Týpí indiánů Velkých plání se stalo stanem, který je všeobecně známý po celém světě. V mnoha zemích světa se i dnes staví tisíce týpí, ať už na různých setkáních nebo táborech. Mnozí se snaží týpí i stylově vybavit a tábořit v něm tak, jako indiáni v předrezervačních dobách.
Fotografie mnoha současných interiérů se však těm dobovým indiánským ani neblíží. Většina táborníků totiž nemá představu, jak skutečné interiéry indiánských týpí vypadaly. Informací, které máme k dispozici je totiž poměrně málo.
Přesto si myslím, že i z těchto malých střípků je možné zrekonstruovat obrázek interiéru indiánského týpí na poměrně solidní úrovni.
Vycházím přitom z následujících informačních zdrojů:
Mám na mysli záznamy bělochů, kteří pobývali nějakou dobu v předrezervačních indiánských týpích a popsali jejich interiér, nebo vzpomínky samotných indiánů, kteří popisovali život v bizoních dobách. Tyto záznamy jsou velmi cenné a někdy i velmi detailní.
Fotografie či obrazy z předrezervačního období – bohužel jich existuje jenom pár a nejsou detailní. Různé detaily se dají spíše tušit.
Fotograife z rezervačního období – existuje jich více a často jsou i velmi detailní, ovšem pocházejí z období, kdy bizoní kultura a s ní spojený životní styl již neexistovaly. S usazením v rezervaci se změnil i životní styl indiánů Velkých plání a s tím i interiér týpí. Přesto lze z těchto novějších interiérů odvodit ledacos o interiérech předrezervačních.
Naprostá většina plášťů v bizoních dobách byla vyrobena z vydělaných bizoních kůží. I když jsou v USA nebo i v Evropě táborníci, kteří vlastní týpí z bizoních kůží vydělaných mozkem, je tato varianta pro běžného smrtelníka mimo jeho možnosti, protože cena takového týpí se pohybuje okolo půl milionu českých korun. Každý normální táborník si tak pořídí týpí z bavlněné látky, které stojí zlomek a je dostupné pro většinu lidí.
Bohužel většina komerčně vyráběných plášťů na týpí je sterilních a nerespektují charakteristiky týpí v bizoních dobách. Zejména se jedná o tvar chlopní, ale i o jiné detaily. Pokud táborník chce, aby jeho týpí vypadalo stylově, je třeba nastudovat tvary starých dochovaných týpí a střih tomu přizpůsobit.
To samé platí o liningu. Staré liningy byly vyrobeny z vydělaných bizoních kůží. Lining se skládal z více kusů, přičemž každý kus sestával většinou ze dvou bizoních kůží sešitých k sobě. Proto je lepší lining složený z více dílů, než v celku. Pokud chcete dobový látkový lining, nevyrábějte jej z lichoběžníkových kusů, jak je běžné u komerčních sterilních týpí, ale vyrobte si jej z obdélníků, jako to dělali indiáni. Většinou šlo o různé potištěné či barevné látky, stará povlečení, přehozy a podobně. Hranaté liningy sice hůře „sedí“ po obvodu týpí, ale vypadají indiánsky a ne sterilně.
I látkové týpí s liningem může vypadat poměrně dobře, pokud se mu trochu „pomůže“. Nejhorší ze všeho je sterilní „look“ bílé látky, která září novotou. Zašlé týpí vypadá lépe, ale pořád to není ono. Indiánská bizoní týpí byla často velice tmavá, použitím, vystavení přírodním živlům i působením kouře z ohniště. Bizoní týpí vpouštěla dovnitř málo světla a interiéry bizoních týpí byly hodně temné.
Ideálním trikem, jak docílit „looku“ bizoních týpí je nabarvit obě strany barvou, tedy vnitřní i zevní stranu týpí i liningu. Ideálně se na to hodí akrylové barvy, což jsou v podstatě pigmentové hlinky s vodostálým pojivem (např. český Balakryl). Barvu je třeba hodně zředit. Ideální barva je nějaká tmavá béžová, nebo světle hnědá. Nebojte se tmavé barvy, vypadá to lépe, než by si člověk myslel.
Prakticky všechny psané záznamy hovoří o celé řadě bizoních kožešin přítomných v týpí. Dá se předpokládat, že velká část „podlahy“ týpí byla pokryta bizoními kožešinami. Na nich se v týpí sedělo i spalo, bizoními kožešinami se lidé na noc zakrývali nebo si je přehodili přes sebe, když jim bylo chladno. Thomas Leforge v knize Memoirs of White Crow Indian píše, že když se vrátil raněný z válečné výpravy, nakupily ženy v týpí hromadu bizoních kožešin, o které se v sedě opřel.
Dá se předpokládat, že postupem času byly bizoní kožešiny nahrazovány Hudsons Bay a dalšími dekami. Rezervační fotografie interiérů ukazují, že prakticky většina podlahy v týpí, s výjimkou ohniště a jeho okolí, je pokryta nějakými tkaninami, dekami nebo rohožemi. Bizoní kožešiny zde již vůbec nejsou. Dá se naopak předpokládat, že v bizoních dobách ležely téměř všude na zemi bizoní kožešiny, nebo částečně také deky, závěsy nebo rohože.
Týpí plné bizoních kůží vypadá nádherně a autenticky, potíž je v tom, že málokdo má tolik peněz, aby si mohl dovolit byť i jednu nebo více bizoních kůží, které nejsou levné. Jejich cena se pohybuje od 20 tisíc korun výše. Viděl jsem české táborníky, kteří měli v týpí i 6 nebo více bizoních kožešin. Vypadá to špičkově, ale vleze to do peněz. Alternativou jsou různé Hudsosns Bay deky, které ovšem zdaleka nevypadají tak dobře jako kožešiny. Týpí plné dek vypadá příliš „rezervačně“.
Pokud můžete, používejte spíše kožešiny než deky a látky, vypadá to více indiánsky a méně sterilně.
Poloha ohniště je dána průmětem kouřového otvoru. V našich končinách máme ve zvyku vykopávat ohniště do země a obkládat jej kameny. Je to trampský či tábornický zvyk, který má za účel zabránit rozšíření ohně a možnost ohniště zakrýt drny, když táboření skončí.
Všechny dobové fotografie ohnišť ukazují, že se oheň rozdělával přímo na zemi a neohraničoval se kameny. Dá se předpokládat, že ve starých dobách se to dělalo stejně. Praxe ukázala, že oheň rozdělaný přímo na zemi vyhřeje týpí lépe, než oheň rozdělaný v díře. Indiáni neměli žádný důvod kopat díru na ohniště ani jej ohraničovat kameny, ani ohniště po opuštění tábořiště nijak nezakrývali. Pokud indiáni opustili tábor, nechali ohniště tak, jak bylo, příroda se o vše postarala.
U nás bohužel takový komfort nemáme, většinou musíme nechat tábořiště v takovém stavu, jako když jsme na něj přijeli, takže nezbývá, než kopat díry. Použití kamenů je praktické, i když ne stylové. Každopádně vykopané ohniště obložené kameny nijak nenarušuje dobový vzhled týpí, takže je možné jej jako nutný ústupek použít.
Všechno naznačuje, že v předrezervačních dobách se k vaření používala pouze trojnoha, ke které se připevňoval kotlík. Tyto trojnohy jsou vidět jak na dobových předrezervačních fotografiích, tak i na rezervačních a dokonce i na starých obrazech z 1. poloviny 19. století. Za hezkého počasí se vařilo často venku, ale jindy se muselo vařit uvnitř týpí. Trojnohy nad ohništěm zcela nepochybně byly součástí interiéru. Pravděpodobně šlo o trojnohy dřevěné. Kovové trojnohy byly těžké což znamenalo další zvýšenou hmotnost při transportu. Dřevěná trojnoha se dala rychle vyrobit ze tří klacků, které se našly na místě nového tábořiště.
Čeští táborníci často používají různá ráhna, kovaná „udělátka“ a podobné technické vychytávky, které jsou ale spíše jejich vlastní invencí než dobovou záležitostí. Pokud chcete být styloví, používejte obyčejné dřevěné trojnohy. Je to jednoduché a autentické.
Lenošky jsou tradičním prvkem týpí. Zmínky o nich se vyskytují již v první polovně 19. století, navíc je na svých obrazech zachytil i Karl Bodmer (interiér mandanské polozemnice). Rozložené lenošky se vyskytují i na rezervačních fotografiích, zejména černonožských interiérů týpí. Zdá se, že některé kmeny lenošky velmi preferovaly, ale jiné je nepoužívaly téměř vůbec, nebo jen minimálně.
Praxe ukázala, že lenošky jsou pohodlné, ale také zabírají v týpí příliš mnoho místa. Lenošky byly v bizoních dobách spíše věcí luxusu a ne každý si je mohl dovoliv zhotovit, koupit, ale zejména transportovat. Bohatší lidé měli i více lenošek v týpí, zatímco chudí neměli často ani jednu.
Lenošky, pokud byly v týpí k dispozici byly často smotané a složené a vytahovaly se pouze občas, když byly potřeba, zejména například jako pohodlné sezení pro návštěvu a podobně.
Domnívám se, že zvyk permanentního rozložení lenošek v týpí do protilehlých párů, jak je často zvykem u českých nebo i zahraničních táborníků, je zlozvyk zažitý od Reginalda Laubina, který naprosto nerozlišoval rezervační a předrezervační dobu a také realitu a fikci.Lenošky, pokud byly v týpí k dispozici byly často smotané a složené a vytahovaly se pouze občas, když byly potřeba, zejména například jako pohodlné sezení pro návštěvu a podobně.
Pokud chcete stylový indiánský interiér týpí, zapomeňte na výstavku permanentních párů lenošek. V týpí může být jedna nebo dvě lenošky, které můžete občas rozdělat a opřít o trojnohu, abyste se o ni opřeli, pokud to situace vyžaduje. Lenošky si můžete také postavit před týpí, kde je více prostoru a tam na nich lenošit.
Na rezervačních fotografiích zejména vraních interiérů jsou často vidět nízké dřevěné trojnožky, které evidentně sloužily na odkládání drobných částí oblečení, například pásků, klobouků, provazů a podobně. Takové trojnožky jsou velmi praktické a je možné, že byly v týpí i v předrezervačních dobách, i když jsem o tom jinde nenašel žádný záznam.
Parflešové obálky byly logicky nejběžnějším kusem dobového týpiového nábytku. Vyskytují se ve většině dobových popisů, stejně jako na předrezervačních fotografiích. Parfleše se skladovaly týpí v místě, kde se lining dotýká země. Často se jimi zatěžoval lining. Tam také parfleše nejméně překážejí.
Na některých rezervačních fotografiích jsou vidět tubusy zavěšené na liningu nebo na týpiových tyčích. Společně s plochými taškami jsou pak vidět zavěšeny na trojnohách vně týpí, společně s medicinovými vaky, štíty nebo třeba i s toulcem. Za dobrého počasí se mohla trojnoha i s věcmi nechat venku, za špatného počasí se mohly předměty z trojnohy přemístit do týpí. V takovém případě se mohly přemístit i s trojnohou, nebo se mohly věci z trojnohy přemístit na hodní část liningu nebo nad něj na típiové tyče.
V bizoních dobách vůbec neexistovaly, jedná se o rezervační výrobek kmene Lakotů, který se objevil až po roce 1880.
Na rezervačních fotografiích jsou tyto předměty vidět někdy zavěšené na horní části liningu. Zřejmě se sem přemísťovaly na noc nebo za špatného počasí. Jinak byly umístěny venku na trojnoze, nebo zavěšeny na provazy či tyče opřené zezadu o týpí.
Skladovaly se ve stejném místě, jako parflešové obálky, často ležely na nich. Je to vidět na rezervačních fotografiích a není důvod, proč by tomu dříve mělo být jinak.
Na dobových předrezervačních fotografiích a obrazech jsou vidět v interiérech týpí dále:
Čeští i zahraniční hobbysté se dopouštějí mnoha chyb a stereotypů, které se neustále opakují. Díky nim vypadá interiér týpí sterilně. Největší chybou je zářivost a sterilita týpíového pláště a liningu. Dalším nedostatkem je absence kožešin a parfleší, které jsou nahrazovány dekami a látkami. Chybou je i přítomnost krabic ze suroviny nebo dokonce vojenských beden či kufrů, které u indiánů nejsou doloženy.
Je typicky českou obsesí ověšet lining různými vyšívanými pytlíčky či jinými výrobky. Táborník si tak vlastně dělá takovou výstavku svých prací, kterou chce dávat na odiv nebo „zaplácnout“ či překrýt sterilitu svého týpí. U indiánů v předrezervačních dobách bychom jistě nic takového nenašli. Na lining se mohly pověsit nějaké tubusy nebo ploché tašky, štít nebo vak na dýmku, možná i toulec, ovšem lining ověšený drobnostmi jako vánoční stromeček patří spíše do říše fantazie. Indiáni byli praktičtí lidé a vše měli připraveno tak, aby mohli co nejdříe strhnout tábor a vyrazit na cestu. Odvazování pytlíčků a drobností z liningu bylo nemyslitelné.
Také vypadá dobře, když jsou všechny věci patřičně „zajeté“ a „otábořené“, takže mají přirozenou patinu, pokud je vidět, že táborník věci používá. Sterilní a svítící věci vypadají neindiánsky.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
