Kelnatkové nákrčníky byly v druhé polovině 19. století oblíbené zejména u indiánů kmenů Lakotů, Šajenů a Arapahů. Příležitostně je mohly nosit i příslušníci jiných kmenů. Použití kelnatkových nákrčníků je bohatě doloženo dobovou fotografickou dokumentací i dochovanými originály. Nákrčníky z kelnatek nosili muži stejně jako ženy.
Na výrobu kelnatkového nákrčníku budete potřebovat především kelnatky-dentalie. Musí se jednat o hladkou variantu. Vroubkované kelnatky nejsou ani dobové, ani kvalitní. Kelnatky by měly být co nejdelší, minimálně však 30 mm. Měly by být také přibližně stejně velké a silné, bez vad a prasklin. Počet kelnatek závisí na délce a šířce nákrčníku. Většina dobových nákrčníků měla 8-12 pater kelnatek na výšku a počet polí mohl kolísat také mezi 7 až 10 kusy, podle šířky krku nositele.
Pokud máte možnost vybrat si kelnatky z většího množství kusů, vyberte ty, které se nejlépe hodí pro váš projekt. Kelnatek vyberte více, než budete ve skutečnosti potřebovat, jelikož může některá prasknout při další výrobě.
Kelnatky je třeba „zkalibrovat“ na stejnou délku. K tomu účelu je dobré si stanovit nějakou měrku. Ideální délka je cca 30 mm. Já jsem používal nastavené posuvné měřítko.
Kelnatky můžete brousit pilníkem. Nejprve je třeba zarovnat širší stranu mušličky do roviny. Poté zbruste tenčí stranu kelnatky až na požadovanou velikost. Vždy ubírejte co nejvíce z tenčího konce a co nejméně ze silnějšího. To má estetický důvod.
Na obrázku níže jsou dvě skupiny kelnatek pro porovnání. Opilované a přirozené.
Až budete mít všechny kelnatky „zkalibrované“, je třeba vyrobit „špalky“, neboli mezikusy, které budou držet nákrčník pohromadě. Ve většině případů indiáni používali komerčně vydělanou hovězinu. Nejčastěji k tomu využívali kůži z opasků, bot, sedel nebo postrojů na koně.
Sehnat v našich podmínkách komerční hovězí kůži či řemenici není těžké. Většinou se dá koupit v řemeslnických potřebách. Ideální síla kůže je cca 5 mm, což je většinou největší průměr kelnatky. Ideální šířka mezikusů je cca 7-10 mm. Vyznačte si tužkou na řemenici pásky a vyřízněte je ostrým nožem. Pak je nařežte na jednotlivé kusy, dlouhé cca 5 cm (na šířku nákrčníku plus rezerva).
Hrany špalků srazte pilníkem nebo smirkovým papírem. Pokud chcete, můžete špalky dobarvit hnědou barvou na kůži, případně jim vytvořit patinu, aby vypadaly staře.
Dále je třeba připravit vlákno, na které se budou kelnatky navlékat. Indiáni používali jak zvířecí šlachu, tak i silnou lněnou nit. Volba je na vás. Já jsem chtěl být co nejvíce přírodní, tak jsem použil šlachu z jelena wapiti. Každé vlákno by mělo být dostatečně pevné a silné a mělo by být o něco delší než celková délka nákrčníku.
Na jednom konci vlákna udělejte silný uzel a navlečte jehlu. Dobré je použít silnou sedlářskou jehlu s čtyřhranným hrotem. Díry si do špalků můžete předpíchávat šídlem, nebo můžete propichovat pouze jehlou, ale v takovém případě budete potřebovat kleště. Vlákno musí probíhat špalkama rovně a jednotlivá vlákna musí být od sebe vzdálena právě na šířku kelnatky v nejširším bodě. Jak bylo řečeno, je to cca 5 mm. To znamená, že první vlákno by mělo probíhat cca 2,5 mm od kraje špalku.
Před samotnou výrobou je vhodné si poskládat kelnatky do skupin tak, jak budou zařazeny do nákrčníku. Každá kelnatka má trochu individuální tvar a zejména zakřivení a je dobré, aby v jednom oddělení byly podobně zakřivené kelnatky. Nákrčník tak bude vypadat lépe.
Pak už můžete propíchnout šídlem první díru do prvního špalku. Jak už bylo napsáno, vychází to cca 2,5 až 3 mm od kraje. Díra se předpichuje do tloušťky řemenice, tedy do rozměru, který by měl být stejně silný, jako je maximální průměr kelnatky, tj. cca 5 mm.
Následně můžete protáhnout jehlu s vláknem. Můžete si pomoci kleštěmi. První vlákno se o kraj prvního špalku zastaví díky uzlu.
Pak navlečete první kelnatku. Pokud nepůjde vlákno provléct mušlí i s jehlou, budete ji muset sundat, provléct jenom vlákno a zase jehlu navléct. Pak propíchnete druhý špalek, navlečete druhou kelnatku a tak dále, až budete mít navlečeno celé první patro kelnatek.
Vlákno necháte volně viset ven z posledního špalku a dáte se do navlečení druhé řady.
Nespěchejte, pracujte pomalu a pečlivě a vždy si zkoušejte kelnatky nanečisto, jak se vám budou hodit na svoji pozici. Postupně takto zkompletujete celý nákrčník.
V další fázi je třeba odřezat přečnívající špalky. Na to stačí ostrý nůž.
Dále je třeba zakončit trčící vlákna. Stačí je jednoduše dotáhnout a svázat k sobě sousední vlákna na několik uzlíků. Pak ustřihnete přečnívající vlákna. Nákrčník by měl být stažený pevně, ale zase by neměl být našponovaný. Také ostříhejte přečnívající vlákna u uzlíků na straně, kde jste začínali s navlékáním.
Základ nákrčníku je hotový.
Alternativně je možné ozdobit špalky pomocí mosazných cvočků. Já jsem použil přesnou kopii dobových cvočků se čtyřhrannou nožičkou. Cvočky je třeba rozměřit tak, aby pokrývaly špalky rovnoměrně. Díru na nožičku je dobré předpíchnout šídlem. Je třeba dávat pozor, abyste přitom nepřeťali vlákno, držící kelnatky.
Pokud vám nejde cvoček lehce zasunout do díry, můžete si pomoci kleštěmi.
Přečnívající nožička na rubové straně se uštípne pomocí štípacích kleští.
Ostrý otřep je třeba zahladit pomocí pilníku nebo smirkového papíru. To je třeba provést dokonale, aby nedošlo ke zranění od otřepu.
Další možnou prací je zpatinování mosazných cvočků, aby vypadaly použitě. Časem sice zoxidují samy, ale to může trvat i pár let. K patinování mosazi se používají speciální přípravky jako například Brass Black od firmy Birchwood Casey. Při aplikaci dávejte pozor, abyste roztokem nepotřísnili kelnatky.
Jako poslední krok zbývá navázat řemínky z mozkem činěné jelenice. To je asi nejjednodušší a také poslední krok. Pak už můžete nákrčník v klidu užívat.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
