Ve 40. letech 19. století se začal rychle zvyšovat počet evropských imigrantů putujících na západ. Jejich cílem byl Oregon, Utah, Kalifornie nebo pobřeží Pacifiku. Jedna z nejznámějších a nejvyužívanějších migračních tras se jmenovala Oregonská stezka. Začínala ve městě Independence na řece Missouri a vedla napříč Velkými pláněmi a pokračovala přes Skalnaté hory poměrně nízce položeným Jižním průsmykem. Pak procházela přes kopcovitou step vedoucí do Fort Hall a dále pokračovala přes řeku Snake, přes špatně průchodné Modré hory a nakonec přes řeku Utmillu, až k městu Columbia, na severozápadě dnešního Oregonu.
Cestu objevili lovci kožešin někdy na počátku 30. let 19. století. Nejprve byla průjezdná pouze na koňském hřbetu, ovšem v roce 1836 cestu absolvoval první tažný vůz. V roce 1841 cestou projelo asi 80 příslušníků vystěhovaleckých rodin, v roce 1843 jich bylo již asi 1000 a v roce 1845 již asi 5000.
V roce 1849 vypukla v Kalifornii zlatá horečka a počet imigrantů putujících po Oregonské stezce se prudce zvýšil a dosáhl počtu téměř 30 000 osob za rok. O rok později to již bylo ještě více, asi 50 000 osob. Do roku 1855 stezkou prošlo celkem již asi 300 000 imigrantů.
Nejednalo se jen o rodiny vystěhovalců, osadníků a rolníků, hledající živobytí nebo nový začátek života, ale také o řadu zlatokopů, podnikatelů, obchodníků, horníků, chovatelů dobytka či jiných dobrodruhů. Kolem vystěhovaleckých stezek začaly vznikat jako houby po dešti obchodní stanice, které měly imigranty během jejich dlouhé cesty zásobovat potřebným proviantem.
Indiáni chápali proud přistěhovalců i vznik obchodních stanic jako narušení svého území. Migranti, stejně jako obyvatelé stanic lovili a plašili zvěř, kterou indiáni považovali za své vlastnictví. Jak proud migrantů rostl, indiáni začali být nervózní. Nechovali se přímo nepřátelsky, ale požadovali od bělochů “výkupné” za cestu přes jejich území. Migranti se museli vyplácet drobnými dárky, kousky látky, cukrem, kávou, kotlíky, hrníčky na pití, hrnci, pokrývkami a podobně, aby je indiáni nechali na pokoji.
Často byli indiáni velice dotěrní a neodbytní, někdy až agresivní. Zastrašování bylo součástí indiánské taktiky, aby z bílých vystěhovalců vytěžili více “poplatků” ve formě různého zboží a cetek. Někdy cestovali společně s karavanami vozů dlouhé míle a po celou dobu vyvíjeli na migranty tlak, aby se na jejich úkor obohatili. Migranti tak začali indiány chápat jako ohrožení a jako obtěžující element.
Napětí mezi imigranty a indiány rostlo a na počátku 50. let 19. století, kdy proud migrantů dosáhl svého vrcholu, již byla situace neúnosná. Americká vláda se snažila situaci řešit. Kolem imigrantských tras začala stavět vojenské pevnosti, které obsazovala standardními vojenskými posádkami jež měly dohlížet na to, aby nedocházelo ke konfliktům a střetům.
Některé pevnosti byly postaveny na zelené louce, jiné byly odkoupeny hotové od kožešinových společností. Po roce 1840 se zhroutil obchod s bobřími kožešinami a poptávka po nich klesla prakticky na nulu. Obchodní vyhlídky nevypadaly dobře a řada kožešinových společností se snažila některých svých obchodních stanic zbavit. Toho využila americká vláda, stanice či pevnosti odkupovala a obsazovala je armádními posádkami, která měly dohlížet na bezpečnost imigrantů.
Právě to byl i případ legendární pevnosti Fort Laramie, nacházející se na Oregonské stezce, u soutoku řeky Severní Patty a a řeky Laramie. Americká vláda ji odkoupila v roce 1849 od společnosti American Fur Company (Americká kožešinová společnost) a obsadila ji vojenskou posádkou.
Americká vláda se také snažila uzavřít s indiány smlouvy, které by zaručovaly imigrantům bezpečný průjezd indiánským územím. Jedna z nejvýznamnějších smluv tohoto druhu byla uzavřena v roce 1851 právě ve Fort Laramie. Smlouva byla uzavřena mezi vládou Spojených států amerických a mezi kmeny Šajenů, Arapahů, Lakotů, Assiniboinů, Mandanů, Vran, Hidatsů a Arikarů.
Smlouva mimo jiné vymezovala území jednotlivých kmenů. V podstatě šlo o potvrzení území, která si každý kmen nárokoval. Cílem bylo snížit mezikmenové napětí a intenzitu mezikmenových válek. Americká vláda si nekladla žádné územní požadavky. Území všech kmenů dohromady pak bylo nazváno “Indiánským teritoriem”.
Hlavním bodem smlouvy však byla formule, že indiáni nebudou nijak obtěžovat imigranty na Oregonské stezce, nebudou po nich vyžadovat žádné “dárky” a nebudou bránit vzniku nových obchodních stanic na svém území. Vláda USA se naopak zavázala, že bude indiánům každoročně, po dobu padesáti let, vyplácet dohodnutý obnos, převážně ve formě nejrůznějšího zboží.
V případě jakéhokoliv konfliktu mezi indiány a imigranty spadala pravomoc řešení takové situace pod vládního zmocněnce pro indiánské záležitosti určeného pro danou oblast. Armáda neměla žádnou pravomoc případné provinilce zatýkat, omezovat na svobodě či jinak postihovat.
Jižní Lakotové, konkrétně Oglalové a Sičanguové měli podle této smlouvy nárok na každoroční obnos ve výši 50 000 amerických dolarů ve zboží, které mělo být indiánům rozděleno v oblasti Fort Laramie vždy v srpnu.
Právě z důvodů očekávání dodávek zboží se začaly k Fort Laramie koncem července a začátkem srpna trousit skupiny lakotských Sičanguů a Oglalů. Indiáni si vybudovali svůj tábor jen několik kilometrů východně od Fort Laramie, v údolí řeky Severní Platty v těsné blízkosti Oregonské stezky a dvou obchodních stanic vzdálených od sebe jenom několik stovek metrů.
První stanice měla oficiálním název Fort John a patřila Pierre Choteauovi a jeho společnosti, která byla v podstatě pokračovatelkou American fur company, tedy stejné společnosti, které před několika lety prodala Fort Laramie americké vládě. Místním ji však znali spíše pod názvem Gratiot Houses, podle jejího správce Jean Pierre Bunyon Gratiota.
Druhá obchodní stanice patřila obchodníkovi francouzského původu Jamesi Bouveauxovi, který byl přítelem Lakotů. Byl to inteligentní muž a s indiány měl dlouholeté zkušenosti. Mluvil plynně lakotsky a Lakotové mu věřili. Znal mentalitu indiánů i jejich zvyky. Jeho manželkou byla sestra Hbitého medvěda, jednoho ze sičangujských nižších náčelníků, který byl přítelem bělochů.
Tábor se skládal ze dvou táborových kruhů. Tábor Oglalů se rozkládal poblíž stanice Fort John, zatímco Sičanguové rozbili tábor poblíž obchodní stanice Jamese Bouveauxe. Počátkem srpna tábor čítal celkem asi 600 týpí a asi 4000 duší, z toho 1200 bylo bojovníků. Kromě Oglalů a Sičanguů bylo v táboře i několik týpí Minikonžuů (všechny tři tlupy patří do kmene Lakotů), kteří zde byli na návštěvě.
Náčelníkem sičangujských Lakotů byl Vítězící medvěd (lakotsky Matȟó Wayúhi) a náčelníkem oglalských Lakotů byl Ten, jehož koní se obávají (lakotsky Tȟašúŋke Kȟokípȟapi).
Dodávkou každoročních přídělů zboží pro indiány byla pověřena firma Baker and Street, která zboží dodala, to však leželo zabaleno a zapečetěno v jednom ze skladů stanice Fort John. S rozdělováním zboží se čekalo na příjezd zástupce pro indiánské záležitosti pro oblast řeky Platte, majora Johna Whitfielda, který byl nepřítomen, ale jeho příjezd byl očekáván každým dnem.
Právě díky zpoždění příjezdu vládního agenta začali být indiáni nervózní. Koně vypásli všechnu dobrou trávu v blízkosti tábora a indiáni je museli posouvat stále dále. Lovci museli také lovit dále od tábora, pokud chtěli ulovit nějakou zvěř, jelikož v blízkém okolí již byla z velké části vylovena.
Příčina celého konfliktu byla malicherná. Šlo o jednu krávu, patřící dánským imigrantům, konvertitům k mormonské víře, cestujícím po Oregonské stezce dále na západ, zřejmě do Utahu. Jedna kráva stále zaostávala za karavanou vozů. Podle některých svědectví měla bolavá kopyta, nebo šlo o starý nebo nemocný kus.
Dne 18. srpna 1854 projížděli mormoni po stezce vedoucí jen pár set metrů od lakotského tábora. Kráva se stále více opožďovala za zbytkem karavany. Když se ji jeden z mormonů snažil na provaze přiblížit ke koloně vozů, zvíře se mu vytrhlo a uteklo. Podle indiánské verze vběhla kráva do jejich tábora, kde ji zabil válečník Vysoké čelo, patřící k tlupě Minikonžuů. Ve vesnici byl na návštěvě u svých sičangujských příbuzných. Krávu poté s přáteli naporcoval, uvařil a snědl.
Mormonští imigranti byli zděšení, když zjistili co se stalo. Pokračovali dále do Fort Laramie, kde si na indiány stěžovali. Vítězící medvěd, když si uvědomil, co se stalo, pochopil, že mohou nastat potíže a osobně ještě tentýž den odjel do Fort Laramie, aby celou záležitost urovnal.
Velitelem pevnosti a místní malé vojenské posádky (asi 40 pěšáků) byl poručík Hugh Fleming, mladý důstojník, který teprve nedávno ukončil West point a který neměl mnoho zkušeností v jednání s indiány. Celou záležitost se snažil vyřídit sám, ačkoliv k tomu neměl ani kompetence ani dostatek zkušeností.
Podle smlouvy z Fort Laramie z roku 1851 se všechny případy odcizení, poškození či zničení majetku, ať už patřil indiánům či imigrantům měl řešit výhradně úřad pro indiánské záležitosti, a to prostřednictvím náhrad ve formě peněz či zboží. V případě, že na vině byli indiáni, mohla vláda přikročit ke snížení či úplnému zastavení vládních dodávek.
Ve Fort Laramie došlo k vyjednávání mezi Vítězícím medvědem, poručíkem Flemingem a mormony. Vlastník krávy požadoval náhradu ve výši 25 amerických dolarů v hotovosti. Indiáni ovšem neměli žádné peníze. Vítězící medvěd nabídl jako kompenzaci jednoho koně ze svého stáda, to ale vlastník krávy odmítl a dále trval na hotovosti.
Vítězící medvěd se dožadoval odložení celé kauzy do doby, než dorazí vládní zmocněnec John Whitfield, což bylo v souladu se smlouvou, ovšem poručík Fleming to odmítl. Naopak požádal Vítězícího medvěda, aby nechal zatknout Vysoké čelo a dovedl jej do pevnosti, což náčelník také odmítl.
Náčelník argumentoval tím, že Vysoké čelo patří k minikonžuským Lakotům, tedy k jiné tlupě a proto nad ním nemá žádnou pravomoc. Navíc se cítil být hostitelem a nechtěl narušit princip pohostinnosti a ochrany pro své hosty, ani vztahy s Minikonžuy. Vyjednávání skončilo patem.
Poručík Fleming byl odhodlán postupovat proti indiánům tvrdě a s veškerou důsledností a vyslat jednotku vojáků, aby Vysoké čelo zatkla. Jeho podřízený, jen o rok mladší a teprve 24 letý podporučík John Lawrence Grattan byl čerstvý absolvent West Pointu. Byl to divoký a nevybouřený mladík, teoretický indiánobijec, který často verbálně snižoval válečnické schopnosti indiánů, aniž by sám měl nějakou bojovou zkušenost.
Necítil k indiánů žádný respekt a věřil, že je třeba proti nim postupovat rázně a tvrdě. Věřil tomu, že s četou vojáků je schopen vypořádat se s jakýmkoliv indiánským kmenem. Tato iracionální víra a přehnané sebehodnocení se mu pak staly osudnými.
Následující den, 19. srpna se mu podařilo přesvědčit poručíka Fleminga, aby mohl vést oddíl mužů, který by zatkl Vysoké čelo a dovedl jej do pevnosti. Fleming souhlasil a pověřil Grattana, aby si vzal s sebou asi 20 vojáků. Grattan neváhal a dal se do příprav. Místo 20 vojáků s sebou vzal celkem 29 mužů, dobrovolníků, z toho 27 vojáků a dva civilisty a navíc ještě tlumočníka z pevnosti, míšence francouzského otce a indiánské matky jménem Lucien Auguste.
Lucien Auguste byl zřejmě tragickou postavou. Nikdo jej neměl rád a asi ani on nikoho. Lakotové jej přímo nenáviděli a on nenáviděl Lakoty. Byl schopen mluvit jenom velice lámanou a špatnou lakotštinou. Z celé akce měl dopředu špatný pocit a ještě v pevnosti se svěřil s tím, že má nevýslovný strach a že zřejmě konflikt s Lakoty nepřežije. Někde si sehnal láhev kořalky a ještě před odjezdem začal vydatně popíjet. I během cesty k indiánskému táboru stále popíjel.
Oddíl vojáků opustil pevnost mezi druhou a třetí hodinou odpoledne. Velitel Fort Laramie později vzpomínal:
Nebylo pochyb, že podporučík Grattan opouštěl pevnost s odhodláním s indiány bojovat a přivést toho muže za každou cenu.
Všichni muži byli pěšáci a proto jeli na voze taženém mulami, pouze podporučík a tlumočník jeli na koních. Grattan si s sebou také vzal dvě dvanáctliberní děla, zapřažené za menší dvoukolové vozíky, které byly také obsazeny pěšáky. Podle svědectví Toho, jehož koní se obávají, který vojáky během odjezdu z pevnosti sledoval, popíjeli whisky i někteří vojáci sedící na vozech. Láhev šla z ruky do ruky.
Když oddíl vojáků přijel ke stanici Fort John v těsné blízkosti indiánského tábora, vojáci se tam zastavili, aby si odpočinuli po cestě. Tou dobou byl tlumočník Auguste již notně podnapilý, stejně jako někteří další vojáci. Jezdil na koni divoce sem a tam, mával na indiány svým revolverem a chrlil na ně urážky. Kříčel, že Lakotové jsou všichni ženy a že s nimi vojáci nepřišli vyjednávat, ale všechny je pobít a že než slunce zapadne, vojáci sní všem indiánům srdce a tak podobně.
Podporučík Grattan proti jeho jednání ostře protestoval, ale tlumočník si z toho nic nedělal. Dokonce si ve stanici opatřil další lahev whisky, kterou mu rozzuřený důstojník vyrval z ruky a demonstrativně ji rozbil o zem. Svědkové z obchodní stanice potvrdili, že si někteří vojáci stěžovali na opilost tlumočníka i některých svých kamarádů. “Jsou všichni ožralí, všechny nás pobijou. To je šílenství”.
Grattan poručil svým mužům, aby si nabili zbraně, ale nenasazovali si zatím zápalky. Určil jednotlivá družstva a obsluhu děl. Dále určil, že cílem je zatknout Vysoké čelo a že je odhodlán to udělat, i kdyby měl padnout. Pokud padne, ostatní musí splnit úkol. Pak řekl “Nikdo nebude střílet bez rozkazu, ale když vydám rozkaz ke střelbě, palte jako šílení. Nevěřím tomu, že zazní byť jediný výstřel, ale když dá Bůh, tak si zabojujeme”.
Kolona vojáků pak pokračovala dále na východ až k obchodní stanici obchodníka Jamese Bordeauxe, vzdálené jen několik stovek metrů. Někteří zaměstnanci stanice Fort John jeli s nimi. Když dorazili do druhé obchodní stanice, vojáci se opět zastavili. Grattan se radil s Bordeauxem, co má udělat.
Opilý tlumočník zase začal předváděl svou obvyklou show, mával na indiány zbraní, nadával jim a vydával válečný pokřik, zatímco přejížděl na svém koni divoce sem a tam. Obchodník Bordeaux věděl, že to může indiány vyprovokovat k boji. Také si dobře uvědomoval, že v případě konfliktu by indiáni obrátili svou zuřivost vůči všem bělochům v okolí.
Bordeaux řekl Grattanovi, že Augustovo chování může indiány snadno vyprovokovat. Navrhl, aby opilého tlumočníka zamčeli do některé budovy a nabídl se sám jako tlumočník s tím, že je schopen celou věc vyřídit do třiceti minut. Grattan ale odpověděl, že Augusta zvládne.
Během několika minut dorazil na místo i náčelník Vítězící medvěd společně s Malým hromem s Tím, jehož koní se obávají a s dalšími náčelníky. Grattan jim přednesl svůj požadavek na zatknutí Vysokého čela. Vítězící medvěd znovu zopakoval, co řekl již dříve, že nemá nad tímto člověkem pravomoc a že je jeho hostem. Náčelník znovu nabídl jednoho nebo i více koní jako náhradu za krávu. Také se snažil Grattana přesvědčit, aby počkal s vyřešením záležitosti až na návrat vládního zmocněnce Whitfielda. Grattan všechny návrhy odmítl a nařídil svým vojákům, aby si na pistony nasadili zápalky.
Grattan řekl, že si tedy pro Vysoké čelo dojde sám. Bordeaux ho varoval, ať to nedělá, že vstupuje do vosího hnízda, Grattan však odvětil, že se nebojí, protože má dva revolvery, to je celkem 12 ran. Poté se svými vojáky začal pochodovat do tábora Sičanguů, vzdáleného asi 200 metrů, za doprovodu náčelníka Vítězícího medvěda a jeho družiny.
Týpí Vysokého čela stálo jen kousek vedle týpí Vítězícího medvěda. Grattan nechal postavit obě děla ve vzdálenosti asi 50 metrů od obou týpí a děla na ně namířil. Pak vojáky rozestavěl do dvou řad, každou po jedné straně děl.
Bělošští zaměstnanci obou obchodních stanic vylezli na střechu jednoho z Bordeauxových domů, odkud sledovali celou scénu. Jiní běloši pozorovali situaci od Oregonské stezky, vzdálené jen několik set metrů.
Následovalo další kolo vyjednávání. Grattan zopakoval své odhodlání zatknout Vysoké čelo. Ten stál ve vchodu svého týpí a poslal ke Grattanovi posla, aby mu vyřídil, že jestli jej chce zatknout, ať si pro něj osobně přijde, ale že raději zemře v boji, než aby se nechal odvést do pevnosti. Náčelníci Vítězící medvěd, Malý hrom a Ten jehož koní se obávají se snažili situaci uklidnit. Snažili se přimět Grattana, aby vyřízení celé záležitosti odložil.
Překlad tlumočníka Augusta byl zmatečný a nedůvěryhodný. Opilý Auguste navíc celou dobu nepřestal Lakoty urážet a nadávat jim. Všichni cítili, že celá situace směřuje ke katastrofě.
Skupina oglalských mladíků ze sousedního tábora se mezitím přiblížila po proudu řeky. Vedl je mladý, perspektivní válečník Rudý oblak, jehož náčelnícká hvězda právě vycházela. Svým náčelníkům řekli, že budou bránit Sičanguům v provokacích vojáků, ale ve skutečnosti jezdili divoce na koních sem a tam a tak zvyšovali napětí.
Další skupiny bojovníků vojáky obešly z boku, kde se schovali v keřích a nízkých porostech. Další skupina Sičanguů se seřadila nedaleko vojáků, plně vyzbrojená, ve válečných čelenkách a čapkách a pomalovaná k boji. Sičangujské ženy mezitím vzaly své děti a utekly směrem k řece v očekávání nastávajícího konfliktu.
Asi po dvaceti minutách vyjednávání indiáni došli k závěru, že jednání s Augustem jako tlumočníkem nikam nevede. Ten jehož koní se obávají proto rychle zašel pro Bordeauxe, a zdvořile ho požádal, zda nemůže přijít tlumočit na místo Augusta.
Bordeaux souhlasil, nasedl na koně a jel k místu jednání. Právě v té chvíli Grattan dospěl k závěru, že jednání uvízlo ve slepé uličce a že mu indiáni nerozumí. Otočil se a kráčel ke svým vojákům. Vítězící medvěd se také otočil a šel ke svému týpí. V té chvíli zřejmě jeden nebo více vojáků neudrželi nervy na uzdě a zahřměly dva nebo tří výstřely. Jeden z Lakotů, zasažen kulkou, se zřítil k zemi.
Bordeaux byl v té době již tak blízko, že slyšel výkřiky náčelníku, aby indiáni nestříleli, že šlo jen o náhodný výstřel a že vojáci odejdou, protože omylem zranili dobrého muže. Grattan místo toho, aby se snažil situaci uklidnit, nařídil celé jednotce vypálit salvu. Vítězný medvěd klesl k zemi, smrtelně zasažen několika střelami do zad.
Bordeaux na nic nečekal, na místě se otočil a ujížděl zpět směrem ke své obchodní stanici. Na vojáky začaly okamžitě pršet šípy. Grattan ještě osobně stačil odpálil obě děla, která ale zasáhla jen vršky týpí a neudělala indiánům žádnou větší škodu. Vzápětí padl k zemi, zasažen krupobitím šípů, dříve než stačil tasit své šestiraňáky.
Po smrti velitele vojáci zpanikařili a v hrůze začali prchat na všechny strany. Auguste již při prvních výstřelech nasedl na svého koně a prchal sičangujským táborem, těsně následován vojákem, který předtím držel Grattanova koně. Oběma se podařilo projet táborem. Pak se stočili prudce doprava a cválali směrem k Bordeauxově obchodní stanici. Tam se nezastavili, ale pokračovali dál směrem k Oregonské stezce, kde byli odříznuti indiány, kteří jim nejdříve zmrzačili koně a poté oba muže usmrtili.
Několik vojáků včetně Grattana zemřelo ihned v první fází bitvy, ještě v postavení děl, jiní začali prchat směrem k Oregonské stezce, kde čekaly jejich vozy, na kterých přijeli. Některým vojákům se podařilo dostat na vozík, který předtím táhl jedno z děl, dokonce se jim podařilo do vozu vtáhnout několik raněných kamarádů. Pak se vůz rozjel. Jeden voják se ještě za jízdy držel zadní části vozu, byl ale zasažen několika šípy a spadl na cestu.
Jiní vojáci se snažili utíkat za vozem, ale neměli šanci jej dostihnout. Sičangujští bojovníci na koních ale vůz snadno dohnali, obklíčili jej, vojáky vytáhli ven a poté je usmrtili. Jiná skupina vojáků se snažila skrýt před indiány v jedné proláklině, odkud se jí podařilo dostat ke skalnatému kopci, kde měla krytí a kde zaujala obranné postavení.
Indiáni na ně dotírali, ale jelikož měli vojáci dalekonosné pušky, drželi se Lakotové raději mimo dostřel. Čas od času nějaký odvážný bojovník vjel do blízkosti vojáků, vystřelil šíp a zase odejel do bezpečné vzdálenosti. Tato taktika byla účinná a několik dalších vojáků zemřelo zasaženo šípy, aniž by se jakémukoliv indiánovi něco stalo.
Vojáci se nakonec rozhodli postavení opustit, a ustoupit do otevřeného prostoru, kde byli ale rychle dohnání a přemoženi indiány na koních.
Lakotové pak pobité vojáky zohavili, což bylo jejich zvykem. Mrtvoly svlékly do spodního prádla nebo do naha, oskalpovali je, uřezali jim či rozřezali končetiny, obličeje rozbili, často vyvrhli vnitřnosti.
Indiánská agrese a zuřivost se pak obrátila i proti ostatním bělochům, kteří celý incident pozorovali z povzdálí. Ti, kteří pozorovali celý incident z Oregonské stezky utekli, když se k nim potyčka začala přibližovat. Bordeaux se zabarikádoval se svými zaměstnanci ve své stanici a připravil se na indiánský útok, který přišel brzy. Indiáni křičeli a vyhrožovali, že pozabíjí všechny bělochy. K žádnému fyzickému boji ale nedošlo.
Střetnutí přežil jeden jediný voják, který se spolu s ostatními schovával v jedné přírodní proláklině. Byl však vážně raněn a tak, když ostatní prchali ke skalám, aby tam zaujali postavení, zůstal ležet skrytý ve křoví. Indiáni ho přehlédli, což mu dočasně zachránilo život. Zraněného vojáka později našel Hbitý medvěd, jeden z nižších sičangujských náčelníků, který jej přitáhl do Bordeauxovy obchodní stanice. Bordeaux se svou rodinou a zaměstnanci se o něj starali a vyčkali do dalšího dne, kdy se situace již trochu uklidnila. Poté jej převezli do Fort Laramie, kde ale voják na následky svých zranění zemřel, aniž by vydal o bitvě nějaké svědectví.
Indiáni se pak začali připravovat na zteč Fort Laramie. Bordeaux se jim to snažil rozmluvit, za podpory Hbitého medvěda, Toho, jehož koní se obávají a dalších Lakotů, kteří si přáli mír s bělochy. Řekl jim, že střet s vojáky Velký bílý otec indiánům odpustí, protože to byla hlavně chyba vojáků, ale pokud by zaútočili na pevnost, byla by to pro indiány katastrofa. Malý hrom, který se nyní stal hlavním náčelníkem Sičanguů pochopil prozíravost tohoto přístupu a útok na Fort Laramie svým bojovníkům zakázal.
Ještě během potyčky začaly oglalské i sičangujské ženy strhávat a balit týpí a připravovat se na spěšný odjezd, jelikož se obávaly vojenské odvety. Již krátce po skončení boje byly některé indiánské rodiny na cestě na severovýchod.
V noci pak indiáni na Bordeauxe začali vyvíjet tlak, aby jim vydal své zboží, což, zřejmě ze strachu udělal. Svou roli jistě sehrály i obavy, aby indiáni nenašli zraněného vojáka, což by mohlo ještě zvýšit jejich zuřivost. Poté jej indiáni oloupili i o většinu jeho dobytka i koní.
Další den brzy ráno, dne 20. srpna se lakotští válečníci vrátili a zaútočili na Fort John. Věděli velice dobře, že ve stanici je uloženo zboží, které jim mělo připadnout na základě smlouvy a které jim mělo být zanedlouho rozděleno. Správně vytušili, že po tom, co provedli, zboží od vlády legální cestou již nedostanou, tak se rozhodli vzít si je sami pomocí násilí, což se jim podařilo. Indiáni si odvezli pouze své dodávky zboží, samotnou obchodní stanici, její posádku i majetek zatím ušetřili.
Následující den, 21. srpna se však indiáni do Fort John vrátili a tentokrát požadovali, aby jim zaměstnanci vydali veškeré zboží, které ve stanici bylo. John B. Didier byl zaměstnanec společnosti Pierre Choteau and Company, která Fort John vlastnila. Správce stanice Gratiot nebyl přítomen a John B. Didier tak byl jako jako jeho přímý podřízený v době útoku za stanici zodpovědný.
Před komisí Federální vlády, která později projednávala žádost společnosti o náhradu škody, způsobenou indiány vypověděl:
Následující den, 21. srpna se indiáni vrátili zpět, v počtu asi 200 bojovníků. Požadovali ode mě, abych jim vydal veškeré zboží, které jsem měl k dispozici a které patřilo panu P. Chouteauovi a jeho společnosti, což jsem rezolutně odmítl. Začali zuřit a být velmi agresívní a tomahawky začali tlouct do dveří od pevnosti. Snažili jsme se jim v tom bránit jak jsme jenom mohli. Ale indiánů bylo příliš mnoho, a tak jsme byli nuceni uprchnout z pevnosti, abychom si zachránili holé životy. Nebyli by nás nechali uprchnout a zmasakrovali by nás všechny, kdyby se za nás nepostavili Rudý list a Medvěd, bratr a syn jejich náčelníka (myšleno bratr a syn Vítězícího medvěda) a Toho, který nenávidí ženy (ve skutečnosti Ten, jehož koní se obávají). Pak začali indiáni rabovat zboží pana P.Chouteaua a jeho společnosti. Když jsem se s ostatními zaměstnanci další den vrátil do stanice, spatřil jsem obrázek toho nejhanebnějšího plýtvání. Všechny police a regály, dříve plné zboží, byly prázdné. Hromady látek a oblečení zmizely. Mouka, káva a cukr byly rozsypané po podlaze, na dvoře a také před pevností. Všechno bylo zničeno. Další den 23. srpna indiáni odjeli od řeky. Následující den, 24. srpna jsem se rozhodl zajistit zbývající zboží a provést inventuru.
Frank Salway, jiný zaměstnanec společnosti celou scénu popsal podobně:
Za úsvitu se kolem pevnosti začali shlukovat první indiáni. Když jich již bylo mnoho, začal k nim mluvit Rudý list, bratr umírajícího náčelníka Vítězícího medvěda. Řekl jim: Vítězící medvěd je stále na živu. Vždycky si přál žít s bělochy v míru. Americká kožešinová společnost (ve skutečnosti šlo o společnost P.Chouteaua, která byla její nástupkyní) se k němu vždy chovala přátelsky. Náčelník by si jistě přál, abyste nechali pevnost na pokoji a její zboží nedotčené. Jeho řeč ale dopadala na hluché uši. Ještě když mluvil, obestoupila jej lůza jeho vlastního lidu a začali se tlačit na dveře. Odrazili petlici, rozrazili dveře dokořán a nahrnuli se dovnitř, kde si vzali, co se jim zlíbilo.
Po celé události indiáni opustili údolí řeky Severní Platty. Oglalové zamířili do severního Wyomingu na lov bizonů, zatímco Sičanguové se utábořili u řeky Niobara, blízko ústí Snake river. Právě tady Vítězící medvěd po několika dnech svým vážným zranění podlehl.
23. srpna požádal poručík Fleming obchodníka Bourdeauxe, aby zorganizoval skupinu mužů, která by vojáky pohřbila. Vojáci byli nalezeni mrtví tam, kde padli. Jejich těla byla těžce zohavena, což bylo u Lakotů standardním zvykem. Tělo podporučíka Grattana bylo identifikováno jen podle jeho kapesních hodinek. Bylo prošpikováno 24 šípy, přičemž jeden prošel lebkou skrz. Tělo bylo převezeno do Fort Laramie, kde byl podporučík pohřben. Zbytek vojáků byl pohřben na místě masakru do hromadného hrobu vedle Oregonské stezky.
Jelikož byl hrob velice mělký, divoká zvířata těla vyhrabávala a kosti a části uniforem roznášela po okolí. Proto bylo rozhodnuto, že těla budou exhumována převezena do armádního hřbitova Fort McPherson National Cemetery, kde byla řádně pohřbena. Na památku mrtvých vojáků byl vztyčen bílý pomník.
Zástupce pro indiánské záležitosti John Whitfiled, který byl s napětím očekáván a který se po několika dnech vrátil do Fort Laramie byl celou situací zděšen. Začal vyslýchat očité svědky celé události, respektive všechny, kdo měli s celou záležitostí něco do činění, aby sestavil časovou osu události. Zbytky vládních přídělů, které si Lakotové nestačili odnést rozdal mezi Šajeny, kteří v míru tábořili nedaleko pevnosti v počtu asi 100 týpí.
Mírové vztahy mezi indiány Velkých plání a bělochy, které trvaly přes sto let, byly pryč. Kulturní rozdíly mezi oběma etniky byly zkrátka příliš velké, než aby se obešly bez vážných následků. Několik desetiletí krvavých indiánských válek na Velkých pláních právě začalo.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
