K článku existuje také
Často se můžeme setkat s tvrzením, že běloši jsou posedlí shromažďováním majetku, protože jsou chamtiví materialisté, zatímco indiáni na majetku nelpí, protože jsou duchovní bytosti.
Tento pohled je velmi zjednodušený a povrchní. Široká veřejnost, která se nezabývá hlubším studiem indiánské historie a kultury, často přebírá podobné stereotypy. Jak to ale bývá, realita je složitější. Vztah bělochů a indiánů k majetku se skutečně lišil, ale ne tak, jak si mnozí představují.
Obecně lze říci, že Evropané – a Anglosasové obzvláště – mají tendenci majetek systematicky hromadit a maximalizovat jeho objem. Uvědomují si, že majetek generuje další majetek, a proto jej chápou jako klíč k moci, stabilitě a společenské prestiži.
V evropských společnostech je shromažďování bohatství obecně považováno za ctnost. Čím více majetku člověk získá, tím vyšší má společenský status a tím více je obdivován a respektován.
U indiánů byl vztah k majetku odlišný. Namísto jeho hromadění kladli důraz spíše na mezilidské vztahy a vazby. Ve většině indiánských komunit společenské postavení jedince nezáviselo na tom, kolik majetku nashromáždil, ale na tom, kolik ho dokázal rozdat druhým.
Čím více toho indián daroval, tím větší úctě se ve své komunitě těšil. Zatímco běloši viděli majetek jako cíl, indiáni ho vnímali jako prostředek ke společenskému uznání a udržování vztahů.
Aby však indián mohl být štědrý, musel nejprve nějaký majetek získat. A právě zde se ukazuje, že indiáni nebyli tak „nematerialističtí“, jak se někdy tvrdí.
V mnoha kmenech bylo běžné, že náčelníci a významní muži měli více manželek, které jim zajišťovaly materiální bohatství. Ženy činily kůže, vyráběly keramiku, sušily maso nebo pěstovaly zemědělské plodiny.
Čím více měl indián manželek, tím více produkce mu připadlo, protože většinu práci prováděly právě ženy, muži pouze válčili a lovili nebo se věnovali náboženským obřadům. Někteří náčelníci mohli mít třeba i osm nebo i více manželek, které všechny pilně pracovaly a produkovaly zboží, které samozřejmě připadlo jako majetek muži, který s ním nakládal. Byl to právě indiánský muž, kdo určoval, co budou ženy dělat a také byl vlastníkem jejich produkce, kterou následně nezřídka zobchodoval v nějaké obchodní stanici za evropské zboží, jako třeba deky, kotlíky, pušky, střelivo a tak podobně.
George Catlin dokonce zmiňuje ve svých poznámkách, že manželky náčelníků fungovaly nezřídka podobně jako zaměstnanci v evropských podnicích s tím rozdílem, že indiánský muž jim nevyplácel žádnou mzdu, protože námezdní práce byla mezi indiány neznámá.
Mnohoženství u indiánů nebylo jen kulturním zvykem, ale také ekonomickým rozhodnutím. Čím více měl indiánský muž manželek, tím byl bohatší a o to více majetku mohl rozdávat mezi své soukmenovce, čímž si budoval svou prestiž a vliv ve kmeni.
Rozdávání majetku mezi indiány nebylo vždy jen projevem velkodušnosti a dobrosrdečnosti, ale často promyšlenou strategií. Indiánská společnost vyvíjela silný tlak na jedince, aby rozdával majetek a projevil tak svou šlechetnost. Stejně jako v bělošské společnosti bylo žádoucí hromadění bohatství, u indiánů bylo žádoucí jeho rozdávání.
Kultura rozdávání a sdílení diktovala, že čím více toho člověk má, tím více by toho měl rozdat. Rozdávání se neočekávalo jen od náčelníků, ale i od úspěšných válečníků nebo třeba zlodějů koní, kteří se po úspěšném nájezdu museli podělit o svůj lup, a to zejména s těmi, kteří nebyli jejich přímí příbuzní. Často museli rozdat všechno, k čemu během loupežné výpravy přišli.
Indiánští náčelníci si tak touto cestou často doslova kupovali přízeň svého lidu. Čím více darů rozdělovali, tím větší respekt a autoritu získali.
Navíc u indiánů platilo pravidlo reciprocity, tedy tedy že obdarovaný by měl dárci dát něco na oplátku a pokud nic dát nemohl, musel být dárci alespoň loajální. Darování tak vytvářelo u obdarovaných určitý závazek.
To vedlo mezi indiány k takovým situacím, že například někdo mohl darovat druhému dar s tím, že očekával reciproční obdarování. Francis Parkman například popisuje v Oregonské stezce situaci, kterou zažil v táboře Lakotů, kdy jeden Lakota toužil po koni svého soukmenovce a tak mu daroval svého koně s tím, že očekával, že mu jeho druh na oplátku zase daruje koně, po kterém tajně toužil. To se však nestalo a tak onen Lakota svému druhovi ze vzteku toho koně zabil.
Indiánské obdarování tak často není důsledkem lásky k bližnímu, ale spíše kalkulem a nutnou společenskou konvencí.
Indiáni si velice potrpěli na dary nejen uvnitř své komunity, ale i při obchodních či diplomatických jednáních s cizinci, ať již šlo o bělochy, nebo příslušníky jiného kmene. Vzájemné obdarovávání považovali za naprosto esenciální pro navození přátelských vztahů a atmosféry dobré vůle.
Každý obchodník s kožešinami, který chtěl začít obchodovat s indiánským kmenem, nejprve musel obdarovat náčelníky a významné členy kmene. Tento rituál byl pro obchodování a navození dobrých vztahů zásadní – pokud by obchodník dary náčelníkům neposkytl, byl by považován za nevychovaného hulváta a špatného člověka a na jakýkoliv obchod mohl rovnou zapomenout.
Podobně veškerá diplomatická jednání, ať již s bělochy či s jiným kmenem začínala vždy rituálem vzájemné výměny darů. Běloši dokonce vyráběli zvláštní předměty, které byly určeny výhradně jako dary pro indiánské náčelníky a pohlaváry. Patří sem například mírové medaile, speciální dýmkové tomahawky nebo tzv. “chief coats”, neboli náčelnické kabáty, které svým vzhledem připomínaly fešácké uniformy evropských důstojníků. Náčelníci tak byli obdarování unikátními předměty, ke kterým se žádný běžný indián běžně nedostal, což v rámci kmene ještě více vyzdvihovalo jejich jedinečnost a prestiž.
Lewis s Clarkem při své expedici na západ (1804-1806) vezli velké množství zboží, které bylo speciálně vyhrazeno jako dárky pro náčelníky a význačné osobnosti jednotlivých kmenů. Tyto dary jim měli zajistit přízeň, pomoc a podporu indiánských komunit, což by bez nich bylo možné jenom stěží.
Není tedy pravda, že by indiáni byli „nematerialističtí“ a nezajímali se o majetek. Naopak, majetek pro ně hrál klíčovou roli – ale jiným způsobem než u bělochů.
Zatímco běloši majetek spíše hromadili a chápali ho jako cíl sám o sobě, indiáni s ním aktivně pracovali a používali ho především jako nástroj k vytváření a udržování sociálních vazeb. V indiánských komunitách se majetek neustále dynamicky pohyboval a často měnil majitele, zatímco v bělošské společnosti byl spíše statický.
Oba přístupy tedy majetek vnímaly jako důležitý – ale každá kultura ho využívala odlišným způsobem.
© 2003-2024 INDIANI.CZ – lukas@navratil.cc
