Týpí je typickým stanem kočovných indiánských kmenů Velkých plání a přilehlých oblastí. Je zkonstruováno a uzpůsobeno ke kočovnému způsobu života. Lze jej rychle postavit i zbourat a dá se transportovat za pomocí koní.
Týpí je kuželovitý stan, který se skládá z dřevěných tyčí poskládaných do kužele a z pláště. Za součást týpí je ještě považována vnitřní plachta – lining (čti lajnyng). U postaveného týpí je plášť vypnut okolo tyčí a v přední části je sepnut dřevěnými jehlicemi. Spodní okraj pláště je k zemi připevněn pomocí dřevěných kolíků nebo zatížením kameny.
Týpí je velmi komfortní stan a dá se v něm rozdělat a udržovat oheň. Kouř vychází z týpí kouřovým otvorem mezi dvěma kouřovými chlopněmi, které pomáhají regulovat odvod kouře z ohniště.
Týpí bylo známé indiánům již před příchodem bělochů. První zmínky o týpí pocházejí od španělských dobyvatelů ze 16. století, kteří se setkali pravděpodobně s Apači. Před rozšířením koní byly týpí velmi malé (cca 3 metry v průměru), po rozšíření koní se průměrná velikost týpí zvětšila na 4-5 metrů v průměru, největší týpí mohly v bizoních dobách dosahovat velikosti šesti metrů.
Mezi kmeny, které užívaly týpí ke stálému bydlení patřili Atsinové (Gros Ventre), Sarsíové, Černonožci, Šošoni, Jutové, Vrány, Lakotové, Assiniboinové, Šajeni, Arapahové, Kajovové, některé skupiny Apačů, Ploskohlavci a některé kmeny Kolumbijské plošiny (Plató).
Do určité míry užívaly týpí i kmeny jinak usedlé v polozemnícových permanentních vesnicích (například Hidatsové, Mandani, Pónyové, Omahové, Ponkové, východní Súové a další kmeny), většinou šlo jen ale o velmi malá týpí (maximálně 4m v průměru, spíše ale méně), používaná na sezónní lovecké výpravy, nikoliv ke stálému bydlení
Samotné slovo „týpí“ je převzato z lakotštiny. Lakotsky se vyslovuje “thipi” a znamená místo k bydlení. Slovo týpí se v češtině často nesprávně zapisuje jako „tee-pee“ nebo „teepee“, tedy pomocí anglické transkripce, což je samo o sobě nesmyslné. Čeština je totiž pro přepis lakotštiny mnohem vhodnější, než angličtina.
Základem tvaru pláště není půlkruh, jak by se mohlo zdát. Střed obvodové kružnice totiž neleží uprostřed rovné linie pláště, ale je vychýlen mimo ni, zhruba do oblasti horních špic či rohů kouřových chlopní. Vzdálenost od tohoto vychýleného středu k okraji pláště se pak udává jako velikost týpí.
Postavený plášť díky vychýlení středu netvoří přesný kužel, ale nakloněný kužel se zadní stranou strmější než přední. Tato typická vlastnost týpí má svůj praktický účel. Na pláních vanou větry nejčastěji ze západní strany a nejméně z východní, proto se staví týpí vchodem na východ. Pozvolnější spád východní strany a strmější spád západní strany prodlužuje průmět kouřového otvoru a umožňuje posunout ohniště více ke vchodu, čímž se získá více místa na obyvatelné západní straně (oproti vchodu).
Půdorysem týpí tak není kruh, ale ovál, přičemž vzdálenost od vchodu (východní strana) k západní straně je delší, než od severní strany k jižní. Velikost týpí (poloměr kružnice) zhruba odpovídá delšímu rozměru půdorysu (linie východ západ).
Za bizoních časů byly prakticky všechny pláště týpí vyrobené z vydělaných bizoních kůží sešitých k sobě. Vždy šlo o kůže z mladých bizoních krav, které jsou stejnoměrně silné po celé ploše, jsou poměrně tenké a snadno se činí.
Na výrobu jednoho pláště padlo cca 4-30 bizoních kůží dle průměru týpí. Na běžné týpí o průměru cca 4,5 m bylo potřeba cca 12-16 bizoních kůží, na týpí o průměru 5,5 m až 20 kůží.
Kůže vydělávaly ženy, které si navzájem vypomáhaly, takže na jedné bizoní kůži pracovalo vždy několik žen současně. Vydělání každé bizoní kůže byla fyzicky namáhavá a úmorná práce. Kůže se nejprve napínaly k zemi nebo do rámů, kde se za sucha škrábaly ostrými škrabkami. Cílem bylo kůži co nejvíce ztenčit, aby se usnadnil průnik činící mozkové směsi. Po napuštění mozkem a valchování přes lano se kůže udily a poté se sešívaly prameny zvířecích šlach do požadovaného tvaru.
V 60. letech 19. století začalo být dostupné lněné nebo bavlněné plátno, kterým začali indiáni nahrazovat bizoní kůže. Plášť z tkaniny byl výhodnější, než kožený, protože byl snáze vyrobitelný, byl lehčí (výhoda při stavění i přepravě), trvanlivější a v týpí bylo více světla (kožená týpí jsou uvnitř velmi temná, protože propouštějí málo světla).
V 70. letech 19.století se v indiánských táborech běžně setkávaly týpí z bizoních kůží a z tkaniny, aby na konci 70. let bizoní týpí zcela vymizela (časově odpovídá období masívního vybíjení bizonů). Látka se pak stala jediným materiálem na výrobu týpiových plášťů a to platí dodnes.
Pláště z bizoních kůží měly omezenou životnost, jelikož byly denně vystavovány vlivům počasí (déšť, vítr, slunce, vlhko). Průměrný plášť z bizoních kůží vydržel jednu až dvě sezóny. Pak se začaly kůže trhat ve švech. Často také začaly uhnívat kraje pláště, které byly v kontaktu se zemí.
Bohatší rodiny vyráběly nové pláště každý rok, méně bohaté pak každé dva roky. Bohatší rodiny mohly dosluhující týpí věnovat nějaké chudé rodině. Její příslušníci pak často odřízli okrajovou část týpí (často uhnilou), čímž zmenšili průměr týpí a používali jej pak dál.
Nejčastěji se ale rozpadající se týpí recyklovalo na zcela nové produkty, například tašky, jako základ pod výšivky, na svršky mokasínů a podobně.
Některé pláště týpí mohly být malované. Takových týpí byla v každém táboře vždy jen menšina, asi okolo desíti procent, i když u některých kmenů mohlo být procento malovaných týpí vyšší než u kmenů jiných. Malovaná týpí byla považována za „medicinová“, tedy týpí obdařena zvláštní duchovní silou. Většinou se jednalo o týpí strážců kmenových dýmek nebo posvátných medicinových vaků. Taková týpí často v táborech stála na čestných místech.
Symboly namalované na plášť týpí byla předávána jejich majitelům duchovními bytostmi prostřednictvím snů a nebo vizí. Často bylo vlastnictví medicinového týpí spojeno s určitými pravidly nebo rituály, které musel jeho majitel bezpodmínečně dodržovat, jinak se vystavoval nebezpečí nemoci, smrti či jiné katastrofy.
U některých kmenů, jako například u Černonožců existovala dlouhá tradice malovaných medicinových týpí spojených s medicinou určitého zvířete, například vydry, medvěda nebo jelena. Majitel takového týpí pak vlastnil i sílu toho či onoho zvířete, kterému bylo týpí zasvěceno. Černonožci tak hovořili například o vydřím nebo jelením týpí.
Právo smět si pomalovat týpí medicinovými symboly nebylo u většiny kmenů možné jen tak z vlastní vůle, ale dělo se většinou z vůle a zásahu “vyšších sil”, které rozhodovaly, kdo, jak a za jakých podmínek si smí či naopak musí pomalovat své týpí.
Práva k vlastnictví medicinového týpí mohla být vázána na konkrétní osoby, nebo, například v případě, že byly v týpí uchovávány medicinové vaky, byl po úmrtí jejich strážce vybrán strážce nový, který se stal novým majitelem týpí. Kromě úkolu strážení vaků a vlastnictví medicinového týpí musel převzít i dodržování pravidel s tím spojených.
U některých kmenů, jako například u Černonožců se mohla práva k vlastnictví některých medicinových týpí prodávat. Nový majitel tak kupoval týpí i s jeho “medicinovou silou”, která se k němu vázala.
Malovaná medicinová týpí, která dosloužila se často obřadně rozprostřela na hladinu jezera a nechala se klesnout na dno. Předtím byla ale většinou zhotovena jejich přesná kopie.
Lining je vnitřní plachta týpí, která sahá do výšky cca 1,5-2 m. Hlavní funkcí liningu je cirkulace vzduchu v týpí, odvod kouře z ohniště a ochrana před větrem. Lining také podstatně zvyšuje tepelnou pohodu a celkový komfort v týpí.
Týpí bez liningu je asi jako dům bez dveří a oken. Fučí do něj vítr, který se uvnitř nekontrolovaně točí, roznáší dým do všech stran a dělá týpí prakticky neobyvatelným.
Nejstarší týpí nepoužívala lining a jejich vnější pláště sahaly až na zem a zatěžovaly se po obvodu kameny. Aby se zvýšila pohoda v týpí, zavěšovali si jeho obyvatelé za sebe bizoní pláště (které sloužily jako hlavní součást oblečení a ochrany proti chladu). Později někoho napadlo sešít několik plášťů k sobě a idea permanentního liningu byla na světě.
První permanentní liningy se vyráběly z vydělaných bizoních kůží stejně jako pláště. Každý lining sestával z několika částí, které zakryly celý vnitřní obvod týpí. Nahoře se lining upevňoval pomocí šňůrek k tyčím, nebo k řemenu napnutému kolem tyčí v příslušné výšce.
Na spodní straně byl lining zatížen kameny nebo vybavením týpí. Část liningu pak byla zahnutá dovnitř týpí a překryta bizoními kůžemi nebo dekami.
Vnější pláště u týpí s liningem nesahaly většinou až k zemi, ale kousek nad zem, aby pod ně mohl vnikat vítr. Naopak lining sahal až k zemi, aby žádný vítr nepronikl dovnitř. Vítr tak proudil vždy mezi pláštěm a liningem směrem nahoru, takže současně odváděl kouř z ohniště směrem do kouřového otvoru.
S příchodem tkanin se postupně upouštělo od kožených liningů a stále častěji se šily či vyráběly liningy látkové. Jako zdroj posloužily často plachty nákladních vozů, pytle od mouky, cukru, různé peřiny, prostěradla, závěsy či jakékoliv jiné látky.
Za zmínku stojí, že liningy sešité z pravidelných lichoběžníkových kousků, přesně matematicky spočítaných na každý průměr týpí, jak je známe z dnešních komerčních týpí, indiáni v předrezervačních dobách neznali. Objevily se až někdy ve 20. století. Původní látkové liningy byly prostě obyčejnými překrývajícími se obdélníky, které se prostě naaranžovaly po obvodu týpí.
Některé liningy mohly být zdobené. Mezi nejčastější typy zdobení patřila malba. Liningy mohly být malované geometrickými vzory nebo piktografickými záznamy. Geometrické zdobení liningu bylo běžné zejména u Černonožců a spočívalo v barevných vodorovných a svislých liniích geometrických vzorů.
Piktografické záznamy na liningu přestavovaly většinou výjevy z bitevních scén.
Některé liningy Šajenů nebo Arapahů mohly být zdobeny vodrovnými liniemi řadového stehu, případně i korálkovanými rozetami, nebo i řemínky i či proužky surové kůže omotanými ursoními ostny nebo obarveným kukuřičným šustím.
Současná literatura o týpí (zejména kniha The Indian tipi od Laubinových) uvádí jako součást týpí i tzv. ozan, což má být jakási nástavba liningu na západní straně. Ozan má ještě více zvyšovat komfort v týpí a navíc chráni před případným deštěm, ovšem historická existence ozanu je sporná. Nikde v příslušné literatuře jsem o něm nenašel žádnou zmínku, ani na historických fotografiích se nikde nenachází. Proto se domnívám, že je ozan pouze moderním výmyslem, bez skutečné historické předlohy.
Týpiové tyče jsou zásadní součástí týpí. Počet potřebných tyčí se lišil podle průměru týpí, dostupnosti tyčí a možností transportu. Na týpí o průměru 4 m je potřeba cca 10 až 15 tyčí, velká týpí mohla být podpírána něco mezi 20 až 30 tyčemi. Tyče musí být vždy delší, než je průměr týpí. Za bizoních dob většinou byly tyče krátké, takže týpí příliš nepřesahovaly, v rezervačních dobách se začaly dělat tyče výrazně delší.
Delší tyče vypadají mnohem lépe, ale je větší problém je transportovat. Delší tyče jsou těžší a dovolit si je mohli indiáni bohatší na koně.
Nejlepší tyče jsou z Borovice pokroucené (Pinus murrayana), která se vyskytuje ve Skalistých horách. Používala se také Borovice těžká (Pinus ponderosa), Modřín americký (Larix americana) nebo Jalovec viržinský (Juniperus communis).
Málokterý kmen měl to štěstí, že se stromy vhodné na týpiové tyče vyskytovaly na jeho území, proto se musely podnikat často velmi dlouhé, mnohadenní výpravy na jejich těžbu. Nejčastěji směřovaly výpravy do Skalistých hor, kde se daly vytěžit nejkvalitnější tyče a kde jich také bylo nejvíce.
Z kmínků se po vytěžení sloupala kůra a nechaly se vyschnout, čímž ztratily větší část své hmotnosti a také ztvrdly. Pak se tyče co nejvíce vyhlazovaly. Každý suk či větvička znamenal větší riziko opotřebení pláště.
Větší průměr týpiových tyčí se pohyboval okolo 10 cm. Na tenčím konci každé tyče, cca 50 cm od kraje se propálila dírka na připevnění tyčí k transportnímu sedlu.
Kvalitní sada tyčí měla vysokou cenu, ale poměrně krátkou životnost, ne více, než několik málo sezon. Tyče nejvíce trpěly transportem. Převážely se pomocí koní tak, že se připevnily tenčími konci k sedlu a silnější konce se vláčely po zemi, čímž docházelo k jejich opotřebení.
Silnější konce tyčí byly díky transportu obroušené do špičky. Časem se takto tyče zkracovaly, až se staly nepoužitelné a bylo třeba opatřit nové.
Spínací jehlice slouží k sepnutí pláště v přední, východní časti. Vyráběly se z výhonků svídy krvavé, výběžkaté nebo ze střemchy. Některé jehlice mohly být ozdobné vyřezáváním do kůry, Lakotové někdy jehlice zdobili řemínky omotanými ursoními ostny. Takové jehlice jsou velmi dekorativní. Většina jehlic však byla nezdobených.
Kolíky sloužily k připevnění pláště k zemi. Vyráběly se většinou z jasanových kmínků. Byly asi 40 cm dlouhé a asi 3 cm v průměru. U kožených plášťů se většinou provlékaly přímo dírami v plášti, u látkových plášťů pomocí provázků či řemínků připevněných k plášti.
U většiny týpí spočíval vchod ve vyříznutém oválném či kruhovém otvoru v přední, východní části, který se zakrýval dveřmi. Dveře se vyráběly z rozličných materiálů. Nejběžnější byl oválný či hranatý kus kůže či plátna, který mohl být vyztužen pomocí dřevěné konstrukce. Některé kožené či plátěné dveře mohly být zdobeny malbou, či výšivkou z korálků či ostnů. Existovaly i dveře vyrobené ze surové kůže (mohly být malované) nebo z kožešiny bizona, medvěda či jiného zvířete. Existovaly i dveře z Hudsons Bay nebo jiných dek. Dveře se připevňovaly většinou k některé jehlici nad vchodem.
U některých týpí vchod nebyl vyříznut. V takovém případě se obě části týpí překrývaly a zapínaly jehlicemi od chlopní až k zemi. Spodní část se pak nechala rozepnutá, aby bylo možné chodit do týpí a ven.
Kouřové chlopně jsou integrální součástí pláště. Slouží k regulaci odvodu kouře z vnitřku týpí. Jejich nastavení je velice jednoduché. Jejich postavení závisí na směru větru a celkovém počasí. Smyslem chlopní je zajistit:
Na Velkých pláních většinou fouká západní vítr. Vzhledem k tomu, že jsou týpí postavena vchodem k východu, fouká vítr do zadní části týpí, takže se nemůže dostat do kouřového otvoru. V takovém případě obě chlopně směřují dopředu, rovnoběžně nebo mírně od sebe.
Pokud fouká vítr spíše od jihu, nebo jihozápadu, nastaví se obě chlopně tak, aby směřovaly spíše na severovýchod. Pokud fouká spíše od severu nebo severozápadu, budou chlopně směřovat k jihovýchodu.
Jinými slovy, chlopně se nastavují vždy po větru, nikdy proti němu. Jak už jsem napsal, cílem je, aby se vítr nedostal kouřovým otvorem do týpí. Pokud fouká východní vítr, tedy se nedá mnoho dělat a vítr se pravděpodobně do týpí dostane tak jako tak. To způsobí zhoršení odvodu kouře z týpí.
Pokud prší, tak se obě chlopně překlopí na jednu nebo na druhou stranu, aby byl kouřový otvor zakrytý a nepršelo do něj, ovšem nelze ho zavřít zcela, protože pak by byl otvor na únik kouře velice malý a interiér by byl zakouřen.
Velké zakouření interiéru týpí může být během táboření problém, v takovém týpí se těžko dýchá. Kvalitní proudění vzduchu a dobrý tah a odvod kouře jsou zásadní. Jedním z hlavních faktorů, na kterém závisí kouřivost ohně je kvalita palivového dříví. Proschlé dříví kouří mnohem méně než mokré a zelené. Oheň také nejvíce kouří na začátku, po rozdělání ohně, když se zahoří a vznikne lože ze žhavých uhlíků, kouří mnohem méně.
Některý týpí byla nádherně zdobená. Kromě malby pláště, o kterém jsem psal výše šlo zejména o zdobení korálkovými výšivkami nebo výšivkami nebo omotávkami z ursoních ostnů nebo kukuřičného šustí.
Okraje chlopní nebo oblast spínacích jehlic mohly být ozdobeny řadou proužků ze surové kůže nebo řemínky omotanými ursoními ostny se zavěšenými kopýtky, kousky vlněné látky nebo podobných ozdob.
Mezi další ozdoby patřily rozety nebo jiné ornamenty, vyšité korálky nebo ursoními ostny na samostatný kus kůže. Tyto ozdoby se pak našívaly jako celek na plášť týpí.
Mezi jednotlivými kmeny mohly existovat určité rozdíly ve tvaru pláště či způsobu stavby týpí. Jednalo se například o velikost a tvar kouřových chlopní, způsob uchycení chlopňových tyčí nebo o způsob kladení tyčí při stavbě.
Některé kmeny měly tendenci vytvářet spíše užší a delší chlopně, zatímco jiné zase spíše silnější a kratší.
Některé kmeny (většinou z centrálních a jižních plání) stavěly týpí na “trojnohu” a další tyče kladly do šroubovice (například Lakotové, Šajeni, Komančové nebo Kajovové), jiné kmeny (zejména ze severních pláních) zase stavěly týpí na “čtyřnohu” a tyče kladly symetricky (například Vrány, Černonožci, Propíchnuté nosy nebo Atsinové).
Další rozdíl byl například v tom, jak držely chlopňové tyče ve chlopních. “Třítyčové” kmeny většinou do rohů chlopní našívaly uzavřené kapsičky do kterých se zachytily špice chlopňových tyčí, zatímco “čtyřtyčové” kmeny ve stejném místě nechávaly díry, kterými chlopňové tyče prostrčily. Předtím je ale opatřily krátkými zarážkami, ráhýnky, které se za díru zachytily. Špice tyčí tak trčely dále z chlopní dopředu, což vytvářelo zajímavý vizuální efekt.
Týpí každého kmene tak mělo svou unikátní a nezaměnitelnou siluetu. Například týpí Vran byla spíše úzká, štíhlá a elegantní s úzkými chlopněmi, zatímco týpí Černonožců byla spíše široká a zavalitá s krátkými a širokými chlopněmi.
Při letmém pohledu na indiánský tábor tak bylo možné ihned zjistit, k jakému táboru se člověk blíží, jestli k přátelskému nebo nepřátelskému.
Týpí, lining a tyče byla nejtěžší a nejobjemnější částí vybavení každé rodiny a proto bylo nejnáročnější ji převážet během stěhování za novými lovišti a pastvou pro koně. Průměrná indiánská rodina potřebovala celkem asi 12 koní na vlastní přepravu včetně zavazadel, z toho tři až čtyři koně připadli na transport týpí, tyčí a příslušenství.
Samotný plášť se převážel buď na nákladním sedle nebo na travois, stejně jako lining. Tyče se rozdělily do několika stejných skupin a připevnily se k transportnímu sedlu koně, vždy ve skupinách po stranách. Tenčí konce byly připevněny k nákladnímu sedlu pomocí řemínků provlečených dírkami propálenými do tenčích konců tyčí. Silnější konce tyčí se vláčely po zemi. Jenom k transportu tyčí byli potřeba dva až tři koně.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
