základní kámen úspěchu pákových opakovaček. Nový model dostal jméno Henry rifle. Jednalo se o první úspěšnou a spolehlivou pákovou opakovačku.
Henryovka (Henry rifle) je opakovací kulovnice ráže 44 Henry Rimfire. Standardně byla vyráběna s 24 palcovou osmihrannou hlavní, trubkovým zásobníkem pod celou délkou hlavně na 16 nábojů. Trubka zásobníku je na spodní straně proříznutá, ve výřezu se pohybuje páčka spojená s posunovačem nábojů. Pouzdro závěru je bronzové, vzácně železné.
Henry převzal mechanismus pušek Volcanic, který upravil pro silnější náboj a vyřešil vyhazovač a vytahovač. Ovládací páka henryovek a (následujících winchesterovek) se otáčí na čepu ve výstupku spodní části pouzdra závěru. Její konec zabírá do soustavy dvou pák pod závěrem. Páky jsou uprostřed spojeny čepem, přední konec soustavy je výkyvně uchycen na závěru a zadní konec druhé páky kýve na čepu spojeném s pouzdrem závěru. V napřímené poloze je střední čep výše než oba krajní čepy a páková soustava tím blokuje pohyb závěru.
Odklopením ovládací páky se sníží střední čep a „zlomená“ páková soustava otevře závěr. Zadní konec závěru současně stlačuje kohout a natahuje jej. Vystřelená nábojnice je vytažena na půlválcové vybrání v horní ploše podavače nábojů. Podavač má tvar hranolu, který se svisle pohybuje v přední části pouzdra závěru. Pod vyhazovačem má válcový otvor, shora proříznutý, do kterého posunovač vytlačuje náboje ze zásobníku. Pokračováním pohybu ovládací páky je podavač zvednut vzhůru. Tím dojde k vyhození prázdné nábojnice, podání dalšího náboje před závěr a zablokování posunu nábojů ze zásobníku. Zpětným pohybem ovládací páky závěr odebere náboj z podavače a zasune ho do komory. Pak se podavač sníží (díky průřezu „obejde“ zavřený závěr) a do jeho dolního otvoru se ze zásobníku nasune další náboj. Doražení ovládací páky napřímí uzamykací soustavu závěru a puška je připravena k výstřelu.
Nabíjení henryovek bylo převzato také z Volcaniců: napřed se musí pomocí vyčnívající páčky stáhnout posunovač s pružinou do přední části zásobníku. Předních asi 250 mm zásobníku je samostatné odklopné pouzdro, jehož osu tvoří válcový konec hlavně. Odklopením konce zásobníku se stlačenou pružinou a posunovačem se otevře zásobník. Do trubky zásobníku se vloží 16 nábojů, přední díl se uzavře a pružina zásobníku začne tlačit náboje na podavač.
Výroba Henryovek začala v roce 1860 a trvala do roku 1866, kdy byla výroba ukončna po příchodu nového modelu Winchester 1866. Henry zpočátku pracoval pro Winchestera jako subdodavatel. V pronajaté továrně a na vlastní náklady vyráběl pušky, které za dohodnuté pevné ceny prodával Winchesterovi. Takto vyrobené kusy jsou na přední části pouzdra značené velkým písmenem „H“. V roce 1865 Henry odešel a dále vyráběné pušky jsou značené „W“. Henryovky konečně zaznamenaly obchodní úspěch. V roce 1862 bylo hospodaření firmy poprvé vyrovnané a od roku 1865 již vykazovla zisk.
Henryovky byly číslovány sériovými čísly od jedničky nahoru. Celkem bylo vyrobeno mezi léty 1860-1866 více než 14 000 kusů těchto zbraní. Po vypuknutí Občanské války (1861) firma Winchester usilovala, aby se Henryovka dostala do oficiální výzbroje armády Unie: nikdy se tak nestalo, armáda Henryovku odmnítala díky vysoké ceně pušek i střeliva, slabému výkonu munice a neodzkoušení nového systému v boji. Henryovkami byly vyzbrojeny pouze malé oddíly unijních dobrovolníků (armáda nakoupila pouze 1731 kusů) a někteří vojáci Unie si během občanské války Henryovky zakoupili na vlastní náklady.
Po skončení války Severu proti Jihu začalo s podporou americké vlády osídlování západní poloviny kontinentu. V USA nastala situace, která v Evropě neměla obdoby. Poptávka po civilních zbraních mnohonásobně převýšila požadavky armády.
Henryovka byla na svou dobu vysoce inovativní rychlopalná zbraň určená především k osobní ochraně. Její zásobník nabízel kapacitu 16 nábojů, které mohly být vystříleny během několika málo sekund, což bylo mnohonásobně více, než dovolovaly v té době standardní předovky.
Henryovka byla na svou dobu vysoce inovativní rychlopalná zbraň určená především k osobní ochraně. Její zásobník nabízel kapacitu 16 nábojů, které mohly být vystříleny během několika málo sekund, což bylo mnohonásobně více, než dovolovaly v té době standardní předovky.
Hlavní nevýhodou Henryovky bylo nešikovné nabíjení zepředu trubicového zásobníku, které znemožňovalo například pohodlné nabíjení na koňském hřbetu. Výraznou slabinou byla absence dřevěného předpažbí. Pušku bylo nutné držet za kovovou hlaveň a zásobník, což je jednak nepohodlné, ale především to přináší dvě nevýhody.
Po několika výstřelech se hlaveň začne významně zahřívat, takže je nutné použít rukavici, pokud chce člověk hodně střílet a nespálit si ruku. Navíc se může stát, že se jezdec posunovače pohybující se pod zásobníkem zastaví o střelcovu ruku a přestane tlačit náboje do podavače.
Výrobci si těchto slabin byli vědomi a snažili se je odstranit. Tomu přispěl zejména vynález nabíjecí klapky na pravé straně pouzdra závěru. Některé z posledních výrobních kusů Henryovky již byly experimentálně vybaveny nabíjecí klapkou, ovšem celé vylepšení bylo uvedeno na trh jako zcela nový model pušky, který večel ve známost jako Winchester model 1866.
Winchester model 1866 byla zbraň vyvinutá jako reakce na nedostatky Henrovky. Mechanismus, vzhled i ráže byly totožné s Henryovkou. Hlavní změnou byla nabíjecí klapka na pravé straně pouzdra závěru, dřevěné předpažbí a uzavřená trubka zásobníku. Stejně jako u Henryovek měly Winchestery 1866 standardně bronzové pouzdro závěru, v některých ojedinělých případech železné.
Koncem roku 1866 Winchester reorganizoval výrobu zbraní a založil Winchester Repeating Arms Company. Výroba probíhala napřed v Bridgeportu, od roku 1871 byla přemístěna do nové továrny v New Hawenu.
Podstatné pro úspěch modelu 1866 a dalších bylo zakoupení patentu Nelsona Kinga (číslo 55012 z 22. 5. 1866) na nabíjecí klapku. Při nabíjení se nábojem stlačila odpružená klapka dovnitř pouzdra a náboj se zasunul do lůžka v podavači. Pokud již byl náboj v podavači, nový náboj ho vytlačil do trubky zásobníku. Uzavřený zásobník byl chráněn proti vnikání nečistot a předpažbí umožnilo pohodlnější držení zbraně a chránilo poměrně citlivý zásobník před nárazy.
Výroba trvala od roku 1866 do roku 1898 a celkem bylo vyrobeno kolem 170 000 kusů modelu 1866. Číslování nezačalo od jedničky ale navazovalo na henryovky, přičemž přechod mezi henryovkou a modelem 1866 se odehrál někdy kolem výrobního čísla 14 000. V době výroby byl Winchester model 1866 považován spíše za vylepšenou henryovku. Tento model ještě používá náboje 44 Henry Rimfire (s okrajovým zápalem), ke konci výroby se vyskytují i provedení na náboj 44 Henry Flat se středovým zápalem.
Winchester model 1866 byl vyráběn ve třech základních variantách:
Model 1866 se prodával převážně civilním zájemcům. Větší množství zakoupila pouze turecká a francouzská armáda.
Winchester model 1873 byl vyvinut jako reakce na hlavní slabinu modelu 1866 kterým byl především velmi slabý náboj 44 Henry rimfire. Ten obsahoval pouze 25-28 grainů černého prachu na 216 grainovou střelu což bylo málo i na pistolový náboj. Nehodil se ani na lov či na střelbu na větší vzdálenost, pouze na osobní ochranu v bezprostřední blízkosti.
Také náboje s okrajovým zapalování již byly na ústupu, jelikož je nebylo možné přebíjet.
Firma Winchester proto vyvinula náboj, který by byl silnější a měl středové zapalování a tedy bylo možné jej přebíjet. Výsledkem byl náboj 44 WCF (Winchester center fire), známý zejména pod názvem 44-40. Ten sestával ze 40 grainů černého prachu a 200 grainové střely. Takový náboj poskytoval úsťovou rychost 379m/s.
Náboj se v oblasti krku mírně zužuje, což usnadňuje lepší zasouvání a vysouvání z komory a také lepší těsnost v komoře (plyny neunikají dozadu kolem nábojnice).
Náboj 44-40 byl uveden na trh v roce 1873 společně s novým modelem Winchester 1873. Ten vycházel konstrukčně z modelu 1866. Hlavním rozdílem bylo železné (později ocelové) a zesílené pouzdro závěru a také zesílený závěr přestavěný na středové zapalování.
Novinkou byl posuvný kryt vyhazovacího otvoru. Tento byl odsunut prvním vyklopením páky. Zpět jej bylo nutné zasunout ručně.
Výroba modelu 1873 trvala od roku 1873 do roku 1919. V letech 1924 až 25 byla z vyrobených dílů smontována ještě jedna poslední série. Celkem bylo vyrobeno 720 600 kusů winčestrovek 1873, většina v ráži 44-40 a menší část v alternativních rážích 38-40, 32-20 nebo .22.
Model 1873 se vyráběl ve stejných variantách a rozměrech jako model 1866, tedy sportovní puška, karabina a vojenská puška, v omezené míře ještě karabina s velmi krátkou hlavní 14″ (356 mm). U loveckého provedení se objevují i všechny tři formy hlavní (osmihranná, válcová a z poloviny osmihranná) a zásobník v délce hlavně nebo poloviční.
Model 1873 byl jako první nabízen na základě závazných objednávek ve zvláštním provedení 1 z tisíce (prodáno 136 ks) a jedna ze sta. Ty dnes patří ke sběratelsky nejvzácnějším winchesterovkám.
Všechny vyrobené pušky byly u firmy Winchester přezkušovány střelbou. Zbraně, u nichž byla při nástřelu zjištěna mimořádně vynikající přesnost, byly opatřovány luxusní povrchovou úpravou i dalšími doplňky. To s sebou samozřejmě přinášelo i vyšší cenu (asi dvojnásobek) a tím i větší zisk výrobci. Mimo uvedená zdobení ještě měly na hlavni vyryt nápis ,,Jedna z tisíce“.
Vlastnictví opakovaček indiány je doloženo jak ze psaných záznamů, tak i z dochovaných dobových fotografií. Bylo však spíše ojedinělou, než běžnou záležitostí. Opakovačky a střelivo do nich byly ve své době drahé, a to i pro mnohé bělochy, natož pro indiány. Málokdo si je mohl dovolit.
Představa, že v bitvě na Little Big Hornu byli tisíce indiánů vyzbrojeny moderními opakovačkami, jak předkládá některá literatura, je mylná. Na straně indiánů jistě nějaké opakovačky byly, včetně tehdy velmi moderního modelu 1873, ale ne v takovém množství, aby mohly významně rozhodnout bitvu.
V záznamu americké armády z roku 1879 o sbírce 410 kusů palných zbraní, získaných při odzbrojování indiánů, zejména Šajenů a Lakotů bylo pouze 16 kusů opakovaček typu Henry nebo Winchester, což tvořilo cca 5,6 % všech dlouhých palných zbraní.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
