Indiánské náprsenky jsou ozdoby hrudi, nejčastěji vyráběné z kostic, méně pak z kelnatek či jiných materiálů. Nosili je většinou výhradně muži (s výjimkou náprsenek z kelnatek, které nosily i ženy) a jejich funkce byla především ozdobná, v žádném případě nešlo o ochranu před nepřátelskými šípy, jak se lze někde dočíst. Jak mušlové kostice, tak i kelnatky jsou velice křehké a v žádném případě nedokáží zastavit či výrazně zpomalit prudce vystřelený šíp, natož olověný projektil.
Jednoznačně nejrozšířenějším typem náprsenek v oblasti Velkých plání byly náprsenky vyráběné z kostic. Většina zřejmě byla vyrobena z kostic vyrobených z mušloviny, protože takové byly jediné, které se vyráběly až asi do roku 1870, kdy začaly být postupně nahrazovány levnějšími a odolnějšími kosticemi z kostí.
Na originálech lze většinou mušlové a kostěné kostice snadno rozeznat podle barvy. Kostěné kostice mají tendenci silně žloutnout či hnědnout, zatímco mušlové kostice si zachovávají i po letech bílou barvu.
Náprsenky zřejmě vynalezl některý z kmenů jižních plání, nejčastěji je jejich autorství připisováno Komančům. Od Komančů se náprsenky rozšířily k ostatním kmenům, zejména na jih k Apačům a dále pak na sever ke Kajovům, Kajova Apačům, Arapahům k jižním a severním Šajenům, k Ponkům, Omahům, Lakotům a také k Jutům.
Doba vzniku náprsenek bude spadat někam do 40. nebo 50. let 19. století. Existují několik maleb indiánů jižních plání z 50. let 19. století, které jasně zachycují indiánské muže s náprsenkami. Americký malíř německého původu Friedrich Richard Petri jich namaloval hned několik. Na jednom z nejstarších (z roku 1852) je vyobrazen bojovník kmene Lipanských Apačů s plně vyvinutou třířadou náprsenkou se zavěšeným ornamentem z alpaky. Jiné obrazy od stejného autora vyobrazují další dvouřadé nebo třířadé náprsenky.
Další americký malíř německého původu, Albert Bierstadt v roce 1859 zachytil neznámého indiána s krátkou dvouřadou náprsenkou v horní části hrudníku. Pravděpodobně se jedná taktéž o válečníka z jižních plání.
Naopak na obrazech ze 30. let 19. století, zejména od Karla Bodmera, Georgea Catlina nebo Alfreda Jacoba Millera nejsou žádné náprsenky vůbec vidět a zřejmě tehdy ani ještě neexistovaly. Z toho lze usoudit, že se náprsenky vyvinuly někdy během 40. let 19. století a o desetiletí později byl jejich tvar již víceméně ustálený.
Na raných dobových fotografiích bojovníků z jižních plání ze 60. a 70. let 19. století jsou náprsenky vyobrazeny běžně.
Nejstarší dochovaná náprsenka pochází od Komančů a v roce 1867 ji získal doktor Edward Palmer. Sestává se z třiceti kostic vyrobených z mušle, ve dvou sloupcích po 15 řadách. Každá kostice je dlouhá 10 cm. Jednotlivé řady jsou odděleny proužky komerční hověziny. Náprsenka je dále ozdobena ornamentem vyrobeným z alpaky, což je ozdoba, která je vidět i na jiných dobových náprsenkách z jižních plání.
Náprsenky se dají rozdělit podle počtu vertikálních řad kostic na dvouřadé, třířadé a čtyřřadé. Dále pak na náprsenky, jejichž všechny řady kostic leží horizontálně nebo jsou některé řady kostic zkoseny pod určitým úhlem. Horizontálního či zkoseného postavení kostic lze dosáhnout způsobem, jakým je náprsenka zavěšena kolem krku.
Zdá se, že kmeny z jižních plání preferovaly spíše víceřadé náprsenky se zkosenými kosticemi, zatímco severnější kmeny, včetně Lakotů preferovaly spíše dvouřadé náprsenky s horizontálním uložením kostic. Toto rozdělení však nelze brát jako dogma, spíše jako převládající trend.
Náprsenky sestávaly z několika vertikálních proužků silnější surové kůže nebo komerční hověziny, které vlastně tvořily kostru náprsenky. Do proužků se udělaly šídlem díry v pravidelných rozestupech, a jimi se pak provlékaly řemínky s navlečenými kosticemi.
Kostice byly dlouhé většinou asi 5-10 cm dle konstrukce. Na dvouřadé náprsenky se používaly kostice dlouhé kolem 10 cm, na třířadé a čtyřřadé náprsenky pak kostice dlouhé asi 5-7 cm.
Na některých náprsenkách z jižních plání je vidět zajímavý prvek, kdy jsou dlouhé kostice (cca 10 cm) přepůleny na půl (zřejmě rozříznuty pilkou) a obě půlky jsou použity jako samostatné kostice. Zřejmě jde o praktickou záležitost (poloviční kostice jsou méně náchylné k prasknutí) nebo může jít o to, že někteří výrobci preferovali víceřadé náprsenky z kratších kostic nad náprsenkami s méně řadami ale s delšími kosticemi.
Některé náprsenky mohou obsahovat i skleněné nebo mosazné korálky, které se většinou použily tak, že se přidaly vždy před a za kostici. U některých náprsenek mohou korálky tvořit samostatné vertikální pole.
Součástí náprsenky byly vždy řemínky, někdy dva, ale někdy i čtyři, které sloužily k uchycení náprsenky kolem krku. Některé náprsenky obsahovaly i řemínky přichycené ke spodnímu okraji, které se zavazovaly za zády, aby náprsenka držela a na hrudi a neposkakovala, což bylo praktické, zejména když jel válečník na koni.
Ranné náprsenky byly spíše menší, měly nižší počet řad a spočívaly spíše v oblasti horních prsou a spodní části krku. Později se začaly zvětšovat, přibývaly počty řad, až zakrývaly téměř celý hrudník.
Náprsenky v předrezervačním období nedosahovaly více, než asi 30 horizontálních řad. V rezervačním období, po roce 1880, došlo k boomu levných kostic vyráběných z kostí. Na rozdíl od původních kostic z mušlí byly levné a nebyly tak křehké.
Zejména Lakotové a další kmeny centrálních plání tak začaly náprsenky zvětšovat až do extrémních délek. Některé náprsenky tak mohly mít až šedesát nebo i více “pater” a svému nositeli mohly sahat až někam do rozkroku.
Takto veliké náprsenky jsou však již typicky rezervační a pocházejí z období velkého úpadku indiánských kultur Velkých plání, kdy bizoni již byli vybiti a indiáni byli pevně alokování v rezervacích. Je proto podivné, pokud se na dobovém táboření hobbystů, které má představovat předrezervační dobu prohánějí válečníci v rezervačních náprsenkách.
Některé náprsenky mohly mít velice kuriózní architekturu, kterou vybočují ze zaběhnutého „mainstreamu“. Zejména jde o náprsenky Jutů (nebo také Utahů), kteří museli mít vždy něco extra. Jutažské náprsenky se vyráběly z mnoha řad mušlových kostic nejkratší délky (asi jeden centrimetr) tak, že v jedné horizontální řadě bylo navlečeno mnoho takovýchto krátkých kostic.
V podobném duchu vyráběli Jutové i nákrčníky, také vyrobené z mnoha krátkých asi 1 cm dlouhých kosti. Některé Jutažské ozdoby jsou také jakýmisi hybridy mezi nákrčníkem a náprsenkou, kdy krátká ozdoba visí někde v oblasti kde horní část hrudníku přechází plynule do krku. Je to občas vidět na dobových fotografiích.
Na některých náprsenkách, zejména na těch z jižních plání, lze vidět stříbrné ornamenty zavěšené na jejich spodním okraji. Většinou jsou vyrobeny z alpaky, v menší části i z pravého stříbra.
Tyto ornamenty mají původ v Mexiku, kde je vyráběli místní řemeslníci evropského původu (nejčastěji španělského nebo portugalského). Nejčastěji se jednalo o pektorály (hrudní ozdoby) ve tvaru křížů či jiných tvarů. V 18. století se vyráběly z pravého stříbra a obchodem se šířily na sever ke kmenům jižních plání (Apači, Komančové a Kajovové).
Během 19. století bylo drahé pravé stříbro nahrazováno levnější alpakou, někdy také nazývanou “německé stříbro” nebo “nové stříbro”. Alpaka je slitina mědi, niklu a zinku, která byla vynalezena v Německu a postupně začala díky své nízké ceně a příznivým fyzikálním vlastnostem nahrazovat dražší stříbro.
Během 19. století si indiáni z jižních plání osvojili řemeslné dovednosti práce z alpakou, začali si tento materiál nakupovat (prodával se v plátech) a sami si z něj vyráběli ornamenty, které často vycházely z původních mexických tvarů.
Alpakové ornamenty pak indiáni nosili zavěšené na hrudi, nebo je věšeli na spodní okraje náprsenek, aby tak zvýšili jejich atraktivitu.
Začaly se objevovat někdy v první polovině 70. let 19. století. Nejstarší kousky byly získány do sbírek v roce 1875, tedy rok před legendární bitvou na Little Bighornu. Místo kostic jsou použity tzv. “bugle beads”, porcelánové trubicové korálky dlouhé asi 35 mm.
Tyto tubičky se vyráběly pravděpodobně v Čechách na popud německých podnikatelů, kteří se jimi snažili nahradit indiány oblíbené kelnatky, hustě používané na různé ozdoby.
Tento typ náprsenek nebyl ale rozšířen ve velkém měřítku, spíše šlo o marginální záležitost.
Existovaly i náprsenky vyrobené celé z kelnatek místo kostic. Domnívám se ale, že nebyly příliš rozšířené, protože byly poměrně nepraktické. Kelnatky jsou velice křehké a drahé a tak musel mít majitel takové náprsenky stále strach, že mu při nějakém prudkém pohybu nějaká kelnatka praskne. Navíc se kelnatky nenavlékají na jelenicové řemínky jako kostice, ale provazce ze šlachy, což ještě více zvyšuje její křehkost a náchylnost k poškození.
Kelnatkových náprsenek se dochovalo jenom velice málo. Ani na dobových fotografiích jich není vidět mnoho. Zajímavé však je, že je zřejmě nosili nejen muži, ale i ženy, což se nedá říci o náprsenkách z kostic, které nosili výhradně jenom muži.
Kdy a jak náprsenky z kelnatek vznikly není jisté, ani přesná oblast jejich rozšíření. Zcela jistě se objevovaly u Lakotů. Je pravděpodobné, že vznikly souběžně s dalšími kelnatkovými ozdobami, jako jsou nákrčníky nebo náušnice.
Na indiánských tábořeních, ať již u nás nebo ve světě lze vidět celou řadu náprsenek, málokteré jsou však vyrobeny tak, že respektují architekturu dobových originálů. Mnoho hobbystů má většinou jen mlhavou představu, jak vypadaly předrezervační náprsenky a tak si vymýšlí podle své vlastní fantazie.
Nejčastější chybou je “rezervační vzhled” náprsenek, tedy příliš mnoho řad. Předrezervační náprsenky neměly více, než asi 30 řad kostic (spíše však mnohem méně) a nesahaly níže, než na spodní okraj hrudního koše. Větší náprsenky se vyráběly až v rezervačním období, v době úpadku indiánských kultur.
Další chybou jsou podivné kompozice korálků a kostic, které se na dobových originálech neobjevují. Také je třeba opatrnosti při výběru korálků, pokud se kombinují s kosticemi. Člověk nic nepokazí pokud použije korálky mosazné. Pokud hodlá použít skleněné, měl by použít pouze takové, které existovaly před rokem 1880.
Náprsenky je třeba chápat v kontextu. Často je vidět, že si hobbysta oblékne náprsenku z jižních plání k oblečení ze severních plání nebo smíchá různé oblečení a ozdoby z různého období a z různých oblastí, čímž vznikne nesmylsný “mišmaš”. Tento chaotický panindianismus je bohužel stále spíše pravidlem, než výjimkou a bude trvat ještě dlouho, než se lidé naučí myslet v souvislostech.
Použití kostěných kostic nevadí, protože na konci předrezervačního období již existovaly, navíc je prakticky nemožné sehnat dnes dlouhé kostice vyrobené z mušlí.
Konstrukce náprsenky z kostic není složitá. Sestává z několika proužků nejčastěji komerční bělošské hověziny (často rozřezané koňské postroje, kožené brašny, boty a podobně) nebo z proužků surové kůže, které slouží jako nosiče kostic. Do proužků se šídlem předpíchají díry v pravidelných rozestupech, podle toho, jak mají být kostice daleko od sebe.
Pak se vytvoří tenké jelenicové řemínky, které se prostrkují střídavě dírkami v kožených pruzích a kosticemi. Takto vzniká náprsenka. Řemínky se na krajích zajistily uzlíky, aby se náprsenka nerozpadla. Nebo se mohly vždy dva sousední řemínky svázat k sobě na uzel.
Často se na kraje kostic dávaly korálky. Mosazné nebo skleněné, podle toho, co měli indiáni zrovna k dispozici. Některé proužky kůže mohly být zdobeny mosaznými cvoky, omotávkou z barevné látky nebo jiným způsobem.
Někdy se mohly na náprsenky připevňovat různé ozdoby. Na jižních pláních to byly nejčastěji pektorály z alpaky, které se věšely na spodek náprsenky, jindy to mohly být různé tretky, jako například zrcátka, vystřelené nábojnice, mušle a podobně.
Náprsenky se věšely kolem krku pomocí řemínků připevněných k jejímu hornímu okraji. Podle způsobu uchycení řemínků ležely kostice buď horizontálně, nebo byly skloněné pod určitým úhlem. Na některých náprsenkách jsou vidět na spodním okraji další šňůrky, či řemínky, kterými se náprsenka zavázala vzadu za zády, aby při jízdě na koni neposkakovala ale držela pevně na hrudi.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
