Kosticemi se obvykle myslí dlouhé, úzké, válcovité trubičky, zpravidla bílé barvy, dlouhé cca 1 až 10 cm, vyrobené z kosti nebo z mušloviny.
Původní anglický název pro kostici je „hair pipe“, což by se dalo volně přeložit jako „trubička do vlasů“. Vznikl pravděpodobně na základě faktu, že ony bílé trubičky používali severoameričtí domorodci především jako ozdoby hlavy, kdy byly kostice připevněny k pramenům vlasů.
Kostice nejsou evropským vynálezem, jak je někdy mylně interpretováno, indiánům byly známé již v prehistorických dobách. Vyráběli je z mušlí nebo z ptačích kostí. To je doloženo archeologickými nálezy, z nichž některé jsou staré přinejmenším 4 tisíce let.
Běloši si brzy všimli, že indiáni vysoce cení opracované trubicovité předměty z kostí či mušloviny, které používali jako ozdoby. S obchodním a výrobním talentem sobě vlastním pak začali sami vyrábět obdobné zboží, které se snažili indiánům prodat.
Již v první polovině 17.století začali běloši dodávat indiánům z Východních lesů dlouhé válcovité trubičky vyrobené ze skla, které domorodci přijali jako náhražku za vlastnoručně vyráběné kostice. V menším množství byly bělochy vyráběny i kostice ze stříbra a z mosazi. Byly však velmi drahé. Zdaleka největší popularity však dosáhly kostice vyráběné z mušloviny a později i z kostí.
Prakticky všechny kostěné a mušlové kostice, používané indiány Velkých plání a Východních lesů v 18. a 19.století, byly vyráběné komerčně bělochy speciálně pro obchod s indiány.
Centrem průmyslové výroby mušlových kostic bylo město Pascack (nyní Park Ridge) v Bergen County v New Jersey. Výroba zde začala v poslední čtvrtině 18. století a dominovala jí rodina Williama Campbella, irského přistěhovalce, který byl pravděpodobně i autorem nápadu vyrábět kostice z mušloviny (dříve také nazývané Wampum) ve velkých objemech a nahradit jimi drahé kostice ze stříbra.
Jako výchozí materiál se používaly ulity Křídlatce velkého (Lobatus gigas, dříve Strombus Gigas). Vozily se v obchodních lodích jako zátěž a Cambellovi je nakupovali po pěti a deseti tisících kusech.
Kostice se vyráběly z nejsilnější části ulity (mušle), tzv. „pysku“. Pysk se odlomil pomocí dláta a opracoval se do hrubého tvaru. Přesného tvaru bylo dosaženo pomocí broušení brusnými kotouči.
Zdaleka nejobtížnějším výrobním krokem bylo vyvrtání středového otvoru. Zpočátku výroby se k tomu používaly vrtáky, se kterými se otáčelo pomocí vrtění lučíku, podobně jako když se rozdělává oheň třením dřev. Kostice se vrtala z obou stran, vždy do půlky. Obě díry se měly setkat uprostřed. Často se to nepovedlo a zmetkovitost byla značná.
Zručný dělník byl schopen za jeden den provrtat asi 100 kusů kostic.
Později vynalezli Campbellovi určitou verzi primitivní vrtačky, která byla schopna vrtat 6 kostic současně. Vrtáky se roztáčely pomocí točení klikou. Takto byli schopní vyvrtat 400 kostic denně. Vrtačka byla tajemstvím Cambellových a nikomu mimo rodinu nedovolili aby stroj byť jen viděl. Díky tomu si byli schopní uhájit monopolní postavení výrobců kostic po dlouhou dobu.
Campbellovi, ani jejich konkurenti neprodávali kostice indiánům přímo, ale pomocí sítě prostředníků. Mezi distributory mušlových kostic patřily takové společnosti, jako Hudsons Bay company, Northwest Company nebo American Fur Company, stejně jako široká síť individuálních obchodníků a obchodních stanic.
Během krátké doby se kostice rozšířily prakticky po celém území Velkých plání, přičemž největší poptávka byla v oblasti Horní Missouri a pak na jižních pláních u kmene Kajova. Kostice byly součástí darů indiánům od americké vlády, jako dárky je vezla i známá expedice Lewise a Clarka.
Mušlové kostice měly délku od jednoho do šesti palců (2,5 až 15cm). Jejich střed byl silný asi 1cm a ke krajům se zužovaly na asi 6mm. Otvor byl silný asi 3mm.
Hlavní nevýhodou mušlových kostic byla jejich křehkost a lámavost a také vyšší cena. Po roce 1880 začaly být kostice z mušlí nahrazovány kosticemi z kostí. To přineslo mnoho výhod, zejména snadnější opracování, snadnější dostupnost a nižší cenu kostěného materiálu a také vyšší pevnost kostěných kostic.
Díky podstatně nižší ceně a masovější výrobě byli indiáni doslova zaplaveni levnými kosticemi, což jim umožnilo vyrábět více a mnohem větších ozdob, než z mušlových kostic. Právě v tomto období nastal boom dlouhých lakotských náprsenek a ženských závěsů, které se tak často objevují na dobových rezervačních fotografiích.
Kostěné kostice se vyrábějí dodnes, především v Indii, Hong Kongu a dalších asijských zemích.
Jak již bylo řečeno, rozdíl mezi kosticemi z mušloviny a z kostí je především v tom, že mušlové kostice jsou dobově starší, jsou křehčí a také byly dražší. Mezi dochovanými indiánskými artefakty se vyskytují velice zřídka. Vím jenom o několika jednotlivých kusech dochovaných mušlových náprsenek. Oproti tomu jsou výrobky z kostěných kostic hojné, většinou však pocházejí z rezervačního období.
Oboje kostice mají prakticky shodný tvar (i když občas kostěné kostice vypadají buclatější), rozdíl je však možné poznat podle textury povrchu a zabarvení materiálu. Zdá se, že mušlové kostice mají i po stovkách let perleťově bílou barvu, zatímco kostěné kostice mají silnou tendenci žloutnout nebo hnědnout a také se více špiní. To je zřejmě zapříčiněno vyšší pórovitostí kostěného povrchu, který snadněji přijímá nečistoty.
Některé kostěné kostice mají viditelnou pórovitou strukturu, časté jsou různé lomené praskliny. Kostice z mušle jsou naopak mnohem hladší, občas jsou viditelné nedokonalosti materiálu, vyštípnuté kusy, či oblé vrásnění, na rozdíl od spíše lineárních prasklin na povrchu kostí.
V současné době jsou na trhu kromě mušlových kostic (které jsou enormně drahé) a tradičních kostěných také kostice z PVC. Paradoxně jsou tyto umělohmotné kostice velmi oblíbené u současných indiánů, kteří je masívně používají na výrobu tanečních ozdob – nákrčníků, náprsenek a nejrůznějších závěsů.
Plastové kostice jsou velmi levné (cena se pohybuje v řádech haléřů), ale zejména lehké, několikanásobně lehčí, než kostěné. Také mají na rozdíl od kostěných naprosto uniformní tvar. Zejména nízká hmotnost tanečních rekvizit z PVC je pro indiány žádoucí.
Fakt, že jde o syntetický, nepřírodní materiál, indiány většinou vůbec netrápí, pro ně je důležitější cena a praktičnost.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
