Po výpravě Lewise a Clarka dochází k americké expanzi na západ proti proudu řeky Missouri, konkrétně k budování opěrných bodů American Fur Trade Company, která nabízí nové příležitosti i Métisům – ostatně mnoho Francouzů nebo jejich potomků pro společnost pracuje. V roce 1829 je na Horní Missouri postavena převážně métiskýma rukama pevnost Fort Union, v roce 1832 budují Kenneth McKenzie v Montaně Fort Mackenzie a obchodník ze Saint Louis Pierre Chouteau stanici Fort Pierre v Jižní Dakotě. V roce 1834 kupují AFTC příslušníci francouzské buržoazie ze St Louis Bernard Pratte and Pierre Chouteau Jr. Mnoho Métisů se přesouvá do Severní a Jižní Dakoty, kde při obchodních stanicích nacházejí nejrůznější uplatnění v kožešinovém obchodě: nadále pracují jako zásobovači, průvodci, stopaři a obchodníci.
Ne vždy však bylo soužití s míšenci úplně bez problémů. Robert Campbell najal na práci ve své stanici Fort William rodinu Deschampsů, kteří přišli na horní Missouri od Red River v roce 1827. Později zjistil, že to byli bojovní, násilničtí lidé a nazval je “největšími mizery na světě.” Francois Deschamps starší byl oním střelcem, jenž za Pemikanových válek v bitvě U sedmi dubů v roce 1816 zastřelil guvernéra Rupertovy země Roberta Semplea. Campbell dospěl k podezření, že Deschampsovi synové jsou ve skutečnosti najatí Kennethem McKenziem jako špióni a aby škodili ve prospěch jeho konkureční firmy. Kríjskou squaw Francoise Deschampse zachytil na svém portrétu v roce 1833 Karl Bodmer, který sem přicestoval s expedicí Prince Maxmiliána z Wied-Neuwiedu.
Rudolf Friedrich Kurz, klasicky školený švýcarský umělec, který pracoval v letech 1851-52 ve Fort Union jako úředník, vytvořil akvarelovou skicu vousatého muže v kabátu métiského stylu. Kurz si v době svého působení ve Fort Unionu nechal ušít na zakázku svůj vlastní métiský kabát. Métiský kabát si z Fort Unionu přivezl v roce 1843 také slavný přírodovědec John James Audubon. Tato fakta svědčí o skutečnosti, že dokud fungoval obchod s kožešinami, byly obchodní stanice i odbytištěm luxusního řemeslného zboží, které vyráběli Métiské ženy nebo indiánské ženy obchodníků v jejich bezprostřední blízkosti. Kurz se ve svých zápiscích ostatně zmiňuje o pravidelných návštěvách Métisů, kteří jezdili do Fort Union se svými dvoukoláky nabízet zboží nebo práci jako tlumočníci, lovci, hlídači koní, průvodci, dozor nad námezdní silou a vyslanci, kteří domlouvali obchod s různými indiánskými kmeny. Také uvedl, že ženy a dcery Metisů byly zaměstnány v pevnosti jako švadleny. Všechny velké stanice také měly své profesionální krejčí. Od buržoazie až po pomocné dělníky bylo běžnou praxí brát si indiánské ženy. Jejich potomci, „děti kožešinového obchodu,“ byli druhou generací lidí pracujících v kožešinovém obchodě. Burgeois Alexander Culbertson z Fort Union měl za manželku dceru náčelníka Kainah-Černonožců Dvě Slunce jménem Natawista Iksina a s ní pět dětí. V době „sňatku” bylo dívce pouhých patnáct let, zatímco Culbertsonovi třicet. Culbertson s Černonožci vyjednal, aby neútočili na expedici, která v roce 1853 prováděla průzkum pro stavbu North Pacific Railroad.
Podobný byl případ Matildy Picotte-Galpin neboli Eagle Woman That All Look At (Waŋblí Ayútepiwiŋ), čistokrevné Oglala-lakotské manželky obchodníka s kožešinami ve Fort Pierre Honoré Picotta, se kterým měla dvě děti, a později jeho prótégé Carlese Galpina, se kterým měla dalších pět dětí. Eagle Woman se zúčastnila vyjednávání druhé smlouvy ve Fort Laramie, vyrobila pro jezuitského diplomata pátera De Smeta luxusní oblek pro belgický královský pár v métiském stylu a roce 1872 se zúčastnila delegace do Washingtonu.
William Wells Bent, zakladatel stejnojmenné pevnosti na stezce do Santa Fé, si podle téže praxe vzal za ženu dceru náčelníka Šajenů Bílého Hroma jménem Soví žena. Rodina žila smíšeným životním stylem. Bentovi potomci v roce 1864 přežili masakr v táboře na Sand Creeku, kde byli se svými indiánskými příbuznými. Bentova dcera Julia se provdala za míšence a Edmunda Guerriera, který sloužil jako tlumočník vlády při jednáních se Šajeny.
Francis Parkman, autor cestopisu Oregonská stezka (1846), zmiňuje francouzské míšence (tj. frankofonní Métisy), které zaměstnával “šéf” Fort Laramie Papin při transportu kožešin po řece Platte. Ačkoli v jejich rysech byl patrný francouzský původ, měli prý “hadí pohled” a svým celkovým zjevem vypadali spíš jako Indiáni: nosili zdobené bizoní pláště a vlasy či tváře měli natřené rumělkou.
Agent pro indiánské záležitosti ve Fort Laramie na řece North Platte Thomas S. Twiss měl za manželku dceru náčelníka Oglalů Stojícího Jelena jménem Wanikiyewin (Spasitelka svého lidu), se kterou měl sedm dětí. V roce 1857 Twiss přestěhoval Agenturu Upper Platte o sto mil dále na Deer Creek, důležitý bod na Oregonské stezce, kde spolu s tlumočníkem a obchodníky Josephem Bissonettem a Johnem Richardem a jejich siouxkými rodinami dali základ smíšené komunitě. Twissovi potomci se později integrovali mezi své Lakotské příbuzné v Pine Ridge. V letech 1855-65 nasbíral Twiss V okolí Fort Laramie a Deer Creeku na 70 indiánských artefaktů, z nichž mnohé jsou označeny jako Santee-Métis, zřejmě kvůli motivům připomínajícím métiský styl.
Mnohé rodiny métisů se integrovaly mezi Yanktony, Yanktonaie a Lakoty, jak dokládají evropská jména náčelníků jejich tlup: Felix T. Brunot (Pretty Rock), William Bean (Blue Cloud) nebo Frank Deloria (Owl Man/Saswe). Francouzský obchodník s kožešinami, svobodný muž Phillippe des Lauriers se usadil na horní Missouri kolem roku 1785 a přiženil se do Yanktonské tlupy v Dakotě, kde založil obchod s kožešinami a dynastii Deloriů. Jeho vnuk Saswe se stal náčelníkem tiošpaye Wasicu Cinca (což znamená „Synové bílého muže“) Horních Yanktonů a spolu s náčelníkem Dolních Yanktonů jménem Struck-by-the-Ree navštívil v roce 1867 Washington. Deloriové se integrovali do kmene Siouxů a žili jako Indiáni, přestože byli míšenci. Na fotografii z roku 1867 má Saswe na sobě typická yanktonská regalia z tohoto období, které nemají nic společného s Métisy nebo jejich kulturou. Sasweho vnučka Ella Cara Deloria (1889 –1971), též Aŋpétu Wašté Wiŋ (Krásná denní žena), byla vychovatelkou, antropoložkou a etnografkou školenou u slavného Franze Boaze, lingvistkou a autorkou románu Leknín (Waterlily, 1988). Zaznamenávala orální historii Siouxů a měla podíl na studiu jejich jazyka. Další členové klanu Deloria se proslavili ve 20. století, ať už to byl kazatel a neúnavný aktivista bojující za práva Indiánů Vine Deloria nebo jeho syn, antropolog Philip Joseph Deloria.
Míšenec Baptiste „Little Bat“ Garnier (1854 -1900) byl synem Francouze, který žil mezi Lakoty. Byl známým lovcem, a sloužil i pro armádu Spojených států ve Fort Laramie a Fort Robinson jako zvěd a tlumočník. Byl považován za jednoho z nejlepších tlumočníků a lovců velké zvěře v oblasti Rocky Mountains a na území Nebrasky. Garnier byl „…dobré a za všech okolností vyrovnané povahy… a jedinečný příklad mužnosti. Jeho smysl pro čest a nebojácnost byly nezpochybnitelné a díky svým loveckým dovednostem a znalostem kultury Siouxů byl jako vládní zvěd neocenitelný…“ uvádí James H. Cook ve své knize Fifty Years on the Old Frontier. Garnierova manželka Julia Mousseau i sestra Eulalia byly vynikající vyšívačky korálky. Na fotografii z konce 19. století má Garnier na sobě vestu, kabátec a poloviční legginy plně pokryté květinovými vzory. Poloviční legginy, které se nosily přes kalhoty, vyráběli a popularizovali právě Métiové žijící mezi prérijními Siouxy.
Siouxové říkali Métisům „Lidé s květinovými výšivkami.“ Métisové žijící v mezi Siouxy nevytvořili žádnou specifickou, kompaktní komunitu jako na Red River, ale integrovali se mezi Indiány, mezi kterými se již počátkem rezervačního období „rozplynuli“ – jejich potomci přijali indiánskou identitu a o původu jejich předků dnes svědčí jen množství francouzsky znějících jmen.
Zklamání z vývoje událostí v době kolem Severozápadní rebelie přivedlo na konci 19. století mnoho Métisů do Severozápadních teritorií, které pro ně nebyly nijak neznámým územím, neboť se v něm v rámci kožešinového obchodu běžně pohybovali. Jedním z prvních byl Francois Beaulieu I., voyageur najatý Alexandrem Mackenziem při jeho expedici po řece Mackenzie k arktickému pobřeží v roce 1789. Jeho syn Francois Beaulieu II., kterého mu porodila indiánská manželka, napůl Krí a napůl Chipewyan, se stal náčelníkem athabaského kmene Yellowknife (Žluté nože). Byl to arktický průvodce a tlumočník, který hrál důležitou roli při průzkumu severozápadních teritorií Kanady. Jméno Beaulieu budilo hrůzu u sousedních kmenů Dogrib (Psí žebro), Slavey (Otročí Indiáni) a zejména Sekani, jichž údajně 12 zabil vlastní rukou. Se svými potomky se usadil na Salt River, kde obchodoval se solí s HBC, která mu poskytla monopol. Ve svých pětaosmdesáti letech byl stále aktivní jako lovec a dožil se něco málo přes sto let. Své setkání a pozorování posledních bizonů s míšencem jménem Beaulieu v roce 1908 barvitě vylíčil ve svém cestopise Arktickou prérií E. T. Seton.
Métisové přicházející do Severozápadních teritorií si dokázali získat respekt a důvěru Athabasků (Dené), když působili jako poradci a prostředníci za kmenových válek a při vyjednávání smluv. Asi od poloviny 18. století obývali Severní otročí Métisové (North Slave Métis) trvale území severně a východně od Velkého Velkého Otročího jezera. Jejich teritorium se rozprostíralo podél loveckých, traperských a obchodních stezkek na sever k Velkému medvědímu jezeru a na východ od současné provincie Nunavut. Historické osady těchto Métisů, jako je Old Fort Rae, Lac La Martre, Yellowknife River, Old Fort Providence, Fort Resolution, Beaulieu Fort (nyní Łutselk’e) a Fort Reliance, existovaly dávno před zavedením účinné politické a správní nadvlády nad touto geografickou oblastí.
Ve Fort Chipewyan žila na přelomu století métiská žena Flora Loutit. Její práce s ostny a hedvábnými stuhami položily základ módního stylu celého Severu. Když v roce 1894 přicestoval do oblasti řeky Mackenzie Frank Russel, všiml si loveckých kabátů zdobených ostny, stuhami a korálky, palčáků, tumplinů a bičů ozdobených vlněnými střapci, vše zdobené v métiském stylu.
V devatenáctém století našlo mnoho Irokézů, tou dobou již na východě usazovaných a „civilizovaných,“ uplatnění jako nezávislí trapeři a nájemní síly, pracující pro kožešinové společnosti daleko na západ od své domoviny, kdy mohli ještě dlouho žít relativně po svém. Kolem roku 1803 přišla taková skupinka nezávislých kanadských Irokézů od Montrealu a dalších lovců do oblasti kolem soutoku řek Peace a Smoky v Albertě, nějakých osmdesát mil na severozápad od dnešního Jasperu. Lovili bobry a kočovali oblastí podél úpatí Rocky Mountains, táhnoucí se při horním toku Athabasky až po Malé Otročí jezero a podél toku řeky Smoky. Muži zde založili své rodiny s místními indiánkami z kmenů Sekani (Athabaská skupina), Beaver (Bobří Indiáni, Athabaská skupina), Krí a Ojibwa a postupně vznikla komunita Grande Cache. V roce 1842 byla založena misie Lac Ste. Anne, plně v souladu s přáními převážně katolických Irokézů i Frankokanaďanů. Ve 20. století čekala tuto skupinu mnoho legislativních a dalších výzev, mimo jiné v souvislosti se založením národního parku Jasper a rezervace Athabasca Forest, ale také s těžbou uhlí v oblasti. Jedním z hlavních problémů s množstvím legislativních a tím i finančních návazností však byl problém identity a území rezervace. Většina členů komunity se své domorodé identity nakonec oficiálně vzdala, protože ve 20. století pro ně znamenala řadu administrativních i osobních omezení, která byla záměrným tlakem vlády na odprodej komunitních pozemků. Dnes jsou všeobecně nazývání horští Métisové a často jdou ve stopách svých předků jako horští průvodci, ať pěšky nebo na koních.
Kultura métisů je pozoruhodná v mnoha ohledech, k jejím nejatraktivnějším projevům však bezpochyby patří umělecká řemesla. Jak již bylo uvedeno, métiská společnost byla značně nehomogenního původu a to se přirozeně projevilo i v uměleckém řemesle, které mělo vždy synkretický charakter. Odrážely se v něm různorodé lokální a kmenové tradice, které se navzájem prolínaly a vytvářely bohatý a jedinečný umělecký jazyk.
Indiánské ženy míšenců a métiské ženy používaly všechny materiály, jako jsou losí, bizoní a jelení kůže, šlachy a ursoní ostny, ale i nové materiály jako je sukno, hedvábné stuhy či korálky – stejně jako Indiáni. Ale design, jakkoli v mnohém čerpal z původních indiánských tradic (např. geometrické vzory na tkaném quillu), nacházel svůj specifický métiský výraz nejvíce ve florální estetice, kterou propagovaly řádové sestry (Grey Nuns), učitelky métiských dětí v prvních misijních školách při obchodních stanicích. Na rozdíl od tradičních indiánských vzorů plných různých symbolů a šamanistických prvků, byla tvorba Métisů ryze estetická. A protože líbivé geometrické a hlavně květinové vzory neobsahují žádný antagonistický světonázor a líbí se víceméně každému, získaly si výrobky Métisů velkou popularitu jak mezi Indiány, tak mezi bělochy. Řemeslná tvorba Métisů tak byla záhy výrazně orientovaná na trh a ve značném množství ji kupovali či spíše směňovali nejprve Indiáni, poté horalové, obchodníci a důstojníci na opevněných obchodních stanicích a později různí turisté a sportovní lovci, kteří již po roce 1800 začali jezdit na Západ. Šíření métiských řemesel mělo i značný geografický rádius.
Rané kanadské práce míšenců nesou prvky kmenů Krí a Ojibwa (Saulteaux) – zejména je to tkaný quill a geometrické vzory charakteristické pro subarktidu, Parkland, Interlake a severní Pláně. Již na nejstarších výrobcích jsou vidět ostny barvené indigem a košenilou; ostatně trikolora je leitmotivem často provázejícím ostnové výšivky franko-kanadských Métisů. I první kabáty métiského typu v mnoha ohledech navazují na kríjský toggy – mívají epolety z pásků quillu tkaného na stavu a bývají často pokryté malbou podobné kompozice, ale střih a dekor malby jsou francouzského typu. Malby později z kabátů mizí a místo nich se objevují jemné florální motivy vyšité ostny. Květinové prvky jsou volně komponované na čisté kůži a často jsou orámované tenkou linkou, což je tradice přinesená na západ Saulteaux a Odawy od Velkých Jezer. Kabáty Métisů se záhy stávají haute couture – vysokou módou Pohraničí a přepásané francouzskou sashí do značné míry i jeho symbolem. S otevřením obchodních stanic na Missouri se styl dále mění, pod vlivem estetiky kmenů žijících v této oblasti. Tkané epolety jsou nahrazeny omotávanými třásněmi, přibývá šev v pase a objevují se nové prvky, jak indánské (symboly orlích per), tak ryze dekorativní, přejímané z nejrůznějších předloh, jako jsou evropské i orientální látky: boteh (paisley), lilie, empírový lotosový květ, apod. Okolo poloviny 19. století jsou ostny nahrazovány korálky, často velmi drobnými (angl. seed beads a baby beads), s paletou barev obvykle širší, než jsme běžně zvyklí u indiánských výšivek té doby. Ke kabátu se zpravidla nosily jelenicové legginy nebo kalhoty s qillovými pásy a třásněmi omotanými ostny.
Métisové v Kanadě se však věnovali výrobě i celé škály typů oděvních doplňků, jako jsou vyšívané palčáky, tašky s popruhem (angl. bandolier bag), pytlíčky s panelem (angl. panel bag nebo fire bag). Fire bag se nosil zastrčený za opaskem, respektive za sashí, a bývala v něm dýmka, tabák a ocílka na rozdělávání ohně.
Zvláštní typ tašky se čtyřmi i více proužky dole je běžně znám pod názvem „taška-chobotnice“ (angl. octopus bag). Tento typ tašky pochází od severovýchodních Kríů z oblasti James Bay a představuje nikoli chobotnici, ale nejspíš soba karibu, kde proužky vystřižené dole do tvaru obráceného „V“ imitují nohy se spárky. Chobotnicové tašky byly velice populární a métisové tuto módu rozšířili až daleko na západ k Tahltanům a Tlingitům na pacifickém pobřeží Aljašky a na Plateau ke kmenům jako Nez Percé nebo dalším kmenům skupiny Sahaptin na dolním toku řeky Columbie.
V zimě Métisové používali k dopravě tobogan tažený psím spřežením. Při slavnostních příležitostech, jako je třeba svatební průvod nebo významné křesťanské svátky, byli všichni psi ve spřežení okrášleni bohatě vyšívanými dečkami s řadami těžkých litých mosazných rolniček a střapci z barevné vlny. Musher měl zdobený bič s barevnými střapci, který se tak dal lehce najít, pokud snad spadl do čerstvého prašanu.
Na pláních se Métisové ve velkém věnovali výrobě vybavení pro koně. Francois Larocque si v roce 1805 poznamenal, že „Vrány používají stejná sedla jako vyrábějí Kanaďané..“ O jaká sedla se jedná, je zřejmé z obrazu Paula Kane z roku 1846, kde jsou vyobrazeni Métisové na lovu bizonů – a všichni mají polštářková sedla (angl. pad saddle). Dochovaly se skici malířů Franka Blackwell Mayera a Friedricha Kurze z počátku padesátých let, s popiskami „Red River saddle“ a „Halfbreed bridle and saddle,“ která zobrazují tentýž typ sedla.
Mnoho polštářkových sedel se dochovalo v muzejních sbírkách, a ačkoli panuje všeobecný konsenzus, že mají svůj původ patrně na severních Pláních, bývají nejčastěji připisována nejrůznějším indiánským kmenům, spíše než Métisům. U nejstarších dochovaných sedel zaujme především značná uniformita stylu, která je charakteristická pro všechny produkty ruční práce vyráběné pro trh ve velkém. U těchto sedel jsou v rozích obvykle umístěny čtyři quillované rozety s diamantovými „střelkami“ a po stranách čtyři bloky omotaných třásní, lemované po obou stranách vyšívanými proužky do špičky.
Když malíř George Catlin navštívil v roce 1832 kmen Pawnee v Nebrasce, nakreslil tam výjev nazvaný „Válečník Pawneeů obětuje svého oblíbeného koně Velkému duchu.“ Na obraze má kůň na hřbetě nejen polštářkové sedlo výše popsaného métiského typu, ale také stylový martingal a podocasník (angl. crupper). Již na počátku třicátých let byla obchodní síť s luxusní jezdeckou výbavou tak rozsáhlá, že celý takový komplet si našel cestu z Manitoby (přes Arikary, kteří s Métisy pravidelně obchodovali) až do Nebrasky k řece Loup. Nemůže být tedy žádným překvapením, že práce Métisů od Red River byly později získány od nejrůznějších indiánských kmenů, jako jsou Kríové, Černonožci, Siouxové, a je-li správný údaj v Jarvisově sbírce (což není jisté), tak dokonce i Komančové, a oněm Indiánům byl přisuzován i původ těchto sedel. Po bitvě u Ash Hollow (1855) získal poručík Warren v táboře Bruléů také jedno sedlo métiské výroby, již o něco modernějšího typu: s květinovými výšivkami drobnými korálky, zcela nesourodé s kterýmkoli indiánským výrobkem ukořistěným v táboře. Podobná sedla byla získána z celého území velkých Planin a dokonce z Plateau. Bohatě zdobené ohlávky/uzdy, podocasníky a polštářková sedla s typickými paprsčitě vyšitými rozetami se prodávala i ve velkých obchodních stanicích jako byl Fort Union. Hlavními kupci těchto nákladných výrobků byla indiánská elita, bohatnoucí z obchodu i kořistění, která si zakládala na okázalosti a prestiži. Indiáni si vysoce cenili métiské řemeslo, které po technické a většinou i estetické stránce dalece předčilo jejich vlastní výrobky. Předpoklad, že koncepčně má celý tento severní styl vybavení pro koně ve skutečnosti svůj původ u Métisů, nebude daleko od pravdy.
S úpadkem kožešinového obchodu se dostává za svůj kulminační bod i umělecko-řemeslná produkce Métisů. V Kanadě začíná být aktuální téma Co dál? v měnícím se světě prudce postupující kolonizace a na druhé straně hranice Métisové stále více splývají s indiánským obyvatelstvem. Indiáni navazují na métiské předlohy podle vlastních tradic a dál vyrábí polštářková sedla, avšak již s vlastní tribální estetikou. Květinové vzory, které Métisové popularizovali a které prosazují všechny misijní školy v nově vznikajících rezervacích, se stávají široce rozšířenou módou, kterou většina kmenů na Pláních, Plateau, v Rocky Mountains a daleko za jejich hranicemi zařazuje do svého repertoáru. Není to čistě z líbivosti, ale také z důvodu, že Métisové – obvykle gramotní a relativně zámožní, hovořící několika jazyky, dobře se pohybujících jak v indiánském, tak bělošském světě – mají v očích indiánů vyšší společenský status. Pozoruhodný počet míšenců se stal indiánskými náčelníky, což mělo svůj reálný důvod. Nakonec i indiánská florální estetika do jisté míry vytvoří své tribální styly – květinové výšivky Černonožců nebo Vran jsou identifikovatelné na první pohled.
Květinová estetika Métisů dala základ i „pohraničnímu“ módnímu stylu, který si oblíbili a popularizovaly celebrity jako Buffalo Bill, který nosil při svých vystoupeních různé kožené kabáty a rukavice s květinovými vzory. Tento styl byl populární u bělochů, kteří se identifikovali s romantizujícím image divokého západu a jeho tvůrci byly indiánské i métiské ženy, pohybující se v okolí rezervačních agentur a pracující na zakázku.
V neposlední řadě nesmíme zapomínat, že métiský vliv, který zásadně modifikoval estetický styl Indiánů v Severozápadních teritoriích, si udržel svůj folklórní charakter ještě v první polovině 20. století.
Z výše popsaného je zřejmé, že evoluce stylu byla značně komplikovaná a přesná linie mezi „indiánským“ a „métiským“ je často rozostřená. Produkty ve stylu „Métis“ vyráběly na zakázku i Indiánské ženy, naopak Métisové si často „půjčovali“ prvky z indiánských vzorů. Když kolem přelomu 19. a 20. století přišla vlna masového sběratelství indiánských výrobků, mnoho Métisů prodávalo své práce přes Indiány, protože jako „indiánské“ měly větší šanci na komerční úspěch. Není divu, že u starší generace kulturních antropologů, jako byl Ewers, docházelo i v základních otázkách k mnoha omylům a k nepřesným až chybným identifikacím artefaktů v muzejních i soukromých sbírkách, které často trvají dodnes.
Hudba Métisů je směsí indiánských, francouzských, irských a skotských prvků. Dominuje jí hra na housle (fiddle) s jedinečným lidovým soundem. Métisové hudbu a tanec provozovali z čiré radosti a dodnes jsou velice populární různá vystoupení a soutěže.
Snad nejtypičtějším příkladem hudby Métisů je Red River Jig. Je to notoricky známá melodie, skoro něco jako métiská hymna. Většina houslistů hraje svoji verzi, na kterou stepující tanečníci. Melodie pochází z francouzsko-kanadské melodie „La Grande Gigue Simple“. Pojem “jig” obvykle označuje irsko-skotský šestiosminový taneční rytmus, ale v tomto případě se jedná o poangličtělou verzi francouzského slova “gigue”, což je taneční rytmus pro stepaře v tříčtvrťovém rytmu.
Jak bylo zmíněno v úvodu tohoto článku, pojem Métis je francouzského původu a s malým „m“ se obecně používá k označení osoby smíšeného původu, zatímco psáno s velkým „M“ označuje příslušníka komunity nebo osobu s kořeny v historické komunitě západních Métisů v oblasti Red River. Je to však velmi přibližné a nedostatečné rozlišení, jak patrno i z tohoto článku, kde autor v nejednom případě činil nesnadná rozhodnutí, které verzi dát přednost. V průběhu doby se přestalo rozlišovat mezi métis (tj. francouzským původem) a half-breed či country born (tj. anglo-irsko-skotským původem) a pojem métis/Métis zahrnul obojí.
Rada Národa Métisů (The Métis National Council, MNC), politická organizace, která zastupuje národ Métisů, definovala v roce 2002 pojem „Métis“ jako: „osobu, která se identifikuje jako Métis, je odlišná od ostatních domorodých národů, má historické předky v národě Métisů je jím přijímána.“ Podle definice MNC vlast Métisů zahrnuje tři prérijní provincie (Manitobu, Saskatchewan a Albertu) a části Ontaria, Britské Kolumbie, Severozápadních teritorií a severních Spojených států. Příslušníci národa Métisů mají společnou kulturu, jazyk předků (Michif), historii a politickou tradici a jsou navzájem spojeni rozsáhlými příbuzenskými vztahy.
Otázka identity má však více než jen otázkou osobního cítění – legislativní rámec totiž vymezuje menšinám specifická práva a nedostatky v legislativě musí řešit rozhodováním soudy.
Kongres domorodých národů (The Congress of Aboriginal Peoples, CAP) dotyčnou definici pojmu Métis napadl s odůvodněním, že vylučuje „mnoho lidí, kteří mají na identitu Métis legitimní nároky“. Federální a provinční vlády a soudy obecně stanovisko MNC přijímají, navzdory výhradám CAP. Například práva Métisů definovaná v Powleyho rozhodnutí, paragraf 35 ústavního zákona z roku 1982, byla uplatněna pouze na komunity Métisů na západ od Sault Ste. Marie (Ontario).
Existují kanadské právní definice, které užívání pojmu „Métis“ dále komplikují. Sekce 35(2) Ústavního zákona z roku 1982 uznává „Indiány, Inuity a Métise“ jako domorodé národy podle kanadského práva, ale navzdory několika rozhodnutím Nejvyššího soudu Kanady jsou práva Métisů a přesné formulace kdo těmito právy disponuje, nadále z větší části nevymezené. V roce 2016 však Nejvyšší soud Kanady v případu Daniels rozhodl, že federální vláda má nad Métisy jurisdikci a že členové národa Métisů, jakož i Indiáni bez statusu jsou všichni „Indiáni“, jak je definováno ústavním zákonem. Tím soud odstranil alespoň jednu z překážek, které do té doby způsobovaly množství komplikací.
Neustále se vedou spory o to, zda se jakýkoli indiánský míšenec může hlásit k métiské identitě, nebo se to týká pouze „pravých“ Métisů od Red River. Například labradorští métisové z zcela přestali pojem Métis používat a nahradili jej názvem svých předků: NunatuKavut. Ti, kteří obhajují definici „Métis“ ve smyslu míšence původem od Red River, argumentují, že identita „Métis“ není ani tak otázkou dvojího (biologického) původu, ale je otázkou jedinečného kulturního dědictví dvojího původu. Takže například míšenec po matce Krí by byl považován za Métise pouze v případě, že by vyrůstal v rodině s métiskou identitou, tj. kulturou. Pokud vyrůstal u Indiánů Krí a přijal jejich identitu, je považován za asimilanta do tohoto indiánského národa.
Oponenti tvrdí, že taková definice je příliš úzká a nabízí omezené chápání historie Métisů. Například členové komunit v Ontariu a ve východní Kanadě, které usilovaly o oficiální uznání jako Métisové, vyjádřili svoji frustraci z vžité představy, že původ vysledovatelný k osídlení na Red River by měl být nezbytným předpokladem, aby se jedinec mohl identifikovat jako skutečný Métis. Příslušníci Kmene Abenaki naopak namítají, že všichni jejich potomci ze smíšených manželství byli přijati a asimilováni do jejich národa, pokud chtěli, a tudíž je pojem Métis pro ně irelevantní.
V současné době, kdy ultralevicová ideologie Woke působí na celém severoamerickém kontinentě sociální tsunami a do běžného slovníku se dostávají pojmy jako „dekolonizace,“ „kulturní aprociace“ a „white suprematism (nejvyšší nadřazenost bílých),“ namířené proti bílé majoritě, je stále větší módou hlásit se k domorodé identitě, jakkoliv může být procentuálně zlomková. To by však již bylo téma na úplně jiný článek.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
