„Jednou brzy zrána, před mnoha, mnoha zimami, se dva Lakotové vydali na lov se svými luky a šípy a z výšiny v prérii se rozhlíželi do všech stran, zda někde nezmerčí bizony. Vtom náhle spatřili, jak se k nim z dáli blíží cosi velmi podivného. Když se to magické cosi dostatečně přiblížilo, seznali, že je to nádherná mladá žena oděná v bílé jelenici a na zádech nese medicinový vak…“ Tak začíná přepis známé legendy o Bílé bizoní ženě, která přinesla posvátnou dýmku a s ní sedm posvátných obřadů Siouxům, jak jej J. E. Brownovi vyprávěl medicinman Černý Jelen (Black Elk, Hehaka Sapa). Verzí legendy je více, úplně se neshodují a nějaké časové výpočty také vycházejí všelijak, jak už tomu u ústní tradice bývá. Podobnou legendu mají i jiné kmeny, například Arapahové.
Yankton-Siouxové ovládli Pipestone, tedy lom s kamenem načervenalé barvy – catlinitem, který je podle legendy krví a kostmi jejich předků, teprve někdy po roce 1700, když ustupovali z Wisconsinu a západního Ontaria před Odžibweji vyzbrojenými střelnými zbraněmi. V té době žili v oblasti jižní Minnesoty Iowové a Otové, kteří museli před výbojnými Siouxy ustoupit a se svým územím jim přenechat i lom na dýmkový kámen – a možná i nějakou tu legendu. Yanktoni posléze získali absolutní kontrolu nad obchodem s catlinitovými dýmkami – ostatně ke zdroji mají přístup i dnes a dýmky z kostí a krve svých předků prodávají stále. A protože příbuzenské vztahy mezi členy Oceti Shakowin byly vždy těsně provázané, exkluzivní možnost těžit v lomu měly samozřejmě i další skupiny Siouxů, hlavně ty žijící v Minnesotě. I když nepochybně umožňovali i příslušníkům jiných (v první řadě spřátelených) kmenů vzít si kousek kamene na dýmku, udržovali nad nalezištěm plnou kontrolu. Dobře zpracovaná dýmka z catlinitu s jasanovou troubelí se běžně obchodovala za dobře vycvičeného jezdeckého koně, případně za hromadu šajenských parfleší přibližně takové hodnoty. Obchod byl ve skutečnosti hlavní cestou, jak se catlinit dostával ke kmenům centrálních, jižních i severních plání.
I když prvním bělochem, který o lomu psal již v roce 1832, byl Philander Prescott a nikoli slavný malíř George Catlin, jak se traduje, ten jej o tři roky později blíže prozkoumal, obrazově zdokumentoval a také o něm přednášel ve velkých městech na východním pobřeží. Proto jistý profesor geologie navrhnul pojmenovat onen zvláštní druh argilitu po něm. Catlin se o dýmky velmi zajímal, zaznamenal řadu cenných informací, pořizoval kresebné studie, ale také dýmky s citem umělce sbíral a prodával. Naleziště catlinitu v Pipestonu je největší a nejvýznamnější, ale ne jediné. Menší ložisko se nachází na odžibwejském území poblíž Haywardu v sousedním Wisconsinu, na řece Pipestone v severozápadním Ontariu a poblíž Delty v Utahu, kde byl Indiány používán k výrobě dýmek od nepaměti a je dodnes.
I když byl catlinit znám již o mnoho staletí dříve, nepatřil zrovna k nejběžnějším materiálům na výrobu dýmek. Archeologové objevili množství pozoruhodných dýmek Mississipské a Hopewellské kultury. Jsou vyrobené z různých typů jílovce, nejčastěji v odstínech šedé až černé barvy, sedimentů načervenalé barvy, ale podle posledních výzkumů se nejedná o catlinit. Mnoho hopewellských dýmek má podobu všelijakých zvířátek, stojících na platformě ne nepodobné surfařskému prknu, která slouží jako troubel. K vrcholným dílům figurální plastiky patří dýmka nazvaná Big Boy nebo též Hrdina Jitřenky Rudý Roh, nalezená v moundu Spiro a pocházející přibližně z 12. století.
Podle Černého Jelena hlavička dýmky představuje Zemi, ale také bizona a všechny čtvernožce.
Mezi nejstarší dochované hlavičky catlinitových dýmek historické éry patří ty dovezené z pevnosti Michilimackinac britským plukovníkem DePeysterem, kterému se tam podařilo v červnu 1775 uzavřít dočasný mír mezi Dakoty a Odžibweji. Dakoty zastupoval náčelník Mdewakantonů Wabaša první a je pravděpodobné, že catlinitové hlavičky dýmek dnes uchovávané v muzeu v Liverpoolu, pocházejí od něho. V Pennově muzeu se nachází unikátní catlinitová dýmka vylévaná cínem, která předchází rok 1797 a pochází z Kaskaskie, sídla konfederace Illinoů.
Guvernér William Clark, který v mládí vedl s Meriwetherem Lewisem slavnou expedici k Pacifiku (1804-6), byl velkým sběratelem indiánských artefaktů, které uchovával ve svém sídle v St Louis. Clarkova kolekce byla po jeho smrti bohužel rozptýlena a citelná část zmizela beze stop, ale řada catlinitových hlaviček a zdobených troubelí přežila v Peabody Museu v Massachusetts. Bohužel, neví se, která hlavička patřila ke které troubeli, ani není nic známo o původu či kmenové identitě těchto dýmek. Tři z nich jsou tak řečené kalumety, což je pojem, u kterého je potřeba učinit krátkou zastávku.
Termín kalumet se vžil pro dýmky s poměrně malou hlavičkou a štíhlou, kulatou troubelí, ozdobenou typicky vějířem z orlích per a dalšími symbolickými materiály, jako je řada zobáků vyhynulých datlů knížecích (angl. ivory-billed woodpecker, Campephilus principalis) včetně jejich skalpů, dále svazky koňských žíní, hermelín, kachní skalp nebo celá hlava kačera, peří výra a podobně. Podle Catlina byly kalumety považovány za velice posvátné a byly vždy v držení náčelníků; kouřily se výhradně při uzavírání mírových smluv nebo spojenectví. Kalumetové obřady mají nepochybně svůj předobraz v různých derivátech složitých obřadů, které pocházejí od kmene Pawnee a byly provozovány Omahy a dalšími kmeny východních prérií, odkud se šířily dál, a pro které se vžil pojem Hako. Tyto obřady, obrazně spojující protikladné síly horního a dolního světa, sloužily k sociální harmonizaci antagonistických stran, jako je třeba adopce jedince z nepřátelského tábora, nebo usmíření a sbratření znepřátelených klanů či kmenů. Obřad Hunkapi, který je jejich siouxkou analogií zavedenou medicinmanem Matohokšilou, vedl k usmíření Siouxů a Arikarů. Podobně rituální byla adopce chlapce z kmene Assiniboinů náčelníkem Hunkpapů Sedícím Býkem.
Při obřadu se používala dvojice rituálních hůlek nebo troubelí – kalumetů bez hlaviček, zdobených vějíři z orlích per. Ve skutečnosti představovaly šípy a nekouřilo se z nich, ačkoli A. C. Fletcherová, která detailně popsala Hako u Omahů, o nich přesto hovoří jako o dýmkách. Každý detail zdobení měl svoji symboliku. Na jednom kalumetu byla zpravidla černá orlí pera, která vyjadřovala ženský princip, a na druhém bílá orlí pera, která představovala mužský princip. Celá hlava samce kachny divoké na dolním konci hůlky symbolizovala spojení dolní a horní sféry, protože kachna se dokáže potopit pod hladinu i vylétnout k nebi. Datel má mytologickou spojitost se Sluncem nebo Hromem, a tak bychom mohli pokračovat. Dýmka-kalumet je spojením veškeré této kosmologické symboliky s rituálním a kontemplativním kouřením. Dýmky-kalumety s vějířem z per byly rozšířené na značném území, které sahalo až hluboko do oblasti Velkých jezer nebo na severní Pláně.
Vůdce válečné výpravy byl nositelem dýmky, takže tento rituální nástroj míru měl i svoji inverzní funkci. Podle George Catlina měly dýmky, které sloužily k uzavírání míru, troubele natřené modrou barvou (nejspíš měděnkově modro-zeleným jílem), zatímco dýmky doručované poselstvem jako výzva připojit se k válečné výpravě měly troubele natřené červeně. Kanadský malíř Paul Kane se v roce 1846 setkal s válečnou družinou kríjského náčelníka Kee-akee-ka-saa-ka-wow, který připravoval velké tažení proti Černonožcům. Náčelník měl u sebe jedenáct posvátných obřadních troubelí, z nichž deset patřilo druhořadým náčelníkům, kteří se k výpravě připojili. Nejposvátnější kalumet si Kane naskicoval a později jej zobrazil na reprezentativním portrétu náčelníka. O dva roky později zažil podobnou scénu u Černonožců, kde zachytil nositele dýmky s obrovským kalumetem, bohatě zdobeným peřím, a osobně se mohl zúčastnit kalumetového tance.
Vraťme se však k ostatním dýmkám z Peabody musea a jim podobným. Hlavičky v první třetině 19. století byly obecně menších rozměrů, s výrazně kónickým komínkem a typickým výstupkem, hradbičkou či „hřbetní ploutví“ nad otvorem, do kterého se zasouvá troubel. Smysl tohoto výstupku dosud není uspokojivě objasněn. Na některých starších dýmkách je na jeho místě malá figurální plastika v podobě vydry nebo pantera. Tento výstupek po roce 1850 z hlaviček postupně zcela mizí. Dýmky z počátku 19. století jsou nejčastěji ve tvaru písmene L, nebo jen s malým výběžkem vpředu, který se teprve okolo roku 1830 začíná postupně protahovat, až po typické obrácené T, jaké známe z 50. let a období poté. Rané hlavičky mají často vybroušené prstence, jako kdyby byly soustružené. Populární byly i různé figurální dýmky – s lidskou nebo zvířecí tváří či podobou koně. Méně běžná je hlavička ve tvaru plochého disku nebo různé soudkovité a jiné organické tvary.
Odžibwejové a další lesní Indiáni žijící na západě v menší míře také vyráběli catlinitové dýmky, i když u nich převažovaly jiné materiály jako steatit, často vylévaný cínem a vykládaný kousky catlinitu. Dýmky Odžibwejů z Minnesoty a Wisconsinu nezapřou tvarovou podobnost s dakotskými modely.
Kolem roku 1830 se stále více prosazuje vylévání hlaviček cínem nebo olovem, které v 50. letech vrcholí mistrovskými díly nejvyšší umělecké úrovně. Velmi talentovaní byli kromě Dakotů i Menomineeové a Odžibwejové ze sousedního Wisconsinu, kteří měli k dispozici jak červený catlinit, tak černý steatit a často dýmky vylévané cínem ještě vykládali kamenem inverzní barvy, čímž dosahovali efektního estetického účinku. Takovými mistry mohli být jen lidé, kteří se věnovali výrobě dýmek „profesionálně“ a měli k tomu potřebné sofistikované nástroje jako je sada pilníků a vrtáky, které ostatně v 50. letech v Minnesotě už nebyly vůbec ničím neobvyklým. Jména dvou výrobců jsou známa: je to jednoruký náčelník Sissetonů Plující Oblak, který vyráběl hlavičky dýmek se dvěma tvářemi. Obdivuhodné je, že tento muž mohl materiál opracovávat pouze jednou rukou, zatímco si ho přidržoval nohama. Jednonohý Jim byl jiný Dakota, kterého těžce zranili a zchromili Odžibwejové. Živil se výrobou dýmek zejména pro neindiánské zákazníky.
Vrcholem mistrovství jsou skulpturální a současně vylévané hlavičky dýmek, s jednou nebo dvěma postavami, které sedí proti sobě. Dochovala se jich řada v různých sbírkách (NMNH, AMNH, Warnock coll., Weltmuseum Wien) a nezapřou rukopis téhož mistra, který pro nás bohužel zůstal anonymní. Kolem roku 1860 přichází do módy velice elegantní štíhlé a protáhlé hlavičky ve tvaru T, jak je vidět na množství starých fotografií Yanktonů a Lakotů.
Elegantní dakotské hlavičky dýmek byly později nasbírány i u velmi vzdálených kmenů, jako jsou Kiowové nebo Černonožci, kam se běžně dostávaly sítí obchodních stezek. V rezervačním období estetický cit i řemeslná virtuozita upadá, hlavičky dýmek jsou často těžkopádné a je na nich patrná orientace na masový odbyt. Nové technické možnosti se projevují u vrtaných troubelí z catlinitu dlouhých až 50cm, jedná se však již o výstřelek či kuriozitu, která nenalezla širšího uplatnění.
Podle Černého Jelena představuje dřevěná troubel všechny rostliny a stromy, co rostou na zemi, a je tak pomyslnou vertikální spojnicí mezi zemí a sférou horního duchovního světa.
Tak jako hlavičky dýmek, i troubele podléhaly trendům a vývoji, na který měla vliv i dostupnost nástrojů k jejich opracování, případně obchodních pigmentů a barviv použitelných na barvení ostnů.
Britský důstojník Andrew Foster přivezl kolem roku 1780 z Fort Michilimackinacu jasanovou troubel prérijního typu. Má všechny atributy typické pro východní prérie – je dlouhá, plochá, ke konci se zužující, přibližně z poloviny omotaná řetízkem z ursoního quillu a typologicky je příbuzná s troubelemi v pařížském Musée Chirac du Quai Branly, které možná pocházejí od kmene Meskwaki z doby před rokem 1789. Iowové a příbuzné malé kmeny žijící v relativní blízkosti Pipestonu i po svém vytlačení Siouxy na jihozápad udržovali prastarou tradici a vyráběli dýmky na vysoké úrovni. Na východních prériích, v oblasti dolní Missouri a horní až střední Mississipi byl v první polovině 19. století populární štíhlý typ troubele asi metr dlouhé, jako je ta ve Fosterově sbírce.
Na rozdíl od výše popsaných kalumetů se dýmky s dlouhou troubelí používaly k běžnému kouření pro potěšení, k osobní kontemplaci a příležitostně i k obřadům. Nebyly to ale vysloveně obřadní dýmky, i když je vysoká estetika předurčovala k slavnostnějšímu užívání. Proto se také bez problémů běžně směňovaly, darovaly a prodávaly. Díky značné cirkulaci tohoto typu troubelí a minimální dokumentaci u dochovaných exemplářů je poměrně obtížné definovat konkrétní tribální styly. Nejstarší dochované troubele Iowů a dalších menších kmenů oblasti dolní Missouri a horní Mississippi mají quill nejčastěji v barevné kombinaci oranžová-bílá-žlutá-hnědočerná-světle modrá, což je akord daný lokálně dostupnými přírodními barvivy. Motivy jsou geometricko-abstraktní, jako linky, trojúhelníky, cik-cak linie a motiv přesýpacích hodin. Trojúhelníky jsou zřejmě abstrahovaným tvarem znázorňujícím datlí zobáky, které známe ve fyzické formě z troubelí kalumetů. Motiv přesýpacích hodin evokuje spojení protikladných kosmických sil, nebo může být i abstraktním zobrazením hromového ptáka. Symboly byly často vícevýznamové a jejich interpretace nejednotná. Každá strana troubele měla jiný motiv. K troubelím jsou obvykle připevněné další materiály jako kačeří skalpy, koňské žíně – (válečnému oři propůjčoval ničivou sílu hromovládce – Wakinyan, proto se na koně před bitvou často malovaly motivy blesků), závěsy z wampumových korálků, hedvábné stuhy, červené sukno, korálky a podobně.
Nejběžnějším designem starých dlouhých troubelí z východních prérií jsou střídající se jednoduché oranžové a bílé obdélníkové pruhy, oddělené hnědočernými proužky. Nejčastěji jsou dva, ale může být i jeden, tři nebo více. Takových troubelí se zachovala celá řada, a i když jsou některé označené jako Sioux, je již nemožné u všech určit jejich kmenovou identitu. Vyskytovaly se u různých kmenů a očividně to byl standardní model, který se hojně vyráběl za účelem obchodu. Jednoduchý, výrazný design by směřoval k Yanktonům, ale bezpochyby nebyli jediní, kdo troubele tohoto typu vyráběl.
Naproti tomu lesní Dakotové žijící podél řeky Minnesoty vynikali rafinovaným designem s mnoha detaily. Charakteristická je poměrně široká plochá troubel v horní polovině omotaná řetízkem z ostnů. Převažuje bílý podklad s oranžovými až červeno-oranžovými (teprve později červenými) pruhy, hnědočernými proužky a drobnými prvky, světle modrou, případně trochou žluté. Typické je explicitní vyjádření hromových ptáků, ale také podvodních panterů, což je prvek původem algonkinský a na jiných dakotských vzorech vzácný.
Dakotské troubele měly ten nejvyšší rating i u jejich úhlavních nepřátel Odžibwejů, kteří sami vyráběli vynikající dýmky ponejvíce z černého steatitu, s prořezávanými nebo točitými troubelemi. O uznání kvality dakotských dýmek svědčí i fakt, že odžibwejský náčelník Kechewaishke (Bizon) v roce 1842 věnoval jako diplomatický dar guvernérovi Wisconsinu Jamesovi Duane Dotymu dýmku s troubelí očividně dakotské výroby a s catlinitovou hlavičkou, jaké vyráběl Sisseton Letící Oblak. Mezi Odžibweji kolovalo množství dakotských dýmek a bylo tomu i naopak. Navzdory nesmiřitelnému nepřátelství sdílely oba kmeny řadu kulturních prvků, protože spolu občas uzavřeli mír a obchodovali.
Dakotové vyráběli ještě jiný typ ploché troubele, s prořezanými podélnými otvory v horní části. Tři takto vzniklé tyčky se omotávaly jednotlivými ostny. Tento typ byl velmi populární i u Yanktonů a západních Siouxů a jejich sousedů až do rezervačního období. Již před polovinou 19. století přichází na trh a do módy mosazné čalounické cvoky, kterými se pak běžně pobíjí i troubele.
Některé troubele nejsou omotané řetízkem, ale velmi dlouhými ostny, ptačími brky, koňskými žíněmi nebo dokonce mosazným drátem, které, případně propletené na svrchní straně s ursoními ostny, tvoří šachovnicový vzor. Byl to poměrně rychlý a snadný, a tudíž značně rozšířený způsob zdobení, takže je opět velice obtížné takové troubele přiřadit k nějakému konkrétnímu kmeni. Mohou být buď kulaté, nebo ploché.
Prořezávané troubele nejsou na pláních původní, ale dostávaly se na východní prérie z Wisconsinu a Minnesoty. Největšími mistry ve výrobě tzv. „puzzle“ troubelí byli Odžibwejové. Plochá troubel, slepená ze dvou kusů, je prořezána v celé délce i šíři množstvím otvorů, mezi nimiž někudy – těžko říci kudy – vede kanálek, tak, aby se otvorům vyhnul. Jednodušší verze tohoto typu troubele přinesli na prérie Potawatomiové, Winebagové a další lesní kmeny vysídlené na západ. Perforované troubele se sporadicky najdou i u Dakotů, ale otázkou je, kdo byl jejich autorem, zda Dakotové, nebo spíš sousední Odžibwejové. Podobný případ jsou troubele vyřezané do tvaru šroubovice: jedná se o odžibwejskou specialitu, která nemá s areálem velkých plání mnoho společného, s výjimkou kontaktů na jeho periferii.
Při podrobném prozkoumání dýmek nasbíraných u kmenů značně vzdálených od nalezišť dýmkového kamene můžeme učinit obecné konstatování, že jsou u nich zřejmé velké výkyvy v kvalitě, materiálu i stylu, které svědčí o tom, že u těchto kmenů nebylo dýmkařské řemeslo nijak rozvinutou tradicí, ale hotové výrobky, případně surové materiály, byly získávány z různých a často vzdálených zdrojů. Například u Černonožců najdeme úplný mišmaš typů: catlinitová téčka i elka dakotské výroby, steatitové mikmaky vyráběné Odžibweji a Kríji, ale i vlastní černonožské mikmaky, elka a další typy hlaviček druhořadé estetické úrovně a kvality provedení, o troubelích nemluvě.
Mnohé z dýmek, o kterých byla řeč, jsou nyní staré i přes dvě staletí. Od vyprávění Černého Jelena o Bílé bizoní dívce však uplynulo také již téměř osmdesát let. Devatenácté století bylo pro kulturu Indiánů východních prérií a planin turbulentním obdobím a změnilo jejich život k nepoznání. Evoluce dýmek je reflexí těchto změn a není pochyb, že dílčí proměně, ne-li přímo degradaci, neunikly ani rituály a myšlení s dýmkami spojené. Není tématem tohoto článku zacházet do detailů, pokud jde o rituální užívání dýmek, dovolím si jen několik postřehů.
Chromý Jelenec (Tahča Ušted) uvádí, že dýmky ve tvaru L přináleží mladým mužům, kteří se ještě nestali otci, zatímco muž, který již zplodil alespoň jedno dítě, může používat dýmku ve tvaru T. Při zpětném pohledu na evoluční linii tvarů hlaviček je zřejmé, že tento zvyk je poměrně moderního data. Na řadě dobových vyobrazení Catlina, F. B. Meyera a dalších je odpozorováno, jak Indiáni kouří své dlouhé dýmky a opírají si přitom hlavičku o zem, nebo se dokonce spojená dýmka válí vedle nich na zemi. Něco takového by se dnes považovalo za neúctu a znesvěcení. Lze chápat, že vzhledem k dlouhodobé akulturaci, kdy je dýmka ještě jedním z přežívajících symbolů staré kultury, může být vztah k tomuto atributu někdy méně přirozený a více vypjatý, než jak tomu bylo v bizoních dobách. V každém případě se jedná o kulturní a náboženský fenomén, jemuž náleží odpovídající úcta a vážnost, jakkoli jsou v pojetí samotných indiánů také individuální rozdíly, které nijak nevylučují ani smysl pro humor.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
